Domýšlivá dívka
DOMÝŠLIVÁ DÍVKA
V JEDNÉ ZEMI ŽILA velmi chudá dívka. Jmenovala se Arachné. Její matka i otec byli prostí, nezámožní lidé. Měli velikou radost, že jejich dcera byla neobyčejně zručná a toužila vyniknout nad ostatní dívky. Uměla zhotovovat na tkalcovském stavu tak krásné látky, že zdaleka přicházeli lidé, aby zhlédli její výtvory. „Ta má zázračné ruce,“ říkali o ní, když ji viděli při práci.
Často i víly opouštěly své jeskyně a putovaly k chaloupce dívčiných rodičů, aby se pokochaly krásou jejího díla. Byly okouzleny vším, co Arachné dělala, když se připravovala k tkaní. Na co sáhla, všemu dala nevšední podobu. Dlouhými tahy česala vlnu, až byla tenká jako pavučina; a což teprve když spatřily ozdobné látky, které utkala! Hned bylo možno poznat, jakou nadanou žačku má v té chudé dívce bohyně umění Athéna.
Arachné si byla vědoma své nevšední dovednosti a byla pyšná na sebe i na své nadání. Ba jednou dokonce prohlásila, že by si troufala zvítězit v tkaní i nad bohyní Athénou. Athéna se po těch domýšlivých slovech rozhodla, že se sama přesvědčí, je-li Arachné tak pyšná a troufalá.
Proto se proměnila v šedivou, shrbenou a vrásčitou stařenku, opírala se o hůl a vstoupila do světnice, kde Arachné tkala. Sedla si k ní a pravila jí vlídně:
„Chtěla bych ti něco říci, milá děvenko! Věř, že stáří bývá moudré, zkušené. Nesmíš tak podruhé mluvit o vznešených bozích! Važ si toho, že umíš tkát nejlépe ze všech lidí, ale bohyni se nerouhej! Pros ji za odpuštění, žes tak nepěkně o ní mluvila. Když ji poprosíš, jistě ti odpustí. Poslechni mé rady!“
Arachné si změřila stařenu od hlavy k patě, pustila člunek a jen tak tak se zdržela, že stařenku neuhodila do tváře. Plna hněvu se na ni obořila:
„Takové rady dávej podruhé někomu jinému! Je vidět, že se ti stářím mate rozum. Své kázání si nech, já vím, co umím. Jen ať si zkusí celá Athéna závodit se mnou!“
Vtom se stařena vzpřímila a pravila přísně: „To se ti může splnit.“ Sotva to dořekla, nabyla zase své původní podoby a před ohromenou dívkou stála bohyně. Víly i smrtelné ženy, které stály kolem stavu, se sklonily a vzdávaly Athéně úctu. Ale Arachné se již vzpamatovala z údivu, jen se začervenala a zvolala: „Ať se stane, jak jsem řekla! Nebojím se, zvítězím i nad bohyní!“
Hned nato připravily ženy dva stavy a bohyně s troufalou dívkou se pustila v závod, která z nich utká krásnější výtvor. Člunek se jen míhal, jemné nitě se scelovaly, tkanivo na obou stavech rostlo a nabývalo krásného vzhledu. Tisíce barev hrálo na utkané látce a zlaté nitky jí dodávaly zářivého lesku.
Bohyně vetkala do látky obrysy athénského vyšehradu, podoby všech bohů, jak sedí na křeslech kolem Dia, i samu sebe zpodobnila, pak vládce vodstva Poseidóna, zobrazila olivu, svůj posvátný strom se zelenými plody, jak z ničeho nic vyrůstá ze země, i údiv bohů nad tím zázrakem, dále různé výjevy ze života bohů a nakonec zobrazila bohyni Vítězství. Učinila tak úmyslně, aby se Arachné dovtípila a ještě v poslední chvíli se zachránila pokorou před svým neblahým osudem. Proto také celý ten nádherný koberec, hýřící tisícerými barvami, ovroubila olivovou ratolestí, odznakem míru.
Arachniny dovedné ruce vytvořily neméně krásné obrazy. Na její tkanině už byl zpodobněn Zeus, jak v podobě býka unáší na hřbetě vyděšenou Európu, jak přichází k spartské královně Lédě v podobě bělostné labutě, jak slunce pak zazářila tkanina v místě, kde Arachné znázornila Dia, jak v zlatém dešti vniká do vězení Danaina, pak zobrazila i výjevy ze života jiných bohů, hlavně jejich různá dobrodružství a radovánky.
Okraj látky ovroubila úzkým lemem, jímž se vinuly snítky břečťanu a vykukovaly z něho květiny. Krásné, dokonalé dílo vyšlo z jejích rukou. Ani znalec by mu nemohl nic vytknout.
Athénu však nepohněval ani tak její úspěch jako to, co Arachné zobrazila. Vyrvala jí z rukou tu nádhernou látku, roztrhla ji ve dví a zvolala: „Takhle se opovažuješ tupit bohy?“ a přitom několikrát bodla svou soupeřku člunkem do čela.
Arachné se vylekala, že ji bohyně v tu chvíli krutě potrestá, a proto si rychle udělala smyčku na krk a zadrhla ji, aby se v zoufalství oběsila.
Když to Athéna spatřila, bylo jí líto té nešťastné, opovážlivé dívky. Přistoupila k ní a pravila: „Ty zlá, zlá! Neboj se, zůstaneš naživu, ale budeš takhle viset a věčně tkát, a nejen ty, ale i celý tvůj rod ve všech budoucích pokoleních.“
Nato ji pokropila šťávou z kouzelných bylin a odešla. Arachné pozbyla své původní podoby a smrskla se v malou kuličku, z níž vybíhaly tenounké, dlouhé nohy. Nepatrné to tělíčko dodnes vypouští vlákna a někdejší pyšná dívka musí navěky tkát své jemné, pavučinové předivo.
