Ijásonův návrat

(Ijásonův návrat)

Po Athamantovi panoval v Ijólku jeho bratr a po něm syn tohoto bratra, který se jmenoval Aisón. Aisón však nebyl na trůně dlouho. Zbavil ho vlády jeho bratr Peliás, muž neobyčejně krutý a lstivý. Aisón měl syna Ijásona. Poněvadž se bál, aby mu ho krutý Peliás nezahubil, svěřil ho hned po narození moudrému Kentauru Cheirónovi na vychování. Doma dal naoko vystrojit Ijásonovi pohřeb, takže se brzy všude věřilo, že Ijásón vskutku zemřel.

Cheirón nebyl jen vychovatelem Ijásonovým. Mnoha řeckým hrdinům vštěpoval svou moudrost ve své horské jeskyni. Dovedl léčit, vyznal se v hudbě a ovládal i umění věštecké. U něho tedy Ijásón žil a vyrůstal v statného, krásného mladíka.

Jednou, když už mu bylo dvacet let, zavolal si ho Cheirón k sobě a pravil mu:

„Milý hochu, nerad se s tebou budu loučit, ale nelze jinak, musíš se vrátit domů. Už jsem tě naučil všemu, co sám umím. Jsi udatný a nebojácný a tak už můžeš sám zasednout na trůn. Na tom trůně teď vládne tvůj strýc Peliás, ale neprávem. Královské žezlo patří podle prvorozenství tvému otci Aisonovi a po něm tobě. Jdi tedy a ujmi se vlády!“

Ijásón při těch slovech plakal, neboť si na moudrého starce zvykl a měl ho upřímně rád. Ale poněvadž mu Cheirón vždycky dobře radil, věděl, že i teď udělá dobře, poslechne-li a vydá se na cestu. Rozloučil se tedy co nejsrdečněji s laskavým kmetem, poděkoval mu za všechna dobrodiní a se slzami v očích odcházel.

Ijásón se ubíral s myšlenkami na otce a na domov a již vyšel z hlubokého lesa, kde měl Cheirón svou jeskyni. Několikrát se ještě ohlédl v ta místa. Pak přišel k řece a málem by si ani nepovšiml stařenky, která stála smutně na břehu.

„I to je dobře, mládenečku, že přicházíš,“ pravila mu stařena, „však tu čekám už dlouho, až mě někdo přenese přes vodu. Viď, že budeš tak hodný a nenecháš mě tu déle čekat.“ Nato Ijásón, vždy dobrosrdečný a ochotný, vzal stařenku do náruče, vstoupil do řeky a mířil na druhý břeh.

„Děkuji ti, mnohokrát ti děkuji za tuto laskavou službu,“ řekla stařena, jakmile stanuli v trávě na břehu. „Nikdy ti toho nezapomenu, buď ujištěn.“

Sotva to dořekla, zmizela a Ijásón leknutím nemohl ani promluvit. Hned poznal, že to nebyla smrtelná stařena, nýbrž nějaká bohyně. Sotva však tušil, že to byla dokonce nejvyšší bohyně, královna bohů Héra, a že zkoušela, jak má Ijásón dobré srdce. A opravdu. Nikdy Ijásón nelitoval, že jí prokázal tu malou službu. Chránila ho pak na všech cestách v celém jeho životě.

Řeka, přes kterou stařenku přenášel, měla bahnité dno a Ijásón ztratil v bahně jeden střevíc. Ale což o jeden střevíc! Ani si toho příliš nevšímal a ubíral se dál, až přišel na náměstí do města Ijólku ve svém rodišti.

Hned se tam seběhlo mnoho lidí, aby se podívali na neznámého cizince, který budil takový podiv. Byl statný, urostlý, nesl se jako bůh, ale jak vypadal! Měl na sobě velikou pardálí kůži, po boku meč, v ruce oštěp a na nohou jen jeden střevíc. Když o tom král uslyšel, zvědavost pudila i jej, aby spatřil podivného cizince. I poslal pro něho, aby přišel do paláce.

Ijásón přijal pozvání a šel ke králi. Když stanul před ním tváří v tvář, králův zrak se svezl k zemi na cizincův střevíc. Ulekl se Peliás náramně a zbledl jako stěna. Ani se vzpamatovat nemohl a skoro s bázní se zeptal chrabrého mladíka:

„Kdo jsi? Kdo jsou tví rodiče? Odkud přicházíš a co tu chceš?“

Ijásón si povšiml králova leknutí, a proto tím nebojácněji odpověděl: „Povím ti to, králi! Jsem Ijásón, syn tvého bratra, kterého jsi připravil o trůn a místo něho teď vládneš proti právu ty sám. Žádám tě, abys mi postoupil trůn, který mi náleží. Zítra si přijdu pro odpověď.“

Nato Ijásón odešel a zlý Peliás osaměl. I sluhové museli na jeho příkaz odejít, aby nebyli svědky jeho bázně. Chtěl být sám, aby se vzpamatoval a uklidnil. Nebylo to však lehké. Králova mysl byla upjata na cizincův ústroj, na jeho střevíc, na jediný střevíc. Dávno už král zapomněl na věštbu, že jednou zahyne rukou svého příbuzného a že se proto má mít na pozoru, až někdy spatří muže jen s jedním střevícem. A nyní takového muže spatřil! Ijásón, syn Peliova bratra, o němž se věřilo, že je dávno mrtev, by měl být osudným nástrojem věštby a on, Peliás, zahynout rukou svého příbuzného?

Zlé svědomí se ozvalo v králi a dlouho a dlouho uvažoval, co by měl cizinci druhého dne říci. Vzpomněl si i na svou nevlastní matku, kterou zákeřně zavraždil. Měl věru svědomí nemálo obtížené a dost příčin, aby se bál.

Zatím se dal Ijásón odvést k svému otci Aisonovi. To bylo shledání po tolika letech! Stařičký otec plakal radostí nad návratem svého syna, objímal ho a vyptával se, dlouho se na všechno vyptával. Přišli i příbuzní a radosti nebylo konce.

Z rána druhého dne kráčel Ijásón do královského sídla. Peliás již zosnoval lest proti němu. Přijal ho s úsměvem a se strojenou vlídností, aby mu tím snáze mohl uškodit.

„Vítám tě, Ijásone, můj krásný hochu! Jak jsem rád, že jsi přišel! Kdybys byl včera tak rychle neodešel, mohl jsi už znát mou odpověď. Nu, jakž bych ti nepostoupil trůn? Jsem už stár, už bych si rád odpočinul a můj syn nijak netouží po tom, aby po mně nastoupil. Ale poněvadž jsme příbuzní, mám k tobě jako tvůj strýc jedinou prosbu. Splníš-li mi ji, s největší radostí ti odevzdám královské žezlo.“

Ijásón upřel na krále tázavý pohled. A král hned mluvil dál:

„Jak snad víš, někde v daleké cizí zemi zahynul Frixos, rovněž z našeho rodu. Jeho duch se mi noc co noc zjevuje ve snách a žádá, aby byl usmířen. Nebude mít pokoje, dokud nebude přivezeno zpět do naší vlasti zlaté rouno z té daleké země, kdysi nazývané Áia¹, dnes Kolchis. Přivezeš-li tedy z Kolchidy to zlaté rouno, sejmou bohové kletbu z našeho domu a náš rod bude šťastně na věky panovat. Já jsem už stařec nad hrobem a nemohl bych sám tak nebezpečnou cestu podniknout.“

Nato se král rozplakal a po očku pozoroval Ijásona. Ten na chvíli zvážněl, ale vzápětí již ujišťoval krále:

„Nebojím se nebezpečí. Také netoužím po slávě, ale chci ti dokázat, že si zasloužím otcovský trůn.“

„To jsi hodný, Ijásone,“ řekl zlý král. „Hned jsem věděl, že neoslyšíš prosbu starého strýce. Pojď ke mně, abych tě objal za tvou laskavost.“

Ijásón netušil úskok. Dojaly ho slzy královy. Podlehl jim a podlehl i touze dokázat to, co se ještě nikomu před ním nepodařilo: přivézt z Kolchidy do vlasti pověstné a po celém světě proslulé zlaté rouno.

Král dal vystrojit na počest Ijásonovu nádhernou hostinu, která trvala několik dní. A Ijásón se již nemohl dočkat, až skončí hody a bude se moci vydat na cestu. Div si nezavýskl, když pak odcházel z královských komnat svého strýce.

A Peliás si mnul dlaně radostí, jak chytře nalíčil past. Byl přesvědčen, že se Ijásón z tak nebezpečné výpravy nikdy nevrátí.

<<< Frixos a Hellé Před odplutím >>>

POZNÁMKA:

1 Áia je také název mýtického ostrova čarodějky Kirké. – Pozn. Mis.