Héráklés

HÉRÁKLÉS

KDYŽ SE MĚL NARODIT silák Héráklés, nejslavnější ze všech řeckých hrdinů, Zeus se toho dne vychloubal ve shromáždění bohů a prohlásil: „Poslyšte mě, bozi a bohyně! Dnes se narodí tak statečný rek, jaký ještě na světě nežil. Ten bude vládnout všem sousedům, proslaví se v celém světě a jeho sláva bude sahat do nebe. Vždyť patří do rodu těch mužů, kteří vzešli z mé krve. Ano, já jsem jeho otec.“

Diova manželka Héra zrození Hérákleovo nikterak nevítala. Proto použila lsti, aby zvrátila Diova slova. I obrátila se na Dia a pravila: „Milý choti, zdá se mi, že to jen tak říkáš a že to nechceš splnit. Mluvíš-li pravdu, přísahej mi, že potomek z tvé krve, který se má dnes narodit, povládne vskutku všem sousedům.“

Zeus netušil nejmenší úskok v slovech své manželky. A proto jí potvrdil přísahou, že se stane, jak řekl.

Nato se Héra kvapně zvedla a spěchala do města Argu. Tam panoval král Sthenelos, Diův potomek, a jeho manželka nosila pod srdcem synáčka, který se měl narodit teprve za dva měsíce. To vše Héra věděla. Ale přesto způsobila, že se syn Sthenelův narodil předčasně. Dostal jméno Eurystheus.

V téže době však prožívala svou těžkou hodinku Alkméné, manželka thébského krále Amfitryóna. Ale Héra přikázala bohyni porodu a Sudičkám, aby Alkménin porod oddálily do té doby, než se narodí Eurystheus v Argu. To se vskutku stalo. A tak se toho dne narodil dříve Eurystheus, který zůstal po celý život slabý tělem i duchem, a teprve po něm přišel na svět Héráklés, který proto musel později Eurystheovi otročit.

Zeus se náramně polekal, když poznal Héřinu lest, ale své slovo již nemohl zrušit.

Otcem Hérákleovým byl tedy sám nejvyšší Zeus. Hérákleova matka Alkméné byla sice žena smrtelná, ale její děd, slavný hrdina Perseus, byl syn Diův, a rovněž Hérákleův pěstoun Amfitryón, manžel Alkménin, pocházel z krve Diovy.

Zeus měl ze všech svých synů Héráklea nejraději. Zato Héra mu nepřála a celý život ho pronásledovala strastmi. Ale právě to bylo příčinou, že se Héráklés skrze Héru tak proslavil.

Hned jak se narodil a byl ještě v kolébce, poslala na něho Héra dva veliké hady, aby ho zahubili. Ale Héráklés už tehdy potvrdil, že v něm vyrůstá silák, jakého dosud svět neměl. Když se hadi pozdvihli a přelézali již okraj kolébky, aby se mu ovinuli kolem krčku, Héráklés se probudil a oba hady dětskýma rukama zaškrtil.

Když se to rozneslo po městě, kdekdo se přišel podívat na zázračné děcko, hotového siláka. Přišel i proslulý thébský věštec Teiresiás, moudrý slepý stařec, který rozuměl i hlasům ptactva. Teiresiás tehdy pronesl nad malým Hérákleem prorocká slova:

„Až toto dítě vyroste, čeká je mnoho práce a utrpení. Zahubí mnoho oblud a vykoná mnoho slavných činů, ale dosáhne slávy a nesmrtelnosti.“

Héráklés rostl jako z vody. Rodiče z něho měli velikou radost a pečlivě se starali o jeho vychování a vzdělání. Svěřili ho nejlepším učitelům, aby se učil moudrosti i tělesné zdatnosti a prospíval na duchu i na těle. Chlapec všechno brzy chápal a učení si rychle osvojoval. Rád střílel z luku, házel oštěpem, cvičil se zacházet s mečem, závodil a jezdil na válečném voze.

Jenom k hudbě neměl vlohy a ani nenalézal zálibu v tomto umění. Když ho jednou jeho učitel káral, Héráklés se rozhněval a udeřil ho lyrou do hlavy. Stařec se zapotácel a klesl k zemi mrtev. Marně pak Héráklés seděl u jeho mrtvoly, plakal a litoval svého činu. Mrtvého učitele již nevzkřísil.

Proto ho otec poslal za trest do hor k pastýřům, aby tam pásl stáda a smyl svou vinu. Odpuštění viny nemohl nikdo dosáhnout v rodném kraji. Héráklés zůstal mezi pastýři do osmnácti let, kdy z něho byl již statný, krásný muž. V té době zabil lva, který byl postrachem celého kraje a hubil pastýřům stáda. Jeho kůží se pak odíval a halil se do ní tak, že kůže z hlavy toho lva užíval jako přílby.

Jednou seděl Héráklés u svého stáda a vzpomínal na domov, na svá chlapecká léta a přemýšlel o své budoucnosti. Najednou, kde se vzaly tu se vzaly, stály před ním dvě krásné ženy. Ta, které si povšiml nejdříve, byla oděna v prosté bílé roucho a z tváří jí vyzařovala ušlechtilost a skromnost. Byla vážná a málomluvná.

Druhá byla pěkně vyšňořená, zářila zlatem, měla na sobě samé šperky, perly a drahokamy, v obličeji byla dovedně nalíčená a nadnášela se, jako by se chtěla dát do tance. Stále se smála, oči jí jen hrály a pořád měla co povídat. Co chvíli se po sobě dívala, sama v sobě se zhlížela a dávala pozor, zda se někdo jiný dívá na ni.

Když se blížily k Hérákleovi, vtom ta parádnice předběhla svou družku, stanula před Hérákleem první a řekla mu:

„Vidím, Héráklee, že jsi na rozpacích, po které cestě se máš pustit do života. Nabízím ti své přátelství. Půjdeš-li se mnou, povedu tě cestou nejpříjemnější a nejpohodlnější. Budeš žít v samých radovánkách a do smrti nepoznáš, co jsou to starosti a trampoty. Budeš si pochutnávat na dobrém jídle a pití, budeš se dívat na samé krásné věci a slýchat jen to, co je příjemné. Budeš jen odpočívat a líbezně spát – a život se ti bude zdát jako cesta rozkvetlou zahradou. Nikdy nebudeš litovat, že ses dal vést ode mne.

A kdyby ses přece někdy bál, že nebudeš mít dost peněz, aby sis všechny tyto výhody opatřil, neboj se, že si je budeš muset získávat tělesnou prací nebo duševní námahou. Budeš dobře žít z toho, co ti svou pílí připraví druzí lidé. Kdo jde se mnou, může celý život těžit z přičinění a práce jiných.“

Héráklés ji pozorně vyslechl a pak se jí zeptal: „A pověz mi, krásná ženo, jak se jmenuješ?“

„Moji přátelé mi říkají Rozkoš, ale ti, kteří mě nenávidí, mi přezdívají Špatnost.“

Vtom přistoupila i druhá žena k Hérákleovi a pravila:

„Héráklee, také já přicházím k tobě a nabízím ti své přátelství. Znám celý tvůj život, vím o tvé snaze, kterou jsi projevoval, když tě učil moudrý Cheirón. Půjdeš-li se mnou, budeš konat dobré a krásné skutky. Nebudu tě klamat a slibovat ti rozkošnictví, pohodlí a bezstarostnost. Pamatuj si pro celý svůj život, že nic z toho, co je dobré a krásné, nedávají bohové lidem bez práce a přičinění. Já se jmenuji Práce a mám v sobě všechno, co činí člověka člověkem, muže mužem. Někteří mi také dávají vznešené jméno Ctnost. Chceš-li být oblíben u přátel, musíš i ty přátelům prokazovat dobrodiní. Chceš-li být v některé obci ve vážnosti, musíš té obci prospívat. Chceš-li, aby ti půda dávala bohatou úrodu, musíš i ty s láskou sloužit zemi. Chceš-li přátele osvobozovat a nepřátele přemáhat, musíš se učit válečnému umění u odborných znalců a musíš se otužovat námahou a potem.

Já nedávám nikomu život lehký, naopak. Provádím své ctitele různými úskalími, mnoha trudy a námahami, nechodím po uhlazených, upravených cestách, jako chodí Rozkoš. Kdo jde se mnou, často si poraní nohy o kameny a popíchá se o trny, ale nakonec mi každý blahořečí. Jen mnou se dochází nesmrtelnosti. Kdo jde po cestě Rozkoše, nezbude po něm nejmenší památka.“

Najednou jí skočila do řeči zhýralá Rozkoš a pravila:

„Vidíš, Héráklee, vidíš, jak nesnadnou a zdlouhavou cestu k blaženosti ti ukazuje tato žena. Já tě dovedu k tomuto cíli cestou pohodlnou a krátkou.“

Ctnost se ohradila: „Co ty máš v sobě dobrého? Jíš dřív, než máš hlad, a piješ dřív, než máš žízeň. Aby ti jídlo chutnalo, vyhledáváš lahůdkáře a zapomínáš, že nejlepším kuchařem je hlad. Aby ses s chutí napila, vyhledáváš vzácná vína a zapomínáš, že nejzdravějším nápojem je voda. Netoužíš po spánku proto, aby sis odpočinula po práci, nýbrž proto, že nemáš co dělat. Dobří lidé si tě neváží. Kdo má zdravý rozum, nemůže se dát vést tebou. Zato mne si váží bozi i lidé. Mají mě v úctě rolníci i řemeslníci, jsem dobrou pomocnicí při práci v míru a nejlepší družkou v přátelství. Zvolí-li si mě za průvodkyni mladí, sklízejí pak pochvalu starších a starší si zakládají na úctě mladých. Mou zásluhou jsou milí bohům, drazí přátelům a vážení ve vlasti. Kdo si zvolí mne, ani po smrti neupadne v zapomenutí. Žije v paměti potomstva a je opěván jako hrdina.“

Nato se obrátila k Hérákleovi a řekla: „Jestliže jsi, Héráklee, pravý muž, rozhodneš se pro mne, neboť já jsem ctěna všemi opravdovými muži. A nic vskutku velkého a dobrého se nedostane lidem beze mne. Nebudeš litovat, rozhodneš-li se pro mne. Pak dosáhneš skutečné blaženosti a opravdového štěstí.“

Héráklés se dlouho nerozmýšlel, kterou z obou žen si vybere za průvodkyni. Zvolil si činorodou Práci. „Nelíbí se mi život nečinný a bezstarostný,“ pravil, „chci být lidem užitečný.“

Po těch slovech se Rozkoš zamračila, odvrátila se od něho a odešla. Druhá žena se na něho vlídně a vděčně podívala a zmizela též.

Ale i matce Hérákleově a jeho nevlastnímu otci se časem zastesklo po statečném synovi. Alkméné uprosila krále, aby se Héráklés mohl vrátit domů. Král svolil.

Hned byli vypraveni dva poslové, aby mu oznámili tuto radostnou zprávu. Přinesli mu i pěkné roucho, aby se vracel do města jako královský syn. Héráklés se zaradoval, že zas uvidí rodiče, ale šel tak, jak chodil: v ruce kyj a na sobě lví kůži. Když se vracel do svého rodiště, setkal se na cestě s vyslanci jednoho nepřátelského krále. Ubírali se do Théb pro válečný poplatek, k němuž byli Thébané odsouzeni na dvacet let. Když uviděli Héráklea v tak divném ústroji, začali se mu vysmívat a tupit jej i jeho rodiště a celou zemi. Ale se zlou se potázali. Héráklés se rozzlobil, pořádně je pohmoždil, pak jim svázal ruce na záda a poslal je zpět do jejich města. A ještě za nimi volal:

„Vyřiďte svému králi, že mu již napříště těch sto kusů dobytka nebudeme odvádět.“

Vyslanci se s hanbou vrátili a vylíčili, co se jim stalo. Nato se ten král náramně rozhněval a vypravil se proti Thébám s velikým vojskem. Rozzuřila se prudká bitva, v níž měli nepřátelé převahu. Padl Hérákleův pěstoun Amfitryón a vítězství se klonilo na stranu nepřátelskou.

Avšak Athéna, která byla Hérákleovi nakloněna, dala svému chráněnci znamenitou zbraň. Brzy usmrtil troufalého krále a jeho vojsko zahnal na útěk. Pronikl za nimi až do jejich města, které rozbořil a spálil. A vynutil si, aby dvojnásobně nahradili to, co už z Théb dostali.

Héráklés se vrátil do Théb jako slavný vítěz. Lidé se divili jeho síle a statečnosti a přinášeli mu dary. Ale ani bohové nezapomněli vyznamenat udatného bojovníka: Héráklés dostal od Apollóna luk a šípy, Héfaistos mu dal zlatý toulec a Hermés skvělý meč.

Po Amfitryónovi nastoupil v Thébách na královský trůn Kreón. Ten dal Hérákleovi za manželku svou dceru Megaru jako odměnu za to, že osvobodil Théby.

Snad by byl od té chvíle žil Héráklés v radostech a klidu, ale zvolil si za průvodkyni životem Práci. A ta nedovoluje být nečinným. Brzy mu přišel vzkaz od krále Eurysthea, který panoval v Mykénách, aby se k němu odebral a sloužil mu. Héráklés se nebál námahy, ale mrzelo ho, že by měl poslouchat muže horšího jen proto, že se Eurystheus narodil dřív než on. Proto se otázal věštírny, zda má službu nastoupit. Když dostal odpověď, že je nutné, aby se podrobil svému osudu, pomátl se na mysli. Teprve, když ho zuřivost a zádumčivost zase opustily, vydal se na cestu do Mykén.

Král Eurystheus ho neuvítal nijak vlídně. Dobře si byl vědom toho, že je Héráklés jeho poddaným.

„To je dobře, že jsi už tady!“ řekl mu. „Povídá se, že jsi udatný a statečný. Takového muže potřebuji. Nedaleko odtud je město Nemea. Tam žije v blízkém lese strašný lev, který hubí má stáda a lidi. Toho lva zabiješ a jeho kůži mi přineseš. To bude tvůj první úkol. Když ho splníš, budeš si moci kůži z něho nechat a tuhle opelichanou můžeš pak někde zahodit. Tak jdi a zdráv se navrať!“

Héráklés vzal svůj obrovský kyj, který si zhotovil z kmene plané olivy. Vytrhl ji i s kořeny, osekal a uhladil, k němu luk a šel. Vyčíhal si lva, namířil a vystřelil šíp. Ale šíp se odrazil jako od kovové stěny. Lev byl nezranitelný. Héráklés ho uhodil vší silou do hlavy. Ale lva tím jen rozzuřil, nic víc. Nezbylo než i kyj odhodit a vrhnout se na zvíře s holýma rukama. Dlouho se s ním potýkal, než ho zardousil. Pak si s pocitem vítěze přehodil lva přes rameno a ubíral se do Eurystheova paláce.

Vstoupil do hodovní síně. Král se lekl, div z toho neměl smrt. Jak spatřil strašnou lví tlamu, utíkal z komnaty, co mu nohy stačily, a vskočil do sklepa. Tam se schoval do prázdného sudu a bál se vyjít, dokud ho dvořané neujistili, že lev je opravdu zabit. Vyšel tedy, bledý hrůzou, a varoval Héráklea, aby v budoucnu podával důkazy o své statečnosti před branami města. Splnil však svůj slib a dal Hérákleovi kůži z toho lva. A poněvadž to byla kůže z nezranitelné šelmy, vydržela Hérákleovi až do smrti.

„Když ses tak osvědčil hned napoprvé, ty hrdino,“ řekl mu král, „máme tu ještě jednu potvoru, která nám nedopřává klidného spánku. V bažinách u města Lerny se zdržuje strašlivá saň, která pustoší celou krajinu. Má osm hlav smrtelných a uprostřed devátou hlavu nesmrtelnou. Tu saň bys měl sprovodit ze světa!“

Héráklés se dlouho nerozmýšlel a šel. Přišel k bažině a žhavými šípy vylákal hrůzostrašnou saň z doupěte. Jak vylezla, začal jí utínat hlavy. Ó, ta hrůza! Místo každé uťaté hlavy narostly hned dvě nové, ještě hroznější. A to ještě nebylo vše! Nestvůře přišel na pomoc obrovský had a neustále štípal Héráklea do paty. Ještě štěstí, že tentokrát vzal s sebou svého synovce Ijoláa! Ten zapálil kus blízkého lesa a Hérákleovi vydatně pomáhal. Jakmile Héráklés hlavu uťal, přiskočil Ijoláos s hořící pochodní a upaloval krk té sani. Maso se škvařilo, ale nová hlava na něm už nenarostla. Tak Héráklés zutínal té nestvůře všechny hlavy a pomocník upálil osm krků. Zbývala tedy jen devátá hlava, nesmrtelná, nezranitelná. Ale Héráklés si dovedl poradit. Svalil na ni velikou skálu a tím ji zneškodnil.

Potom si smočil šípy v jedu té obludy, takže rány jimi způsobené nebylo možno zahojit. Ani žádný z bohů je nemohl vyléčit.

Héráklés se vracel po vykonaném úkolu k Eurystheovi. Když se však král dověděl, že měl s sebou pomocníka, zle se naň osopil:

„To je lehké, svalovat svůj úkol na bedra jiného! Dám ti novou práci, ale tu musíš vykonat sám, rozumíš? Dávej dobrý pozor: Na severu Arkadie je lesnaté pohoří Erymanthos. Tam se potuluje veliký kanec, který pustoší okolní pole. Půjdeš tam a přineseš mi ho živého.“

Héráklés se hned vypravil do označeného kraje. Kance zahnal na nejvyšší vrchol, kde je sníh a led, a tam ho chytil. A když se s ním vrátil ke králi, stalo se totéž, jako když přinesl toho zabitého lva. Eurystheus se opět schoval do sudu a jen ruce vystrkoval ven a prosil Héráklea, aby to zvíře napřed zabil.

Prozatím už i král měl dost takovýchto překvapení a přestal si vymýšlet podobné úkoly. Ale byl Hérákleovým pánem, a proto si tentokrát smyslil něco pro potěšení.

„Víš co, Héráklee,“ řekl mu král jednoho dne, „vím o krásné lani se zlatými rohy. Žije na jednom vzdáleném vrchu. Je sice zasvěcena bohyni Artemidě, ale to nevadí. Je tak krásná, že sama Artemis ji na lovu ušetřila a kochá se jen pohledem na ni. Tu bych chtěl mít. Dá ti to trochu práce, než ji chytneš, neboť laň má kovové nohy. Ale ty umíš dobře utíkat. Jdi a brzy se vrať s tou budoucí ozdobou mých hájů.“

Héráklés laň uviděl a hned ji poznal. Laň jako z pohádky. Těžko by se našel lovec, který by měl takové srdce, že by ji zastřelil. Ale chytit ji živou? Ach, to nebude snadné, ujišťoval se Héráklés. A nebylo. Celý rok se pachtil a honil laň, jejíž nohy neznaly únavy. Až někde daleko na severu ji dohonil a chytil a donesl ji králi Eurystheovi.

„Nu vidíš, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že nežije na světě krásnější laň. A ty ses pěkně proběhl,“ uvítal ho král. „Ale nutno střídat zábavu s vážnou prací. V Arkadii u jezera stymfálského se zdržují podivní ptáci. Jsou tam celá hejna těchto dravců. Jsou velcí jako supi, ale mají kovové zobáky, drápy a peří. Jednotlivá pera vypouštějí jako šípy a usmrcují jimi každého, kdo se k nim přiblíží. Jdi a zkus své štěstí. Musíš je buď pobít, nebo zahnat.“

Nebyl to opravdu lehký úkol, to Héráklés dobře věděl. Ale hrdinu, jakým byl on, bohové neopustili, především Athéna. Tato bohyně moudrosti a veškerého umění darovala Hérákleovi obrovskou klapačku, kterou zhotovil božský kovář Héfaistos. Poradila mu, aby si zalepil uši voskem, až s ní bude klepat, aby při tom neohluchl.

Héráklés tak učinil. Jakmile kovoví ptáci uslyšeli ten nepopsatelný rámus, vylekali se a navždy z těch míst odletěli. Přestěhovali se na pustý ostrov, kde se s nimi potom setkali Argonauti. Když se Héráklés vrátil, velmi se král Eurystheus podivil, jak to mohl Héráklés sám dokázat.

„Milý hrdino,“ řekl mu opět král, „žes nás zbavil tolika oblud a potvor, musím ti také popřát trochu odpočinku. Slyšels už jistě o bojovných ženách, říkáme jim Amazonky, a o jejich královně Hippolytě. Ta královna má skvostný zlatý pás a má dcera Adméta po něm zatoužila. Chci svému drahému dítěti dopřát té radosti a ty mi k tomu jistě dopomůžeš. Půjdeš k těm Amazonkám a přineseš zlatý pás jejich královny mé dceři. Můžeš si s sebou vzít i nějaké pomocníky. Je tam tuze daleko, až v Asii kraluje Hippolyté, a je možné, že budeš muset podstoupit boj. Sám bys těžko zdolal celé šiky dobře vyzbrojených a znamenitě vycvičených žen. Vyber si průvodce, které chceš, a vydej se hned na cestu, aby se má dcera mohla brzy radovat ze zlatého pásu.“

Héráklés se nikdy dlouho nerozmýšlel. Věděl, že nemůže jednat proti osudu, který mu určil službu u Eurysthea. Utěšoval se tím, že jednou i jeho služba skončí a že si pak na slabošského a zlovolného krále ani nevzpomene.

A tak se hned vydal se svou družinou na cestu. Šťastně dorazili do hlavního města bojovných žen a královna Hippolyté je vlídně přijala. Hostila bohatýry, jak se sluší, a teprve potom se zeptala vůdce družiny Héráklea, co ho přivedlo do jejího království.

Héráklés jí upřímně pověděl, že ho posílá král Eurystheus. „Chce, abych mu přinesl tvůj zlatý pás, vznešená královno.“

„Příliš skromné přání to není,“ pravila Hippolyté, „ale když jste sem vážili takovou cestu, dám ti jej.“

Ale Héra si usmyslila jinak. Tak snadno nesmí Héráklés nic získat! I poštvala jednu z královniných rádkyň, aby bránila královnu a Hérákleova smělost aby nezůstala nepotrestána. A již řinčely zbraně a tasily se meče. Rozpoutal se lítý boj. V něm Héráklés královnu zabil a zlatý pás jí odňal.

Na zpáteční cestě se zastavil se svými druhy v slavném městě Tróji. Vládl tam král Láomedón. Tomuto králi pomáhal vybudovat hradby kolem města sám bůh všeho vodstva Poseidón. Král mu za to slíbil velkou odměnu, ale když byly hradby hotovy, nedal mu nic. Za to poslal rozhněvaný bůh do trójské krajiny ohromnou mořskou obludu. Denně museli dávat této příšeře k snědku jednu dívku. Již měla být obětována i králova dcera Hésioné. Proto zavládl smutek po celém městě.

Do největšího pláče a nářku přišel právě Héráklés a trójský král se na něho obrátil s prosbou o pomoc. Všechno na světě mu sliboval, jen když zachrání Hésionu. Héráklés králi slíbil, že mu dceru od té obludy osvobodí, dá-li mu za odměnu dva krásné koně, jež dostal od Dia. Král na to přistoupil.

Héráklés tedy odešel k té obludě. Jak rozevřela tlamu, vskočil jí do chřtánu a dostal se jí do břicha. Tam jí rozsekal vnitřnosti a všecek zkrvavený vylezl. Ale král mu odměnu nedal. Héráklés mu pohrozil, že zatím se nemůže zdržovat, ale že si pro odměnu přijde a dá mu na pamětnou, aby se naučil dodržovat sliby. Pak se vrátil i s druhy do Řecka a odevzdal králově dceři zlatý pás.

„Vidíš, statečný hrdino,“ uvítal ho opět král, „už máš polovinu svých úkolů za sebou. Dlouho-li to bude trvat a bude z tebe svobodný muž. Nyní půjdeš do Élidy ke králi Augeiovi. Augeiás má ohromná stáda dobytka, čítající na tři tisíce kusů. Jeho stáje však už nebyly po několik let čištěny. Vyčistit je za jediný den, toť úkol hodný takového hrdiny, jako jsi ty.“

Héráklés přišel k Augeiovi. Nezmínil se ani slovem o tom, že ho posílá Eurystheus, a nabídl mu, že mu za den vyčistí chlévy, dá-li mu za odměnu desátý díl svého dobytka. Král Augeiás nevěřil, že by bylo možné něco takového za den dokázat, a proto Hérákleovu nabídku přijal.

Héráklés vykopal hlubokou a širokou strouhu a po ní zavedl do stáje dvě řeky z blízkého okolí. Pak vyplavil z chlévů všechen hnůj a nečistotu a večer se hlásil u krále o odměnu. Král mu však nic nedal a vyhnal ho.

Zatím král Eurystheus v Mykénách si vymyslil další úkol pro Héráklea. „Půjdeš na Krétu,“ přikazoval mu, „tam se potuluje divoký býk a strašlivě řádí a pustoší kraje. Chytneš ho a živého přivedeš do Řecka.“

Héráklés splnil i tento úkol. Divokého býka spoutal a přivedl před krále Eurysthea, ale potom ho zas pustil. Býk ještě dlouho řádil po celé zemi, až ho nakonec usmrtil slavný hrdina Théseus.

Eurystheus se na Héráklea rozhněval a vymyslil si úkoly ještě těžší. Jako nejbližší z nich mu uložil dojít do Thrákie ke králi Diomedovi a přivést od něho strašlivé koně, jimž se za pokrm předhazovalo lidské maso. Byli tak silní, že museli být u svých kovových žlabů připoutáni ocelovými řetězy. Když do těchto krajů zavítal nějaký cizinec, královi služebníci ho chytili a předložili těmto koním.

Héráklés se ani tohoto úkolu nezalekl. Přemohl královy žoldnéře i samého krále, a to, co on činil jiným, potkalo nyní jej. Héráklés ho dal sežrat jeho vlastním koním. Potom koně odvázal a vedl je do Mykén. Tam je Eurystheus zasvětil Héře. Koně však po čase utekli a byli roztrháni Diovými býky.

„Milý hrdino, až dosud jsem tě posílal na východ, ale i na západě by ses mohl proslavit,“ řekl mu brzy nato uštěpačně Eurystheus. „Hezky se projdeš, než vyhledáš obra Géryona, jehož stáda mi přiženeš. Takového obra jsi ještě neviděl. Je srostlý ze tří těl a má též tři hlavy. Bydlí až docela na západě na jednom ostrově, za nímž je už jen věčná tma a mlha. Ale ta stáda pomáhá hlídat Géryonovi ještě jiný obr a mimoto zlý, dvouhlavý pes. A třeba i cestou se ti něco naskytne, na čem si ještě budeš moci vyzkoušet svou sílu.“

Héráklés se přeplavil na Krétu a odtamtud do Afriky. Přišel do Libye, kde žil silák Antaios, syn Země. Ten nutil každého cizince, aby s ním zápasil. A byl to těžký zápas. Nikdo v něm ještě neobstál. Svědčily o tom hromady lebek a lidských kostí u Antaiova příbytku. I když se někomu podařilo povalit obra na zem, nic to nepřispělo k jeho porážce. Kdykoli se Antaios dotkl své matky Země, nabýval od ní nových a nových sil. Héráklés si toho povšiml a hned si věděl s obrem rady. Vyzdvihl ho do výše a ve vzduchu ho zaškrtil.

Pak se podél pobřeží ubíral dále na západ, až došel k místu, kde se téměř stýká Evropa s Afrikou. Jen mořská úžina je odděluje od sebe. Héráklés na památku tak daleké cesty postavil na obou stranách této úžiny z nakupených skal ohromné sloupy, jež se pak po něm nazývaly sloupy Hérákleovými.

Ale na Géryonův ostrov měl ještě daleko. Bůh slunce Hélios se nad ním smiloval a půjčil mu svou loď, na níž se denně plaví od západu k východu, odkud vyjíždí na svém slunečním voze na oblohu. Tak se konečně dostal Héráklés na daleký ostrov. Zabil dvouhlavého psa i obra, který stáda hlídal, a hned sehnal všechen dobytek, aby se s ním vrátil do Řecka. Ale tříhlavý obr Géryón to zpozoroval, rozběhl se za Hérákleem a vyzval ho na souboj. Když se spolu pustili do křížku, Héráklés ho usmrtil. Hélios půjčil opět Hérákleovi svůj člun, aby se na něm i se stády přeplavil na pevninu.

Pak se ubíral přes Pyreneje a Alpy do Itálie. Znaven odpočíval na pastvinách, kde mělo být podle věštby v budoucnu založeno přeslavné město Řím. Když Héráklés utrmácen usnul, ukradl mu obr Kákos velkou část dobytka. Dobytek vtáhl do své jeskyně pozpátku, aby se nedalo podle stopy zjistit, kam stádo zmizelo. Když se Héráklés probudil, snad by byl ani nic nezpozoroval, ale stádo v jeskyni začalo bučet a tak prozradilo úkryt i zloděje. Kákos zatarasil vchod do své jeskyně, ale Héráklés ji prolomil seshora a lupiče Káka zabil. Celé okolí si oddechlo, že se zbavilo zlého souseda.

Ještě mnoho hrdinných činů Héráklés vykonal, než se dostal se stádem do Mykén. Byl již unaven a toužil po odpočinku. Podle věštby měl vykonat deset prací. Přivedení stád Géryonových byla právě práce desátá. Tím tedy mělo končit Hérákleovo poddanství. Ale král Eurystheus dva z těchto úkolů neuznal, že prý měl při nich pomocníky: usmrcení saně a vyčištění Augeiova chléva, a proto čekaly na hrdinu ještě dva úkoly. Eurystheus si hodně nalámal hlavu tím, aby vymyslil úkol co nejtěžší. Slyšme, co poručil dále Hérákleovi.

„Máš podivné štěstí, statečný muži! A já myslím, že tě bude provázet i do podsvětí. Haha, do podsvětí, slyšíš? Dojdeš tam a přineseš mi ukázat psa Kerbera, trojhlavého hlídače podsvětní říše. Je možné, že už se pak ani k poslednímu úkolu nedostaneš, tak jen si pěkně pospěš!“ Král se zachechtal, neboť byl přesvědčen, že tento úkol Héráklés nezdolá.

Na nejjižnějším konci Řecka byla skalní rokle, kudy se vcházelo do podsvětí. Tam tedy Héráklés přišel a sestupoval dolů. Brzy spatřil obrovského trojhlavého černého psa, kterého měl vynést na světlo. Kerberos do podsvětí nikomu nebránil, ale nikoho nepustil ven. Héráklés šel tedy dál a u brány říše Stínů spatřil hrdinu Thésea, přikovaného ke skále. Osvobodil ho a předstoupil před Háda, vládce chmurného podsvětí.

Ach, nebýt Athény a Herma, kteří svého milého hrdinu chránili, nikdy by se byl nedostal tam ani odtamtud.

Hádés povolil Hérákleovi odnést Kerbera na svět, ale jen s tou podmínkou, že ho přemůže beze zbraně. Ostatně by mu zbraň byla málo platná, neboť Kerberos byl nesmrtelný a nezranitelný. Byl to strašný zápas, než psa chytil, spoutal a odvlekl na svět. Ale podařilo se mu to, ať Kerberos jakkoli zuřil a štěkal, až mu z tlamy tekly jedovaté sliny.

Když Héráklés přinesl psa Eurystheovi, král jen mrkl okem, zachvěl se před tou příšerou i nad tím, že se Héráklés vrátil živ, a hned mu kázal, aby psa zase odnesl. I vrátil ho zas do podsvětí a zapřísahal se, že by se toho podruhé za nic na světě již neodvážil. Zlý král Eurystheus byl v koncích s vymýšlením nových úkolů. Už zbýval jen jeden jediný, a Eurystheus nemohl stále na nic přijít, čím by Héráklea zahubil. Ať ho napadlo cokoliv, hned to zamítl, neboť byl přesvědčen, že Héráklés zdolá každou překážku.

Až konečně mu bleskl hlavou znamenitý nápad. Pošle ho až na konec světa, odkud se Héráklés do smrti nevrátí. Bez meškání si ho zavolal k sobě a pravil mu:

„Milý hrdino, já dobře věděl, že tě štěstí bude provázet až do podsvětí. Ať ti cokoliv uložím, ty to snadno vykonáš a ničeho se nezalekneš. Ale já už od tebe nechci nic tak hrozného. Bude to již jen takový hravý úkol na rozloučenou. Víš co? Půjdeš na rajský ostrov a přineseš mi odtamtud zlatá jablka Hesperidek. Jejich zahradu snadno najdeš, je někde na konci světa. Kdyby ses dlouho nevracel, pošlu ti naproti poselstvo. Jdi tedy a ničeho se neboj.“

Což o to, Héráklés se opravdu ničeho nebál. Ale kde je zahrada Hesperidek? Nikdo o ní nevěděl, ať se ptal kohokoli. I vydal se na cestu a šel bez cíle, kam ho oči vedly a nohy nesly. Prošel kus světa, až jednoho dne přišel na úpatí horstva Kavkazu. Tam, co byl připoután Prométheus a kam večer co večer přilétal orel, aby drásal játra Prométheova. Héráklés se smiloval nad nešťastným hrdinou, orla zastřelil a Prométhea vysvobodil. Tím se vyplnila věštba, kterou se Prométheus celá tisíciletí utěšoval.

Prométheus se nesmírně radoval, že skončila jeho muka, a z vděčnosti ukázal Hérákleovi cestu, kudy se má dále ubírat. A tak se Héráklés dostal po dlouhé a dlouhé době na západ Afriky, kde ohromný mořský obr Atlás držel na ramenou nebeskou klenbu. Pot se mu lil z čela, vousy měl rozcuchány, žíly na celém těle naběhlé. Není divu, myslil si Héráklés, když ho zhlédl, že už ho to přemáhá. Nebude to asi lehké. Ale ani můj úkol není snadný. Což abychom si to vyměnili?

A jak si to myslil, tak to také Atlantovi řekl:

„Poslouchej, dědo, nedošel bys mi pro zlatá jablka Hesperidek? Bloudím už dlouho po světě a nevím, kde bych našel ten rajský ostrov s jejich zahradou. Já ti zatím podržím to tvé břemeno.“

Atlás mu rád vyhověl. Obr vykročil, hned z místa dělal sedmimílové kroky, a než se Héráklés nadál, už byl zpátky. A na dlani ukazoval tři zlatá zářící jablka. Ale Atlantovi se tuze zalíbilo, aby se mohl jen tak procházet a trochu si narovnat shrbená záda. Proto již nechtěl vzít na ramena klenbu nebeskou a nabízel Hérákleovi, že sám donese ta zlatá jablka do Mykén.

Héráklés v mžiku postřehl obrův úmysl. To tak, aby mu pak nechal tu tíhu na rameni po celou dobu, co by se mu zlíbilo toulat se po světě! Věděl však, že jinak na obra nevyzraje než lstí. I předstíral naoko radost a pravil mu:

„Jak jsem rád, že mi ušetříš dalekou cestu do Mykén! Jsem už utrmácen tím věčným chozením po světě. Ale jen mi, prosím tě, podrž na chvíli tu tíhu, co si najdu nějakou podložku, aby mě to tak netlačilo do ramene.“ Obr nic netušil. Sehnul se, uchopil zase nebeskou báň a v duchu se těšil, jak si pak nadlouho pohoví.

Héráklés se div nedal do smíchu, jak obra obelstil. Sebral zlatá jablka, zamával svou mohutnou rukou obrovi na pozdrav a odcházel, aby co nejdříve odevzdal Eurystheovi jablka z rajské zahrady. Necítil již únavu a spěchal, co mu nohy stačily. Na obra s tíhou nebeské báně na ramenou si už ani nevzpomněl. Splnil poslední úkol a bude svobodným mužem. Proto tak spěchal do Mykén. Každý spěchá z otroctví, natož takový hrdina, jako byl Héráklés. Stále ho hnětlo, že musí sloužit muži špatnému, slabošskému. Jak byl šťasten, že se vymanil z jeho poddanství!

Potom se Héráklés očistil od prolité krve a těšil se na svobodný život. S tímto šťastným pocitem se odebral do Thessalie, kde vládl mocný a bohatý král Eurytos. Tento král měl krásnou dceru Ijolu, o niž se ucházelo mnoho ženichů. Král však rozhodl, že ji dá jen tomu, kdo umí lépe střílet z luku než on. A tak se konaly den co den závody v lukostřelbě. Mnoho knížat a statečných mužů zkoušelo své štěstí, ale nikdo Ijolu nedostal, neboť nikdo nezvítězil nad králem. To se podařilo teprve Hérákleovi, jehož šíp se nikdy neminul cíle. Radovala se z toho Ijolé i její bratr, který toužil po spříznění s Hérákleem. Mezitím se však král dověděl, že Héráklés sloužil řadu let u Eurysthea. Hle, takový střelec, ale má znamení poroby na čele, uvažoval král. Tomu přece svou dceru nedám! A nedal, ač to Hérákleovi přímo neřekl. Ale Héráklés si dobře vysvětlil odklady a výmluvy královy. Proto uražen a rozhněván od krále odešel.

V stejné době ukradl syn Hermův Eurytovi koně a mezky a král z tohoto činu obviňoval Héráklea. Syn králův, rozlítostněný pro Hérákleův odchod, mrzel se proto na svého otce, neboť nevěřil, že by se Héráklés dopustil krádeže.

I vydal se bez vědomí svého otce za Hérákleem, a když ho dohonil, řekl mu:

„Příteli, můj otec Eurytos se na tebe velmi hněvá. Někdo mu v té době, když jsi od nás odcházel, odvedl koně a mezky a on si myslí, žes to udělal ty. Já však vím, že se toho činu dopustil nějaký odvážlivec, kterého bychom měli vypátrat a usvědčit. Pomoz mi chytit skutečného zloděje a ty se pak se mnou vrátíš k nám, očištěn z tohoto podezření.“

Héráklés vzplanul velikým hněvem, že se mu klade za vinu tak ošklivý čin. Až se mu na nějaký čas smysly pomátly, jak zuřil. Syna Eurytova, který tak toužil po smíření Héráklea se svým otcem, vyvedl na vysokou věž a odtud ho shodil dolů. Za takový zločin proti všemu právu se rozhněval na Héráklea sám Zeus. Nic mu nepomohlo, že trpce litoval svého činu, když ho přešla zlost. Neodpustil mu žádný z bohů, do jehož chrámu se odebral, že zákeřně zahubil syna Eurytova. Až teprve bůh Apollón ho vzal na milost, ale uložil mu zlé pokání: další tři léta poroby.

Héráklés uposlechl a hned se podrobil výroku věštby, neboť toužil po očistě. Dobrovolně se prodal do otroctví. Koupili ho kupci z Asie a ti ho dovedli ke královně Omfale. Peníze, které od kupců dostal, dal rovněž na příkaz věštby králi Eurytovi jako náhradu za usmrceného syna.

Ovdovělá královna Omfalé byla tedy vládkyní nejslavnějšího hrdiny Héráklea. Všude se o tom mluvilo. Héráklés prý chodil v ženských šatech, předl, česal vlnu a konal i jiné ženské práce. Musel k potěše královny a dvořanů i tancovat, zatímco se královna pyšnila Hérákleovou lví kůží, kyjem a lukem.

Ale i v této nedůstojné porobě vykonal nejeden hrdinský čin, aby jeho sláva neutuchla. Přemohl dva nebezpečné, surové lupiče a vypravil se proti Amazonkám, od nichž přinesl královně Omfale dvojitou sekeru.

Konečně tříletá poroba u královny Omfaly skončila a Héráklés se pak proslavil hrdinskými činy jako udatný válečník. Nejdříve si vyrovnal účty s těmi, kteří ho oklamali.

Prvním dlužníkem byl trójský král Láomedón, jehož dceru Hésionu Héráklés zachránil, když měla být obětována mořské obludě. Za to mu král slíbil nesmrtelné koně Diovy, ale svůj slib nedodržel.

Proto Héráklés shromáždil kolem sebe mnoho hrdinů a se silným loďstvem připlul k Tróji. Město vyvrátil a zpustošil, krále usmrtil a na trůn dosadil jeho syna Priama. Ale na zpáteční cestě prožil na moři strašlivou bouři, kterou rozpoutala jeho nepřítelkyně Héra. Héráklés div nezahynul. Zeus se však o tom dověděl, Héráklea vysvobodil z nebezpečí a Héru přísně potrestal: připoutal ji zlatými řetězy k nebi a na každou nohu jí přivázal kovadlinu.

Potom se Héráklés vypravil vojensky proti králi Augeiovi, jemuž vyčistil chlévy, ale ani tento král mu tehdy nedal sjednanou odměnu. Krále přemohl a usmrtil a jeho trůn odevzdal jeho synovi.

Když se vrátil z těchto dvou výprav, odebral se do města Kalydónu a ucházel se tam u krále Oinea o jeho překrásnou dceru Déijaneiru. Ale brzy po něm zavítal k témuž králi proslulý silák a bůh největší stejnojmenné řeky v Řecku Achelóos a choval stejné přání, aby získal Déijaneiru za manželku.

Podivně vypadal tento bůh: vlasy měl ověnčeny rákosím, nosil zelené šaty a dovedl se měnit v býka, v hada nebo v člověka s hlavou býčí. Proto byla královská dcera mnohem více nakloněna Hérákleovi a vítala zápas, který pro ni podstoupil s bohem řeky. V tom zápase Achelóos podlehl. Proměnil se sice v hada, ale kampak na Héráklea s hady! Ty škrtil již v kolébce. Bůh se tedy změnil v býka. Héráklés ho však zdolal a ulomil mu jeden roh.

Tak získal za manželku krásnou princeznu Déijaneiru, která k němu velmi přilnula za to, že se jeho zásluhou nemusela provdat za Achelóa. S Déijaneirou Héráklés několik let šťastně žil. Narodil se jim syn a dali mu jméno Hyllos. Jednou šel Héráklés navštívit se svou manželkou sousedního krále, svého přítele, a přišli k řece, přes niž převážel pocestné Kentaur Nessos. Héráklés svěřil Déijaneiru tomuto obru, aby ji přenesl přes hluboký proud na druhý břeh. Sám skočil do vody, aby řeku přeplaval. Najednou zaslechl hlasité volání. Podíval se a zjistil, že Kentaur svěřenou ženu svírá a objímá a hotoví se k útěku, aby ji unesl. Héráklés napnul bez meškání luk a obra zastřelil.

Násilník poznal, že se blíží jeho poslední hodinka, a myslil jen na pomstu. Než vydechl naposled, poradil Déijaneiře, aby zachytila krev řinoucí se z jeho rány a pečlivě si ji schovala jako mocné kouzlo pro případ, kdyby někdy Hérákleova láska k ní ochabovala. Déijaneira nepoznala úskok a ukryla si Nessovu sedlou krev smíchanou s jedem Hérákleova šípu. Dlouho ji měla uschovánu, neboť žila s Hérákleem v lásce a míru.

Ale Héráklés si po čase vzpomněl na potupnou urážku, kterou mu kdysi způsobil král Eurytos tím, že mu odepřel ruku své dcery Ijoly a ještě ho obvinil z krádeže. Proto se vypravil s vojskem do Thessalie, aby krále potrestal. Rozbořil město, krále zabil a jeho dceru Ijolu určil za služebnici své manželce.

Kořist i s Ijolou poslal napřed domů a sám se odebral na vysokou horu blízko pobřeží, aby vykonal slavnou oběť Diovi za to, že šťastně skončil všechny své nebezpečné výpravy a úkoly. Tam se delší dobu zdržel a zatím Déijaneira doma prožívala teskně dlouhé odloučení. Mezitím se dověděla, že Héráklés jen kvůli té zajaté dívce táhl do boje. Uvěřila této liché pověsti, probudila se v ní žárlivost a bála se o jeho lásku. Proto napustila Nessovou krví skvostné roucho a poslala je po zvláštním poslu Hérákleovi, aby jeho lásku opět získala.

Ubohá! Zanedlouho se dověděla, co způsobila svým kouzlem. Přiběhl syn Hyllos a vylíčil jí, jak hrozné bolesti přepadly otce, jakmile si oblékl šat. Tak se stalo, že nepřemožitelný hrdina, který se ničeho a nikoho nezalekl, byl zahuben nevědomým zločinem vlastní milující ženy. Jakmile mu vnikl do těla jed z krve obrovy smíšený s jedem šípu, Héráklés palčivou bolestí křičel a úpěl, až skály duněly, a v krutých bolestech si strhával s těla osudný šat i s kusy masa.

Déijaneira se pozdě dověděla, čeho se dopustila, a proto vyslala rychle syna k otci, aby ho přesvědčil o její nevině. K neštěstí došlo z nešťastného nedorozumění a z velké lásky. Její zoufalství jí však vtisklo meč do ruky a Déijaneira se probodla.

Když se to Héráklés dověděl, poznal, že se přiblížil konec jeho životní pouti. I dal se odnést na horu Oitu a sám si postavil vysokou hranici. Potom na ni vystoupil a prosil své druhy, aby ji zapálili a zbavili ho nesnesitelných muk. Nikdo však neměl dost síly, aby jeho prosbě vyhověl. Teprve když rek začal ještě více kvílet a prosit za vysvobození, přistoupil Filoktétés, jeden z jeho nejmladších přátel, a s těžkým srdcem hranici zažehl. Héráklés mu za to odkázal svůj slavný luk a šípy, které se nikdy neminuly cíle.

Hranice vzplála a strávila smrtelné tělo hrdinovo. Nato vytryskl ze země pramen a oheň uhasil. Celý kraj se zahalil v mrak a nebe rachotilo hromem. Potom se vznesl tento bohatýr, největší a nejsilnější ze všech, kteří kdy žili, v zářícím oblaku na Olymp, kde už ho očekával Zeus a ostatní nesmrtelní bohové. Tam se s ním smířila i Héra, která tím, že ho zkrušila tolika strastmi, mu zjednala věčnou slávu. Héráklés dostal v nebi za choť krásnou Hébu, bohyni mládí, a při té nebeské svatbě poprvé ochutnal ambrosie, která uchovává věčnou svěžest a zjednává nesmrtelnost.

Od té chvíle žil již blaženým životem mezi bohy a lidé na zemi ho vzývali jako zbožněného reka. Zasvětili mu topol, olivu, břečťan a všechna místa, kde vyvěrají ze země horké prameny, a tam uctívali jeho památku jako hrdiny, který se nikdy v životě nebál žádných potíží a překážek a získal si největší slávu ze všech Perseových potomků.

<<< Perseus Niobé >>>