Vertumnus a Pomona

VERTUMNUS A POMONA

V MÍSTECH, kde později stál Řím, žila za dávných a dávných časů překrásná víla. Jmenovala se Pomona. Rozuměla všem keřům a stromům a znala je tak dovedně ošetřovat, že rok co rok vypěstovala nádherné druhy ovoce. Po něm dostala i jméno (Pomona = Ovocnářka). S láskou a pílí ošetřovala své stromy a všechen čas trávila v zahradě.

Dovedla krotit jejich bujný růst, přistřihávala výhonky, prořezávala rozběhlé větve, aby její stromy měly krásnou korunu. Právě tak zručně dovedla naříznout i kůru a nasazovat rouby. Nestrpěla, aby nějaký strom měl žízeň. Napájela jemná vlákna kořenů, zavlažovala je tekoucí vodou a měla radost, jak rostou.

Netoužila procházet hluboké lesy a lovit zvěř, její ruka nikdy nesvírala lovecké kopí. Ani nenavštěvovala své družky u pramenů a řek – zahrada byla její jediná opravdová láska. Bála se venkovanů, a proto svůj ovocný sad pečlivě zevnitř uzavírala. Nestýkala se ani s ženami, ani s muži.

Před lidmi se uchránila, ale veselá, skotačivá lesní cháska jí nedala pokoj. Žili v okolních lesích Satyrové a Pánové, ale marně si zdobili růžky smrkovými větvičkami, aby se víle líbili. Marně jí přicházeli hrát na pastýřskou píšťalu, aby si získali její lásku. Její krásou byl nejednou okouzlen i stařičký Priápos, bůh zahrad a vinic, a ucházel se o její přízeň.

Opravdovou láskou k Pomoně zahořel i mladistvý, sličný bůh Vertumnus. Byl to bůh ročních změn. Jemu děkovaly louky za své květiny, zahrady za své plody a pole za svou úrodu. Hlavně ovoce a víno a všechno, co na podzim zraje, bylo v jeho ochraně. Ve vlasech míval stále vpleteny klasy nebo listí a v ruce držel roh hojnosti, naplněný ovocem. Ve všem se podobal krásnému bohu Dionýsovi.

Vertumnus, bůh ročních proměn, se i sám dovedl v cokoli proměnit. Jednou se blížil k Pomoninu sadu v podobě žence, který nese v košíku obilné klasy, jindy si ozdobil skráně čerstvým senem, jako by právě obracel pokosenou louku. A jak věrně dovedl napodobit žence! A stejně tak oráče, který s bodcem v ruce se vrací z pole, když vypřáhl z pluhu znavené býky. Jindy opět vzal na sebe podobu sadaře, který pěstuje vinnou révu. Nebo si přehodil přes rameno dlouhý žebřík. Každý by řekl, že jde česat ovoce. Nebo si vzal do ruky prut, a kdekdo by hádal, že je to zkušený rybář. I v drsného vojáka se dovedl proměnit ten bůh pokojného života v míru. A všechny ty podoby bral na sebe jen proto, aby se mohl přiblížit k té půvabné víle a těšit se její krásou.

Jednou se proměnil v milou stařenku. Kolem hlavy si uvázal šátek, přidělal si šedivé vlasy a při chůzi se opíral o hůl. A v této podobě se blížil k úpravné zahradě. Vešel dovnitř, usedl do trávy a rozhlížel se po stromech. V jejich korunách dozrávalo ovoce a větve se pod tíhou plodů skláněly k zemi.

„Jaké to krásné plody!“ zvolal pln úžasu, „překrásné, ale ty sama jsi ještě krásnější. Touží po tobě lidé, polobozi i bozi, a já se jim docela nic nedivím. Kdybych byla mužem, chtěla bych si tě vzít za ženu.“

Nymfa se obrátila stranou, jako by slova stařeny ani nevnímala, ale Vertumnus k ní mluvil dál a snažil se ji získat nelíčenou stařeckou vlídností:

„Pohleď na ten jilm před námi. Jak něžně se kolem něho vine družná réva obtížená hrozny! Ta réva mu dodává krásy a tím, že na něm spočívá, má z toho i sama užitek. Jinak by se jako nepatrný keř plazila při zemi, nevzepjala by se do výše. Ale ty se vyhýbáš mužům, a to není dobře. I ty by ses měla upnout na nějaký jilm.

Poslyš mě, Pomono, já už jsem leccos v životě viděla a zažila a léty jsem získala moudrost. Až i ty jednou zmoudříš a zatoužíš se provdat, pak si vzpomeň na mne. Mám tě ráda snad víc, než tušíš, a proto ti radím: Vezmi si za muže Vertumna. Já ho znám už léta, snad lépe, než zná sám sebe. Je to klidný, rozumný muž. Netoulá se po světě, bydlí stále v tomto slavném kraji a nemiluje jinou ženu, jen tebe. Ty jsi jeho první a poslední láska a celý svůj život chce zasvětit jen tobě. Je stále mlád, je sličný a dovede se jako bůh v cokoli proměnit. A má rád ovoce a sady právě jako ty. Mysli si, že sám tě prosí mými ústy, a vyslyš jeho prosbu!

Kdo má kamenné srdce, toho nenávidí Venuše[1], bohyně lásky, a dává mu pocítit svůj hněv. Jak ti říkám, já už jsem leccos v životě viděla a slyšela. Budu ti vyprávět jeden příběh, který se stal na Kypru:[2]

Žil tam jednou velmi krásný jinoch, jmenoval se Ífis. Jeho rodiče byli chudí, nevýznamní, a ten nešťastný jinoch se zamiloval do vznešené princezny Anaxarety. Prosil ji, posílal jí něžné dopisy, zavěšoval jí nade dveře domu věnečky z květin, prosil i plakal. Ale ta krásná dívka byla zatvrzelá, měla také kamenné srdce.

»Dřív se vzdám života než lásky k tobě,« řekl jí ten mládeneček, a připojil i výstrahu: »Má smrt bude znamenat ztrátu dvou životů, neboť i ty zemřeš. A zprávu o mém skonu se nedovíš z pověsti. Já sám přijdu, sám se ti zjevím, aby ses popásla svýma bezcitnýma očima na mém mrtvém těle.«

Sotva to řekl, uvázal si smyčku nade dveřmi, kam dříve zavěšoval věnečky z květin, a před očima té dívky se oběsil. Když ho sluhové sňali, na záchranu bylo už pozdě. Jinoch byl mrtev. Ten hoch už neměl otce, jen matka byla naživu. Té donesli tělo mrtvého syna.

Nešťastná matka se zhroutila v slzách a pak vystrojila svému synáčkovi pohřeb, jak jen mohla, neboť byla chudá. Pohřební průvod se ubíral městem a právě se blížil k domu té pyšné dívky. »Pojďme se podívat na ten smutný pohřeb,« řekla, a vyběhla do horní komnaty, aby se podívala z okna.

Vyhlédla ven a spatřila na márách ležet mrtvého Ífida. Najednou jí strnul zrak a smrtelně zbledla, jako by jí z těla vyprchala všechna krev. Když chtěla odstoupit od okna, nohy jí uvázly v zemi. Chtěla odvrátit hlavu stranou, ale ani to už nemohla. Ruce, nohy i celé tělo se jí pozvolna proměnilo v kámen. Místo dívky zbyla v komnatě kamenná socha – a ta socha se na Kypru ukazuje dodnes. Mysli na to, má milá!“

Sotva bůh domluvil, odložil podobu stařeny a opět se proměnil v boha oslňujícího všemi půvaby mládí. Nymfa užasla nad jeho krásou. Připadalo jí to, jako by najednou sluneční paprsky prorazily clonou mraků a před očima se jí objevila tvář boha Slunce.

Její srdce zjihlo a zahořelo opravdovou láskou k Vertumnovi. Pomona se stala jeho ženou a všechny sady, zahrady a vinice se oděly v nejpůvabnější roucho, aby se účastnily svatebního veselí té božské dvojice.

<<< Amor a Psýché Žluna >>>

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

[1] Venuše = staroitalská obdoba řecké bohyně lásky Afrodíty, s níž bývá ztotožňována. – Římané neměli tak veliký dar tvůrčí fantazie jako Řekové, proto je jejich mytologie mnohem chudší. Mají i své původní bohy a božstva (patří mezi ně např. Ianus, Faunus, Penáti, Quirinus, Saturnus), ale většinu jich přejali od Řeků a přisoudili jim stejné vlastnosti i stejné funkce. Často i původní římští bozi byli později ztotožněni s řeckými. – Běžně rozšířenou chybou je umisťování římských bohů do řeckého prostředí a naopak. Vzhledem k výše řečenému to sice není až tak velká chyba, nicméně chyba to je. – Vysvětlivka Misantropova + vydavatele.

[2] Následující příběh se vyskytuje také ve vyprávění o Afrodítě. – Tentýž příběh vypráví také řecký filolog Antoninus Liberalis (2. stol. n. l.), jenže s jinými jmény (Arsinoé a Arkeofón). – Poznámka Mis.