Žáby

ŽÁBY[1]

JEDNOU PUTOVALA BOHYNĚ LÉTÓ krajem Lyčanů na pobřeží Malé Asie. V náruči nesla obě svá děťátka, Apollóna a Artemidu. Slunce nemilosrdně rozpalovalo zemi svými paprsky a celou krajinu proměnilo v nesnesitelnou výheň. Bohyně už byla unavena k smrti tou dlouhou cestou. Cítila, jak má vyprahlá ústa, ani promluvit nemohla a jen toužila po trošce vody, aby zahnala palčivou žízeň. Blížila se k půvabnému úvalu, v němž se třpytila hladina nevelkého rybníka. Jeho okraje se hemžily venkovany, kteří tam trhali rákosí a sítí.[2] Létó přistoupila až k rybníku, položila dvojčátka do trávy a schýlila se k hladině, aby si do dlaní nabrala vodu a napila se. Jakmile ji ti sedláci uviděli, obstoupili ji a nedovolili jí, aby si mohla svlažit rty. Reptali, pronášeli neuctivá slova a odháněli ji od rybníka. Bohyně se k nim obrátila a kárala je:

„Pročpak mi bráníte pít? Není přece zakázáno užívat vody! Slunce, vodu a vzduch poskytla příroda k užitku všem. Já jsem se nechtěla v té vodě umývat a osvěžit znavené údy, chtěla jsem jen uhasit žízeň. Vidíte, jak mi vyschlo v ústech, že sotva mluvím. Ten hlt vody mi bude v této chvíli více než božský nektar. Podívejte se na má robátka, jak k vám prosebně vztahují ručičky, aspoň nad těmi se slitujte!“

Bohyně je tak vroucně prosila, že by svými slovy dojala i kámen. Ale sedláci byli zlí a zatvrzelí. „Z té vody pít nebudeš! To tak, aby kdejaká poběhlice přicházela k našemu rybníku. Běda, jestli hned neodejdeš, odkud jsi přišla!“

Ale zlá slova jim nestačila. Plni zlomyslné svévole skákali podél celého břehu do vody, kalili ji rukama i nohama a vířili ode dna měkké bahno, aby se voda nedala pít.

Létó už nedovedla potlačit hněv. Už ty zlovolné venkovany neprosila. Pohlédla na ně s pohrdáním a vzkřikla: „Když se nemůžete té vody nabažit, budete žít tady v tom rybníce na věčné časy!“

Přání bohyně se ihned vyplnilo. Nepřejícní sedláci se rázem proměnili v nové tvory. Nafouklo se jim hrdlo, dostali ošklivé, prodloužené hlavy, krk se jim bezmála ztratil, hřbet se zazelenal a většina těla se proměnila v bílé břicho. Jen skřehotavý hlas jim zůstal.

Naskákali do rybníka a žijí tam podnes. Ponořují se celými těly pod hladinu, jindy zas plovají jen na povrchu a vystrkují své ošklivé hlavy, vylézají na břeh a opět se dlouhými skoky noří do chladné vody. A těm svým hanebným jazykům ani pak nedali pokoj. Večer co večer se ozývá z rákosí a sítí jejich zlolajné kvákání. Jen to jim zůstalo. Je to spravedlivý trest za jejich nepřejícnost.

<<< Damoklův meč Achilleus >>>

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

[1] Žáby – Aristofanova stejnojmenná komedie Žáby nese svůj titul podle žab v podsvětí a s tímto příběhem má společné jen ty žáby a jen to jméno, jinak nic. – Poznámka Misantropova.

[2] sítí = sítina, druh hojných vlhkomilných rostlin. Jen u nás roste na 18 druhů sítin (celosvětově je to 230 druhů); na obrázku níže viz sítinu rozkladitou, z jejichž lodyh se zhotovovaly různé pletené výrobky a sloužily též jako vycpávkový materiál do žíněnek a podobně. – Vysvětlivka Mis.