Návrat

(Návrat)

Ijásón nedovedl skrýt svou nesmírnou radost nad vzácnou kořistí. Pozvedl rouno do výše, a jak je zvedl, vrhalo zář podobnou plameni, která se rozlévala po celém okolí. Pak celou kůži roztáhl a prohlížel i z druhé strany. Byl to obrovský beran, po němž zůstala tato nádherná památka. Nakonec si ji Ijásón přehodil přes rameno. Sahala mu od krku až na zem. Co chvíli si ji přitáhl k tělu a ohmatával ji, jako by se bál, aby mu ji některý z bohů neodňal.

Už se rozednívalo, když došli do tábora. Řekové užasli, když spatřili velikou kůži, zářící jako Diův blesk. Každý vyskočil a spěchal, aby se jí alespoň dotkl. Ijásón však bránil jejich zvědavosti a obdivu. Kůži přikryl pláštěm a dal ji do ochrany Médeji, kterou usadil vzadu na lodi.

Sám pak svolal všechny plavce a řekl jim:

„Přátelé, nyní už nesmíme ztrácet ani okamžik a hned se musíme vydat na cestu. Vždyť jsme již s pomocí tamhleté milé dívky splnili strastiplný úkol, kvůli němuž jsme sem pluli. A já si ji s jejím svolením nyní odvezu do vlasti a učiním ji svou ženou. Vy se na ni musíte dívat jako na záchranu nás všech, ba jako na spásu téměř celého Řecka. A musíte ji statečně bránit, neboť sami zajisté tušíte, že Aiétés nám zlaté rouno jen tak nedaruje. Za chvíli se přižene s velkým vojskem k řece, aby nás zajal.

Nuže, polovina z vás se rychle chopte vesel a druzí štítů. Co nevidět začnou létat nepřátelské střely. V našich rukou je nyní vlast, rodiče, naše děti a přátelé. Celé Řecko k nám upírá zraky a čeká, zda mu zjednáme hanbu nebo naopak nesmírnou slávu. Buďte tedy stateční a myslete stále na to!“

Jakmile domluvil, oblékl si válečnou zbroj, plavci všichni najednou hlasitě vzkřikli a odrazili od břehu. Potom si Ijásón sedl blízko Médeje a kormidelníka, který byl již plně ozbrojen.

Ale i rozhněvaný král Aiétés a celý jeho národ stál již v té chvíli ve zbrani. Každý již věděl, že králova dcera, kněžka Médeia, si zamilovala onoho cizince a poskytla mu kouzelné prostředky, aby dosáhl svého cíle. Aiétés zuřil a prahl po pomstě.

Když stál Aiétés na voze, kdekdo se díval na jeho koně, kteří byli rychlí jako vítr. V levé ruce svíral štít a v pravé držel obrovskou pochodeň, aby zapálil koráb Argonautů. Před ním se tyčilo dlouhé kopí. Zářící otěže koní držel králův syn Apsyrtos, nevlastní bratr Médejin. Aiétés proklínal Médeiu a Ijásona a svolával na ně pomstu. Pak se obrátil na své vojsko a pohrozil mu:

„Nechytnete-li Médeiu buď na pevnině, nebo blízko na moři a neodevzdáte-li mi ji do rukou živou, aby se mé srdce ukojilo pomstou za její skutky, pak to všichni zaplatíte svými hlavami!“

V té chvíli však již Argó brázdila širé moře. Plavci veslovali ze všech sil a sám proud jim hodně pomáhal. Bylo to přání Héry, aby se rychle blížilo zlo do domu Peliova a aby Peliás, na nějž zanevřela, byl co nejdříve potrestán. Proto již ráno třetího dne přistáli Argonauti v území Páflagonů u řeky Halys. Médeia si přála, aby tam vystoupili a vzdali oběť bohyni Hekatě. I přivázali loď a vystoupili na břeh. Když vykonali oběť, jak si Médeia přála, rozpomněl se Ijásón na starého věštce Fínea, který jim předpověděl, že se výprava vrátí domů úplně jinou cestou. Všichni pak marně přemýšleli, kterou asi cestu Fíneus mínil. Náhle – div divoucí! – vyvstal před jejich očima jasný pruh, zářící jako slunce, a ukazoval směr, kam mají plout. Bylo to šťastné znamení, jež jim seslala Héra. Všichni se zaradovali nad tím zázračným zjevem, hlavně Ijásón, jemuž tím spadla ze srdce velká tíha.

Plavci radostně vyskočili, napjali plachty a odrazili od břehu. Zanedlouho se již dívali k páflagonským horám, které zanechali po levé straně, a pluli za znamením, jež je vedlo k ústí Istru (= Dunaje). Argó vplula do jeho severního ramene.

Zatím se Aiétova vojska shromáždila na pobřeží a zakryla je do posledního místečka, jako by se slétla na břeh obrovská hejna ptáků. Jedna část hledala koráb a plavce, a když nic nenašla, pustila se pontskými vodami za uprchlým nepřítelem směrem k Helléspontu. Druhá část vojska, kterou vedl Apsyrtos, vplula do jižního ramene ústí Istru. Pluli kolem trojbokého ostrova, jenž je vytvořen rameny Istru, a tak se stalo, že touto nejbližší cestou předhonili koráb Argonautů, který plul vzdálenějším severním ramenem. U nejužšího konce ostrova se měli Argonauti setkat s Kolchy.

Všude na pobřeží rostla bujná tráva a pastýři tam proto pásli svá stáda. Jak uviděli loďstvo, úžasně se lekli a rozprchli se jako hejno vrabců. Domnívali se, že se jim zjevily nějaké mořské obludy, neboť až do toho dne nikdo z nich nespatřil námořní loď.

Ale právě tak se vylekali i Argonauti. Byli ze všech stran obklíčeni Aiétovým vojskem, jež vedl Apsyrtos, nevlastní bratr Médejin. Co dělat? Proti takové přesile by se nemohli ubránit. Všichni by padli. Jejich zoufalství se zvětšovalo každým okamžikem. Ijásón se díval prosebně na Médeiu. Ta však pochopila hned, v jakém postavení se octli, a přemýšlela o záchraně.

Zavolala si k sobě Ijásona a řekla mu:

„Neboj se, můj milý, a připrav se s celou družinou k boji. Odrážejte statečně kolšská kopí a já se zatím pokusím zlákat nějakým způsobem Apsyrta, aby upadl do tvých rukou. Pak ho můžeš zabít a s ostatními Kolchy se dát do boje. Když nebudou mít vůdce, snadno je přemůžeš.“

Když se takto domluvili, vyslali posly s množstvím vzácných darů k Apsyrtovi. Ti mu měli vyřídit, aby se dostavil sám na smluvené místo, že mu Médeia něco důležitého sdělí.

Apsyrtos uvěřil a vydal se na cestu. Měl se s Médeiou sejít v noci na posvátném ostrově beze všech svědků. Ale Médeia nešla sama. V záloze na chráněném místě se ukryl Ijásón s ostatními druhy.

Když se Médeia sešla s Apsyrtem, stěžovala si mu, že ji Argonauti zajali a vzali s sebou na loď proti její vůli. Ona však se chce vrátit domů, do Kolchidy. A co hlavního, chce prý vzít s sebou i zlaté rouno a usmířit tak rozhněvaného otce Aiéta.

Takto se domlouvala Médeia s Apsyrtem a Apsyrtos už v duchu jásal, jak se slavně vrátí do své otčiny. Ale vtom se jako blesk vyřítil z úkrytu Ijásón s vytaseným mečem. Médeia se odvrátila a zahalila si oči závojem, aby neviděla krev. Jen výkřik zaslechla, jak Apsyrtos klesl přede dveřmi chrámu proklán Ijásonovým mečem. Médeia chtěla uskočit, ale bylo již pozdě. Krev Apsyrtova jí potřísnila bílé roucho.

Zatím Ijásón zutínal Apsyrtovi úd po údu, třikrát olízl krev a třikrát ji zase vyplivl. Mrtvolu potom zakopal do země. Tímto způsobem smýval se sebe vinu. Ale tento hrozný čin zahlédla svým mstivým okem neúprosná Erínys, bohyně pomsty, a oznámila jej hned svým družkám. Tyto strašlivé bohyně pomsty trestají přestupek proti božským i lidským řádům, především vraždu. Svou oběť pak pronásledují jako pes štvané zvíře a neustanou, dokud si viník svou vinu neodpyká.

Krátce nato, co Apsyrtos padl, zdvihla Médeia hořící pochodeň a dávala tím znamení Argonautům, aby připluli s korábem v ta místa, kde byla i loď Apsyrtova s četným mužstvem. Jakmile se obě lodi k sobě přiblížily, nastal krvavý boj. Apsyrtovi vojáci do jednoho padli. Když se Ijásón vrátil, aby své družině pomohl, nebylo již jeho pomoci třeba.

Plavci se však shlukli kolem něho a radili se o další plavbě. Nakonec povstal Péleus a radil jim:

„Přátelé, nastupme na loď, dokud je noc. Jak ráno Kolchové zjistí, co se stalo, budou nás stíhat. Ale jistě nebudou svorni, když ztratili vůdce, a my se jich nemusíme bát.“

Všichni s Péleem souhlasili. Veslovali ze všech sil. Krátce si odpočinuli na ostrůvku zvaném Élektris, ale brzo se plavili dál, až k dalšímu odpočinku zakotvili v zemi Hylleů.

Péleus měl pravdu. Jakmile se Kolchové dověděli o osudu svého vůdce Apsyrta, rozletěli se na všechny strany a pátrali po Argonautech. Héra jim však ztěžovala jejich úkol: rozpoutala hroznou vichřici a bouři a tím je zdržela v cestě. Kolchové poznali, že se plahočí za Argou marně. I zůstali v těch místech, kde byli, usídlili se tam trvale a nikdy se již do Kolchidy nevrátili.

Hylleové se chovali k Argonautům velmi vlídně a přátelsky. Když se s nimi loučili, dali jim na památku mnoho darů a přáli jim šťastný návrat do vlasti.

Avšak nebeský král Zeus, otec bohů i lidí, se hněval na Argonauty pro Ijásonův zlý čin. Za trest jim určil, že dotud je budou pronásledovat nesnáze a strasti, dokud se neočistí ze zločinu tak, jak jim poradí čarodějka Kirké, Aiétova sestra, jež sídlí daleko na západě. A dokud se neočistí, nemohou se dostat domů.

Aby se plavci dověděli, co je čeká, rozkázal Zeus jejich zázračné lodi, aby jim to sama oznámila. Jednou uprostřed plavby se Argó zahoupala na vlnách a její základní trám promluvil lidským hlasem. Plavci se vyděsili, když slyšeli, že k nim sama loď mluví, a zděsili se tím více, když uslyšeli, co je ještě čeká, než se budou moci vrátit do Řecka.

Nato se loď dala v prudký let a zastavila se až u nejzazších proudů Éridanu, právě v těch místech, kde kdysi Faëthón zaplatil životem svou přílišnou odvahu. Plavci našli na břehu jeho hrob, nad nímž se tyčily do výše štíhlé topoly. A div divoucí! Ty stromy dojemně naříkaly a slzy, jež jim stékaly po kůře, měnily se na slunci v kapky třpytivého jantaru a padaly na břeh do písku. Potom je vítr svál a smetal do moře.

A ještě jeden zjev Argonauty velice překvapil: z proudů Éridanu stoupal neustále palčivý dým, jako by něco doutnalo. Žádný pták nepřeletěl v těch místech hladinu řeky. Ať jakkoli mával perutěmi, žár ho zachvátil a pták se snesl mrtev do vody. Taková síla tu dosud zbyla po Diově blesku, jímž usmrtil Héliova syna Faëthonta.

Plavci se vzdálili z tohoto smutného místa, kde stromy kvílely a lkaly a kde štípal do očí palčivý dým. Jen Orfeus se zdržel déle u Faëthontovy mohyly, a když pak dohonil své druhy, ze všech stran slyšel prosbu, aby jim vyprávěl o tom smělém chlapci, který tu za dávných časů zahynul.

Orfeus byl velmi zasmušen, neboť ho osud Faëthontův hluboce dojímal. Musel však splnit prosbu svých druhů, kteří mu vyčítali, že jim už dlouho nic nepověděl. Pravda, napjaté události posledních rušných dnů si žádaly spíše ostražitosti a zbraní než Orfeova zpěvu. Nyní však, kdy už nejtěžší úkoly jsou splněny, je vhodná chvíle k družnému hovoru.

Sesedli se tedy kolem Orfea na říčním břehu. Co chvíli se dívali na vysoké topoly a na kotouče dýmu a dychtivě čekali, až jim Orfeus ten nezvyklý zjev vysvětlí. Orfeus si sedl též a již začal vyprávět o Faëthontovi, který proměnil celý svět v jeden jediný ničivý plamen a jak v tom moři ohně sám zahynul.

Když skončil, vznesli se nad sedící plavce okřídlení bratří Kalajis a Zétés a házeli na Orfea květiny. Vyjádřili tím díky za ostatní druhy. Médeia, která slyšela Orfea poprvé, byla ještě dlouho v zajetí dojemného příběhu a byla jakoby okouzlena. Vtom se Kalajis snesl k Orfeovi a pravil:

„Božský pěvče, o kolik ty víš více než my všichni, co tu jsme! A proto teď, když už nás nemůže nic tak zlého potkat, jako nás potkávalo dřív, můžeš nám stále něco vyprávět po celé cestě domů. Aspoň nám to bude lépe utíkat. Umíš právě tak krásně vyprávět jako zpívat a hrát. Až se vrátíme do vlasti, budeme tvé kouzelné příběhy povídat dál, aby je kdekdo znal. Ty nám všem zůstanou jako trvalá památka, až se opět rozejdeme po celém Řecku.“

Nechtělo se Argonautům ani vstávat a nasedat k další plavbě. Ještě z lodi se dívali na ty vysoké topoly a zdálo se jim, že v nich vskutku spatřují Faëthontovy sestry.

Dále se plavili po prudkém Rhodanu, který se s Éridanem spojuje. Aby se jim nedělo příkoří od četných kmenů, jejichž územím pluli, chránila je Héra hustou mlhou. A tak se bez nehody dostali Rhodanem k Aithalii (= Elba). Ale ani zde se nezdrželi. Tušili, že odtud už nejsou daleko břehy Tyrrhenského moře. V tu stranu upírali toužebné zraky a pluli bez odpočinku dál a dál. Loď letěla jako na křídlech větru a najednou vplula do nádherného přístavu. Byl to přístav ostrova zvaného Áia, kde sídlila čarodějka Kirké.

Argonauti ji spatřili hned, jak vystoupili na břeh. Stála na pokraji moře a smáčela si hlavu, aby zaplašila těžké sny, které ji v noci tak vyděsily. Zdálo se jí, že její ložnice i celý dům nasákl krví a že jí v ohni shořely všechny kouzelné prostředky, jimiž lákala hosty do svého paláce. A proto hned ráno spěchala k moři, aby si skropila hlavu i šat. Za ní se ubírala v houfu prazvláštní, podivuhodná zvířata, jejichž jednotlivé údy patřily zcela jiným tělům. Byly to vskutku hrozné stvůry. Argonauti se nesmírně vylekali, když je uviděli. Ale když se přesvědčili, že jim ta zvířata neublíží, přestali se bát a zpytavě si prohlíželi Kirku. Jako by Aiétovi z oka vypadla, tak mu byla podobná.

Když Kirké zaplašila tíhu chmurného snu a chystala se jít domů, povšimla si nenadálých hostí. Šla k nim, hladila je a vybízela, aby šli s ní. Ale Ijásón rozhodl, že jen on s Médeiou půjdou dál, ostatní druhové že počkají na břehu.

Když vešli dovnitř jejího domu, ukázala jim na skvostná křesla, aby se posadili. Ale oni si beze slova šli sednout na zem ke krbu. Tak musí učinit prosebník poskvrněný vraždou, který se přichází očistit. Nesmí promluvit a nesmí se ani slovem zmínit o svém provinění. Jen si zahalí hlavu a sedne si ke krbu.

Médeia si položila hlavu do dlaní a Ijásón položil na zem meč, jímž usmrtil Apsyrta. Oba sklopili oči k zemi. Kirké již poznala, proč k ní přišli. Tížil je zločin vraždy. Proto jim připravila smírnou oběť, neboť Zeus chrání i uprchlíky, kteří jsou obtíženi takovým zločinem, i když se na ně hněvá.

Ale co se stalo, nelze jinak odčinit než odpykáním trestu nebo očistnou obětí. Kirké hned započala se svým obřadem: Podřízla sele, zachytila jeho krev a v té si smáčela ruce. Potom konala úlitbu Diovi, který vyslýchá i modlitby vrahů. Při všem jí pomáhaly víly. Po úlitbě pálila v ohni krbu obětní koláč a vzývala Lítice, bohyně pomsty, aby zmírnily svůj hněv proti provinilcům. Rovněž Dia prosila, aby k nim byl shovívavý, ať již prolili krev cizí či krev svých příbuzných.

Po skončení obětního obřadu vyzvala Kirké oba, aby vstali a sedli si na křesla blízko ní. Sama si přisedla až k nim a horlivě vyzvídala, proč plují po moři, za jakým cílem, odkud jsou a proč zastavili u jejího ostrova. Až se přitom zachvěla, neboť jí opět tanul na mysli včerejší sen. Pak se obrátila na Médeiu, neboť toužila uslyšet zvuk své rodné mluvy. Jakmile ji spatřila s Ijásonem, hned poznala, že je to dívka z Héliovy krve. Každý Héliův potomek byl zřetelně poznamenán tím, že mu cosi zpod víček blýskalo, jako by se mu před očima linula záře vycházející ze zlata.

Médeia jí všechno vyprávěla a mluvila přitom kolšskou řečí. Její lahodný hlas upoutal Kirčin sluch, takže Kirké jí zrovna visela na rtech. Médeia vyprávěla o výpravě Argonautů, o jejich strastech, o podmínkách, které dal Ijásonovi její otec Aiétés, a již přešla na svou vlastní vinu. Líčila Kirce, jak na prosbu své sestry Chalkiopy pomohla statečným rekům a jak potom musela uprchnout z domu před otcovými hrozbami, nesmlčela, že s ní utekli i čtyři synové Frixovi a pluli na lodi Argó. Jen se ani slovem nezmínila o zabití svého nevlastního bratra Apsyrta. Kirké to však věděla. Bylo jí nesmírně líto ubohé vyhnankyně. Sklonila se k ní a řekla:

„Milé dítě, velmi jsi pobloudila! Zvolilas potupnou cestu a já si myslím, že nadlouho nebudeš unikat spravedlivému hněvu svého otce Aiéta. I kdybys utekla s Ijásonem do Řecka, hněv Aiétův tam přijde za tebou. Všude tě dohoní. Dopustila ses strašlivého činu a otec bude stále dychtiv, aby pomstil synovu smrt. Ale poněvadž jsi ke mně přišla jako má příbuzná a lituješ svého činu, nechci ti přisoudit nové zlo. Opusť můj příbytek a vzdal se i s tímto neznámým mužem, kterého sis za zády svého otce zvolila za manžela. Marně bys dále prosila u mého krbu. Nemohu schválit tvé úmysly a tvůj hanebný útěk z otčiny odsuzuji.“

Po těch slovech si Médeia zahalila tvář a dala se do žalostného pláče. Ijásón ji vzal za ruku a vyvedl ji ze dveří Kirčiny světnice. Chvěla se jako list ve větru.

Íris, poselkyně bohů, hned oznámila Héře, že Médeia s Ijásonem vyšli od Kirky a ubírají se k lodi. Měla od Héry příkaz, aby nepropásla tento okamžik.

„Milá Írido,“ pravila jí Héra, „tys vždycky věrně plnila mé prosby, splň mi teď i tuto prosbu. Dojdi hned k mořské bohyni Thetidě a vyřiď jí, aby bez prodlení přišla ke mně, že potřebuji její pomoci. Potom se sneseš na pobřeží ostrova, kde má Héfaistos svou kovářskou dílnu, a požádáš ho, aby zhasil svůj oheň, dokud by okolo neproplula Argó s plavci. Od něho zaleť do hradu boha větrů Aiola a vyřiď mu, že si přeji, aby spoutal všechny větry kromě těch, které vanou směrem k ostrovu Faiáků, neboť chci, aby se Argonauti dostali k jejich králi Alkinoovi.“

Íris v mžiku rozepjala svá hebká křídla a snášela se z Olympu. Sotva vykonala vše, co měla uloženo, už se Thetis, vážená mořská bohyně, ubírala na Olymp k Héře. Sedly si blízko sebe a Héra jí hned sdělovala svou prosbu:

„Božská Thetido, poslyš, co ti chci říci! Ty víš, jak je mému srdci velice milý hrdina Ijásón i celá jeho družina. Chránila jsem je po strastiplné cestě za zlatým rounem a jejich osud mi leží na srdci i nyní. Prosím tě, chraň je před Skyllou a Charibdou, aby nepohřbila všechny ve svém bezedném jícnu, až se budou plavit od Kirky! Jen ty to máš v moci!“

„Milá Héro,“ odpověděla jí Thetis, „zchladne-li síla prudkého ohně a zmlknou-li bouřlivé vichry, pak i já ti najisto slibuji, že se lodi Argó i plavcům nic nestane! Ale už zas musím jít, je od tebe tuze daleko a já musím ještě dnes vyzvat plavce, aby zítra ráno odrazili od břehu.“

Skočila s Olympu doprostřed moře, zmizela v jeho hlubinách a spěchala k svým sestrám. Vyřídila jim Héřinu prosbu a poslala je do Ausonského moře. Sama spěchala kvapně pod vodami a vstoupila na břeh Kirčina ostrova.

Hned zamířila k rekům, kteří se bavili házením disku a střílením z luku. Nikdo ji nezpozoroval. Thetis uchopila za ruku hrdinného Pélea, který byl jejím manželem, a pravila mu:

„Déle zde již neprodlévejte! Ráno odvažte loď a odplujte, jak si přeje Héra, vaše ochránkyně. Všechny mořské víly, mé sestry, vám budou pomáhat, až budete plout nebezpečnými místy. Ale neopovaž se ke mně hlásit, až mě mezi nimi uvidíš, abys nevzbouřil ještě víc můj hněv než dříve!“

Nato se zas bleskurychle ponořila do mořských hlubin. Nesmírný žal naplnil Péleovo nitro. Vždyť nespatřil svou milou choť od té doby, co ho opustila a odešla z domova. Stále se na něho zlobí a nechce mu odpustit tu zlou náhodu. Ach, kolik už je tomu roků! To byl jejich synek Achilleus ještě docela maličký chlapeček. Thetis o něho pečovala, aby mu zajistila věčnou svěžest a nesmrtelnost.

Den co den vkládala o půlnoci děcko do plamenů ohně a potírala jeho útlé tělíčko ambrosií, aby ho uchránila před útrapami stáří. Jednou se však Péleus znenadání probudil a spatřil, jak jeho milý synáček se třepetá v plamenech. Péleus se hrozně lekl a strašlivě vykřikl. Thetis upustila plačící dítě na zem a sama jako sen nebo vánek zmizela z ložnice. Ponořila se v hněvu do hlubin mořských a od té doby se k Péleovi nevrátila.

Ach, jak by byl šťasten, kdyby byla u něho setrvala déle, když mu přinášela Héřin vzkaz! Když přemohl bolest, kterou stále cítil pro ztrátu své choti, odebral se k svým druhům a vyřídil jim, co vzkázala Héra po Thetidě. Plavci skončili hned všechny závody, zasedli k večeři a ubírali se na lůžka, aby ráno před rozedněním odpluli.

Byli již na širém moři a ani necítili, že plují. Tak tiše a klidně vítr unášel Argu, jež letěla jako střela. Zakrátko míjeli půvabný květnatý ostrov, kde Seirény zpívaly líbezné písně a lákaly k sobě plavce. Podobaly se z poloviny ptákům, z poloviny krásným dívkám. Co už zahubily plavců, ale Argonautům ublížit nemohly. Sotva se jejich sladký, kouzelný zpěv donesl k sluchu plavců, uchopil Orfeus lyru a rozezvučel její struny tak úchvatně, že Seirény oněměly a s otevřenými ústy se dívaly na ten zázrak. A což když ještě začal zpívat! Málem že samy Seirény nevyskočily na loď k Argonautům!

Dlouho, dlouho se nemohly vzpamatovat z úžasu nad tím, že poprvé prohrály a nezískaly jedinou oběť.

Loď se nesla dál a dál a blížila se k obludné Skylle, která měla dvanáct noh, šest krků, šest tlam a štěkala jako pes. Přední část těla vyčnívala ze skály, svými krky dosahovala až k mrakům a pohlcovala najednou šest plavců.

Ale Argonautům nemohla ublížit. Když se loď octla v její blízkosti, seběhly se k ní ze všech stran mořské víly i se stříbronohou mořskou bohyní Thetidou. Ta se dotkla zezadu kormidla, aby řídila koráb, a víly pobíhaly sem tam pod lodí i vedle lodi, kroužily pod jejím dnem a pomáhaly Thetidě převést koráb přes nebezpečné místo.

Chvílemi si vykasaly roucha až po kolena a šly ve vlnách rozestoupeny po obou stranách, chvílemi se nořily v hloubku a zas vynořovaly, podávaly si loď z ruky do ruky jako míč a sunuly ji dál a dál od nebezpečných skalisk i od Charybdy, která třikrát denně naplňuje vodami svůj bezedný jícen, polyká celé lodi a zase je po určité době i se spoustami vody vyvrhuje.

Sám Héfaistos se díval na to úsilí mořských dívek ze skalnatého vrchu a jímal ho úžas. Vždyť moře v těch místech ještě dýchalo žárem, ač on už dávno předtím uhasil oheň a ustal v práci. Dosud tam vyrážel plamen a rozžhavoval okolní skály.

Z Olympu se dívala i Héra a když viděla, co se děje na moři, v úzkostech objala Athénu, jak se zalekla o osud plavců. Ale ti se zatím dostali na širé moře, kde jim již nehrozilo žádné nebezpečí. Mořské víly se zas ponořily do hlubin, když splnily přání bohyně Héry.

Argó letěla jako střela kolem sicilských břehů a míjela nádherné louky a lesní mýtiny, kde se popásala stáda Héliova. Hlídaly je dvě dcery boha Slunce, mladší Faëthúsa a starší Lampetié. Obě měly zářící pastýřské hole, jedna stříbrnou, druhá bronzovou. Krávy, jež se pásly u břehu, byly bílé jako mléko a měly zlaté rohy.

Vítr nadouval plachty, slunce svítilo, byla to radostná plavba. Ale radost se střídá se zármutkem, o čemž se plavci přesvědčili druhý den.

Již měli za sebou nekonečnou hladinu širého moře a blížili se k úrodnému ostrovu, který měl dva přístavy. Na tom ostrově bydlili Faiákové. Vládl jim král Alkinoos.

Když tam Argonauti vystoupili, vítal je král a veškeren lid jako bratry. Plavci měli pocit, jako by již zavítali domů, do Řecka. Byli šťastni a spokojeni.

Ale vojska krále Aiéta pronikla pontskou úžinou a připlula až sem, do země blažených Faiáků. Poslové kolští přišli k Alkinoovi, jenž právě Argonauty hostil, a žádali, aby jim byla vydána Médeia, jinak že vzplane veliká, krvavá válka. Ale král Alkinoos, který už nejeden spor mezi občany a sousedy urovnal, snažil se i nyní ze všech sil, aby usmířil obě strany bez krveprolití.

Když se o tom Médeia dověděla, padla na zem a s pláčem prosila Ijásona i královu choť:

„Smilujte se nade mnou, dobří lidé, a nevydávejte mě Kolchům! Čeho jsem se dopustila, dopustila jsem se pro dobro celého Řecka. A když mě tížila vina, hledala jsem spásu v útěku. Jinak jsem se ničím neposkvrnila.“

Pak prosila každého z Argonautů zvlášť a připomínala jim, že jí všichni vděčí za svůj život i za to, že se vracejí se zlatým rounem.

„Vy se vrátíte domů,“ lkala, „já jsem však ztratila svou vlast, rodiče a domov i veškerou radost. Nechci se skrývat a prchat někde jako štvaná zvěř, hledám ochranu jen u vás. A kde je vaše statečnost, když se lekáte tak nepatrného vojska?“

Všichni ji ujišťovali, jak dovedli, a slibovali, že ji budou vždycky chránit, a bude-li třeba, i se zbraní v ruce. Když večer všichni usnuli, přimlouvala se i královna za Médeiu u svého muže:

„Zachraň před Kolchy tu dívku, vždyť už zakusila tolik útrap! A ti hrdinové jsou nám přece bližší než vzdálený král Aiétés, o němž víme jen z doslechu. Nevydávej ji Kolchům, třebaže velmi pobloudila, když pomohla Ijásonovi bez vědomí svého otce. Potom chtěla svou chybu napravit, ale dopustila se nové chyby tím, že utekla. Ale kdo z nás se nedopouští chyb? Pomni však, že Ijásón se zavázal přísahou, že si ji vezme za ženu. Nenuť ho tedy, aby přísahal křivě, ani nedopusť, aby Aiétés zahubil strašlivým způsobem svou dceru.“

Alkinoos vyslechl dojemnou přímluvu své milé manželky a pravil jí:

„I já bych se, má drahá ženo, zastal té dívky proti Kolchům, a třeba zbraní bych je odtud zahnal. Ale nedbat jen tak Aiéta není možné. Vždyť je to mocný král, jenž sotva má sobě rovného. Mohl by přenést válku i do Řecka, a proto musím být spravedlivý soudce v této věci. Musím ji rozhodnout tak, aby se mnou souhlasili všichni lidé. A nebudu ti ani tajit, jak chci rozhodnout: Je-li ještě dívkou, pak ji vydám otci, je-li však již ve skutečnosti manželkou Ijásonovou, nebudu mu ji rvát z náručí.“

Takto mluvil Alkinoos s královnou a pak usnul. Královna se zaradovala a hned vyšla z ložnice. Poslala hlasatele k Ijásonovi, aby se bez prodlení zasnoubil s Médeiou, jinak že by ji král musel vydat Kolchům.

Hlasatel vyřídil ihned tento vzkaz Ijásonovi. Radost naplnila srdce jeho i srdce všech reků. Bez prodlení chystali oběť bohům a připravovali svatební veselí, aby se sňatek Ijásona s Médeiou uskutečnil ještě před svítáním. Ze všech pramenů se vynořovaly víly a nosily plné náruče pestrých květin a kladly je k zářící beraní kůži. Orfeus hrál před vchodem do ložnice překrásné svatební písně.

Nastalo kouzelné jitro. Celé pobřeží se usmívalo a orosené lučiny s ním. Město se probouzelo. Jen zástupy blížícího se kolšského vojska se neradovaly s celým krajem.

Alkinoos se chystal vyjít ven, aby podle svého slibu vynesl rozsudek o Médeji. V ruce držel zlaté žezlo, odznak své soudcovské moci, za ním šli ve zbrani přední mužové obce a celé zástupy mužů a žen. Kdekdo chtěl uvidět slavné Argonauty. I lidé z venkova se sbíhali do města. A všichni přinášeli plavcům i svatebčanům dary.

Orfeus hrál a tančil a k němu se přidružily i všechny víly se svými tanci a líbeznými písněmi.

Kolchové zpozorovali, že přicházejí pro Médeiu již pozdě. Mimoto jim král Alkinoos přikázal, aby buď dbali jeho rozsudku, nebo aby se ihned se svým loďstvem vzdálili z faiáckých přístavů. Vojáci se však báli hrozeb svého mocného krále Aiéta, kdyby se vrátili bez Médeje. Proto prosili Alkinoa o svolení, aby se směli usadit na jeho nebo na vedlejším ostrově jako jejich sousedé. Král Alkinoos jejich prosbě vyhověl.

Sedmého dne se rozloučili Argonauti s milými Faiáky a vydali se na cestu s množstvím darů od krále i od lidu. Zeus za nimi poslal příznivý vítr, ale nebylo ještě souzeno, aby se vrátili do vlasti. Příznivý vítr byl vystřídán zhoubným severákem, který unášel koráb devět dní a devět nocí a prudce ho přihnal k nebezpečným písčitým Syrtám, které už pohřbily tolik lodí. Všude tam je mělčina a voda je prostoupena hustou spletí řas, z nichž nikdo nevyvázne.

Argonauti vystoupili a zoufale se dívali na široširou písčinu, jejíchž konců nebylo možno dohlédnout. A nikde ani nejmenší pramének vody. Nikde se neukázal pastýř nebo rybář, jen klid, mrtvý klid, kam oko dohlédlo.

Kormidelník se smutně díval na kormidlo a pravil druhům:

„Přátelé, je po nás veta! Tady v té poušti nás čeká nejhorší osud. I kdyby vál příznivý vítr, co nám to pomůže v těchto nekonečných mořských bažinách? Jaký zázrak, že se nám nerozbila naše božská loď. Mořský proud ji vyzdvihl a nesl ji vysoko nad zemí až sem. Příboj však ustoupil a nás nechal na mělčině. Není naděje na další plavbu ani na návrat. Ať se ujme kormidla kdo chce, já se řízení lodi vzdávám.“

Domluvil se slzami v očích a všichni, kdož rozuměli plavbě, mu dávali smutně za pravdu. Někteří druhové se ploužili po břehu jako stíny, jiní se bezradně dívali na nekonečné bažiny a poušť.

Blížil se večer a na plavce doléhala tím větší tíseň. Loučili se spolu a líbali se, jako by se již neměli nikdy vidět. Myslili, že bude lépe, rozejdou-li se na všechny strany a zahynou někde v dusivém písku. Lehli si porůznu a nikdo ani oka nezamhouřil. Čekali na smrt. Faiácké dívky, jež dala královna Médeji za průvodkyně, složily rusé hlavy do písku a žalostně plakaly i s Médeiou.

A byli by tam vskutku všichni zahynuli, kdyby se nad nimi neslitovaly víly. Těm se zželelo hrdinných plavců, kteří už tolik strastí zakusili, a proto jim přišly na pomoc. Bylo právě poledne a prudký žár spaloval celou krajinu. Víly přistoupily k Ijásonovi. Nikdo je neviděl. Sňaly mu plášť a tiše mluvily:

„Nešťastný hrdino, proč se trápíš víc, než je třeba? My víme o tvé cestě do Kolchidy i o všech trampotách. Jsme zdejší bohyně, dcery a ochránkyně pusté Libye. Již se nermuť a povzbuď své druhy. Amfitríté, manželka Poseidónova, vládkyně všech vod, vás dopraví do vlasti.“

Sotva to řekly, zmizely. Jakmile se Ijásón vzpamatoval z údivu, shromáždil všechny muže a ženy, aby jim oznámil, co se právě dověděl od nymf. Když jim to sděloval, hle, obrovský kůň se zlatou hřívou vyskočil z vody, setřásl se sebe kapky a dal se do klusu.

Jakmile ho uviděl Péleus, zajásal radostí a mával rukama, aby se všichni utišili. A již oznamoval:

„Přátelé, to je šťastné znamení! Ten kůň nás povede. Půjdeme za ním. Jen se podívejte, že nemizí v poušti! Teď napněme všechny síly, vezměme na ramena naši drahou loď a nesme ji písčitým krajem po stopách Poseidónova koně. Tak dojdeme k místu, odkud budeme moci vyplout.“

Rekové se zaradovali. Konec svízelům, konec strastem, až se opět dostanou na mořskou hladinu! I vložili si statečně loď na ramena a nesli ji pouští dvanáct dní a dvanáct nocí. Pravda, zkusili jen což! A kdyby neměli v žilách božskou krev, nebyli by dokončili tuto námahu, na niž by síly smrtelníků nestačily.

Donesli loď až k trítónské zátoce a tam ji složili. Všechny plavce sužovala palčivá žízeň, a proto se rozeběhli hledat pitnou vodu. Bloudili po celém kraji, ale marně. Přitom se dostali na posvátnou rovinu, kde ještě včera hlídal strašný drak zlatá jablka v zahradě Hesperidek. Tyto hesperské dívky, dcery Noci, hlídaly jablka s ním a líbezně přitom zpívaly. Draka právě usmrtil Héráklés a Argonauti spatřili, jak ten netvor sebou ještě škubal. Ale po jeho hnisavých ranách už lezly mouchy. Hesperské víly opodál žalostně naříkaly. Jakmile zpozorovaly, že se k nim blíží lidé, v okamžiku zmizely.

Tu Orfeus sepjal ruce a vroucně se modlil k těm božským vílám, aby ukázaly plavcům nějaký pramen k uhašení palčivé žízně. Když víly uslyšely jeho tklivý hlas, pojala je lítost nad ubohými plavci. A hle, jaký zázrak se najednou zjevil před očima všech! Z písčité země se vydrala na povrch rostlinka a ta rostla a rostla, až se ve chvíli rozrostla v tři dlouhé, vysoké pně. Ty se hned obalily listím. Nikdo z plavců netušil, že ty tři víly, které hlídaly zlatá jablka, se před jejich zraky proměnily v tři stromy, jež tu teď stojí: jilm, osika a vrba. A najednou div divoucí, z těch stromů se opět staly krásné víly, jako byly dřív. Jedna z nich oslovila líbezným hlasem Argonauty:

„Byl to věru zlý člověk, který sem před vámi zabloudil a usmrtil draka, věrného strážce zlatých jablek. Způsobil nám velký žal. Ach, jak zlý to byl člověk, zpupný a tvrdý! Oči mu svítily, z ramen mu visela obrovská lví kůže, měl veliký kyj a nesl si luk, jímž draka zastřelil. Přišel sem také pěšky a také ho trápila veliká žízeň. Proto se divě rozhlížel kolem sebe a zhurta se ptal na vodu. Potom upřel zrak na tamhletu skálu. Doběhl k ní, kopl do ní patou a hned z ní vytryskl pramen chladné, křišťálové vody. On si lehl na zem a hltavě pil z té skalní trhliny jako žíznivý kůň. Když se dosyta napil, vstal a o kus dále si lehl.“

Všichni se podívali směrem, jak jim víla naznačila, a co jim nohy stačily, běželi k té skále. Pramen hned našli a shlukli se kolem něho jako mravenci. Tu jeden z plavců, sotva si svlažil rty, radostně a vděčně zvolal:

„Jak hodný je náš Héráklés! Ač není s námi, zachránil nás, že jsme nezemřeli žízní! Kéž bychom se o něm něco dověděli, až budeme na pevnině! Kde asi je a jaké divy provádí!“

Potom se plavci rozeběhli na všechny strany, zdali by ještě někde Héráklea nezastihli. Hledali ho však marně, neboť jemný písek zavál všechny jeho stopy. Zbytečně po něm pátral i Lynkeus, ač měl tak bystré oči, že viděl i do podsvětí. Také okřídlení synové Boreovi se marně vznesli do vzduchu.

A tak se Argonauti mohli jen dohadovat, zda tu byl sám, či s ním byl i Polyfémos, kterého tehdy s Hérákleem zanechali v Mýsii. Netušili, že Polyfémos dlouho marně pátral po jejich lodi, že prošel daleké kraje a že ho předčasně osud zahubil. Odpočívá pod vysokou mohylou, u níž vyrůstá štíhlý topol.

Nebylo však Argonautům souzeno, aby vypluli na moře všichni. Téhož dne zemřel jejich druhý věštec Mopsos. Šlápl na jedovatého hada a nebylo záchrany. I kdo byl jen škrábnut zubem toho strašlivého plaza, ubíral se do temnot podsvětních. Mopsovi se had zakousl do holeně a prokousl mu sval. I Médeia prchla hrůzou, když to uviděla. Ubohý věštec jen sykl bolestí a již ho obestřely mrákoty. Klesl mrtev do písku. Druhové mu hned vykopali hrob a pochovali ho s náležitými obřady.

Když konečně plavci zasedli k veslům, dlouho a dlouho ještě bloudili sem tam v zátoce a nemohli najít chobot, jímž by vypluli na širé moře. Až teprve bůh Trítón, sídlící v této zátoce, jim ukázal cestu na moře a zmizel v hlubinách.

Ale když mu Ijásón se svými druhy zabil jako oběť ovečku, opět se vynořil, uchopil koráb za spodní trám a uháněl s lodí kupředu jako jezdec, který uchopí koně za hřívu a kluše po jeho boku. Nepustil se lodi dříve, dokud ji nedovlekl na hlubinu. Pak se teprve ponořil a již se plavcům neukázal.

Loď pak plula po větru celý den a noc a ještě celý příští den a noc a s novým jitrem přistáli na jednom ostrůvku mezi Krétou a Rhodem, aby si odpočinuli, než se vydají na cestu směrem ke Krétě. Když se pak rozloučili s tímto ostrůvkem a blížili se již k přístavu krétskému, bránil jim v přistání kovový obr Talós. Lámal balvan za balvanem a vrhal je ze skály do přístavu, kam chtěli Argonauti vplout. Tento kovový muž byl poslední z lidí, kteří žili za měděného věku. Zeus ho daroval uloupené dívce Europě, aby hlídal ostrov Krétu. Talós běhal na svých kovových nohách po celém ostrově a naháněl plavcům strach. Byl celý z kovu, jen od krku dolů až po kotník se táhla krvavá žíla, rozhraní života a smrti.

Argonauti se zalekli a ze všech sil veslovali od ostrova. Byli by se vskutku Krétě vyhnuli, ač už byli zemdleni a trápila je žízeň, ale Médeia jim dodala odvahy:

„Nebojte se a neveslujte odtud! Já sama si troufám, že toho muže zahubím, ať je třeba z kovu, neskrývá-li se v něm nějaký bůh. Zůstaňte s lodí tady, sem už balvany nedopadají. Já se ho pokusím zničit.“

Všichni byli zvědaví, jak to Médeia udělá. A již se mohli dívat: Médeia se postavila na okraj lodi a vzývala Kéry, dcery Noci, hrůzostrašné bohyně smrti, které slídí po světě a své oběti posílají do podsvětí. Pak vrhla nepřátelské pohledy na Tala, dívala se mu upřeně do očí, koulela očima, aby ho omámila, a hrozně při tom skřípala zuby.

Nikdo by nevěřil, jakou to podivnou moc propůjčovali bohové Médeji. Na dálku zahubila před zraky plavců toho kovového muže. Jak házel do přístavu kameny, narazil nohou na skalní útes, zranil se a hned mu z kotníku vytryskla krev jako rozpuštěné olovo. A za chvíli již ten polobůh nestál pevně, kymácel se a vrávoral, až se najednou zřítil a spadl ze skály na zem. Celý ostrov pod ním zaduněl, jak naň dopadl.

Chýlilo se již k večeru, když plavci bezstarostně přivázali loď k pobřeží a vystoupili na pevninu, aby se posílili jídlem a spánkem. Ráno si nabrali zásoby vody a vydali se na další cestu. Na poslední úsek té nekonečné plavby.

Loď letěla jako na křídlech a přirazila k břehu ostrova Aigíny. Argonauti vystoupili. Nepopsatelná radost a jásot – byli doma!

Ijásón svolal všechny muže a ženy a promluvil k nim:

„Přátelé, nejprve vzdáme oběť nesmrtelným bohům, že jsme se šťastně a ve zdraví dostali k otcovským břehům. Odtud se už dostaneme do našeho přístavu bez nehod. Budeme se ještě nějaký čas plavit po moři, ale tady už nás nečeká ani Skylla, ani Charybdis, ani jakékoli jiné nebezpečí. Mineme Attiku se slavnými Athénami, Aulidu a kolem eubojských břehů se dostaneme do našeho přístavu Ijólku. Odevzdáme Peliovi zlaté rouno a on mi postoupí trůn, který mi náleží po mém otci Aisonovi.

A potom se shromáždíme u mne v paláci a já vám vystrojím slavnou hostinu. Budeme se veselit a hodovat celý týden, budeme vzpomínat, co jsme všechno prožili, a potom se rozejdeme do svých domovů.

Jak se těším na své stařičké rodiče, na svého otce, který se obával, že se už mého návratu nedočká! A on se dočká a ještě uvítá mou ženu Médeiu, bez jejíž pomoci bychom zde nyní nestáli. Vzhůru, přátelé, k oběti a pak na cestu k domovu!“

<<< U krále Aiéta  Doma >>>

VYSVĚTLIVKY:

Některé báje mají jednu i více variant. Podle jiné verze rozsekali Apsyrtovu mrtvolu a její kousky házeli po cestě do vody před krále Aiéta, který je pronásledoval, aby ho zdrželi sbíráním údů synových. – Pozn. Mis.

Áia je také dřívější název Kolchidy. Jinak je Áia zcela mýtickým místem, ačkoli za něj bývají považována různá skutečná místa, např. ostrov Elba aj. – Pozn. Mis.

Některé báje mají jednu i více variant, lišících se podrobnostmi či délkou vyprávění. Zde, v báji o Argonautech, Thetis už byla Péleovou chotí, avšak ve vyprávění o Achilleovi se říká, že při plavbě Argonautů Péleus Thetidu poprvé spatřil. Rovněž je zde vypuštěna celá cesta Argonautů vnitrozemím po vplutí do ústí Dunaje (Istru). – Pozn. vydavatele + Mis.

Měděný věk = v pořadí čtvrté plémě lidí, jak je třídí Hésiodos: První, nejlepší, byl zlatý věk, pak stříbrný, bronzový, měděný, a poslední, pátý a nejhorší, věk železný. Viz mé výpisky z četby: Hésiodos: Železný věk. Motiv jsem použil v Rakovině na kůži Země 2.: Před 2700 lety se řecký básník Hésiodos domníval, že v posloupnosti lidských pokolení od zlatého k železnému je právě to jeho nejhorší, jaké může být. To byl ovšem ještě optimista. Neznal zdaleka dnešní pokolení. A těžko by si byl mohl někdo v jakékoliv době představit, jakých obludných forem zdegenerovanosti nabude kdy lidský rod. Nemáme zlaté pokolení, nemáme ani železné pokolení. Co tedy máme? Nu, jak jen je pojmenovat nejpříhodněji... – Snad tombakové či sádrové nebo křemíkové, možná plastikové... Nevím, falšuje se všechno. – Nebo také ve spise der Wandervogel 3.3.7.43: Zabodnul jsem u posedu ulomenou vrcholovou větev jasanu do ztrouchnivělého pařezu, abych zjistil, zda se ujme a zda z ní vyraší nový stromek. Možné by to mohlo být. Ještě středověké pověsti hovoří o takových zázracích, že stačilo, aby někdo vrazil do země pouhou hůl a vyrostl z ní celý strom. Zdá se mi ostatně nanejvýš pravděpodobné i to, co tvrdí Hésiodos: že dříve, ve zlatém věku, plodila země sama od sebe chutné pokrmy a v řekách že proudilo víno. Ve srovnání s tím, co tam teče teď, to jistě muselo být sladké mléko matky přírody. – Pozn. Mis.