Kýrova sláva i pád

KÝROVA SLÁVA I PÁD

KDYŽ TEDY KÝROVI SLUŽEBNÍCI přivedli Kroisa s hranice dolů, zeptal se ho Kýros:

„Řekni mi, Kroise, který člověk tě přemluvil, abys táhl na mou říši?“

Kroisos mu odpověděl:

„Jistě to chtělo tvé štěstí, králi, a mne k tomu vedlo mé neštěstí. Ale největší vinu má na tom řecký bůh, který mě k tomu tažení povzbudil.[1] Nikdo přece není tak pošetilý, aby si volil válku místo míru. V míru synové pochovávají zbožně své otce, ve válce však otcové své syny.“

Po těch slovech mu Kýros sňal okovy, vykázal mu místo vedle sebe a velmi šetrně s ním nakládal. A brzy ho učinil svým rádcem...

Když si Kýros podmanil již téměř všechny národy na pevnině, udeřil na Assyřany. V Assyrii bylo mnoho velkých měst, ale nejpevnější a nejvýstavnější město se jmenovalo Babylón. V něm sídlil král. Leželo v rozsáhlé rovině a bylo vystavěno do čtverhranu. Kolem celého města byl vykopán hluboký a velmi široký příkop a ten byl naplněn vodou. A ještě toto město chránila zeď padesát loket široká a dvě stě loket vysoká.[2]

Z hlíny, kterou vyvezli při kopání příkopu, nadělali cihel a vypálili je v pecích. Z nich vystavěli hradby i stěny příkopu. Na okrajích hradeb byly jednopatrové věže, vždy dvě proti sobě. Mezi věžemi nechali tolik místa, aby mohl projet vůz se čtyřspřežením. V celé zdi kolem města bylo sto bran zhotovených z mědi. Bylo to velkolepé dílo, opravdový zázrak.

Řeka Eufrat dělila město na dvě části. Ulice byly rovnoběžné s řekou a jiné je kolmo protínaly. Čtyřpatrové domy byly jejich ozdobou. Na konci každé příčné ulice byly branky, a i ty byly zhotoveny z mědi.

Vnější zeď byla takřka pancířem města. Za ní stála ještě jedna zeď, o něco nižší, ale stejně odolná. V jedné části města se vypínal královský hrad, v druhé byla svatyně boha Slunce Marduka s měděnými branami. Ze středu této svatyně vyrůstala pevná věž, na ní stála jiná věž, na té zas další věž, a opět další a další, až teprve osmá věž zakončovala tuto velkolepou stavbu. Uvnitř věží vedly točité schody. Asi v polovině schodů bylo místo k odpočinku se sedadly. Na nich si mohli odpočinout poutníci, kteří stoupali vzhůru. Na poslední věži stál velkolepý chrám. V tom chrámě byla velká skvostně upravená pohovka a u ní zlatý stůl. Na té pohovce spávala jen jediná žena, totiž manželka nejvyššího boha Marduka.[3]

A ještě jeden chrám byl dole ve věži. Zdobila ho velká zlatá socha a před ní byl též zlatý stůl. Před chrámem byl zlatý oltář, na němž se obětovala zvířata. A ještě mnoho jiných ozdob tam bylo a zvyšovalo krásu města. Mnoho slavných králů vládlo v Babylóně a také dvě královny, Semíramis[4] a Nitokris.

Královna Nitokris dala vykopat na sever od města velikou kotlinu na jezero. Kopalo se tak dlouho, až se objevila voda. Z vykopané hlíny dala stavět po obou stranách řeky hráze, podivuhodné svou velikostí. Kolem jezera dala zbudovat hráz z kamene. Tím jezerem bylo město chráněno před vpádem nepřátel.

Řeku Eufrat dala překlenout mostem. Mezery mezi balvany se při stavbě mostu vyplňovaly roztaveným olovem. Ten most byl velikým dobrodiním, neboť v dřívějších dobách se obyvatelé z jedné části města do druhé plavili na loďkách.

Nad branou, kudy procházelo nejvíc lidí, dala si královna zbudovat hrobku. Na její část, jež vyčnívala přes bránu, dala vyrýt nápis: »Kdyby některý z příštích králů babylónských měl nouzi o peníze, nechť otevře tento hrob a vezme si peněz podle libosti. Nebude-li však mít nouzi, ať hrobku svévolně neotvírá. Nebylo by mu to k užitku.«

Hrob zůstal neporušen až do doby, kdy se vlády zmocnil Dáreios. Tomu se zdálo, že bohatství v hrobě jej samo vyzývá, aby se ho zmocnil. Proto se rozhodl, že hrob otevře. Když tak učinil, velmi se zklamal. Nenašel nic než mrtvolu královny a nápis: »Kdybys nebyl nenasytný a nesháněl se po hanebném zisku, neotvíral bys příbytky zesnulých.«

Na syna této zemřelé královny Kýros táhl. Když přišel na svém pochodu k řece Gyndu, jeden z jeho bílých ořů skočil do řeky a chtěl ji přeplavat. Proud jej však uchvátil a kůň utonul. Kýros se na řeku velmi rozhněval a pohrozil jí, že ji tak oslabí, že v ní nebude vody ani po kolena.[5]

Odložil tedy pochod na Babylón, rozdělil vojsko na dva zástupy a rozestavil je v dlouhé řadě po obou březích řeky. Na každém břehu dal vykopat sto osmdesát dlouhých struh, aby tím poklesla voda v řece. Přes léto byli vojáci s prací hotovi a na jaře táhli na Babylón.

Babylónští opustili město a postoupili proti Kýrovu vojsku. Došlo k bitvě. Babylónští prohráli a museli se stáhnout zpět do města. Byli obleženi. Už dlouho předtím však pozorovali, že si Kýros podmaňuje jeden národ po druhém. Počítali tedy s tím, že i na ně zaútočí. Na tento útok se jak náleží připravili. Navozili do města potravu na mnoho let, a proto si nyní z obležení pranic nedělali. Zato Kýros nevycházel z údivu, že za tak dlouhý čas nemůže město vyhladovět.

Nic jiného mu nezbývalo, než aby se chystal k novému útoku. Brzy se pro něj rozhodl. Polovinu vojska umístil tam, kde řeka vtéká do města, druhou polovinu rozestavil v místě, kde Eufrat město opouští. A rozkázal vojákům, aby vpadli do města, jakmile bude možno přebrodit řeku. S vojáky, kteří byli méně schopní boje, odtáhl od města a průkopem odvrátil řeku do jezera, jež dala vykopat královna Nitokris. Tím se stalo, že staré řečiště se pak dalo překročit. Všechno vojsko pak vpadlo naráz do města. Obyvatelé, kteří bydleli ve středu města, ani netušili, že okrajové části jejich metropole jsou už v rukou nepřítele. Tančili a bavili se při nějaké slavnosti. Tak bylo poprvé dobyto slavné, rozsáhlé město, jež svou nádherou zastíralo všechna tehdejší města.

Po dobytí Babylónu táhl Kýros proti Massagetům.[6] Králova touha po dobývání cizích zemí byla tak silná, že ji nebylo možno přemoci. Jeho válečné štěstí ho nikdy nezklamalo. Neodolal mu žádný národ, na který se zaměřil.

Po smrti svého manžela vládla Massagetům královna Tomyris. Kýros k ní vypravil posly a naoko se ucházel o její ruku. Královna však poznala jeho úskok a vzkázala mu varovná slova:

„Zanech svého úmyslu, králi! Nemůžeš vědět, bude-li ti k prospěchu, co podnikáš. Spokoj se s říší, kterou máš, a mne nech vládnout, kde vládnu. Vím však, že neposlechneš mou radu a cokoli jiného si spíše zvolíš než mír. Chceš-li tedy změřit své síly s Massagety, můžeš vstoupit do naší země. My couvneme o tři dny cesty od břehu řeky. Chceš-li však, abychom raději my vkročili na tvé území, ustup ty s vojskem o tři dny cesty.“

Uslyšev to Kýros svolal čelné Peršany k poradě o té věci. Všichni mu radili, aby nechal královnu s vojskem vstoupit na perskou půdu. Jen Kroisos, který byl též přítomen, neschvaloval toto usnesení. Radil Kýrovi pravý opak:

„Králi, slíbil jsem ti už dříve, že tě jako tvůj otrok budu věrně varovat před každým nebezpečím, které by ti hrozilo. Mé trpké zkušenosti mi daly za vyučenou. Jistě přiznáš, že jsi jen člověk, a že i ti, jimž vládneš, jsou jen lidé. Pak také pomni, že Štěstěna stojí na otáčivé kouli a její krok se nikde pevně nezastaví. Nemůže tedy žádný člověk mít ustavičné štěstí. Poslechni mne! Kdyby královna se svým vojskem vstoupila na tvé území a ty bys utrpěl porážku, ztratil bys celou říši. Zvítězí-li její vojáci, nepotáhnou zpět, nýbrž půjdou stále kupředu. Budeš-li vítězem ty, nebude tvé vítězství tak okázalé, jako kdybys porazil Massagety v jejich zemi a potom celé jejich království zabral. A konečně bylo by pro tebe potupné, kdybys ty, mocný Kýros, syn Kambýsův, couvl před ženou. Proto ti radím, abychom překročili řeku a postoupili až tam, kam oni couvnou.

Doslechl jsem se, že Massageti neznají naše perské lahůdky a nic nevědí o našem dobrém živobytí. Proto dej pro ty muže zabít velké množství ovcí, připrav jim v našem táboře hostinu a nezapomeň na silné víno. Potom zanechme nejslabší oddíl vojska v táboře a my ostatní ustoupíme k řece. Až Massageti uvidí takové lahůdky, vrhnou se na ně, opijí se a my je pak snadno zdoláme.“

Kýros Kroisův návrh přijal. Vzkázal královně, aby ona se svým vojskem ustoupila, že on, Kýros, chce vstoupit na její území.

Královna učinila, jak slíbila. Nato Kýros odevzdal Kroisa svému synu Kambýsovi a pravil:

„Milý synu, ustanovuji tě svým nástupcem, kdyby mé tažení na Massagety dopadlo špatně a já bych zahynul. Důtklivě tě vybízím, abys Kroisa ctil a dobře s ním nakládal.“

Nato poslal oba zpět do Persie a sám s vojskem přešel přes řeku. Učinil vše, jak mu Kroisos radil. Jeho předpověď se splnila. Massageti napadli méně schopný oddíl Kýrova vojska a přemohli je. Jakmile však uviděli připravené hody, rozběhli se po celém táboře a jedli a pili, co hrdlo ráčí. Potom tvrdě usnuli. Vtom se vyřítili ze zálohy Peršané, velkou část Massagetů usmrtili a ještě větší část zajali. Mezi zajatými byl i syn královny.

Když se Tomyris dověděla, jak to s jejím vojskem i s jejím synem dopadlo, poslala ke Kýrovi vyslance s tímto poselstvím:

„Krvelačný Kýre! Nebuď příliš pyšný na to, cos vykonal. Mé vojsko i mého syna jsi přemohl úskočně vínem, nikoli silou v čestném boji. Proto ti nyní radím: Vrať mi syna a vzdal se z této země, kde jsi hanebným způsobem usmrtil třetinu mého vojska. Neučiníš-li tak, přísahám ti, že tě sama nasytím krví, po níž tak lačníš.“

Kýros však královnina varování nedbal. Zatím královnin syn vystřízlivěl z opojení a uvědomil si, jaké neštěstí ho postihlo. I prosil Kýra, aby mu sňal pouta. Kýros mu vyhověl. Jakmile králevic pocítil, že má volné ruce a může jimi vládnout, bez váhání se ten nešťastník sám usmrtil.

Když královna Tomyris zjistila, že ji Kýros neuposlechl, sebrala veškerou válečnou moc a svedla s ním bitvu. Byla to největší bitva za oněch časů. Nejdříve obě vojska po sobě střílela šípy. Když už neměli šípy, vyřítili se na sebe vojáci z obou stran a bojovali zblízka oštěpy a meči. Nakonec Massageti zvítězili. Na bojišti vykrvácela největší část perského vojska. Padl i Kýros.

Královna Tomyris naplnila měch lidskou krví a šla vyhledat Kýrovu mrtvolu. Když ji našla, zhanobila ji[7], potom strčila Kýrovu hlavu do toho měchu a zvolala:

„Připravil jsi mne o syna a tím jsi mě zničil, i když jsem zůstala naživu a zvítězila nad tebou. A za to tě nyní nasytím krví, jak jsem ti slíbila. Napij se jí, když jsi po ní tak prahl!“

O životě i smrti krále Kýra, zakladatele obrovské médskoperské říše, kolovaly i jiné zprávy. Čím více rostla jeho sláva, tím více pověstí vznikalo. Peršané ho uctívali bezmála jako boha. V jedné legendě se líčí jeho smrt takto:

Když Kýros tušil, že se blíží konec jeho života, vzdal oběť bohům za to, že mu dopřáli vykonat tolik krásných činů. I za to jim děkoval, že ho ani v největším štěstí nezaslepili pýchou, která nesluší ušlechtilému člověku. Nakonec je prosil, aby dali jeho dětem, manželce, přátelům a vlasti blaho a jemu šťastný konec života.

Potom zatoužil po odpočinku a lehl si. Třetího dne si dal k sobě zavolat své syny i přátele a nejvyšší perské úředníky. Když se všichni kolem něho shromáždili, takto se prý s nimi Kýros loučil:

„Milé děti a všichni přítomní přátelé, blíží se konec mého života. Až zemru, mluvte o mně jako o člověku blaženém. Prožil jsem krásné a radostné dětství, a právě tak šťastně jsem trávil jinošský a mužný věk. Ani v stáří jsem necítil úbytek sil. Neměl jsem jediného přání ani jediné touhy, která by se mi nebyla splnila. Má vlast, dříve bezvýznamná, je nyní ve velké cti a vážnosti. Zbytečně jsem se bál, abych v budoucnu nezažil něco bolestného. Ale tato obava, která mě v životě provázela, mi nedovolovala ani zpyšnět, ani se oddávat výstřední radosti. Zemru klidně, neboť mé děti jsou naživu a vlast a přátelé vzkvétají.

Mám vás, drazí synové, oba stejně rád, ale starost o celou zem a její vedení ukládám staršímu a zřejmě zkušenějšímu z vás. Vždyť i sám jsem byl tak vychován, abych vždy ustupoval starším bratřím a občanům z cesty i v řeči. I vás jsem tak vždy vychovával, abyste starší ctili, ale u mladších sami cti docházeli. Tobě, Kambýse, odevzdávám tedy královskou vládu, a ty, Tanaoxare, budeš správcem několika území. Větší území a královský titul odkazuji tvému staršímu bratru, tobě však štěstí méně kalené zármutkem. Přesto budeš mít vše, co lidi těší. Tvůj bratr bude králem, ale s tím je spojena i větší starost, nemožnost klidného života, život plný nástrah, vždy ohrožovaný všemožným úskalím a vždy nebezpečný. Takové starosti ponechávají jen málo času k radosti.

Oba si hleďte najít věrné přátele. Ti se nedají získat násilím, nýbrž spíše dobrodiním. Nejdřív je nutno začít u sourozenců. Jak by si nebyli ze všech nejbližší ti, kdož vyrostli v témže domě a byli milováni od týchž rodičů? O sebe se stará, kdo se stará o bratra. Co je krásnějšího než ctít a milovat bratra? Ctěte se vespolek, záleží-li vám také trochu na tom, abyste se zavděčili mně. Ničím už nebudu, jakmile skončím tuto svou životní pouť.

Život a svět je nevýslovně krásný. Nedopusťte se ničeho, čím byste porušili mravní a světový řád. Mějte v úctě celé lidské pokolení. Vaše skutky musí žít stále na očích všech. Budou-li vaše skutky čisté a spravedlivé, zjednají vám moc a dobrou pověst na celém světě. Jinak byste ztratili důvěru všech lidí, kdybyste místo přátelství a lásky rozsévali křivdy.

Učte se z minulosti, neboť minulost je nejlepší učitelka. Bylo již mnoho věrných a opravdových přátelství na světě. Ale víme též o opaku.

Až zemru, drazí synové, neukládejte mé tělo ani do zlata, ani do stříbra, ani do žádného jiného kovu, nýbrž vraťte je zemi. Co je blaženější než splynout se zemí, která rodí a živí vše krásné a dobré? Já jsem byl vždy člověk lidumilný a zdá se mi i nyní, že nejpříjemněji spočinu v náručí té dobroditelky lidstva.

Ale musím už končit, cítím, že duše již opouští tělo. Chce-li někdo z vás podat mi ještě ruku nebo mi pohledět do očí, dokud ještě žiji, nechť přistoupí ke mně. Ale až se zahalím, prosím vás, drazí synové, aby se už nikdo z lidí na mne nedíval, nikdo, ani vy ne! Peršané a všichni spojenci ať potom putují k mému hrobu, ať se radují se mnou, že už jsem v bezpečí, že se mi už nemůže stát nic zlého, ať už splynu s bohem nebo se proměním v pouhé nic. Všem, kteří přijdou, prokažte dobro, jak se sluší při památce muže blaženého. Buďte zdrávi, drazí synové, a vyřiďte tento pozdrav mým jménem i své matce. Také vy, všichni přítomní i nepřítomní přátelé, buďte pozdraveni! Sbohem!“

Po těchto slovech podal Kýros všem ruku, zahalil se a zemřel.

<<< Kroisos a Solón Zlý král Kambýsés >>>

POZNÁMKY:

[1] řecký bůh, který mě k tomu tažení povzbudil. – To jest bůh věšteb Apollón, jenž mu ústy své kněžky Pýthie předpovídal úspěch (třebaže dvojsmyslně – srovnej s pozn. č. 5 v kapitole O slavném králi Kýrovi); anebo to také mohl být bůh války Arés. – Typické humanistické svalování viny na bytosti, jež si zvlášť k tomu účelu lidé vymysleli. – Poznámka Misantropova.

[2] zeď padesát loket široká a dvě stě loket vysoká = asi 20 metrů široká a 80 metrů vysoká – podle přepočtu z babylónského lokte, jenž měl mít podle různých údajů průměrnou délku 0,4125 m. Spolehlivá jednotnost měr však ve starověku neexistovala. Popis Babylóna zřejmě pochází od řeckého zeměpisce Strabóna; nicméně ani starořecký loket nebyl vždy a všude jednotný – v průměru měřil 0,424 m; nicméně i pak bychom dostali podobný údaj jako u přepočtu z lokte babylónského: pořád zhruba 20 x 80 m. – Pozn. Mis.

[3] manželka nejvyššího boha Marduka – jmenovala se Ištar, královna noci, bohyně měsíce, plodnosti, války, lásky a pohlavního obcování (viz obr. níže). Jiné její jméno (užívané Hérodotem i Strabónem – a podle nich i Schopenhauerem) je Mylitta. K jejímu kultu se pojí peprné podrobnosti. Jak píše řecký dějepisec Hérodotos (ale i zeměpisec Strabón), v Babylóně byla každá žena, ať bohatá nebo chudá, povinována alespoň jednou za život „obejmout“ v chrámu bohyně Mylitty prvního cizího muže, který jí vhodil do klína stříbrnou minci. Tato legální a dokonce povinná prostituce měla ovšem své náboženské důvody: každý cizinec, který přišel do města, byla osoba s neznámou, možná nadpřirozenou mocí; mohl to být dokonce nějaký bůh v převleku. Soulož se samým bohem by pak městu i ženě přinesla požehnání (srovnej s mojí pozn. č. 6. k Schopenhauerovu dílu Aforismy k životní moudrosti). Právě ji, Mylittu čili Ištar, hanobí biblická Apokalypsa (Zjevení Janovo 17) jako „nevěstku“ a „matku všeho smilstva“. – Pozn. Mis.

[4] Visuté zahrady Semíramidiny (na obr. níže) patřily mezi tzv. sedm divů světa. – Pozn. Mis.

[5] Tuto příhodu zmiňuje Michel de Montaigne v eseji Jak si duše vybíjí své emoce na nesprávných předmětech. – Pozn. Mis.

[6] Massageti – národ pastevců, který žil v okolí Kaspického moře. – Pozn. Mis.

[7] mrtvolu ... zhanobila ... – tím se zcela samozřejmě rozumělo zpravidla jen jedno: uříznutí pohlavního ústrojí zabitého vojáka, jakožto krajní výraz dotvrzení jeho porážky, potupy a pohrdání jím. Zavražděným bývaly také usekávány paže, aby se mrtví nemohli mstít. – Pozn. Mis.