Faëthón

FAËTHÓN

ZÁŘIVÝ HÉLIOS, BŮH SLUNCE, měl syna Faëthonta. Faëthontova matka Klymené byla naň velmi pyšná a milovala ho víc než své dcery, Faëthontovy sestry. Často mu vyprávěla o jeho otci Héliovi, který poskytuje největší dobrodiní bohům i smrtelným lidem. Každý den vstává z proudů Ókeanu, převáží se svým čtyřspřežením sluneční vůz po obloze, štědře rozsévá světlo a večer opět sestupuje do Ókeanu.

„Ach, kdybys ho viděl, milý synu!“ mluvívala Klymené k Faëthontovi, „je tak krásný a statný! Žádný z chlapců, s nimiž si hráváš, nemá takového otce jako ty. Jejich otec je jen smrtelný člověk, tvým otcem je nejkrásnější bůh. Má jiskrné zraky, zlaté vlasy a kolem čela mu září koruna z jasných paprsků. Když se večer ponoří na západě do proudu Ókeanu, nasedne do zlaté lodi a pluje na východ, kde má skvostný palác. Žasla jsem, když mi líčil jeho nádheru. To ti ani říci neumím!“

Tak a podobně mluvívala k Faëthontovi. I není divu, že z něho vyrůstal pyšný chlapec, jemuž s léty stále přibývalo hrdosti a pýchy. Už mu bylo dvacet let, zkrásněl a vyrostl v statného mladíka, ale jeho pýcha se nezměnila. Jeho druhové, s nimiž se stýkal, to nelibě nesli. A když se jednou zase nad ně vynášel, že jeho otec je bůh Slunce, řekl mu jeden z nich:

„Ty jsi blázen, Faëthonte! Věříš své matce a myslíš si, že ti mluví pravdu, když ti vykládá bajku o tvém otci. Nejsi jiný než my!“

Pak se od něho odvrátili a nevšímali si ho.

Faëthón zrudl a stěží v sobě potlačil hněv, neboť byl prudký a popudlivý. Rychle odešel domů a šel si postěžovat matce, jak byl pohaněn.

Vzlykal, jak mu hněv a lítost bouřily v srdci, skláněl hlavu na matčinu hruď, vinul jí paže kolem šíje a hořce plakal. „A nejvíc mě mrzí, milá matko, že já musel mlčet. Mlčet na takovou urážku! Ale jak jsem ji mohl popřít, jak jim dokázat, že mám pravdu já, a ne oni! Přísahej mi, že bůh Slunce je mým otcem, a podej mi důkaz o tom! Bezpečný důkaz!“

Na Klyménině tváři bylo vidět vzrušení, pohnutí, hněv. „Tak ty mě viníš ze lži? Ty mi nevěříš? A víc dáš na to, co kde slyšíš?“

Ale Faëthón vzlykal tím žalostněji. Tu ho Klymené od sebe odstrčila, vzepjala obě paže do výše, dívala se k zářícímu Slunci a pravila: „Přísahám ti, můj synu, při tvém otci, který všechno vidí a slyší a který se teď na nás dívá, přísahám ti, že jsi skutečně jeho syn. A jestliže mluvím lež, ať už ho nikdy neuvidím, ať svítí pro mne dnes naposled!“

„Dobře, matko,“ pravil Faëthón, „já ti věřím; ale umožni mi přístup k otci, chci ho navštívit. Chci mít nějaký jistý a viditelný důkaz, abych se mohl bránit před svými kamarády, až mě zase budou tupit. A proto chci jít k otci!“

„Když ho chceš navštívit, milý synu, není to tak těžké,“ ujišťovala ho Klymené již klidněji. „A cestou nezabloudíš. Však se pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, odkud vyjíždí se svým vozem. Půjdeš stále na východ, přes Asii až do Indie, a tam na konci světa se vypíná vysoká skála. Na té skále je zlatý hrad tvého otce. Snadno ho poznáš. Nerada tě pouštím na tak dalekou cestu, ale když nedáš jinak, jdi si! Budu tě v duchu provázet a vrať se mi brzy zdráv!“

Jak to Faëthón uslyšel, poskočil samou radostí, rozloučil se s matkou a sestrami a hned se vydal na cestu. Už se viděl na širém nebi. Ach, to bude krása, být u otce a dívat se dolů na ty, co pochybovali a tupili ho!

Šel a šel, den po dni šel a necítil únavu, až přišel do krásné krajiny na konec světa. Ranní mlhy pomalu ustupovaly a vbrzku uviděl Faëthón na skále zlatý hrad.

Sotva snesl záři, jež odtamtud vycházela. Hrad byl celý ze zlata, vypínal se do výše na strmých sloupech a jeho štíty se blýskaly slonovou kostí, dvojkřídlá brána byla ze třpytivého stříbra. Na jejích prostorách byly vytepány skvostné obrazy. Zhotovil je sám Héfaistos, velmi obratný umělec, jehož výtvory se pyšnili i jiní bohové.

Faëthón jde blíž a prohlíží si skvostnou bránu. Vidí tam moře, země a nad nimi nebeskou klenbu, ve vodě rozeznává i blankytné bohy, všímá si zvlášť jednoho, který se prohání na ohromné velrybě, vidí tam víly, jedny jak plovou, jiné si na břehu suší vlasy, jiné se vozí na rybách. Na zemi je vidět města a lidi, lesy i se zvěří, potoky, řeky a v nich nesčetné víly – a nad tím vším krásné nebe. Faëthón žasne čím dál víc a obdivuje umělce, který dovedl vytvořit takovou krásu. Přichází blíž a blíž, lesk se zvyšuje, oči bolí, již prochází nádvořím a přichází k trůnu boha Slunce. Ale až k němu přijít nemůže. Musí se zastavit. Nesnese oslnivou záři, nesnese lesk, který vychází z místa, kde je Héliův trůn, zářící zlatem a drahými kameny.

A na trůně sedí sám bůh, je oděn v nachové roucho a kolem čela má korunu z paprsků. Po stranách stojí Dni, Měsíce, Roky a Staletí, stojí tam Hodiny a opodál je Jaro ověnčené květy, nahé Léto, ozdobené věncem z klasů, Podzim, potřísněný šťávou z hroznů, a na konci se krčí ledová Zima se zježenými vlasy.

Hélios, jenž všechno vidí, hned postřehl odvážného jinocha, který stál a stál bez hnutí, oslněn nevídaným obrazem.

„Proč jsi sem přišel, milý synu, a co tu na hradě hledáš?“

„Otče, můj drahý otče, smím-li tě tak nazývat,“ rozplakal se Faëthón, „zbav mě pochyb, které mě trápí, a dej mi záruku, že jsem vskutku tvůj syn. Pochybuje se o tom u nás na zemi a mne to uráží a bolí. Jsi-li můj otec a já tvůj syn, slib mi, že mi splníš všechno, o co tě požádám!“

Hélios odložil svou korunu z oslňujících paprsků, aby mohl Faëthón přistoupit blíže, sevřel ho do náručí a pravil:

„Milý synu, matka ti říkala pravdu. Jsi vskutku krev mé krve. Ale abys tím byl zcela jist, vyslov tedy nějaké přání, žádej, co chceš, všechno ti splním.“ A potvrdil to přísahou, nejsvětější přísahou, jakou může dát bůh.

Zajásal Faëthón, pověsil se otci na šíji a zvolal: „Otče, půjč mi na jeden den svůj sluneční vůz a své koně. Jediný den je chci řídit místo tebe!“

Otec zmlkl a hluboký zármutek mu zíral z očí: „Hochu, hochu, kde by mě bylo napadlo, že ty budeš žádat něco takového! Myslil jsem, že se tvá prosba bude týkat věcí, které mají v oblibě chlapci tvého věku. Takovou prosbu jsem čekal, a proto jsem ti dal slib a přísahal jsem, že ti jej splním. Ach, kéž bych ti ho nemusel splnit! Víš, všechno na světě, všechno bych ti rád dal, jen tohle jediné bych ti odepřel. Víš, co žádáš? Žádáš, abych tě vydal v náruč jisté smrti!“

„Ale otče, vždyť ty také na tom voze jezdíš, a nic se ti nestane!“ trval na svém Faëthón.

„Milý synu, dokud je čas, musím tě z tvého úmyslu zrazovat, vždyť tě mám rád. To, co žádáš, je nad tvé síly. Vždyť jsi smrtelný člověk, kdežto přinášet světlo světu je úkol bohů. A věř mi, ani bohové by nemohli řídit sluneční vůz místo mne. Dokonce ani sám Zeus, vládce hromu a blesku, by nezvládl můj ohnivý vůz. A víš sám dobře, že nikdo není mocnější než Zeus. A ty by ses mu chtěl rovnat? Víš, do jaké záhuby se řítíš? Ach, že já jsem ti tak neuváženě přísahal!

Změň ještě své přání, dokud je čas. Žádej si dar, který by ti nepřinesl zkázu! Když ráno na východě vyjíždím na oblohu, cesta je nejprve strmá a mí koně se jen stěží po ní vyderou. Dovedou to jen proto, že jsou svěží a posíleni celonočním odpočinkem. Jedou stále po té strmé cestě do výše, jež vrcholí uprostřed nebe. Já jsem tomu již zvyklý a mám zkušenost, ale věř mi, když se podívám z vrcholu nebe dolů na zem a na moře, i mne jímá závrať v té ohromné výšce. Nedozírná hlubina je pode mnou, takže se i já bojím a úzkostí mi tluče srdce. Poslední část mé ohnivé dráhy je velmi srázná a žádá si pevného řízení. A ty? Tys ještě chlapec, i když jsi odvážný, nerozumně odvážný! Když se navečer chystám sjíždět do Ókeanu, tu se bohyně toho moře chvěje hrůzou a děsí se, abych se střemhlav nezřítil.

A kromě toho si uvědom, že nebe se otáčí i v opačném směru a stále víří i se všemi hvězdami a souhvězdími. Co by se stalo, kdybych nezvládl vůz a ten dravý proud mě strhl s sebou! Umíš si to představit? Dovedl bys jet vstříc kroužícím točnám a odolat vířící nebeské báni? Ty si možná myslíš, že jsou na ní háje, města a chrámy. Ach ne, milý Faëthonte! Je tam plno nástrah a příšerných oblud. I kdyby se ti podařilo udržet směr a neuchýlil by ses ze správné cesty, musel bys jet přes rohy Býka, jež hrozivě trčí proti vozu, projížděl bys lukem Střelce a zuřivou tlamou Lva, jel bys přes Štíra, jenž svá hrozná klepeta stáčí v dlouhém oblouku, a jel bys přes Raka. A dále, nevíš-li to: Mé čtyřspřežení je nesmírně bujné a divoké. Vždyť každý z těch koní má v prsou plamenný žár a divoce vydechují plameny z nozder a z tlam. Jejich šíje se vzpínají otěžím, sám si často myslím, že je nezvládnu. Víš, jak mi je, když ti mám dát takový dar? Dokud je čas, synáčku můj, změň ještě své přání.

Já vím, ty chceš bezpečnou záruku, že jsi můj syn. Ale což ti není dost velkou zárukou to, že se o tebe chvěju, že se děsím, co by tě čekalo? Vidíš mi přece v očích strach, jehož je schopen jen otec! Jen se podívej na mou tvář. A což kdybys mohl proniknout očima do mého nitra! Věř, až bys tam uviděl tu starost a drtivou bázeň, hned bys měl bezpečnou záruku, že jsem tvůj otec!

Pohleď kolem, můj Faëthonte, rozhlédni se po celém světě a vyber si cokoli z tolika skvělých pokladů nebe, země i moře, o cokoli z toho požádej, nic ti neodmítnu. Ale tys mě před chvílí nežádal o dar – tys žádal smrt z otcovské ruky.“

Faëthón poslouchá a poslouchá, svírá tím pevněji otcovu šíji, a v tom objetí je němá prosba, prosba a neústupnost. Hélios to cítí, hladí synovi hlavu chvějící se rukou a uklidňuje ho:

„Neboj se, musím ti splnit, co jsem slíbil, vždyť jsem přísahal při styžské hladině. Já – bůh – nemohu zrušit svou přísahu. Ale ty můžeš být rozumnější a změnit své přání. Poslechni mě, synáčku, ještě je čas!“

Ale Faëthón nemluví, nevyslovuje jiné přání. Trvá na tom, které už pronesl. Nemůže se dočkat, dychtí, aby už stál na otcově voze. Hélios váhá, dívá se smutně na syna, ale co zbývá? Bere ho za ruku a jdou spolu k místu, kde stojí vysoký zlatý vůz, umělecký výtvor samého Héfaista. Všechno je ze zlata, jen paprsky v kole svítí stříbrem. Postroje jsou posety drahými kameny, od nichž se odrážejí oslňující sluneční paprsky.

Faëthón žasne, dlouho se dívá a dívá a nemůže odtrhnout oči od nádherného vozu. Čas kvapí. Hvězdy na obloze blednou a Jitřenka již otvírá nachovou bránu a síně plné růží. Hvězdy se rozprchnou a již září jen denice, matně a slabě. Ztrácejí se růžky měsíce, noc ustupuje novému dni.

Jakmile to bůh Slunce zpozoroval, poručil bohyním Času zapřáhnout do vozu koně. Bohyně ihned poslechnou. Vyvedou od vysokých žlabů bujaré okřídlené oře, odpočaté a nakrmené, vloží jim do tlam uzdy a vedou je k vozu. Faëthón zděšen uskočil, jak ucítil plamen vycházející z nozder koní.

Ale už k němu přistupuje otec, bere od jedné z bohyň kouzelnou mast a natírá synovi tváře a čelo, aby mohl snášet ohnivý žár. Na hlavu mu vloží korunu s paprsky a bolestně vzdychá. Tuší neblahý konec. A poněvadž nelze už nic jiného dělat, když Faëthón své přání nezměnil, alespoň mu uděluje poslední otcovské rady:

„Drž pevně otěže a neopovažuj se pobízet koně bičem! Ženou se sami jako blesk, ty je musíš spíše mírnit a zdržovat. Jeď stále středem oblohy. Nesmíš se dostat k severnímu ani k jižnímu pólu. Však poznáš cestu vyježděnou ode mne! Kdyby ses odchýlil, bylo by zle. Kdybys vystoupil příliš vysoko, spálil bys nebe, kdybys jel příliš nízko, sežehl bys zemi. Jeď tedy středem, to je nejbezpečnější cesta. Všechno ostatní už musím ponechat Štěstěně. Kéž tě chrání a stará se o tebe lépe než ty sám!“

Sevřelo se otci hrdlo, když pomyslil, na jakou cestu se Faëthón chystá. Ale už nebylo možno dále otálet – noc již zcela ustoupila. „Chop se tedy otěží, synáčku!“ vzlyká Hélios, „nebo můžeš-li ještě změnit svůj úmysl, poslechni mě, poslechni a změň své přání. Ještě to je možné. Dokud jsi nevstoupil na vůz, dokud ještě stojíš na pevné půdě, rozmysli si to – už zbývá jen nepatrný okamžik. Nech na mně, abych dával zemi světlo, a sám se jen dívej! Buď rozumný, Faëthonte! Nevstupuj na – – –!“

Nedomluvil Hélios, nepronesl poslední výstrahu. Faëthón se lehce vyšvihl na vůz, pevně se postavil a radostně uchopil otěže. Konečně se jeho přání splnilo! Stojí na voze, děkuje otci a mává rukou na pozdrav. Otec si však zakrývá tvář a raději by neviděl, neslyšel...

Zatím Héliovi okřídlení ořové divoce řehtají a bujně bijí kopyty do závor. Vtom mořská bohyně odstraní závoru a otevře před ním širá nebesa.

Koně tryskem vyrazí ven, roztrhají mlhy, které jim stojí v cestě, a letí rychleji než vítr, neboť je nesou křídla.

Letí a letí a hned poznávají, že nemají na voze obvyklé břímě a že jejich otěže nesvírá pevná ruka jako jindy. A hle! Vůz se řítí a kymácí se jako loď na moři, není-li dost zatížena, kymácí se a vyskakuje do výše, jako by byl prázdný. Koně se řítí tryskem, ale již ne po vyježděné dráze, cválají, kudy se jim zachce.

Faëthón se chvěje a je bezradný. Neví, kam má stočit otěže, ale i kdyby to věděl, nemohl by zvládnout ohnivé čtyřspřeží. Už se rozžhavil mrazivý Vůz na severním nebi, už sluneční žár probudil Draka a oživil v něm hněv a zuřivost.

Najednou se Faëthón podíval dolů. Ach, v jaké nedozírné hloubce se prostírá země, Faëthón se chvěje, kolena pod ním klesají, potácí se, oslněn sluneční září, už dávno nestojí pevně a nyní se div neskácí. Už ho mrzí jeho ctižádost, už by si přál, aby byl nikdy nevstoupil na otcův vůz! Už by se rád spokojil mít za otce smrtelného člověka, co je mu teď platno, že má důkaz o svém božském původu! A sluneční vůz letí, letí a bez zastávky se řítí oblohou...

Co dělat? Už ujel velký kus, ale ještě větší má před sebou. Kdyby se tak mohl vrátit, ach, s jakými díky by odevzdal otci otěže těch větrných koní! Jak jen je zpomalit v prudkém běhu, vždyť ani nezná jejich jména! Dost pevně ještě svírá opratě, nepouští uzdy, ještě stojí na voze, ale cítí, že stačí už jen málo, aby se zřítil do těch bezedných nedozírných hlubin.

Rozeznává na nebeské báni klepeta rozezleného Štíra, vidí obrazy podivných tvarů a s hrůzou se dívá na podoby ohromných zvířat. Avšak pohled na to vše by ještě snesl, ale ten hrozný Štír! Už zřetelně vidí, jak Štír vypocuje černý jed, zahýbá hrot žahadla a hrozí zasadit Faëthontovi ránu.

Faëthón se vyděsí, vytřeští oči, hrůzou mu mráz přebíhá po zádech – a již nemá sil držet otěže dál. Vypadly mu z ruky. Jakmile koně ucítili na hřbetě volné otěže, vybočili a dali se do trysku neznámou krajinou. Nikdo je nedrží, a proto se ženou, kudy se jim zachce a jak je pohání vnitřní žár. Smýkají vozem, vrážejí do hvězd, hned míří k vrcholu nebeské báně, hned se řítí sráznými cestami dolů a přibližují se k zemi.

S úžasem na to hledí bohyně Měsíce, diví se, jak je možné, že sluneční vůz běží níž než měsíční, ach, tak nízko se řítí, že se už kouří z ožehnutých mračen.

Hrůza pohledět! Z mraků již přeskočil oheň na zem, už hoří nejvyšší hory a ledovce na nich se rozpouštějí, hoří lesnaté kopce, vody vysýchají, puká a praská zem a žaluje zejícími trhlinami. Mizí zeleň obilí a stromů, vše, co rostlo a zelenalo se, je na troud suché a dodává potravu obrovskému požáru.

Rozpoutaný živel se šíří, rychle a nezadržitelně se šíří. Požár zachvátil i rozlehlá města, boří se hradby a sesouvají se domy, mračna prachu se zdvíhají a mísí se s popelem. Hyne všechno, co je na zemi. Hynou statisíce lidí, celé národy se mění v prach a popel, hoří hory i lesy na rovinách. Ani velebný, posvátný Olympos a Parnásos nebyly ušetřeny, od Alp až po Kavkaz je všechno jeden jediný plamen.

Faëthón vidí, co zavinil. Pozdě, pozdě lituje. Už nemůže snést prudký žár hořícího světa, plameny naň sálají jak z rozžhavené pece, nabírá ústy horký vzduch z té bezmezné výhně, už cítí, že se rozpaluje i vůz. Už nemůže dále snášet popel a jiskry, jichž létají ze země vzhůru celá mračna, nemůže dýchat v kotoučích hustého dýmu. A koně letí stále divěji, řítí se cestou necestou a vozataj prožívá muka větší, než lze vyslovit.

Tenkrát vyschly všechny řeky a jezera v Africe a rozsáhlé pouště dodnes o tom svědčí. Národy, které unikly zkáze, osmahly, zhnědly, kmeny v Africe dokonce zčernaly. A tu barvu mají dodnes.

Zle se tenkrát vedlo vodním nymfám. Žalostně lkaly nad ztrátou svých zřídel. Uchylovaly se do jeskyň, ale ani tam nebylo bezpečí. A jak by ne! Kamkoli se podíváš, všechno hoří. Kouří se z řek a rozpouští se zlato v řece Tagu. Hejna labutí, jež svými písněmi oživovaly břehy řek, se vaří uprostřed vln. Zděšen prchl i veletok Níl, utekl do nejzazších končin světa, aby skryl svou hlavu. Je skryta dodnes. Hoří všechny řeky až po Rýn.

Obrovskými trhlinami v zemi proniká záře až do podsvětí a děsí říši stínů a jejího vládce. Vysýchá i moře, mizí a zůstává po něm jen pláň suchého žlutavého písku. Ryby hledají spásu na dně mořském, v posledním zbytku vody. Hladina moře je pokryta těly mrtvých tuleňů.

Sám bůh moře Poseidón se třikrát odvážil vynořit nad hladinu, ale nesnesl prudký žár. Gáia, živná a přeplodná Matka Země, se uchýlila do svého lůna, ale již pozdě. Byla zprahlá až po šíji, stínila si rukou zmučenou tvář a mocně se chvěla. V zoufalství pronesla posvátným hlasem prosbu k Diovi:

„Vyslyš mě, nejvyšší bože! Je-li souzeno, abych zahynula ohněm, proč ještě odkládáš svůj blesk? Zasloužím-li si tento krutý osud, mám aspoň útěchu v tom, že jsem zahynula ohněm tvým! Neodkládej, Die, vždyť už – sotva – tohle – mluvím!“

Nesnesitelný žár jí na chvíli sevřel hrdlo. Když popadla opět dech, prosila dále s výčitkou:

„Hleď, jak mám ožehnuté vlasy i tváře. A to je tvá odměna za to, že jsem po celý rok vydávala bohatou úrodu! Nestačí, že rok co rok snáším rány motyk, že jsem rozrývána pluhem, to mám za to, že živím lidi i němou tvář a že přináším bohům vonné kadidlo. Ale i kdybych si zasloužila tuto zkázu, čím se provinil můj bratr Poseidón, vládce moře? A jestliže se ani nad ním nechceš smilovat, smiluj se aspoň nad svými nebesy. Jen pohleď na obě točny! Z celého nebe se už kouří! Shoří-li i to, zhroutí se i vaše příbytky. Pohleď na Atlanta! Ubožák! Už sotva nese na svých ramenou hořící oblohu!

Považ, otče Die! Zanikne-li země, moře i nebe, nastane prázdno a pusto jako za pradávných dob. Proto neotálej a vyrvi ihned ničícím plamenům aspoň to, co ještě zbývá. Zachraň vesmír!“

Skončila Matka Země, neboť nemohla mluvit dál. Nesnesla už rozžhavený vzduch, popel a jiskry. Ukryla se do svých hlubin, až do samého sousedství podsvětní říše.

Ale Zeus její prosbu vyslyšel. Vždyť věděl, že by bez jeho pomoci celý svět zahynul v plamenech. I vystoupil na vrchol svého hradu, odkud jindy rozprostírá nad širými zeměmi mohutná, nekonečná mračna a odkud sesílá hromy a blesky. Ale tentokrát neměl ani nejmenšího mráčku, aby ho stiskl a zavlažil jím zemi, neměl deště, aby jej spustil z nebe. Zbývala jediná pomoc: blesk. Mocně zahřměl, rozmával blesk a mrštil jím po Faëthontovi. Zasáhl ho a naráz ho zbavil života i vozu.

Koně se ihned splašili, každý se vzepjal v opačnou stranu, vytrhli šíje ze jha a zanechali za sebou zpřetrhaný postroj. Porůznu ležely zlaté uzdy, tam náprava, tady oj a jinde rozlámaná kola. Vůz byl rozbit napadrť a trosky z něho rozmetány po celé obloze.

Faëthón se řítí do bezedné hlubiny. Plameny mu sežehly rusou hlavu a on letí v obrovském oblouku vzduchem jako hvězda po nočním nebi. Letí a svítí a konečně padá daleko od rodné země do proudů posvátné řeky. Její vlny mu omyly očazené, sežehnuté tváře. Vodní víly ho našly a zasmušily se nad jeho zohaveným tělem, na němž bylo ještě znát stopy blesku. I pochovaly ho a na hrob zasadily kámen s nápisem:

Faëthón, Héliův syn,

po voze otcově prah.

Bezmocně s koňmi se řítil,

neznalý nebeských drah.

Vehnal ho v náruč smrti

velký a odvážný čin.

Nyní zde sežehnut leží

Faëthón, Héliův syn.

Hélios, nešťastný otec Faëthontův, nesmírně truchlil. Zakryl si tvář a pln zármutku neopustil ten den svůj palác, aby rozséval světlo bohům a lidem. A nebylo toho ani třeba. Požáry, které na zemi ještě neuhasly, nahradily světlo sluneční.

Nesmírný byl též zármutek Faëthontovy matky Klymény. Naříkala a plakala, div nepozbyla smyslů. Ó, že tehdy dovolila synovi, aby si šel pro bezpečný důkaz, že jeho otcem je bůh! Roztrhla si na prsou roucho na znamení smutku, odešla i s dcerami z domu a bloudila po celém světě, najde-li údy nebo alespoň kosti Faëthontovy. A jak tak chodily po světě, přišly i na břeh oné posvátné řeky. Jak spatřila Klymené hrob a na kamenné desce si přečetla jméno svého syna, vrhla se na ten rov a bolestně plakala. Proudy jejích slz svlažovaly hrob, tiskla hruď na kámen s deskou, objímala jej a srdce jí div nepuklo.

A stejně tak truchlily i Faëthontovy sestry. Po čtyři měsíce ve dne v noci plakaly nad hrobem svého bratra. A tu najednou nejstarší z nich cítí, že se už nemůže vrhnout na zem, že jí tuhnou nohy. Druhá ji chce zachytit, ale nemůže z místa, tkví v zemi kořenem. Třetí si právě chtěla drásat a rvát vlasy, ale co to? V ruce má plno listí. Jiná zas naříká, že se jí štíhlé paže proměnily ve větve, další sestra už je nehybným kmenem.

A co tak vzájemně naříkají a žasnou, všechny se mění v stromy. Obrůstá je kůra, již mají koruny a větve, jen ústa dosud zoufale volají: „Maminko, maminko!“ Ale matka jim nemohla pomoci. Pokud mohla, běhala od jedné k druhé a líbala je. Pak se snažila odervat od kmenů jejich těla a ruce odtrhnout od větví. Ale z každé trhlinky hned prýštily krvavé kapky. „Přestaň, matko, to bolí!“ volaly jedna přes druhou. „A žij blaze!“ zvolaly naposledy. Pak jim kůra přikryla i ústa.

Ale rány, jež způsobila Klymené, když drásala stromy a trhala větve, slzejí dál. A krůpěje těch slz na slunci tuhnou a nové a nové krůpěje zas padají a opět tuhnou. Říkáme jim jantar. Ozdoby z něho zůstávají jako památka na sestry nešťastného, příliš odvážného Faëthonta.

<<< Afrodíté Závist >>>