Zeus zvítězil
ZEUS ZVÍTĚZIL
NA POČÁTKU byl celý nekonečný vesmír prázdný a pustý. Vyplňovaly ho jen mlhy a temnoty. Snad už bylo i slunce, měsíc a hvězdy, ale husté mlhy a černá mračna je stále zakrývala. V té nekonečné, hluboké tmě neměly hvězdy ještě přesně určené dráhy, srážely se a divoké větry jimi smýkaly, kam se jim zachtělo. Potom vznikla země a vodstvo, ale i to byl živel nezkrotný, děsný. Vody se přelévaly z místa na místo a hrozily, že zatopí zemi, která plula jako obrovská kra v nedozírném moři. Všechny živly byly promíchány v neuspořádané směsici (Chaos) a vesmír neměl ještě pevný řád.
Nakonec nějaká mocná, blahodárná božská síla uspořádala tu hroznou změť všech věcí a každé vymezila pevné místo. Nějaký bůh sbalil zemi do obrovské koule, vyvážil ji ve vesmíru a všemu určil neměnný řád. Oddělil vody od souše, určil tok řek, rozložil náležitě jezera i moře a ohraničil je pevnými břehy. Potom vytvořil půvabná údolí, roviny, lesnaté stráně, hluboké hvozdy a vysoké hory. Spoutal větry, aby nemohly rozmetat celou tu vesmírnou stavbu, a přikázal jim za obydlí nejzazší sever, východ, jih a západ.
Od té chvíle se ve vodách proháněly ryby, ve vzduchu se vznášeli ptáci, povstaly květiny, keře a stromy a v lesích žila nesčetná zvěř. Gáia (Země), plná života, dávala život všem tvorům. Mezi nimi se objevili i první lidé.
Když takto dostal svět svůj řád, zrodila Gáia Úrana (Nebe). Úranos zaplašil chmury a temnoty světlem životodárného Slunce a tvář Noci zjasnil třpytem hvězd a Měsíce. Svou nedozírnou náručí objal matku Zemi a z jejich vzájemné lásky, která je spojovala, se jim narodilo dvanáct dětí. A tyto děti vyrostly v ohromné obry a obryně. Někteří z těchto obrů měli jen jediné oko; jiní, ještě hroznější a strašnější svou silou, měli těla o padesáti hlavách a místo dvou měli sto rukou. Ještě štěstí, že byli jen tři tak strašní storucí obři.
Sám otec Úranos se svých synů bál. Věděl, že jsou zpupní a násilní – což kdyby ho jednou chtěli připravit o trůn? Proto je ukrýval v hlubinách země. Gáia, jeho manželka, ta velebná pramáti všech bohů a všeho tvorstva, to těžce nesla. I zavolala si všechny obry a obryně k sobě a pravila jim:
„Milé děti, musíte se proti svému otci bránit. Už mnohokrát vám ublížil. Trápilo by mě, kdyby vám měl ještě dál škodit.“
Nikdo z obrů však neměl odvahu splatit násilnému otci zlo zlem. Až teprve nejmladší z nich, Kronos, povstal a slíbil matce, že ji této starosti zbaví.
Svůj slib splnil. Svrhl otce z trůnu a sám se zmocnil vlády nad světem. Úranos za to své syny proklel a novému vladaři Kronovi věštil, že i jej čeká podobný osud.
Ale Kronos na zlověstnou věštbu otcovu zatím nemyslil. Usídlil se se svou manželkou Rheiou na nebetyčném Olympu a dívali se na krásný svět. Všude radost, kam oko pohlédlo. Celá příroda kypěla šťastným životem.
Lidé za vlády Kronovy prožívali pravý ráj. Nikdy nestonali, nebylo mezi nimi nuzných ani strádajících, všichni byli svobodní, nebylo otroctví. Všem plynula radostně léta života, dosahovali vysokého věku a měli lehkou i smrt. Umírali bezbolestně, jako by usínali lahodným spánkem.
Snad to byla odměna bohů za jejich poctivost a čestnost. Tenkrát nikdo nikomu nic nebral, nikdo nikomu neusiloval o život. Proto nebylo zapotřebí zákonů ani soudců. Nikdo svému bližnímu nekřivdil, lidé se měli rádi a navzájem si pomáhali. Nebyly hádky, různice a spory.
Tenkrát se nikdo nepachtil za bohatstvím, nikdo nepěstoval výnosný obchod. Lidé ještě neuměli stavět lodě a na moře se ani neodvážili. Nepřekročili nikdy práh domova.
Nebyly ani války. Nikdo tehdy ani nevěděl, co to je. Proto si ti první šťastní lidé nedělali starost, jak hájit své domovy. Nekopali hluboké, srázné příkopy kolem měst a nenapouštěli je vodou, nestavěli silné, vysoké hradby. Neznali vojenskou trubku a nebáli se, že by je někdy její zlověstný zvuk probudil ze spánku. Klidně uléhali, klidně spali. Proto žili ti dávní lidé v bezpečí, příjemném klidu, v stálé blaženosti a nepotřebovali stráží ani vojska.
Země dávala bohatou úrodu sama od sebe. Nebylo potřeba orat, vláčet ani osévat pole. Vše rostlo samo. První lidé nebyli ještě vybíraví, spokojili se s tím, co jim dávala příroda sama. Sbírali lesní plody, jahody, dřínky, ostružiny a žaludy a česali lahodné ovoce z mohutných stromů. Dozrávalo celý rok, neboť bylo věčné jaro.
Všude bylo plno květů a květin, jež nikdo nesázel a nepěstoval. Mírné, vlahé větříky si pohrávaly s obilím a to se vlnilo a ohýbalo pod těžkými klasy. Když bylo sklizeno, nebylo třeba orat a znova sít, nové obilí vyrůstalo zase samo od sebe. V některých řekách teklo mléko, v jiných proudil ještě lahodnější nápoj, nektar, jejž pili sami bohové. Ve starých mohutných dubech sídlily včely a med stékal po kůře, stačilo jen přijít a nabrat si podle libosti.
Ach, žilo se to prvním lidem krásně, byl kouzelný jejich ráj. Ale ten jejich zlatý věk měl i stinné stránky. Když se lidé nabažili všech plodů a darů života, přestávali být šťastni. Neznali práci, zdroj všech radostí a pravého štěstí. Kromě jídla se o nic jiného nestarali. Žili stále stejným, neplodným životem, nic nevymysleli, nic nevytvořili. Nakonec zanikli a nezůstala po nich jediná památka. Jen v bájích se o nich vypravuje jako o prvním lidském pokolení, které žilo za blažených časů Kronových; jinak o těchto lidech ani nevíme, zda se podobali spíš bohům či nám, dnešním smrtelníkům.
Když Rheia zrodila Kronovi první dítě, Kronos si ani nevzpomněl, že lidské pokolení zahynulo. Zato ho trápila jiná věc. Myslil často na to, jak ho otec Úranos proklel a předpověděl mu bídný osud. Začal se tedy obávat, aby ho vlastní dítě nepřipravilo o trůn, až by vyrostlo. Proto se rozhodl k novému násilí. Novorozeně spolkl a spolykal i všechny ostatní děti, jak se mu narodily. Již pohřbil ve svých útrobách tři dcery a dva syny, když měl spatřit světlo světa šestý Kronův potomek.
Nešťastná Rheia přemýšlela, jak by aspoň své šesté dítě zachránila před hrozným osudem. Její mateřské srdce se naplnilo bolem, když si pomyslela, že už mohla mít kolem sebe hlouček pěti dětí. I zatvrdila se a použila lsti.
Když se jí narodilo nejmladší dítě, syn Zeus, předstoupila před Krona a podala mu kámen zabalený v plenkách. Kronos nic nepoznal. Kámen spolkl v domnění, že je to opět novorozeně, a radoval se, že se nemusí bát o trůn. Zatím dala Rheia dítě odnést daleko na ostrov Krétu. Tam o hošíka pečovaly lesní víly a krmily ho mlékem a medem.
Nejvíce se o něho starala víla Amaltheia. Chovala krásnou kozičku s dvěma kůzlátky. Bylo to půvabné zvíře, nejkrásnější ze všech koz na Krétě. Měla pěkné, dozadu zahnuté rohy a byla na ně pyšná. Jednou však vrazila nešťastnou náhodou do stromu a jeden roh si ulomila. Amaltheia ho sebrala, ovinula ho kvítím, naplnila až po okraj vonným ovocem a podala ho malému Diovi k ústům.
Na tu půvabnou kozičku, jejíž mléko pil, ani později nezapomněl. Když se stal pánem Olympu, přijal ji mezi hvězdy i s tím ulomeným rohem a jejímu rohu se dodnes říká Roh hojnosti.
Když tedy Zeus na Krétě vyrostl, vrátil se k svému otci Kronovi a přinutil ho, aby vydal ze sebe všechny pohlcené děti. Zůstaly naživu i v jeho žaludku, neboť byly nesmrtelné. Kronos musel uposlechnout a nakonec vyvrhl i kámen, jímž ho jeho manželka obelstila.
A nyní nastal boj mezi otcem a synem, který trval deset let. Zeus vyvedl z podsvětí jednooké obry Kyklópy, kteří mu ukovali blesky, a tři strašné padesátihlavé storuké velikány, aby mu pomáhali proti Kronovi a jeho spojencům. Na straně Diově bojovali i někteří Títáni, z nichž nejlepším rádcem a pomocníkem Diovým se ukázal Prométheus, syn bohyně Themidy. Když se oba tábory spolu utkaly, létaly celé skály na Olymp i s Olympu, hromy bily, blesky se křižovaly, až se nebesa chvěla a celá země se otřásala. Zeus vrhal na své protivníky strašlivé blesky. Země i lesy se proměnily v jediný obrovský požár, voda v moři se vařila a v hlubinách země to dunělo. Storucí obři házeli tři sta balvanů najednou a ohromnými skalami zasypávali Krona a jeho obry.
Nakonec Zeus po urputném boji zvítězil a svého otce Krona přemohl. Ale vyhráno ještě neměl. Ještě musel přemoci hrozného netvora Týfóna, který měl sto dračích hlav, ohnivé oči a ze všech údů mu sršel oheň. Tato obluda se měla pomstít Diovi za přemožení Krona a obrů, kteří Kronovi pomáhali. A nebyl to nepatrný mstitel, tento strašlivý ohnivý obr. Hned řval jako býk, že ho bylo slyšet až na konci světa, hned vyl jako pes, hned syčel jako had. Byl to obrovský velikán. Jak se narodil, již byl vyšší než hory a hlavou se dotýkal hvězd. Když roztáhl ruce, dosáhl na západ i na východ.
A tento obr měl Diovi vyrvat vládu z rukou. Zeus se s ním sám pustil do boje, neboť ostatní bohové ze strachu utekli. Neohrožený Zeus upálil tomuto obrovi bleskem všechny hlavy a svrhl ho do podsvětí.
Ale ještě jeden krutý zápas čekal Dia a jeho sourozence. Jiní nesmírně velcí a silní obři – Giganti – se vzbouřili proti nebi. Rozpoutal se boj na život a na smrt. Giganty chránilo proti zranění zvláštní kouzlo, avšak sami bojovali hořícími kameny, vrhali balvany a házeli do dálky celé skály.
Tito obři nastavěli na sebe vysoké hory a chtěli se zmocnit vlády na nebi. Byla to krvavá vřava. Giganti útočili ze všech sil. Ale Dia a jeho sourozence nemohli přemoci. Podlehli a země nasákla krví jejich obrovských těl.
Když Zeus přemohl Giganty, jak by se neubránil ještě dvěma posledním troufalcům, ať byli jakkoli silní. Byli to největší obři, jaké kdy země zrodila. Jmenovali se Ótos a Efialtés. Když jim bylo devět let, měřili už devět sáhů na výšku a devět loket na šířku.
I ti se pokoušeli nastavět do výšky vysoké hory, jednu na druhou, a tak se zmocnit vlády na nebi. A byli by bývali vskutku rozpoutali novou strašnou válku s Olympany, kdyby byli dosáhli mužného věku. Apollón je však ještě v jejich jinošských letech zastřelil svými šípy. Potom již nebyl klid nebešťanů ničím rušen. Vítězní olympští bohové, Kronovy děti, se ujali vlády na nebi, na zemi i pod zemí.
V Řecku bylo mnoho posvátných hor, ale žádná nebyla tak slavná a tak uctívaná jako Olympos, neboť si ji bohové zvolili za své trvalé sídlo. Byla to vysoká hora, jež sahala až do oblak. Její vrchol byl v takové výši, že ho nikdo nikdy nespatřil. Odtamtud měli bohové v dohledu celou nebeskou báň i široširý svět.
Zeus se rozdělil o vládu nad celým vesmírem se svými bratry. Sám se stal svrchovaným pánem na nebi. Poseidón dostal vládu nad vodami a Hádés se stal vládcem v podsvětí. Diovou manželkou byla vznešená Héra. K této božské rodině se ještě počítají Diovy sestry Hestia a Démétér se svou dcerou Korou a Diovy děti. Těch dětí bylo sedm: Athéna, Apollón a Artemis, Héfaistos, Arés, Afrodíté a Hermés.
Čteme-li u starých básníků označení Kronovec, značí to vždycky Dia, syna Kronova, otce bohů a lidí...
