Ještě o laskavé bohyni

JEŠTĚ O LASKAVÉ BOHYNI

KDYŽ SE DÉMÉTÉR shledala se svou dcerou, byla opět šťastna a rozhodla se, že navštíví ty, kteří jí při tom smutném hledání pomáhali nebo ji vlídně přijali. Zvláště jí tanula na mysli říční víla Arethúsa. Ta se tehdy přimlouvala za sicilskou zem, aby se na ni Démétér nehněvala, že byť jen nerada uvolnila cestu Hádovi do svých hlubin, když unášel Persefonu. Vzpomíná, jak jí Arethúsa tehdy řekla:

»Věř mi, bohyně, že se nepřimlouvám za svou vlast. Mým domovem je řecká krajina Élis se slavnou Olympií, sem na Sicílii jsem přišla jako host. Ale je mi tato země milá nad všechny končiny světa. Tady jsem našla svůj druhý domov. Až nastane příhodnější chvíle než dnes, až z tebe spadne starost a zjasní se ti tvář, pak ti budu vyprávět o svých osudech.«

Na tento slib si nyní Démétér vzpomněla a šla navštívit říční vílu Arethúsu. Hned po uvítání jí Démétér onen slib připomněla: „Pověz mi tedy, Arethúso, proč jsi uprchla z rodného Řecka a žiješ nyní na Sicílii?“

Arethúsa utišila vody, shrnula si z čela nazelenalé vlasy a vyprávěla: „Kdysi jsem patřila k achájským vílám. Celý den jsem se proháněla hvozdy a lesy a chytala jsem zvěř do nastražených sítí. Byla jsem svými zálibami podobná spíše chlapci než dívce, ale přesto se o mně říkalo, že jsem krásná. Nikomu jsem se nechtěla líbit, bránil mi v tom zvláštní stud. Často jsem chodívala na lov s bohyní Artemidou a nosívala jsem jí luk a šípy.

Jednou jsem se vracela z lesů velmi unavena. Bylo veliké vedro. Přišla jsem k řece. Plynula tiše, bez víru, a byla průhledná až na dno. I všechny kaménky v ní by se byly daly spočítat. Na jejím břehu vyrůstaly topoly a vrby a poskytovaly vítaný stín.

Sedla jsem si na břeh tak, abych si mohla ve vodě smáčet nohy. Voda mě příjemně chladila a čím dál víc mě lákala, abych se celá ponořila do průhledné hlubiny. Neodolala jsem. Svlékla jsem si šaty a položila je na vrbový keř. A jak jsem se tak šplouchala ve vodě, potápěla se a opět se vynořovala, zaslechla jsem z hloubi nejasné zvuky.

Lekla jsem se a kvapně jsem doplavala na protější břeh. Vystoupila jsem z vody a chvěla se strachy. Vtom jsem za sebou zaslechla už zřetelný hlas: Kam tak pospícháš, Arethúso? To na mne volal Alfeios, bůh té řeky. Chtěla jsem se obléci a rychle odtud uprchnout. Ale šaty zůstaly na druhém břehu. Dlouho jsem se nerozmýšlela a nahá jsem se pustila do běhu. Čím více jsem utíkala, tím rychleji se ke mně blížil i bůh. Stále na mne volal svým bublavým hlasem. Připadala jsem si jako holubice, kterou pronásleduje dravý jestřáb. Dlouho, dlouho jsem běžela a Alfeios mě nemohl dohonit. Cítila jsem však už velkou únavu a zmocňovala se mne obava, že jeho síle podlehnu. Ale pokud jsem ještě mohla, utíkala jsem přes hory a doly, přes skály a kameny, cestou necestou. Slunce mi svítilo do zad a já viděla, jak se přede mnou pohybuje dlouhý, veliký stín – stín planoucího boha Alfeia. I dupot jeho nohou jsem slyšela a ve vlasech jsem cítila prudký, mohutný dech jeho úst.

Už jsem nemohla dál a myslila jsem, že klesnu únavou. V té chvíli svrchovaného nebezpečí jsem začala vzývat svou milou bohyni Artemidu a zvolala jsem: »Pomoz mi, bohyně, ať mě nechytí, pomoz mi!« Bohyně mou prosbu vyslyšela a přispěchala mi na pomoc. Uchopila hustý mrak a vhodila ho na mne. Ten oblak mě úplně zakryl. Bůh Alfeios mě neviděl. Pátral kolem toho mraku, rozhlížel se, ale marně. Přitom stále volal: »Arethúso, Arethúso, kde jsi? Ozvi se!« Dovedeš si představit, vznešená bohyně, jak mi asi bylo u srdce? Asi jako ovečce, která slyší nablízku výt smečku vlků. Nebo jako zajíci, který ze svého úkrytu vidí vyceněné zuby psů a neodváží se ani pohnout. Bůh stále pátral po zemi, neuvidí-li stopy, které by vedly z toho místa pryč. Nenašel je. I zůstal na místě a bedlivě ten oblak hlídal.

A já, jak jsem byla zakryta tím mrakem, najednou jsem cítila, jak mi ruce i nohy zvlhly mrazivým potem a z celého těla mi padaly modravé kapky. Kam jsem pohnula nohou, země na tom místě mokvala, z vlasů mi stékaly praménky vody, a než jsem se nadála, celá jsem se proměnila ve vláhu. V čistý říční proud.

Alfeios však hned poznal, že to není obyčejná voda. Že v ní je má krása, můj dech, má bytost. I odložil rychle podobu muže, kterou na sebe vzal, a proměnil se opět v řeku, aby mě svým proudem do sebe pohltil.

Ale bohyně Artemis mě ani tentokrát neopustila a smilovala se nade mnou. Prorazila zem a já jsem tím otvorem vklouzla do hlubin země. Plynula jsem pod zemí i pod mořem a vynořila jsem se až na pokraji Syrákús. A od té doby můj tok svou dráhu nezměnil.“

Arethúsa skončila. Démétér ještě dlouhou chvíli myslila na její osud. Potom se s Arethúsou rozloučila, zapřáhla do vozu dva hady, stiskla uzdu a vznesla se do vzduchu. Projela nesmírný lán světa a snesla se na zem v Attice u města Eleusíny. Šla navštívit dům vládce Kelea.

Dobře se s tou rodinou znala. Vždyť tam zavítala už na své strastiplné pouti, když hledala svou dceru. Tehdy, v tom velikém zármutku, se vyhýbala bohům na Olympu a navštěvovala příbytky lidské. Ach ano. Dobře si pamatuje ten den. Tehdy vzala na sebe podobu stařeny a sedla si poblíž cesty u Panenské studně. Tam chodili obyvatelé města Eleusíny pro vodu. U studny byl vzrostlý olivový keř, který svým stínem chránil před slunečním úpalem.

Tam si tehdy bohyně Démétér v podobě stařeny sedla a odpočívala. Vtom před sebou spatřila čtyři půvabné dívky. Byly to dcery krále Kelea a šly s kovovými konvicemi pro vodu. Přiblížily se až k bohyni, ale nepoznaly ji – není lidem snadné rozpoznat bohy. Vždyť Démétér se v té chvíli podobala pěstounce nebo chůvě, jaké si brávají králové k svým dětem.

Královské dcery se zastavily před bohyní a tázaly se: „Odkudpak jsi, stařenko? Pověz nám to! Proč sedíš opodál města a nejdeš blíž k lidským příbytkům? Tam žije mnoho žen v tvém věku nebo i mladších než ty, a ty by tě rády mezi sebou uvítaly.“

Bohyně jim odpověděla: „Buďte zdrávy! To mám radost, že vidím tak hodné dívky. Všechno vám ráda povím. Jmenuji se Dósó a dostala jsem se sem z Kréty. Přepadli mě loupežníci a násilím mě odvlekli. Když pak u jednoho břehu zakotvili a vystoupili, aby si připravili oběd, já jsem využila té chvíle a nepozorovaně jsem jim utekla. Beztak by mě byli prodali někam do otroctví. Tak jsem se dostala až sem. Ani nevím, jak se ten kraj jmenuje a jací lidé tu žijí. Ať vám dají bohové štěstí za to, že jste ke mně tak laskavé. Smilujte se tedy nade mnou a poraďte mi, kam bych se měla obrátit. Ráda bych ve svých loktech chovala robátka nemluvňátka, se vší péčí bych je opatrovala, o dům bych se starala a ženy bych naučila nejedné užitečné práci.“

Nad jejími slovy se zamyslila nejspanilejší z královských dcer a pravila: „Stařenko, všichni musíme trpělivě snášet osud, jaký nám bohové udělí. Je tu mnoho slovutných mužů a skvělých žen, a ty tě rády přijmou. Vždyť i ty se spíše podobáš vznešené bohyni. Ale chceš-li, počkej tu chvíli. My doneseme vodu domů a zeptáme se naší matky Metaneiry, zda bys mohla zůstat u nás a nemusela se poptávat v jiných domech. Máme doma bratříčka. Dlouho po něm rodiče toužili, dlouho o něj prosili, až se konečně narodil – dar nebe. Rodiče z něho mají velikou radost. Kdybys ho chtěla poctivě vychovávat až do jeho jinošských let, jistě by se ti rodiče bohatě odměnili.“

Bohyně přikývla, že to učiní. Dívky pak odkvapily s vodou a vyprávěly matce, co se jim přihodilo.

„Pročpak jste ji hned nepřivedly?“ pokárala je matka. „Jděte hned pro ni a řekněte jí, že ji přijmu do svých služeb a dám jí velkou odměnu.“

Dívky zajásaly, pozdvihly svá půvabná řasnatá roucha a pospíchaly úvozem zpět, jako by se ani země nedotýkaly. Vypadalo to, jako když se motýli třepetavě vznášejí nad rozkvetlou loukou. Nazlátlé bujné vlasy jim vlály okolo ramen. V malé chvíli byly u studně a zastihly stařenku tam, kde ji opustily. Uchopily ji za ruce a vedly ji k domu svého otce.

Bohyně vstoupila na práh komnaty a hned se celá místnost naplnila božskou září. Královna užasla a strachem jí zbledly tváře. Povstala ze svého křesla a vyzvala Démétru, aby si sedla. Ta se však ostýchala, stála mlčky na místě a klopila své krásné oči. Až když služka přinesla prostou židli a pokryla ji bílým rounem, bohyně si sedla a zastřela si obličej rouškou.

Dlouhou dobu tak seděla, smutná, přesmutná, bez jediného slova, bez úsměvu, bez jídla, bez pití. Tonula v zármutku pro svou půvabnou božskou dceru Persefonu.

Královna Metaneira jí podala pohár sladkého vína. Bohyně však odmítla a vysvětlovala, že se vína nesmí napít. A požádala o vodu. Královna ji přitom oslovila:

„Vítám tě srdečně v našem domě. Myslím si, že jsi ze vznešeného rodu a že máš vzácné rodiče. Snad dokonce pocházíš z královské rodiny, neboť i v tvých očích se jeví nevšední důstojnost. Ale nebuď smutná! Jaký osud nám bohové udělí, ten musíme my lidé statečně snášet, i když jsou to útrapy sebevětší. Ale když jsi k nám přišla, budeš i ty mít všechno, co mám já.“

Potom dala přinést z ložnice roztomilého chlapečka a opět se obrátila k Démétře:

„Budeš mi opatrovat našeho synáčka. Bohové nám ho dali pozdě, když už jsem nedoufala, že se narodí. Tolik jsme se o něj naprosili! Kdybys ho mohla vychovávat až do jeho jinošských let, dala bych ti takovou odměnu, že by ti ji leckterá žena záviděla.“

Bohyně zjasnila tvář a řekla:

„Buď zdráva, paní, a ať ti bohové dopřejí štěstí! Ráda si vezmu tvého synka na starost a budu ho pečlivě vychovávat. Uchráním ho, aby mu nemohla uškodit kouzla ani zlé nemoce.“

Potom vzala od královny dítě a přitiskla si je k hrudi. Starala se o ně jako matka a Triptolemos, synáček moudrého krále Kelea, zdárně prospíval a vyzařoval z něho božský půvab. Vždyť Démétér ho potírala ambrosií a dýchala naň svým božským dechem, když ho svírala v náručí.

A v noci, když všichni spali, vkládala hošíka do planoucího ohně. Očistné plameny měly strávit vše, co na něm bylo smrtelného, neboť bohyně ho chtěla učinit nesmrtelným a věčně mladým. Rodiče o tom nic nevěděli, jen se podivovali, jak chlapeček pěkně vypadá, jak přímo kvete, jako když se rozvíjí nejkrásnější květ na zahradě. Královnu jednou napadlo, že se podívá, jak jí nová pěstounka opatruje synáčka v noci. Nepozorovaně vyšla z ložnice a nahlédla do komnaty, kde byla Démétér s malým Triptolemem.

Ledová hrůza jí projela skrz naskrz a nebyla schopna ani vykřiknout, když spatřila, jak pěstounka vkládá hošíka do ohně. Spráskla ruce a propukla v žalostný nářek:

„Mé drahé dítě! Ta cizinka tě noří do ohnivé koupele – vždyť tě zahubí a já žalem zemřu.“

Když královna spustila takový křik, bohyně se na ni přísně podívala, uchopila chlapečka svýma božskýma rukama, vyňala ho z ohně a položila na zem. Velmi se na královnu rozhněvala a řekla jí:

„Jak jste vy lidé nevědomí, nedovedete napřed rozpoznat, co by pro vás bylo dobré a co zlé. I ty ses těžce prohřešila na svém dítěti. Ta tvá zvědavost! Věz, že jsem chtěla učinit tvé dítě nesmrtelným a propůjčit mu věčnou slávu. Ale tys to všechno pokazila. Nesmrtelným už chlapeček být nemůže, jednou zemře jako ostatní lidé. Ale věčná sláva mu přece jen zůstane. A abys věděla, kdo tvého synka choval ve své náruči: jsem bohyně Démétér, uctívaná po celém světě, neboť beze mne by nemohli žít ani lidé, ani bozi. Zařiď, ať mi všechen lid postaví zde pod městem veliký chrám při rameni Kallichoru. Já sama pak určím slavnostní obřady, abyste je mohli s úctou vykonávat a získat si mou přízeň.“

Sotva to řekla, odložila podobu stařeny a zazářila před očima užaslé královny jako vznešená bohyně. S ramenou jí splývaly rusé kadeře a celý dům se naplnil světlem, jako by jej zčistajasna ozářil blesk. A Démétér se vzápětí vzdálila z komnaty.

Královna se tak ulekla, že se jen taktak udržela na nohou. Dlouhou chvíli nebyla schopna promluvit. Ani na to nepomyslila, aby svého synáčka zdvihla z podlahy. Hošík se dal do úpěnlivého pláče. Jeho sestry se probudily a přiběhly k němu. Mluvily naň, laskaly se s ním, ale chlapeček stále plakal. I on cítil, že bohyně odešla a že jsou okolo něho jen smrtelné bytosti.

Triptolemovy sestry i s matkou po celou noc usmiřovaly bohyni, aby se na ně nehněvala. Ráno pak, jakmile vyšla Jitřenka, odebraly se k mocnému Keleovi a oznámily mu, co bohyně přikázala.

Vladař dal svolat do shromáždění všechen svůj lid a uložil mu, aby začal stavět Démétře veliký chrám, do něhož by se vešlo na čtyři tisíce lidí. Všichni se dali do práce a zdivo jim rychle rostlo pod rukama.

Zanedlouho stavbu dokončili a rozešli se do svých domovů, aby si odpočinuli po vysilující práci. A Démétér usedla v onom chrámě i se svou bolestí a smutkem po zmizelé dceři.

Toho roku lidé poznali, co to je, když se bohyně úrody hněvá. Byl to nejhroznější rok, neboť po celé zemi nevzešla jediná rostlina. Nadarmo táhli býci po polích zahnutý pluh, nadarmo lidé zasívali do brázd obilná zrna.

I Zeus tehdy poznal, jaké neštěstí by z toho vzešlo pro všechny lidi. Proto poslal Íridu, aby se na zlatých křídlech snesla na zem a povolala Démétru na Olymp do sídla bohů. Íris hned uposlechla Dia, vladaře mračen a blesku. Proběhla letem tu dlouhou dráhu a dospěla do Eleusíny. Vyhledala nový chrám a v něm nalezla bohyni tonoucí v hlubokém smutku. Seděla v tmavém rouchu a pro bolest ani nevnímala, když jí Íris vyřizovala Diův vzkaz:

„Démétro, otec bohů tě volá, abys opět přišla do shromáždění nebešťanů. Pojď tedy, půjdeme spolu.“

Takto ji prosila, ale jejím srdcem ta prosba nepohnula. Když se Íris vrátila na Olymp s nepořízenou, Zeus posílal k Démétře jednoho boha za druhým. Všichni se u ní vystřídali, ale jak přišli, tak zase odešli. Bohyně zůstávala zatvrzelá ke všem prosbám. Marně jí mnozí bohové domlouvali, marně jí slibovali dary. Její hněv nemohli zlomit. Nakonec jim dala jasně najevo, že jsou všechny návštěvy marné.

„Dříve nevkročím na Olymp a dříve nevzejde ze země jediný plod, dokud opět nespatřím před sebou na vlastní oči svou dceru Persefonu!“

Tu teprve poslal Zeus do podsvětí Herma se zlatým prutem. Uložil mu přemluvit vlídnými slovy Háda, aby Persefonu propustil z podsvětní říše na svět. Hermés ji pak měl ihned přivést na Olymp mezi ostatní bohy, aby Démétér upustila od svého hněvu.

Posel bohů Hermés se rychlým letem snesl do hlubin zemských a spatřil Démétřinu dceru sedět po boku Hádově. Byla krásná, ale její tvář nesla stopy ukrutného, mučivého stesku po matce. Ještě štěstí, že se tehdy dal Hádés přemluvit a Persefoně dovolil odejít z podsvětí! Jinak by bylo lidské pokolení vymřelo hladem.

Když se Démétér přestala na Dia hněvat, opět přenesla na lidi své požehnání. Ti, kteří ji při jejím strastiplném bloudění vlídně přijali, pocítili brzy její vděčnost: odvrátila všechny nemoce a neštěstí od jejich domu a jejich pole obtížila bohatými klasy.

Brzy ji začínali uctívat i ostatní lidé a založili k její poctě velkolepé slavnosti. Ty se konaly vždy na jaře a na podzim a trvaly devět dní. K těmto posvátným eleusínským obřadům se scházely nesčetné davy lidí, neboť úcta k bohyni Démétře se rozšířila po celém Řecku, pronikla i na Délos, na Krétu a do Malé Asie. A zvláště Sicílie se pyšnila tím, že si ji Démétér nesmírně oblíbila a zvolila za své sídlo. Proto Sicílie slynula bohatou úrodou nad jiné země. Démétřin chrám v Eleusíně se stal stejně proslulým a navštěvovaným místem jako Apollónova svatyně v Delfách.

Měsíc před začátkem slavností byl vyhlášen posvátný mír pro všechny státy, jejichž občané se těchto mystérií zúčastnili. V prvních dnech se konaly všechny přípravy k vlastní slavnosti a šestého dne se začal slavnostní průvod do Eleusíny. Kněží i účastníci byli ověnčeni břečťanem a myrtou a v rukou nesli klasy, rolnické nářadí a pochodně.

Do Eleusíny dorazili až pozdě večer a teprve potom nastala vlastní slavnost k poctě Démétřině a trvala celou noc. Účastníci při ní napodobovali všechno, co bohyně Démétér zažila: běhali po údolích a po polích s pochodněmi v ruce a hledali Persefonu. Navštívili i místo, kde Démétér v zármutku seděla i kde byla dcera opět navrácena matce a potom se radostně slavilo opětné shledání. Sedmého dne pak začaly vlastní mystérie v Démétřině obrovské svatyni. Slavnosti se končily obětí za mrtvé.

Plynula léta a Démétér se stále víc a víc radovala ze shledání se svou překrásnou dcerou Persefonou. A aby dala svou radost najevo, projevila přání, aby všichni lidé na světě poznali krásu pokojného, usedlého života, aby zakládali dědiny a města, vzdělávali pole, zakládali si domovy, uzavírali nerozlučná manželství a zaváděli a upevňovali občanský řád.

Proto navštívila svého miláčka Triptolema, o kterého se před časem starala jako jeho pěstounka a jejž vkládala do ohně. Z Triptolema se za tu dobu stal statný jinoch. Démétér k němu přistoupila, dala mu obilná zrna a přikázala mu, aby se vydal na cestu světem. Měl naučit lidi orat a sít všude, kde tyto dary ještě neznali.

Triptolemos si sedl na zázračný vůz tažený hady a projížděl ve vzduchu nad všemi zeměmi světa. Na jedné pouti navštívil i končiny skythské. Tam byl králem Lynkos. Triptolemos vstoupil do jeho paláce, aby splnil úkol, který mu Démétér dala.

Král Lynkos ho pozval před svůj trůn a vyptával se ho, jak se jmenuje, odkud je a proč přichází. Jinoch mu odpověděl:

„Jmenuji se Triptolemos a přicházím ze slavných Athén. Ale nedostal jsem se sem ani po lodi, ani po souši. Vzduch mě ochotně přijal do své náruče a otevřel mi své cesty. Přináším ti dar bohyně Démétry, mocný králi. Jestliže tato zrna zasiješ do země, sklidíš bohatou úrodu a v celé zemi nebude mít nikdo hlad.“

Barbarský král pozorně vyslechl Triptolema a hned se ho zmocnila veliká závist. Nedal na sobě nic znát, ale v nitru se užíral touhou a mučil se úvahami, jak to udělat, aby on byl nazýván původcem toho vzácného daru a aby sám za to dosáhl slávy. I nabídl Triptolemovi své pohostinství a vyzval ho, aby se u něho zdržel, jak dlouho bude chtít.

Večer král uspořádal hostinu, při níž se pilo mnoho vína. Triptolemos se odebral na lůžko velmi unaven a hned usnul hlubokým spánkem.

Na tu chvíli král čekal. Vešel tiše do ložnice, kde Triptolemos spal, a bleskurychle vytasil meč, aby ho zabil. Ale nad Triptolemem bděla laskavá bohyně Démétér ve dne v noci. Král vytasil meč nadarmo. V tom okamžiku, jak se chystal Triptolema probodnout, zadržela mu Démétér zločinnou ruku a provinilce proměnila v rysa. Když se pak Triptolemos probudil, vybídla ho, aby opět sedl na svůj zázračný vůz a dále hnal hadí spřežení vzduchem. Až navštíví všechny země a naučí všechny lidi obdělávat pole a sklízet úrodu, pak teprve se vrátí domů. A všichni lidé ho budou uctívat stejně jako jeho ochranitelku, laskavou bohyni Démétru.

<<< O nejlaskavější bohyni Zasloužený trest >>>