Afrodíté

AFRODÍTÉ

NEJKRÁSNĚJŠÍ ZE VŠECH BOHYŇ byla věčně mladá Afrodíté, bohyně lásky a krásy. Homér o ní říká, že byla dcerou Dia a Dióny, o něco mladší Hésiodos líčí, že povstala ze sněhobílé mořské pěny u ostrova Kythéry. Libý vánek ji přinesl na ostrov Kypros. Proto ji básníci nazývají Kypřanka.

Jakmile tam vstoupila ve vší své kráse, vypučel jí pod nohama měkký trávník a celá příroda tonula v nepopsatelné radosti. Zářící bohyni obklopily Hóry a Charitky, bohyně půvabu, oděly ji v nádherné zlaté roucho, jež samy utkaly, ozdobily ji věnečky z květin a odvedly ji na Olymp mezi bohy. Tam všichni užasli nad čarokrásnou bohyní a každý ji toužil získat za manželku.

Afrodíté odívá zemi kvítím a všechny tvory naplňuje rozkoší. Pokud se zdržuje na zemi, vyhledává krásné háje, nivy a kvetoucí zahrady a celé ovzduší naplňuje vůní. Byly jí zasvěceny nejkrásnější květiny, myrta a růže, a z plodů granátové jablko. Kdo je komu daroval, vyznával mu tím lásku.

Protože Afrodíté pochází z nebeské krve, z moře se zrodila a země ji přijala, podléhá její moci celý svět i nebeský Olymp. Mládež ji oslavovala na jaře tancem a zpěvem.

Afrodítiným synem byl Erós, její stálý průvodce. Dovedl se na svých zlatých křídlech vznášet nad zemí i nad mořem, rychlý a lehký jako vítr. V ruce měl zlatý luk a na plecích toulec se šípy, před nimiž se nikdo neubrání. Koho Erós zasáhne, podléhá lásce. Má v moci všechny lidi i všechny bohy.

Zeus věděl, že tento nezbedný chlapec přinese s sebou na svět kromě radosti i mnoho zármutku, bolu a slz. Bylo to klouče lstivé a záludné a ani sama zlatá Afrodíté ho nezvládla. Proto Zeus chtěl, aby toho budoucího tyránka lidí i bohů ještě při narození zahubili. Ale matka ho ukryla v hlubokých lesích a tam ho v pustých roklinách živily svým mlékem dvě divoké lvice.

Erótovým přítelem a průvodcem byl mladý bůh Hymén, oslavovaný v svatebních písních jako bůh sňatků.

Afrodíté dopřává štěstí těm, kteří jí oddaně slouží. Kdo se její moci vzpírá, toho krutě trestá. Na její hněv doplatil krásný, ale nepřístupný jinoch Narkissos. Když se kvůli němu utrápila lesní víla Échó a nevyslyšel ani jiné nymfy, tu jedna z nich vyslovila zlé přání, aby se i on jednou utrápil marnou láskou. Afrodíté její přání splnila a Narkissos se umořil láskou k sobě samému.

Neméně krutě postihl Afrodítin hněv i jednu pyšnou dívku na ostrově Kypru.[1] Jmenovala se Anaxareté. Oblíbil si ji hodný a hezký jinoch, polosirotek Ífis, a horoucně si přál, aby se stala jeho ženou. Často jí psával dopisy, často zdobíval dveře jejího domu věnečky z květin, jež zrosil slzami, ale všechno bylo marné. Ta dívka měla srdce tvrdší než kámen.

Ífis už nemohl snášet dál trýzeň nevyslyšené lásky. Ještě naposled přišel k jejímu domu a pronesl přede dveřmi zoufalou hrozbu: „Anaxareto, když mě nechceš mít ráda, musím zemřít. Zprávu o mé smrti se nedovíš z vyprávění lidu. Přijdu ti to říci já sám. Sám se ti osobně zjevím, aby ses mohla popást svým nelítostným zrakem na mém mrtvém těle.“

Potom se zrosenýma očima naposled podíval na dveře, které tolikrát ozdobil svěžími věnci, a odhodlal se k zoufalému činu. Zadrhl si na krk smyčku z provazu a oběsil se. I mrtvý byl tváří obrácen k domu, k němuž upínal svou nevyslyšenou lásku.

Ale než zemřel touto žalostnou smrtí, tloukl v smrtelném zápase nohama do vrat a těmi údery na sebe upozornil. Kdosi je uvnitř uslyšel, vyšel ven a zjistil, co se stalo. Přišli sluhové, sňali ho, ale život mu už nemohl nikdo vrátit. Mrtvého jinocha donesli jeho matce. Ta ho vzala na klín, objímala jeho chladné údy a skrápěla je proudy slz.

Brzy se konal pohřeb a smuteční průvod se právě ubíral městem. Nemohl při té cestě minout Anaxaretin dům. K sluchu té bezcitné dívky pronikl nářek nešťastné matky a příbuzných.

„Pojďme se podívat na pohřeb!“ zvolala Anaxareté. I vyběhla do horní síně a vyhlížela z širokých oken. Spatřila Ífida ležet na márách. Najednou jí oči strnuly, obrátily se v sloup, zbledla na celém těle a z žil jí zmizela všechna krev.

Nesnesla ten žalostný pohled a chtěla od okna couvnout, ale nemohla udělat ani krok. Nohy jí pevně utkvěly na zemi. Chtěla alespoň odvrátit pohled, ale ani to nemohla. Znenáhla se celá proměnila v kámen. Dřív měla z kamene jen srdce, teď se v kámen proměnilo celé tělo. Tak krutě ji Afrodíté potrestala.

Bezcitnou dívku, proměněnou v kamennou sochu, postavili potom do chrámu Afrodítina jako výstražný příklad.

Ale jako dovede tato mocná bohyně trestat, tak zase zahrnuje svou přízní a provází štěstím ty, kteří jí slouží. Příkladem je znamenitý umělec sochař Pygmalión, který žil rovněž na Kypru. Mnoho slýchával o chybách žen, že bývají nevěrné, lstné a zhýralé. Proto se ani neoženil, dlouhou dobu žil sám a sám a oddával se jen svému umění. Proměňoval v skutečnost své sny a představy.

Jednou vytvořil nádhernou sochu ženy. Představovala dívku tak krásnou, že se taková ani nemůže na světě narodit. Jen bohyně by bylo možno spatřit tak nadpozemsky krásné. Kdo se na tu sličnou, bělostnou sochu podíval, nevěřil by, že není živá. Zdálo se, že jen stud jí brání, aby projevila známky života.

Vždyť i sám umělec se na ni nemohl dost vynadívat. Tak byl okouzlen svým výtvorem. Kolikrát se té sochy dotýkal, zkoušel, neproudí-li v ní přece jen život. Hladil ji a měl dojem, že se dotýká skutečného těla.

Říkal lichotky té mramorové bytosti, jako by byla živá, a přinášel jí dárky, jaké mívají dívky rády. I květinami ji zdobil, přioděl ji skvělým rouchem, na prsty jí navlékal drahé prsteny, kolem šíje jí kladl skvostné náhrdelníky a do uší jí zavěšoval náušnice. Nakonec ji uchopil do náruče a uložil ji na lůžko do prachových podušek.

Denně se takto laskal se svým výtvorem, až se přiblížil Afrodítin svátek, velkolepě slavený po celém Kypru, neboť si bohyně lásky zvolila na tomto ostrově své sídlo. Všude přinášeli oběti a vůně kadidla na její počest se nesla vzduchem.

K oltáři této mocné bohyně přistoupil i Pygmalión, vykonal oběť a pronesl vroucí prosbu: „Bohyně, ty máš všechno v moci. Dej mi, prosím, ženu, která by se podobala té z mramoru.“

Zlatá Afrodíté hned věděla, kam míří jeho přání, a uhodla i to, co se ostýchal vyslovit, aby totiž oživila jeho nádhernou sochu a učinila ji jeho ženou. I rozdmýchala mocně oheň na oltáři, až plamen třikrát šlehl do vzduchu jako ohnivý jazyk. Tím dala umělci najevo, že se jeho přání stane skutkem.

S nevýslovnou radostí v srdci spěchal Pygmalión domů. Přiblížil se k lůžku, klesl na kolena a líbal to bělostné dílo. Hle, co se to stalo? Sám si nebyl jist, neklamou-li ho smysly. Najednou se mu zdálo, že tělo sochy je teplé. Dotkl se rtů – byly vlahé a vlhké. Pohladil rukama hruď a cítil, že se pozdvihuje dechem. Přiložil ucho na místo, kde se skrývalo srdce – a uslyšel jasně jeho tep.

Pygmalión byl štěstím bez sebe, velebil božskou Afrodítu a z celého srdce jí děkoval za to, že ho vyslyšela. Pak se znovu sklonil k té oživené soše, líbal ji, a ona mu polibky vracela. Tváře se jí zbarvily půvabným nachem. Nakonec otevřela i své jasné oči, spatřila všechno, co bylo kolem ní, a poprvé uviděla toho, kdo jí vyprosil na Afrodítě život.

Mocná bohyně je ani potom neopustila. Spojila je manželským poutem a do roka jim darovala krásné děťátko.

Nejednou však podlehla Afrodíté své vlastní moci a sama zahořela láskou.

V Asii kdysi vládl král Theiás. Měl dceru Myrrhu a ta si pohněvala Afrodítu hříšnou láskou. Bohyně ji za trest proměnila v myrrhový strom. Z toho stromu se však po čase narodil překrásný chlapeček. Dostal jméno Adónis. Ujaly se ho víly a vychovávaly ho. Byl tak roztomilý, že sama bohyně závisti by musela pochválit jeho krásu. Podobal se půvabným Amorkům, jen toulec s šípy mu chyběl.

Afrodíté se o něho bála. Proto ho ukryla ve skříni a svěřila ho podsvětní bohyni Persefoně. Ale Persefoné skříňku otevřela a chlapcova krása jí učarovala. A už ho nechtěla Afrodítě navrátit.

Afrodíté se rozhněvala a s bolestí v srdci se odebrala na Olymp k Diovi, aby si na Persefonu stěžovala. Zeus musel uznat, že se stala Afrodítě veliká křivda, ale nechtěl způsobit bolest ani Persefoně. Proto rozhodl, aby se Adónis zdržoval třetinu roku v podsvětí u Persefony, třetinu na světě u Afrodíty a ostatní čas aby trávil, kde bude chtít.

Obě bohyně vyslechly Diův rozsudek a jen nerady se mu podrobily. Lichotivá, usměvavá Afrodíté však přece jen zvítězila. Adónis i volnou třetinu roku pobýval u ní. Bohyně v tu dobu opouštěla svá oblíbená místa, ani na Olympu neprodlévala, neboť jejím celým světem byl Adónis.

Čas plynul a z krásného chlapce vyrostl ještě krásnější mladý muž. Afrodíté se naň se zalíbením dívala a oči z něho nespouštěla. Adónidovou velikou vášní byl lov. Bohyně ho provázela po horách a lesích a nelekala se roklí ani strmých skal. Pronásledovali spolu zajíce, daňky a jeleny a těšili se z této zábavy. Jen před dravou zvěří a zvláště před divokými kanci ho Afrodíté nejednou varovala:

„Nesmíš být příliš odvážný. Slepá odvaha vede často do záhuby. Šelmy se nezastaví ani před krásou, kterou máš ty. V tesácích divokého kance je skryta síla blesku, a ta už nejednomu lovci přinesla smrt. Hlavně před tím se měj vždy na pozoru!“

Jednou se Afrodíté se svým spřežením projížděla pod modrou oblohou, když se Adónis opět vydal na lov. Smečka jeho psů vyštvala z úkrytu divokého kance. Zuřivé zvíře se hnalo ke kraji lesa a bylo by zmizelo někde v bažinách, nebýt důvěřivé odvahy sebevědomého lovce. Adónis napřáhl kopí a zasáhl kance z boku. Kanec vyrazil rypákem zkrvavené kopí a řítil se na Adónida.

Adónis se zachvěl hrůzou a hledal úkryt. Ale než mohl uniknout do bezpečí, kanec ho dohnal a oba dva kly mu zabodl do slabin. Země se vzápětí zbarvila krví umírajícího lovce.

Afrodíté byla v tu chvíli daleko, ale i z takové dálky zaslechla sténání milovaného jinocha. Když spatřila z té výše, že se zmítá v tratolišti krve, sjela na svém voze taženém labutěmi rychle na zem, seskočila z něho a spěchala k místu, kde Adónis umíral. Nedbala ani ostrého trní, které jí stálo v cestě. Trny se jí zabodávaly do rukou i nohou a bolestně ji zraňovaly. Z kapek její božské krve vyrostly červené růže, nejkrásnější z květin.

Když došla k tomu nešťastnému místu, Adónis už byl mrtev. Bohyně si začala v zármutku rvát vlasy, roztrhla si roucho a v nesmírném bolu se bila do prsou.

Zeus se i tentokrát slitoval nad Afrodítinou bolestí. Vyhověl i její prosbě, aby Adónis nepatřil podsvětní říši úplně. Od té doby vždy na jaře přichází Adónis na svět a část roku tráví se zlatou bohyní. V ten čas se konaly slavnosti na jeho památku. První den při nich účastníci truchlili nad jeho smrtí a pochovávali s nářkem jeho obraz. Ženy doprovázely tento obřad truchlivými zpěvy. Druhého dne ho shromážděné davy s velikou slávou vynesly a nosily ho po městě s květinami rostoucími v hliněných nádobách. Ty se pak nazývaly zahradami Adónidovými.

Tyto slavnosti se vždy s novým jarem opakovaly. Lidé jimi vítali vzkříšení přírody. S rozkvetlými květy se vracel na svět i Adónis a Afrodíté prožívala znova a znova radostné chvíle.

<<< Zasloužený trest Faëthón >>>

POZNÁMKA:

[1] Následující příběh se vyskytuje také ve vyprávění o Vertumnovi a Pomoně. – Tentýž příběh vypráví také řecký filolog Antoninus Liberalis (2. stol. n. l.), jenže s jinými jmény (Arsinoé a Arkeofón). – Poznámka Misantropova.