O králi Dáreiovi

O KRÁLI DÁREIOVI

PO SVRŽENÍ MÁGŮ byl královský trůn volný. Spiklenci se radili, kdo se má stát králem. Dohodli se na tom, že králem bude ten, čí kůň druhého dne po východu slunce zařehtá první. Dáreiův podkoní byl chytrý muž. Jmenoval se Oibarés.

Na toho se Dáreios obrátil. Svěřil se mu s tím, co spiklenci mezi sebou ujednali a pravil:

„Oibare, spoléhám při tom na tebe. Zařiď to tak, aby můj kůň zařehtal první, aby se vlády dostalo mně a nikomu jinému.“

Podkoní mu odpověděl:

„Pane, buď bez obav a dobré mysli. Budeš králem ty a nikdo jiný. Já ti to království vyčaruji.“

Když nastala noc, vyvedl podkoní na předměstí jednu z klisen, kterou měl Dáreiův hřebec nejraději. Tam ji uvázal a přivedl k ní Dáreiova hřebce. Několikrát ho provedl sem a tam v její blízkosti a nakonec je nechal u sebe. A pak zase hřebce odvedl do stáje.

Když se rozednívalo, dostavilo se oněch šest mužů na koních, jak byli smluveni. Potom jeli předměstím. Jakmile se přiblížili k onomu místu, kde minulé noci stála klisna, Dáreiův hřebec tam přiklusal a ze vší síly zařehtal. A zároveň s jeho řehtáním z čista jasna se zablesklo a zahřmělo. To bylo znamení Dáreiovi příznivé. Bůh slunce, jemuž byl kůň zasvěcen, i bůh blesku a hromu potvrdili, že Dáreios má být králem.

A tak se i vyplnil dřívější Kýrův sen, když byl s vojskem v zemi Massagetů. Tehdy se mu zdálo, že vidí před sebou nejstaršího syna Hystaspova Dáreia. Na ramenou měl křídla, z nichž jedno zastiňovalo Asii, druhé Evropu.

Tehdy bylo Dáreiovi asi dvacet let. Když se Kýros po tom zlém snu probudil, dal si zavolat Dáreiova otce Hystaspa a řekl mu mezi čtyřma očima:

„Hystaspe, přesvědčil jsem se, že tvůj syn usiluje o můj život a chce být králem. Proto se vrať co nejrychleji do Persie a po mém návratu mi přivedeš syna svého k výslechu.“

Na to mu Hystaspés odpověděl:

„Králi, ručím ti svou hlavou za to, že ti můj syn žádné úklady nestrojí a ani v budoucnu strojit nebude. Však se o tom sám přesvědčíš, až ho vyslechneš. Ale já splním tvé přání a budu syna střežit až do tvého návratu.“

Kýros si tehdy svůj sen špatně vyložil. Bůh mu tím snem naznačil, že v zemi Massagetů zahyne a že vláda přejde na Dáreia. A to se nyní stalo.

Nového krále Dáreia poslouchali všichni národové v Asii, které si podmanil Kýros a Kambýsés. Hned po svém nastoupení na trůn dal Dáreios zhotovit velikou kamennou sochu. Představovala jezdce na koni a na ní byl nápis:

Dáreios, Hystaspův syn, byl za krále Peršanů určen;

podkoní jeho a kůň potom mu zjednali trůn.

Perskou říši[1] rozdělil na dvacet krajů podle hlavních národů. Podle toho, zda byly jednotlivé kraje bohaté či chudé, stanovil i výši daní. A tyto daně docházely Dáreiovi nejen z Asie až po Kavkaz, nýbrž i z ostrovů a od lidí bydlících v Evropě až po Thessalii. Indové, nejpočetnější národ, odváděli obrovské množství zlatého písku. Král zlato tavil a vléval je do hliněných nádob. Z něho pak dával razit peníze.

Na počátku své vlády se Dáreios pomstil Oroitovi za usmrcení Polykrata i za jeho ostatní zločiny. V době, kdy po smrti Oroitově přiváželi otroci do Sús královy poklady, stihlo Dáreia neštěstí. Seskočil na lovu s koně a vymkl si nohu. Bylo to bolestivé zranění, neboť mu kotník vylezl z kloubů.

Dáreios si zavolal své lékaře. Byli většinou egyptského původu, neboť se o Egypťanech věřilo, že dovedou nejlépe léčit. Ale tentokrát neměli úspěch. Jak nohu násilně narovnávali, nemoc ještě zhoršili. Sedm dní a sedm nocí král už oka nezamhouřil. Osmého dne mu jeden z dvořanů řekl, že zná lékaře, který se znamenitě vyzná ve svém umění. Jmenoval se Démokedés a pocházel z města Krotónu. Král kázal, aby ho vyhledali. I učinili tak a přivedli ho ke králi v otrhaných šatech a v poutech.

Král se ptal, umí-li léčit. Démokedés řekl, že neumí. Král však poznal, že neznalost jen předstírá a pohrozil mu, že ho dá zbičovat. Tu teprve se řecký lékař ujal krále a začal ho léčit. Nejdříve rozehnal otok a potom mu vykloubeninu spravil. Král měl velkou radost, neboť už ani nedoufal, že by se to někomu podařilo. Za tuto pomoc ho král odměnil dvěma páry zlatých okovů.

Lékař vyjádřil podiv nad takovou podivnou odměnou a zeptal se krále, proč zdvojnásobuje jeho neštěstí. Dáreiovi se ta otázka zalíbila. I poslal ho se služebníky do ženské komnaty. Služebníci prohlásili, že je to onen muž, který vyléčil královo poranění. Nato nabrala každá z žen ze skříně misku zlatých dukátů a darovala je Démokedovi. Démokedés si odnášel velkou spoustu zlata.

Démokedés pocházel z jižní Itálie. Pro neshody s otcem odešel z rodného města a usadil se v Aigíně. Ačkoli neměl ani potřebné nástroje, přece již prvním rokem překonal všechny ostatní lékaře. Druhým rokem ho najala obec aigínská a dávala mu přes dva tisíce zlatých dukátů. Třetím rokem vstoupil jako lékař do služeb Athéňanů. Ti mu platili skoro čtyři tisíce dukátů. Čtvrtého roku přišel na ostrov Samos[2] a stal se lékařem Polykratovým za roční plat čtyři tisíce pět set zlatých dukátů. Démokedés se velmi proslavil svým uměním a zjednal slávu své otčině. Po smrti Polykratově se dostal do Persie s Oroitovými otroky jako zajatec.

Když vyléčil Dáreia, měl již v králově sídle velký dům, obědval s králem u téhož stolu a měl vše, co srdce ráčilo. Jen do Řecka se nemohl vrátit. Jeho slovo mělo u krále velkou váhu. Král měl v úmyslu dát egyptské lékaře narazit na kůly za to, že se dali zahanbit od cizího lékaře. Démokedés však pro ně vyprosil u krále milost.

Nedlouho potom osvědčil Démokedés opět svou dovednost. Manželce králově se udělal nežit, který se provalil a dále rozžíral. Nikomu se s touto potíží nesvěřila kromě Démokedovi.

„Uzdravím tě, vzácná paní,“ řekl lékař. „Jen mi svatosvatě musíš slíbit, že mi dáš jako odměnu to, oč tě požádám. Nebudu prosit o nic, co by nebylo slušné.“

Královna slíbila. Lékař ji vyléčil a navedl ji, aby domluvila králi a vybídla ho k velikému činu. Královna tak učinila. Když osaměla s králem, pravila mu:

„Dokud jsi mlád a máš takové bohatství a moc, podnikni něco velkého, aby Peršané poznali, jakého mají krále. Ať se přesvědčí, že jim vládne opravdový muž. Podnikni válečné tažení, neboť ze zahálky nic dobrého nevzejde.“

„Milá ženo, právě jsem pomýšlel na to, co říkáš,“ odpověděl král. „Chci táhnout na Skýthy, a to co nejdříve.“

„Ne tak, můj pane,“ odporovala královna. „Skýthové ti neutekou, zatím je nech, ale táhni na Řecko. Chtěla bych mít za služky ženy ze Sparty, z Athén, z Korinthu, neboť o nich často slýchávám. Máš tu přece muže ze všech mužů nejschopnějšího, lékaře Démokeda. Ten ti poví o Řecku všechno, co budeš potřebovat.“

Král dal za pravdu své choti, jen v jedné věci nesouhlasil:

„Ale pak bude vhodnější, abych napřed poslal s tímto mužem perské vyzvědače. Až mi s jeho pomocí všechno zevrubně vyšetří a všechno potřebné už budu vědět, hned se vypravím proti Řekům.“

Co řekl, bez odkladu splnil. Po východu slunce povolal k sobě patnáct vážených perských mužů a nařídil jim, aby s Démokedem prozkoumali řecké přímoří. (A potají jim ještě přikázal, aby dobře hlídali toho Řeka a přivedli ho zpět.)

Zavolal si Démokeda a vlídně mu uložil mezi čtyřma očima, aby Peršany provedl celým Řeckem, všechno jim ukázal a pak se s nimi zase vrátil. A nakonec dodal:

„Vezmi si s sebou všechen svůj majetek a daruj ho otci a bratřím. Já ti za něj dám mnohonásobnou náhradu. A k tomu, co máš, přidám ti ještě loď plnou všelikého zboží.“

Lékař se však bál, že ho král jen zkouší, a proto odpověděl:

„Králi, své jmění nechám zde, jen tu loď si vezmu a zboží rozdám svým bratřím.“

Hned si připravili dva koráby i loď s nákladem a dali se na cestu. Když se blížili k Řecku, často přistávali u pobřeží, všechno si prohlédli a zaznamenali. Potom zamířili s lodí do města Tarenta v Itálii. Tarentský král však odňal lodím kormidla a Peršany dal zatknout jako vyzvědače. Za zmatku, který vznikl, unikl lékař do města Krotónu. Když tak přišel do své vlasti, král vrátil lodím kormidla a Peršany propustil.

Peršané rychle nastoupili na loď a stíhali Démokeda. Uvědomili si, jaký trest by je čekal, kdyby se vrátili bez něho. Dostihli ho na náměstí, shlukli se kolem něho a chtěli ho násilím odvléci.

Někteří z občanů se obávali perské moci a byli ochotni oblíbeného lékaře vydat, jiní ho rvali Peršanům z rukou a tloukli je při tom holemi. Perští vyzvědači jim domlouvali:

„Občané, uvědomujete si, čeho se dopouštíte? Bráníte muže, který nám uprchl. Myslíte, že vám Dáreios takovou urážku promine? Nejen že vám to neodpustí, ale co nejdříve napadne vaše město s vojskem.“

Nic však nepořídili. Krotónští jim lékaře nevydali, vzali jim i onu nákladní loď a propustili je domů.

Vyzvědačům bylo úzko. Bez Démokeda byli jako slepí, nemohli dál setrvat v Řecku a vyzvídat, i museli se s nepořízenou vrátit. Na rozloučenou jim Démokedés ještě uložil, aby oznámili svému králi Dáreiovi, že se zasnoubil s dcerou zápasníka Milóna. Tento proslulý atlet zvítězil šestkrát v hrách olympijských a sedmkrát v hrách pýthických. Proto i Dáreios jeho jméno znal. Tím chtěl dát Dáreiovi najevo, že on, Démokedés, se i ve vlasti těší velké úctě a vážnosti.

Dáreiovi vyzvědači byli první z Peršanů, kteří se dostali z Asie do Řecka. Po jejich návratu dobyl Dáreios města Samu. Toto město předčilo svou výstavností nejčilejší města řecká i cizí.

Vrchní moc v Samu měl Maiandrios, člověk zlý a úskočný. Věděl, že v čas nebezpečí může beztrestně uprchnout, neboť z hradu vedl tajný průchod k moři. Než dostali Peršané Samos do svých rukou, vskutku se Maiandrios spasil útěkem. Nastoupil na loď a plul do Sparty. Všechno své nepoctivě nabyté bohatství si vezl s sebou.

Rád se svými poklady chlubil. Často poroučel svým sluhům, aby vyňali zlaté a stříbrné číše a vytírali je. Maiandrios zatím dlel u spartského krále, rozmlouval s ním a potom ho vedl k svému sídlu. Spartský král se podivoval těm vzácným předmětům a žasl nad nimi.

Maiandrios se chtěl králi zavděčit, a proto ho vybídl, aby si vzal z jeho pokladů, kolik chce. Tu se ukázalo, jak spravedlivý a pevný byl spartský král. Nepřijal nic z toho, co mu cizinec nabízel. A aby nikdo jiný z občanů nezatoužil po těch špercích, došel k nejvyšším úředníkům města a pravil:

„Lépe bude pro Spartu, když samský host se z naší země vzdálí, než aby někoho ze Sparťanů svedl svým bohatstvím ke špatnosti.“[3]

Nato úřady vypověděly Maiandria ze země.

Zatímco perské vojsko meškalo na Samu, babylónští zrušili spojenecké závazky s Peršany a odpadli od Dáreia. Důkladně se k tomuto rozhodnutí připravovali. Především se postarali o dostatečné zásoby potravin.

Když se to Dáreios dověděl, sebral všechnu svou vojenskou moc a táhl na babylónské. Dorazil k městu a vyhlásil obléhání Babylónu. Ale obyvatelé tohoto velikého města si z toho nic nedělali. Vylézali na hradby, na ty proslulé nedobytné hradby[4], a vysmívali se Dáreiovi i jeho vojsku. Jeden z občanů dokonce prohodil:

„Co tu zahálíte, Peršané? Proč netáhnete odtud? Vězte, že spíše vyschne moře mezi Asií a Evropou, než byste nás přemohli.“

Měsíc za měsícem plynul a Dáreios už byl rozmrzelý, stejně jako i jeho vojsko. Už dvacátý měsíc leželi Dáreiovi vojáci před hradbami města a město žilo dál svým obvyklým životem.

Mezi Dáreiovými dvořany zaujímal přední místo Zópyros. Ten zatoužil vykonat nějaký významný čin, neboť hrdinských skutků si Peršané cení ze všeho nejvíc. Proto šel k Dáreiovi a tázal se ho, zda mu opravdu velmi mnoho záleží na dobytí Babylónu. Král mu potvrdil, že mu jde jen o to.

Zópyrovi touha po slávě nedala spát. Stále přemýšlel, jak by se zmocnil města a získal si nehynoucí slávu. Rozhodl se použít lsti. Uřízl si nos a uši, ostříhal si potupně vlasy, bičoval se a pak se odebral k Dáreiovi.

Když král uviděl, že muž nesmírně vážený je takto zohaven, vyskočil zděšeně z trůnu, vzkřikl a tázal se Zópyra, kdo mu tak ublížil a proč. Zópyros mu odpověděl:

„Není na světě tak mocný člověk kromě tebe, králi, kdo by mohl takto se mnou naložit. Sám jsem si to udělal, a to proto, že se nám Babylóňané posmívají.“

„Jsi hrozný člověk!“ zvolal král, „myslíš snad, že se babylónští vzdají jen proto, že sis uřízl nos a uši?“

„Ne tak, králi. Kdybych ti byl napřed řekl, co mám v úmyslu, byl bys mi to nedovolil. I učinil jsem to sám ze své vůle. Nyní, budeš-li o to stát a přispěješ-li mi, dobudeme konečně města.“

Král se díval s podivem na Zópyra a stále nechápal, k čemu má být dobré to zohavení. Konečně Zópyros sdělil králi, co má v úmyslu:

„Půjdu jako zběh do města, budu naříkat a všem povím, žes mi to utrpení způsobil ty. Jistě mi uvěří a svěří mi své vojsko. Ty zatím vybereš tisíc mužů ze špatnějších vojáků, na jejichž záhubě tak nezáleží, a desátého dne je postavíš u brány Semíramidiny. Jako zbraň jim povolíš jen dýky. Až pak zas uplyne sedm dní, postav jiné dva tisíce mužů u brány Ninivské. Po těchto sedmi dnech počkej dvacet dní a postav čtyři tisíce mužů u brány Chaldejské. Po tomto dvacátém dni rozkaž vojsku, aby kol dokola udeřilo na hradby. Peršany postav u dvou nejdůležitějších bran. Až babylónští poznají, jaké vykonám činy, jistě mi odevzdají klíče od těch bran. A dál už si potom já i Peršané poradíme sami.“

Král Zópyrův návrh schválil. Zópyros se vzdálil a jako zběh se blížil k hradbám. Když ho spatřili strážní na věžích, seběhli dolů, nepatrně pootevřeli jednu půlku brány a ptali se ho, kdo je a co chce. Řekl jim, že se jmenuje Zópyros a že k nim přichází jako zběh. Strážní ho pustili dovnitř a přivedli ho na sněm babylónské obce.

Když tam Zópyros vstoupil, hořekoval a klnul Dáreiovi. S nářkem vyprávěl, jak radil králi, aby s vojskem odtáhl a neztrácel čas, když se nemůže zmocnit města. „A za to mě král takhle poznamenal,“ sténal Zópyros. „Však se přesvědčíte, že vám přináším největší dobro, Dáreiovi pak největší zlo. Nemine ho odplata za to, že mě tak zohavil. Znám všechny jeho úmysly a povím vám je.“

Teprve nyní si ho všichni přítomní náležitě prohlédli. Vážený perský občan bez uší a bez nosu, pokrytý jizvami, zbrocený krví, jistě mluví pravdu a přichází jako spojenec s dobrým úmyslem. Proto mu dali vše, co na nich žádal. A Zópyros žádal o vojsko. Když mu vyhověli, vykonal to, na čem se s Dáreiem domluvil.

Desátého dne vyvedl vojsko babylónské, obklíčil oněch tisíc mužů postavených u brány Semíramidiny a usmrtil je. Babylónští se naráz přesvědčili, že jeho skutky se shodují s tím, co slíbil. I měli z toho velikou radost a splnili mu vše, co si přál.

Po sedmi dnech vyvedl opět vybrané babylónské mužstvo a usmrtil další dva tisíce vojáků Dáreiových. Totéž se opakovalo po dalších dvaceti dnech, kdy porubal čtyři tisíce Dáreiových mužů.

Tím si Zópyros získal obdiv, úctu a úplnou důvěru babylónských. I učinili ho svým vojevůdcem a velitelem hradeb.

Zbývala už jen poslední část úkolu. Dvacátého dne podnikl Dáreios útok na hradby po celé jejich délce. Babylónští vojáci vystoupili na hradby a odráželi útoky Peršanů. Za tohoto zmatku otevřel Zópyros dvě nejdůležitější brány a vpustil perské vojsko do města.

Pozdě prohlédli Babylóňané Zópyrův úskok. Poprvé dobyl Babylónu Kýros a nyní padlo město podruhé. Dáreios zbořil ony mohutné zdi, chloubu a záštitu města, a vyvrátil všechny brány. Asi tři sta nejvýznamnějších mužů dal narazit na kůly, ostatním občanům daroval život a ponechal jim domov.

Zópyros byl potom slaven nejvíc ze všech Peršanů. Toliko nesmrtelný Kýros jej předčil svými zásluhami. Ale Dáreios stále želel Zópyrova utrpení, jež si sám způsobil. Prohlásil, že by se více radoval, kdyby Zópyros nebyl tak zohaven, než kdyby dostal ještě dvacet Babylónů. Sám poctil jeho odvahu, jak nejvíce mohl. Rok co rok mu dával mnoho darů a navíc mu odevzdal Babylón v doživotní správu. Daně, které občané odváděli, si Zópyros ponechával a nemusel je odevzdávat Dáreiovi. Všichni Peršané si Zópyra vážili a stále si připomínali jeho odvážný čin.

Po dobytí Babylónu se Dáreios vypravil proti Skýthům.[5] Ale zvítězit nad Skýthy nebylo tak snadné. Byl to národ kočovný, přecházeli s celým svým majetkem z místa na místo, objevili se a zase zmizeli, takže se vojsko s nimi nemohlo utkat. Sami však často zlákali nepřítele do nitra svých nekonečných rovin s četnými řekami a snadno ho potřeli. Jezdili znamenitě na koních, stříleli z luků, bydleli pod stany, které připevňovali na vozech, takže nepotřebovali stavět města ani tvrze. A přece byli nepřemožitelní.

Když takto stále Peršanům unikali, poslal Dáreios jezdce ke skýthskému králi s tímto poselstvím:

„Podivný člověče, proč stále před námi utíkáš? Jsi-li dost silný, aby ses mohl se mnou měřit, zastav se a neprchej. Uznáváš-li, že jsi slabší a že bys podlehl, ani pak se už nerozptyluj se svými vojsky, nýbrž pošli mi zem a vodu na znamení, že se mi poddáváš a uznáváš mě za svého pána!“

Na to mu skýthský král odpověděl:

„Jsi na omylu, králi! Skýthové ještě před žádným člověkem ze strachu neutíkali, a to ani dříve, ani nyní. My se s vámi utkat nepotřebujeme. Nedostihnete nás, dokud sami nebudeme chtít. Za svého pána uznávám jen Dia,[6] nikoli tebe. A místo země a vody ti posílám tyto dary.“

I donesl skýthský hlasatel Dáreiovi ptáka, myš, žábu a pět šípů. Peršané nad tím kroutili hlavami a ptali se posla, co ty dary znamenají. Posel odpověděl, že dostal toliko příkaz, aby ty věci odevzdal a pak se co nejrychleji vrátil. „Jste-li moudří, sami se máte dovtípit, co ty dary znamenají.“

Peršané se hned shromáždili a rokovali o těch darech. Dáreios se domníval, že se mu Skýthové sami vzdávají na milost a nemilost, neboť mu posílají zemi a vodu, jenže v jiné podobě. Myš přebývá v zemi, žába ve vodě, pták značí koně a šípy posílají na znamení, že skládají zbraně.

Nato vystoupil jeden z Peršanů a pravil Dáreiovi, že se mýlí. Skýthové prý říkají těmi dary toto: „Jestliže se neproměníte v ptáky a nevzlétnete rychle k nebi nebo nezalezete do země jako myši nebo neskryjete-li se v bažinách jako žáby, nevrátíte se nikdy domů, neboť vás těmito šípy postřílíme.“

Dáreios uznal, že tento výklad je správnější, než bylo jeho mínění, že Skýthové se jim vysmívají a že je opravdu nelze přemoci. O tom se brzy přesvědčil. Skýthští jezdci podnikli na Dáreiova vojska několik útoků a zle jim škodili. Dáreios se dověděl i o jejich hrozbě, že ho tak zkrotí, že už na žádný národ nepotáhne.

Proto se spěšně vracel k moři, nasedl na lodě a vrátil se do Asie. V Evropě však zanechal vojska k dalším výpravám a jejich vedení svěřil Megabazovi. Megabazos si pak podrobil všechny národy, které nebyly nakloněny Médům. Takto si podmanil i celou Thrákii. Potom na rozkaz Dáreiův táhl na Paiónii a její obyvatele odvlekl do Asie. Mezitím se vzbouřili maloasijští Ijónové, vtrhli do Lýdie[7] a dobyli Sardy.[8] Město lehlo popelem.

Když se Dáreios dověděl, že Ijónové s pomocí Athéňanů spálili Sardy, vyptával se, kdo že jsou ti Athéňané. Ty chtěl potrestat nejdříve a teprve potom se obrátit proti Ijónům.

Kdo jsou Athéňané, to snadno zjistil. Od té chvíle je pokládal za úhlavní nepřátele Peršanů. I vyžádal si luk, vystřelil šíp k nebesům a zvolal: „Die,[9] kéž je mi dopřáno pomstít se Athéňanům!“

Nato přikázal jednomu ze svých služebníků: „Pamatuj si! Kdykoli zasednu k jídlu, budeš mi pokaždé třikrát připomínat: »Pane, nezapomínej na Athéňany!«“

Brzy pak Dáreios rozeslal hlasatele po celém Řecku, aby žádali pro krále zemi a vodu. Všechny obce poslechly a podrobily se perskému králi. Jen ve Spartě a v Athénách nevyšli hlasatelům vstříc. Sparťané je hodili do studně s posměškem: „Vezměte si vody a země, kolik chcete!“ V Athénách byli perští poslové dokonce zabiti.

Proto Dáreios chystal proti Spartě a Athénám válku. Mardonia pro neúspěchy zbavil náčelnictví. Na jeho místo nastoupili Dátis a Artafernés. Těm poručil, aby především zdolali Athéňany a přivedli mu je před oči jako otroky.

Nejdříve se perská vojska přiblížila k ostrovu Naxu.[10] Obyvatelé utíkali do hor. Peršané odvedli do otroctví muže, které pochytali, a zapálili chrámy i město. Potom vypluli proti druhým ostrovům a vkládali na ně perské jařmo. Nakonec směřovala perská výprava proti samotným Athénám.

Athéňané poslali do Sparty posly, aby žádali o pomoc proti Peršanům. Sparťané přišli na pomoc pozdě, jen platajští se dostavili včas. Shromážděná vojska se seřadila na rovině marathónské. Veleli jim Kallimachos a Miltiadés. V prudké a odvážné bitvě zvítězili Athéňané nad Peršany a způsobili jim těžké ztráty. Peršané se museli neslavně vrátit domů.

Vítězství u Marathónu mělo veliký význam. Athéňané ukázali ostatním obcím, co dovedou sjednocené řady občanů, vede-li je láska k vlasti a touha uhájit svobodu a nezávislost. Celé Řecko získalo znovu víru ve své síly a v konečné vítězství. Četná řecká města, která se nedávno podrobila perské nadvládě, po vítězství u Marathónu se opět prohlásila nezávislými. To tím více pobouřilo perského krále, který už ovládal celou Asii a Egypt.

Jen dva národy se mu nepodrobily a dokázaly uhájit svou nezávislost. Byli to Skýthové a Řekové.

<<< Nepravý král Zpupný Xerxés >>>

POZNÁMKY:

[1] Perská říše – níže viz mapku Perské říše za Dáreiovy vlády (r. 490 př. n. l.) – klikni pro zvětšení. – Poznámka Misantropova.

[2] řecký ostrov Samos je mj. rodištěm Pýthagorovým a Epikúrovým. – Pozn. Mis.

[3] svedl bohatstvím ke špatnosti – Lykúrgovy zákony dokonce ve Spartě přímo zakazovaly (z téhož důvodu) jakýkoli přepych! – Pozn. Mis.

[4] proslulé nedobytné hradby – Babylónské hradby byly silné 20 metrů a vysoké 80 metrů. Bližší popis města najdeš v kapitole Kýrova sláva i pád. – Pozn. Mis.

[5] Skýthové obývali stepi při severním pobřeží Černého moře (viz mapku níže – klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.

[6] Za svého pána uznávám jen Dia ... – rozuměj boha (obecně). Skýthové vyznávali Zarathuštrovo náboženství a jejich bohem byl tudíž Oheň (Agni), nikoli řecký Zeus. Toto je pouze přizpůsobení řeckých historiků a zeměpisců v čele s Hérodotem a Strabónem; srovnej s pozn. č. 9 níže. – Pozn. Mis.

[7] Thrákie (Thrace), Paiónie (Paeonia), Lýdie (Lydia) – starořecká území (viz mapku níže – klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.

[8] Sardy (řecky Σάρδεις) = starověké hlavní město maloasijské Lýdie, součást tehdejší Perské říše, nyní Turecko (viz mapku níže - klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.

[9] „Die!“ – Toto vzývání je nutno chápat opět jen jako připodobnění řeckých autorů; bůh Peršanů nebyl řecký Zeus, nýbrž zarathuštrovský Agni (Oheň); srovnej s pozn. č. 6 výše. – Pozn. Mis.

[10] Naxos – řecký ostrov v Kykladách (viz mapku níže – klikni pro zvětšení). Naxos je bájná otčina Dionýsova; a zde také opustil Théseus Ariadnu. – Pozn. Mis.