Dobrodružná plavba argonautů za zlatým rounem

Zlá královna / Frixos a Hellé)

V BOHATÉM A MOCNÉM MĚSTĚ Orchomenu v Boiótii žil před dávnými a dávnými časy slavný král Athamás. Jeho manželkou byla Nefelé, bohyně oblaků. Těmto královským manželům se narodily dvě půvabné děti, Frixos a Hellé, jedno krásnější než druhé. Nic jim tedy nechybělo k úplnému štěstí. Ale Athamás se později zasnoubil s jinou ženou, zlou Ínou. Nefelé nesnesla tuto urážku a odešla od krále. Snad sama od sebe odešla, snad ji král dokonce vyhnal, aby nepřekážela jeho novému štěstí, jeho druhé manželce. Netušil ten neblahý král, jaké zlo přijde s novou ženou na celou zem.

Hodná Nefelé odešla, ale obě její děti, Frixos a Hellé, zůstaly nadále v královské rodině. Mnoho zlého zakoušely od macechy, často plakaly a vzpomínaly na maminku. A co teprve zkusily, když i macecha Ínó měla později své vlastní dvě děti! Zhlížela se jen v nich, ve všem jim dávala přednost a tím více trápila nevinné, odstrkované děti dřívější královny. A nejen to. Dokonce přemýšlela, jak by se jich úplně zbavila. Usilovala stále víc a víc o jejich záhubu.

Jednoho dne shromáždila Ínó všechny ženy z království a poradila jim, aby upražily obilná zrna, než se budou osívat pole. Tím prý se urodí mnohem více obilí a nastane v celé zemi blahobyt. Ženy ji poslechly. Tajně, aby se o tom muži nedověděli, upražily zrní a zasely je. Mnohonásobné úrody se však nikdo nedočkal. Neurodilo se vůbec nic. V celé zemi nastal hlad. Umírali lidé, hynula zvířata. Lid se bouřil.

Král nic nevěděl o královnině lsti, o jejích úkladech. Myslil, že tu hroznou neúrodu a hlad seslali sami bohové. I poslal posly do nejslavnější věštírny v Delfách, aby se zeptali, jak by se dalo božstvo usmířit a pominul krutý hlad. Poslové se připravili na cestu. Ale než opustili královský palác, podplatila je zlá královna a nakázala jim, aby přinesli tuto odpověď: Nepřestane neúroda ani hlad, dokud nebude Frixos obětován rozhněvanému božstvu.

Poslové se dali přemluvit a učinili vše tak, jak jim královna uložila. Když se vrátili, brzy se dověděli všichni lidé v království, že Frixos, rozkošný synáček zapuzené královny Nefely, je příčinou hladu a musí být obětován na oltáři, aby zlo odešlo ze země.

Zaváhal nad tím Athamás a zamyslil se. Bál se rozhněvaného lidu, který mu vyhrožoval a žádal, aby se rada z věštírny stala skutkem. Ale bál se i pomyšlení, že by se měl stát vrahem vlastního dítěte. A mimoto jeho manželka Nefelé je božského původu a jistě bude chránit před neštěstím své vlastní děti. Ale co naplat! Hrozila vzpoura.

„Neboj se zahubit Frixa, králi, když si to bohové přejí. Jen tak přestane hlad,“ domlouvala mu královna večer toho dne, kdy se poslové vrátili z věštírny. „A já se přimlouvám a dobře ti radím, abys obětoval i Hellu. Tím spíš se božstvo usmíří, budou-li obětovány obě děti. Uvidíš, že uděláš dobře, poslechneš-li mě!“

Dlouho, dlouho do noci o tom Athamás přemýšlel a hrozil se činu, který měl ráno druhého dne spáchat. Bál se královny, bál se vzpoury. Neměl však na vybranou.

Zatím v komnatě klidně spaly Nefeliny děti Frixos a Hellé. Jistě ani netušily, že by měly za několik hodin zemřít. Oběma se zdálo něco krásného, tak spokojeně oddychovaly. Tu se v místnosti rozsvítilo a na stěnách spočinul odlesk zlaté záře. Vycházela ze zlatého berana, který se právě snesl vzduchem do paláce Athamantova. Poslala ho Nefelé, ta hodná, starostlivá maminka, aby zachránila své milé děti.

Frixovi a jeho sestřičce Hellé se zdálo, jako by je volal matčin hlas: „Pojďte, pojďte, moji miláčkové, uprchněte rychle z tohoto domu hrůzy a prokletí, pojďte za mnou! Beran se zlatou vlnou vás odnese, nebojte se, rychle si naň sedněte! Sice byste ráno zemřely.“

Děti poslechly. Jak by ne! Kdo by neposlechl sladkého hlasu matčina, i kdyby měl jen vidění ve snách? A proto hupky na berana! Frixos držel pevně sestru, která se přece jen trochu bála, a dodával jí odvahy.

„Naše drahá matka nás volá, neboj se, půjdeme za ní.“

Vtom se již zlatý beran opět vznesl do výše a unášel vysoko ve vzduchu na svém hřbetě Frixa a Hellu. A nebyl to jen obyčejný beran. Nejen že měl zlatou vlnu, navíc měl ještě rozum jako člověk a dovedl mluvit.

Jak se tedy stalo, že přece jen nebylo ušetřeno bolu mateřské srdce Nefelino? Již se mladí uprchlíci vznášeli nad thráckým mořem v slunečním jasu a záře z berana pronikala oblaky široko daleko. Hellé byla tou krásou uchvácena a rozhlížela se neopatrně kolem dokola. Vtom náhle porušil ticho kratičký výkřik Hellin. Frixos jen zahlédl, jak se sestřička na okamžik mihla vzduchem a vzápětí zmizela. Spadla do moře a utopila se.

Drobný, hustý déšť padal po několik dnů na místo, kde Hellé zmizela v hlubinách. Byly to matčiny slzy. Nemohly však již vzkřísit mrtvou dcerušku. Jediná památka po ní přece však zůstala: Ta mořská úžina, kde Hellé utonula, se po ní od té doby nazývala Helléspontos (moře Hellino).¹

Frixa donesl beran se zlatým rounem šťastně do Kolchidy, daleké země, kde vládl král Aiétés. Ten Frixa přátelsky přijal a Frixos z vděčnosti, že unikl záhubě, obětoval zlatého berana božstvu, které chrání uprchlíky. Zlatou kůži z berana věnoval svému hostiteli, králi Aiétovi. Aiétés ji pak dal přibít zlatými hřeby na obrovský dub v háji zasvěceném Areovi. A poněvadž to byla kůže neobyčejně vzácná a Aiétés se bál, aby ji nikdo neodnesl, dal ji hlídat zlému draku, který nikdy neusnul, a k němu přidal na stráž ještě dva hrozné býky, kteří měli kovové nohy a z nozder jim šlehaly plameny.

A ještě jeden důvod měl král, aby ta zlatá kůže zůstala jen jeho majetkem. Jeden věštec mu prozradil, že bude tak dlouho živ a kralovat, dokud bude mít ono zlaté rouno. A už tehdy chtěli být lidé dlouho na světě a král Aiétés nebyl jiný.

Krále Athamanta, Frixova otce, pronásledovalo zatím zlé svědomí. Nakonec zešílel, zabil svého syna Learcha a s druhým synem se Athamantova manželka Ínó vrhla do moře. Zato Frixovi se v daleké zemi dařilo dobře. Aiétés si ho oblíbil, a když Frixos dospěl, dal mu jednu ze svých dcer za manželku.

<<< Argonauti Ijásonův návrat >>>

POZNÁMKA:

1 Helléspontos = dnešní Dardanely; 6 km široký průliv v severozápadním Turecku spojující Egejské a Marmarské moře a oddělující evropskou a asijskou část Turecka. V roce 1810 jej přeplaval lord Byron, což zaznamenal ve své básni Don Juan: „Lepšího plavce bys stěží zřel,/ jenž snad přeplul by i Helléspontos,/ jak kdys (výkon, jímž se pyšníme)/ Léandros, pan Ekenhead a já.“ (Don Juan, Zpěv II., sloka 105.) – Poznámka Misantropova s použitím vlastního překladu úryvku ze zmíněné básně.