Příběhy Théseovy

PŘÍBĚHY THÉSEOVY

V ATHÉNÁCH PANOVAL za dávných časů král Pandíón a měl syna Aigea.

Když Aigeus dospěl v statného jinocha, prosil otce, aby ho pustil do světa. Chtěl poznat cizí kraje a lidi, jejich zvyky, chtěl mnoho vidět a zkusit a obohatit své poznatky. Ale král to Aigeovi rozmlouval, jak jen dovedl. Bál se pustit jediného syna na dalekou cestu, kde číhá tolik nebezpečenství a nehod. Když Aigeus marně prosil otce o svolení, rozhodl se, že z domova uteče. A svůj úmysl provedl.

Šel a šel, až přišel do města Troizény, kde vládl moudrý král Pittheus a měl dceru Aithru. Aigeus se králi zalíbil pro svou obratnost a statečnost, a král mu dal svou dceru Aithru za manželku. Tak žil Aigeus šťastně se svou manželkou v Troizéně, kde se jim narodil krásný synáček. Dali mu jméno Théseus.

Zatím stařičký král posílal z Athén posly na všechny strany, aby pátrali po jeho zmizelém synu Aigeovi. Dlouho a dlouho poslové chodili po všech krajích a ptali se po něm, až přišli do Troizény, kde se Aigeus oženil a šťastně žil. I vrátili se opět do Athén a oznámili králi, kde Aigea našli.

Král hned napsal list a poslal jej Aigeovi. Stálo v něm: „Milý synu, vrať se již domů. Odpouštím ti, žes mne opustil a odešel z domova, a nic ti nebudu vyčítat. Ale je třeba, abys tu byl. Já jsem již příliš stár a o trůn se uchází mnoho nápadníků. Přijď tedy, abys hájil své dědictví a ujal se po mně vlády.“

Tou zprávou nebyl Aigeus příliš potěšen, ale co měl dělat? Uznal, že bude dobře, poslechne-li otce a vrátí se do Athén. Rozloučil se tedy s manželkou a se synáčkem, který byl ještě v kolébce, a odešel z paláce. Jeho choť Aithra ho provázela. Když byli již za městem, přišli k velikému balvanu. Aigeus ho odvalil a ukryl pod ním svůj meč a střevíce.

„Dobře si zapamatuj toto místo, milá choti!“, pravil Aithře. „Kdybych si pro vás dříve nevzkázal, vychovávej zatím sama synáčka se svým otcem Pittheem, a až bys myslela, že už má takovou sílu, že by mohl tento balvan odvalit, doveď ho na toto místo. A řekni mu, ať přijde za mnou do Athén. Podle toho meče a podle těch střevíců poznám, že je to můj syn Théseus.“

Aithra se vrátila do města a pečlivě synka vychovávala. Chlapec rostl jako z vody. Potom se ho ujal Pittheus, jeho dědeček, a ten naučil svého milého vnuka všemu, co by mohl jednou jako muž potřebovat. Pěstoval s ním tělocvik, cvičil ho ve zbrani, v závodění a zápasech a vzdělával ho v hudbě. A tak vyrůstal Théseus v krásného, statného jinocha.

Když mu bylo šestnáct let, svěřila mu matka, že jeho otcem je Aigeus a že je králem v nejslavnějším řeckém městě Athénách. Théseus zatoužil svého otce poznat a navštívit ho.

„Milý synu,“ sdělovala mu matka s pláčem, „já ti v tom bránit nebudu, i když se s tebou nerada rozloučím. Bude mi tu bez tebe smutno. Ale k otci můžeš přijít, až už budeš opravdu silným mužem. Než ses narodil, byl tvůj otec ve věštírně a dostal věštbu, které jsme ani příliš nerozuměli. Ale tvůj dědeček Pittheus nám ji vyložil. Podle té věštby má z tebe jednou být velmi slavný hrdina, nejslavnější po Hérákleovi. Uvidíme, jsi-li už na počátku své budoucí slávy. Pojď se mnou, přesvědčíme se o tom.“

Théseus šel tedy s matkou touže cestou, kudy se před tolika lety ubíral jeho otec Aigeus. Když přišli k tomu velikému balvanu, řekla Aithra: „A nyní zkus, milý synu, odvalíš-li tenhle kámen.“

Ach, nebyl to jen kámen. Hotová skála to byla. Théseus se do ní opřel, napjal paže a v okamžiku obrovský balvan odvalil. A pod ním? Co to vidí? Veliký ostrý meč a střevíce. Potěžkává meč, prohlíží si ho a tázavě se dívá na matku. „Vidíš, synku, to ti tu nechal otec, když od nás odcházel do Athén. Podle toho meče a podle těch střevíců tě pozná, až za ním přijdeš.“

Théseus si s radostí obul střevíce a opásal se otcovým mečem. A že hned půjde k otci. Marně ho matka prosila, aby se ještě nějaký čas zdržel doma a vybral si vhodné průvodce na cestu, která je daleká a nebezpečná. Ale Théseus již dychtil spatřit svého otce a nedal jinak, nežli že půjde hned. Rozloučil se tedy vřele s matkou a šel.

Kráčel sám a sám pustinami a hlubokými lesy, přecházel kopce i roviny. A již na cestě měl dosvědčit, že v něm vyrůstá druhý Héráklés.

Když přišel na pobřeží, uslyšel odkudsi hrozný hlas. Ohlédl se a spatřil lupiče, který držel v ruce železný kyj. „Kam jdeš?“ osopil se naň lupič.

„Nejdu k tobě, abys mě oloupil a ubil tím železným cepem, jak to děláš všem pocestným,“ odpověděl mu Théseus. Chtěl mu ještě něco říci, ale vtom lupič zdvihl kyj do výše a rozmáchl se k ráně. Théseus rychle uskočil, vytasil otcův meč a lupiče probodl. Pak vešel do loupežníkovy jeskyně, kde ležely hromady uloupených věcí. Théseus si z nich vybral jednu zbraň a odnesl si ji na památku.

Na šíji korinthské se Théseus setkal s jiným zlopověstným škůdcem. Jmenoval se Sinis a byl to lupič široko daleko pověstný a obávaný. O jeho kruté zábavě si lidé povídali i daleko od Korinthu s hrůzou. Tento ukrutník nutil pocestné, aby s ním ohýbali vysoké pružné stromy. Když strom sehnuli, lupič ho náhle pustil a oklamaný nebožák byl vymrštěn do vzduchu. Když spadl na zem a ještě dýchal, Sinis ho dobíjel klackem. Jindy zase ohnul dva stromy až na zem a svou oběť k nim přivázal. Pak stromy pustil, ty se vymrštily a nešťastník byl v povětří roztržen.

Ale všechno zlo jednou končí. Théseus se ukrutníka nelekl. Pustil se s ním do křížku, ohnul strom a provedl s lupičem totéž, co dělával on s pocestnými. Tak zbavil obyvatele té krajiny dalšího nebezpečného škůdce.

Když Théseus putoval od Korinthu dál, zabil v lese nebezpečnou svini a na další cestě poznal loupežníka Skeiróna. Ten si smyslil zcela jiný druh zábavy než ohybač stromů Sinis. Skeirón sedával na břehu mořském. Jak uviděl, že se blíží nějaký poutník, chytil ho a nutil, aby mu myl nohy. Když pocestný poklekl na zem, aby zákeřníkovi vyhověl, Skeirón ho srazil do moře, kde nešťastníka sežrala veliká želva. Ale na Thésea si nepřišel. Mladý hrdina udeřil Skeiróna do hlavy kyjem a pak ho srazil do moře, aby už nemohl páchat další zlo.

Poblíž Eleusíny zabil jiného lupiče, který po dlouhou dobu nutíval pocestné, aby s ním zápasili. Ale nejpodivnějšího ptáčka polapil až skoro u hranic své otčiny. Jmenoval se Prokrústés a každý, kdo jeho jméno uslyšel, zachvěl se hrůzou.

Prokrústés byl zvlášť podlý zločinec. Když spatřil pocestného, vlídně ho přivítal a zval ho do své chatrče, kde ho častoval jídlem a pitím. I nocleh mu nabídl, aby ho zbavil starosti, jak přečká noc. Přitom ukázal na dvě postele, z nichž jedna byla nápadně krátká, druhá neobvykle dlouhá.

Nevyšel živ, kdo se dal zlákat a k Prokrústovi zavítal. Byl-li menší postavy, lupič ho uložil do velké postele. A pak natahoval jeho údy a napínal mu celé tělo tak, aby vyplnil délku té obrovské postele. A neustal, dokud ubožákovi oči nevylezly a dokud naposled v krutých bolestech nezaúpěl.

A ještě hůř zacházel s pocestnými vysoké postavy. Ty se snažil vecpat na onu malou postel. A protože to nešlo, usekával jim přečnívající údy, až je přece jen v kalužích krve vtěsnal do krátkého lůžka.

Théseova pádná pravice odňala život i tomuto zlosynovi, jemuž se v ukrutnosti sotva kdo vyrovnal. Dodýchal také na té krátké posteli.

Když těchto pět ničemníků sprovodil ze světa, blížil se Théseus k otcovu městu. Ještě před branami města se v posvátném prameni očistil z prolité krve a vstoupil dovnitř. Prohlížel si výstavné ulice a nádherné stavby a došel k chrámu Apollónovu. Na jeho střeše právě pracovali zedníci. Když spatřili Thésea, který měl šaty až na zem a dlouhé vlasy jako dívka, smáli se mu, že se ten železný kyj příliš k němu nehodí a že ho asi sotva vleče. Théseus přiskočil k blízkému vozu, vypřáhl z něho voly a vůz vyhodil na střechu. Tím přesvědčil posměváčky, že i v dlouhých vlasech může mít vlastnosti muže. Zedníkům pak přešla chuť ještě se mu posmívat.

Potom se Théseus ubíral dále a přišel ke královskému paláci. Ach, co tam stálo lidí, starých i mladých, žen i mužů, a všichni plakali. Théseus se jen stěží prodíral těmi zástupy. A než vešel do paláce, vyptával se plačících, co se stalo a proč se tu shromáždili. Dověděl se, že král na Krétě chová v svém bludišti hroznou obludu, která se živí lidským masem, a té že se musí posílat každých devět let sedm jinochů a sedm dívek ke krvavým hodům. A nyní že již potřetí mají platit tuto potupnou daň.

Jak to Théseus uslyšel, na víc se již neptal a hned se rozhodl, že město této kruté povinnosti zbaví. Oznámil v bráně královského hradu svůj úmysl a hned byl uveden ke králi Aigeovi.

Když před něho předstoupil, požádal, aby byl poslán na Krétu jako jedna z obětí. Král byl překvapen statečností a odhodlaností neznámého mladíka a ptal se ho, odkud je, jak se jmenuje a ví-li, co ho čeká.

„I to ti povím, králi, jak se jmenuji. Napřed mi však slib, že vyhovíš mé prosbě a pošleš mě na Krétu mezi vybranými čtrnácti oběťmi.“

Král svolil a vedl cizince do jídelny, aby ho za jeho odvahu pohostil. Dal mu přinést pořádný kus masa. Théseus vytáhl meč a mečem si krájel maso. Král si toho povšiml, a jak se blíž podíval na meč, hned v něm poznal svou zbraň, kterou pro Thésea před patnácti roky uložil pod balvanem. A hned se ještě podíval na cizincovy střevíce. A to stačilo. Slzy mu vytryskly, objal nebojácného jinocha a mezi polibky pronášel v pláči:

„Můj drahý synu, můj Thésee! Jak jsem na tebe hrdý a jak jsem rád, že jsi již přišel! Ale tím větší bolest bys mi způsobil, kdybys mě chtěl zase opustit, když jsme se sotva shledali.“

„Neplač, otče,“ těšil ho Théseus. „Jsem sice mlád, ale už jsem leccos dokázal a tvému meči hanbu neudělám. A ani v budoucnu dělat nebudu. Ale nyní mi svěř, jak se to stalo, že musíš platit krétskému králi tu krutou daň.“

„Ach, synu, to je veliké neštěstí. Ale povím ti to, jen co se trochu vzpamatuji. Měj strpení se mnou. Kde bych si pomyslil, že tě dnes uvítám v těchto zdech! V tak smutný, žalostný den taková radost! A jak jsi sem došel? Bez nehod?“

„Bez nehod, milý otče, ale tuze snadná cesta to nebyla. Nejednou jsem se musel ohnat tímto kyjem a vytasit tvůj meč. Získal jsem už trochu zkušenosti, abych se mohl odvážit zápasu s tou obludou na Krétě.“

Král žasl, oči stále upřené na Thésea, a v nich samý podiv a samá otázka. Théseus to vytušil a stručně otci vylíčil, s kolika zlosyny se utkal, než stanul před branami slavných Athén.

Aigeus znova a znova objímal syna, poslouchal a kroutil hlavou. A náhle mu myšlenkami probleskla vzpomínka na věštírnu. To ještě nebyl Théseus na světě a král už věděl, že se mu narodí syn, který dosáhne za své odvážné činy veliké slávy a bude nazýván druhým Hérákleem. A nyní má tohoto druhého Héráklea před sebou, dívá se na něho a poslouchá vyprávění o jeho prvních udatných činech.

Když Théseus vylíčil všechno, co na cestě prožil, prosil otce, aby i on mu odpověděl, nač se ho ptal. Král se zamyslil a zasmušil a byl by raději pomlčel o neštěstí, které postihlo zemi. Ale což, musel doplnit, co syn už zčásti věděl. Usedl vedle Thésea a začal vyprávět:

„Tak jsme ti, hochu, jako každoročně, pořádali u nás opět velké hry a zápasy a pozvali jsme k těmto slavnostem nejlepší a nejstatečnější závodníky z celého Řecka. Zavítal k nám i Androgeós, to byl syn toho krétského krále Mínóa. A ten Androgeós byl opravdu chlapík k pohledání. Vyznamenal se ve všech zápasech a zvítězil nad všemi svými protivníky. To se nelíbilo domácím soupeřům. Vznikla závist a řevnivost a stalo se, co se stát nemělo. Androgeós byl i se svou družinou usmrcen. Androgeův otec, král Mínós, se dověděl brzy o tomto zločinu. Vždyť zneuctít právo hostů a prosebníků se pokládá za nejtěžší hřích. Proto se nedivme, že shromáždil veliké vojsko a se silným válečným loďstvem přitáhl k našemu městu, aby se pomstil za mrtvého syna.

Vzplanula krvavá bitva, ale naše vojsko v ní nemělo štěstí. Ani nemohlo mít, neboť spravedlivý hněv byl na straně Mínóově. Sám Zeus, otec Mínóův, nás trestal hladem a morem. Prohráli jsme, a co zbývalo? Musel jsem přistoupit na kruté podmínky, které nám krétský král uložil. Je to potupné posílat každého devátého roku na Krétu sedm mladíků a sedm dívek té krvelačné obludě. Snad jsi již o ní slyšel. Je to zpola býk, zpola člověk, a Mínós si tuto příšeru chová ve svém pověstném bludišti, aby tak utajil hanbu svého domu. Však se o tom vypráví široko daleko. Jednou chtěl Mínós vzdát oběť bohům a prosil Poseidóna, aby mu poslal z moře obětního býka. Poseidón jeho přání splnil. Z moře vystoupil překrásný bílý býk, radost se na něho podívat. V Mínóovi se probudil lakomec. Rozhodl se, že toho býka neobětuje, že ho přiřadí ke svým stádům.

Ale Poseidón se mu krutě pomstil. Mínóova manželka se jmenovala Pásifaé. Božstvo jí pomátlo hlavu a královna se zamilovala do toho nádherného býka. Narodilo se jí zvláštní dítě, podobné člověku i býku. Vyrostlo v pověstnou obludu, a proto ji král chová v labyrintě. A víš, kdo mu ten labyrint postavil? Náš občan, umělec Daidalos! A není pomoci, musíme tu potupu snášet a trpět dál. Však jsi byl svědkem nářku a slz dole před palácem. A to už je potřetí!“

„Máš pravdu, milý otče! Právě proto, že jsem byl svědkem toho nářku a že cítím, jak je to hanebná a nelidská daň, musíš mě pustit s těmi vybranými ubožáky. Cítím dost síly, abych tomuto utrpení učinil konec. Uvidíš, že se vrátím zdráv a že osvobodím vlast od této nečestné a bolestné pokuty.“

Když Théseus jinak nedal, Aigeus konečně svolil. Dal připravit loď, na niž vstoupili vybraní jinoši a dívky a s nimi byl i královský syn Théseus. Na stožáru byly napjaty černé plachty.

„Milý synu,“ loučil se král s Théseem i s ostatními, „ty černé plachty ti budou denně připomínat, jaký je zármutek v srdci mém i všeho lidu a jaké neštěstí leží na našich bedrech. Kéž bohové přejí tvé odvaze a kéž ti pomohou, abys zvítězil. Všichni na tebe budeme denně myslit a já budu stále chodit na břeh a čekat na tvůj návrat. Ale nezapomeň, drahý synu, na jednu věc: zvítězíš-li a budeš-li se vracet zdráv, vyměň ty černé plachty a zavěs bílé. Já pak už z dálky poznám, že jsem tě neztratil a že prožijeme ještě mnoho šťastných, radostných let.“

Blížila se chvíle, kdy loď měla odrazit a vydat se na tu osudnou cestu. Přístaviště bylo zaplněno do posledního místečka. Rodiče, jejichž děti již byly na lodi, pro slzy ani neviděli a pro pláč nemohli mluvit. Jen objímali Thésea, líbali mu ruce, šat i meč a na rtech měli nejvřelejší prosbu, aby jim přivezl děti zdravé a živé zpět. Théseus stál vztyčen jako hrdý bojovník, k němuž se jako k jediné spáse upírají oči všech, těšil plačící otce a matky, sourozence vybraných obětí a ujišťoval je, aby byli klidní a věřili jeho odvaze i jeho meči. A ta jistota, s jakou mluvil, přece jen v mnoha srdcích vykřesala plamének naděje.

Před odplutím položil Théseus prosebnou ratolest do chrámu Apollónova, který chrání plavce, a Afrodítě, bohyni lásky, obětoval kozu. Pak ještě poslední objetí s otcem a polibky na rozloučenou, a již lodníci odvázali koráb, plavci se opřeli do vesel a černé plachty byly menší a menší, až zmizely úplně.

Théseus vesele žertoval a dodával odvahy a posily své družině. Věřil, že jeho úsilí bude korunováno úspěchem. Vždyť pluje do neznámých končin, aby zbavil bolesti své spoluobčany a zachránil všecky mladé životy, jež veze.

Když dopluli do krétského přístavu, král Mínós je již očekával s celým svým dvorem a s nesčetnými davy diváků. Bylo to hrozné divadlo, ale mnozí je toužili vidět. Prahli po pomstě, i sám král se vždy znovu rozhněval, když se blížil výroční den smrti jeho syna Androgea.

Loď přistála a Théseus se svými mladými krajany vystoupil. Šel přímo k Mínóovi a zvolal hlasitě, aby to bylo co nejdál slyšet:

„Slavný králi, přivážím ti své druhy, ale ne proto, aby tu zahynuli. Chci, aby byli svědky toho, co potkalo jejich předchůdce. Mé jméno neznáš a ani se po něm zatím neptej. Jen to si dobře zapamatuj, proč jsem přišel. Jsem rozhodnut zabít tu obludu v tvém labyrintu a tím zbavit svou vlast této potupné daně.“

Théseus mluvil jistě a sebevědomě a nespouštěl oči s krále. Král byl velmi překvapen. I ti, kdož Théseova slova slyšeli. A na jedné tváři se dokonce mihl úsměv. Théseus bloudil zrakem po králově družině i po všech divácích a znova a znova stáčel zrak ke králi, po jehož boku stála dívka nadzemské krásy, s jakou se Théseus ještě nesetkal. Uhodl, že to bude králova dcera. V jejích rozzářených očích četl souhlas s tím, co řekl. A ty krásné, hluboké oči se ještě více rozšířily a zazářily, když král přistoupil k Théseovi, potřásl mu rukou a oslovil ho:

„Přeji hodně zdaru tvé odvaze. Podaří-li se ti, co máš v úmyslu, a usmrtíš-li Mínótaura, pak si odvezeš své krajany zpět do Athén a já navždy zprostím vaši obec této pokuty. Ale ještě bys mi mohl říci, kdo jsi a odkud.“

„Jsem Théseus, syn krále Aigea z Athén.“

„Dobře, nyní tedy půjdeme ke mně do paláce a prohlédneš si aspoň zvenčí mé bludiště. Zabít Mínótaura třeba nebude tak těžké. Ale dostat se ven z labyrintu, to je nesmírně těžké, ba je to nad lidské síly. Ještě nikomu se to nepodařilo.“

Cestou se Théseus dověděl, že králova dcera se jmenuje Ariadné. Ještě několikrát se plna účasti podívala na Thésea, který šel v čele své družiny a myslil na to, co mu právě král řekl. Dobře si však povšiml, jak Ariadné znovu na něho upřela zrak a znovu se usmála, ještě krásněji než předtím.

Den uběhl v očekávání věcí příštích a přiblížil se večer. Stráž odvedla Thésea i jeho družinu do tmavého sklepení a pečlivě zavřela, aby nikdo nemohl uniknout.

Ale Théseus učinil dobře, že před odplutím vykonal oběť i bohyni lásky Afrodítě. Afrodíté zažehla v srdci královské dcery lásku k odvážnému cizinci a vnukla jí, jak Théseovi pomoci.

Večer se Ariadné vloudila do sklepení a důvěrně šeptala:

„Statečný Thésee, svou odvahu bys zaplatil smrtí a bylo by tě škoda. Líbí se mi, že chceš bojovat i proti přesile. Sluší mužům ničeho se nebát. Ale v tom bludišti by ses opravdu nevyznal a zpět by ses nedostal. V tom ti otec řekl pravdu. Ale zahynout nesmíš, tvá smrt by zahubila i mne. Vezmi si tenhle meč a spolehni naň, je kouzelný a neselže. A abys nezabloudil, nesu ti tohle klubko. Upevni začátek nitě u vchodu do bludiště a pak půjdeš bezpečně až k místu hrůzy, kde bydlí ten netvor. A po niti se opět dostaneš zpátky.“

Jen domluvila, zmizela zas tak tiše, jako přišla. Ale její oči a její úsměv viděl Théseus ještě dlouho všude, kam se podíval.

Ani Théseus, ani nikdo z jeho krajanů nespal. Théseus radostí nad odvahou té krásné a dobré Ariadny, s jejíž pomocí svůj úkol jistě vykoná, a dívky a hoši strachem a hrůzou z příštího dne. Smrt je hrozná, ale čekání na smrt je snad ještě těžší. Všichni vzpomínali na domov, na rodiče a posílali v duchu poslední pozdravy do Athén, kde rodiče obětovaných nezamhouřili oka už kolik nocí.

Ráno přišla opět stráž a dovedla všech patnáct k veliké bráně, kudy se vcházelo do bludiště. Vlhký, syrový chlad ovanul všechny, jak vstoupili dovnitř, a mráz jim přeběhl po zádech, když se těžká brána za nimi zavřela.

„Přátelé, zůstanete hned tady na kraji!“ vybídl je Théseus a hlas se mu ani nezachvěl. „Nebojte se a čekejte klidně, dokud sem k vám nepřijdu. Myslete třeba na to, jak se uvítáte s rodiči, až se vrátíme do vlasti.“ Někteří se sotva znatelně usmáli a jiskřička naděje zůstala s nimi, když Théseus od nich odcházel.

Upevnil nit na sloup, jak mu Ariadné přikázala, a pustil se do chodeb nekonečného bludiště. Cesty se klikatily, křížily, rozbíhaly, byla jich taková spleť, že se z toho hlava točila a nohy klesaly v kolenou. Všude tma a vlhko. Jen Ariadnina nit stříbrně svítila a byla Théseovi jediným bezpečím a jedinou jistotou v té tmavé, pochmurné nekonečnosti, kde z každého koutu číhala smrt.

Najednou zaslechl Théseus hrozný řev, jakoby býčí a lidský zároveň. Nahmatal meč, sevřel rukověť a odvážně šel směrem, odkud se to řvaní ozývalo. Přiblížil se k prostranství obklopenému nádherným sloupovím, vlastnímu sídlu té řvoucí příšery.

Jak obluda uslyšela kroky, vyřítila se a hnala se na Thésea. Přeskakovala hromady lidských kostí a smáčela své tlapy v kalužích krve, odkud to stříkalo na všechny strany. Théseus se nezalekl. Připravil si meč, nastavil hrot proti obludě, a když se už na něho chtěla vrhnout, mocnou ranou jí vrazil meč do hrudi. Netvor příšerně zařval, zachroptěl a skácel se na udupanou zem. Pod jeho tělem zadunělo celé prostranství a řev dozníval dlouhou ozvěnou.

Théseus se teprve teď zachvěl, když si zblízka prohlédl tu obrovskou nestvůru s býčí hlavou a lidským tělem, která už zahubila tolik životů. Setřel si pot z čela s krůpějemi krve, uchopil klubko a navíjel na ně nit, která ho vedla zpět k východu.

Přišel ke svým krajanům, kteří strachem ani nedýchali, neboť zlověstné ticho a napětí je drtilo jako nějaký balvan. Jejich myšlenky byly stále u Thésea, sledovali ho v spleti chodeb, o nichž si učinili dobrou představu, a čekali, jak skončí den. A teď se Théseus vrací. Mečem zvoní o stěny, stříbrný paprsek Ariadniny nitě se krátí víc a víc – již jen několik kroků a hrdina padá do náručí ztrápených druhů.

Všem bylo, jako by se znovu narodili, a když vyšli z temnot bludiště na čerstvý vzduch s jiskřivými paprsky životodárného slunce, měli pocit, jako by vyšli z hrobu.

Znovu objímali Thésea a v radostných slzách mu děkovali za svůj život. Stráž, král a dvořané stáli opodál a připravili Théseovi slavné uvítání.

„Bohové ti přáli, statečný muži!“ pravil král, „a já dodržím svůj slib. Vyřídíš ve své otčině, že již nikdy nebudou rodiče s pláčem vybírat ubohé dívky a hochy pro Mínótaura. A já jsem ti vděčen, žes usmrtil tu nestvůru, která byla k hanbě celé mé rodině. Vrať se tedy s klidnou myslí a pocitem vítěze do své otčiny.“

Théseus se rozloučil s králem a ještě téže noci odpluli. Těžko říci, z čeho se mladý hrdina radoval více, zda z toho, že pluje domů jako vítěz, kde vyslechne tisíceré díky šťastných rodičů, či z toho, že po jeho boku sedí překrásná Ariadné a prchá s Théseem pod ochrannými křídly noci. Oboje bylo stejně radostné.

„Milý Thésee,“ prosila ho Ariadné, „vezmi mě s sebou! Až by se otec dověděl, že jsem ti pomohla zachránit život tvůj i tvých krajanů, nevedlo by se mi dobře. Chci jít s tebou, neboť jsem nepoznala statečnějšího muže, než jsi ty. Byls hotov obětovat za jiné svůj život ve chvíli, kdys ještě nemohl ani tušit, že ti někdo v tak těžkém úkolu pomůže. A já tu bez tebe nezůstanu.“

Théseus se zaradoval. Takovou ženu mu bude kdekdo závidět. Ani ve snu ho nenapadlo, že se bude takto vracet z první daleké cesty.

Připluli k ostrovu Naxu a vystoupili na břeh, aby si odpočinuli a posilnili se jídlem. Ariadné si lehla do trávy a usnula. Zdálo se jí, že k ní přistoupila Athéna a přikázala jí, aby již na loď nevstupovala.

Když se plavci zas chystali na moře a Théseus ji budil, pravila mu Ariadné: „Můj milý, jak ráda bych s tebou šla, ale nemohu. Měla jsem vidění ve snách a mocná bohyně mi přikázala, abych zůstala zde. Ze srdce ráda jsem ti pomohla a stejně ráda bych žila s tebou v tvé vlasti. Odpluj však beze mne!“

Nerad se loučil Théseus s krásnou dívkou. Ale příkazu božstva je nutno poslechnout. S ujištěním, že na ni nikdy nezapomene, vstoupil na loď a plavil se do otčiny.[1]

Ariadné si stírala slzy s tváří a uvažovala o tom zvláštním snu. A jak tak o všem přemýšlela, přepadla ji sladká únava a opět usnula. Tu se kolem ní rozsvítilo, šelest křovin a stromů utichl a v tom velebném tichu stanul před Ariadnou bůh Dionýsos. Vzal ji na svůj vůz ověnčený hrozny a pojal ji za manželku. Potom jí sňal korunu z čela a vyhodil ji do výše. Koruna letěla lehounkým vzduchem, a když dosáhla nebe, její drahé kameny se proměnily v zářící hvězdy. A dodnes to souhvězdí má podobu Ariadniny koruny.[2]

Zatím se Théseův koráb plavil širým mořem a blížil se do athénského přístavu. Théseus myslil na Ariadnu a jeho družina na shledání s domovem. V zármutku i v štěstí se na leccos zapomene.

A zapomněl i Théseus. Na stožáru vlály černé plachty a nikdo je nevyměnil za bílé. Na to přání krále Aigea všichni zapomněli.

Aigeus stál opět na břehu mořském, denně tak stál a rozhlížel se po lesklé hladině. Tu se náhle vynořilo na obzoru cosi tmavého. Král upřel zrak tím směrem. Skvrna v modré dálce se zvětšovala a zvětšovala a za chvíli již bylo možno poznat, že se blíží loď. Aby se tak vracel jeho syn z Kréty!

Král se dívá a dívá. Ano, je to loď, už se blíží, už ji dobře vidí, ale co to? Stín mu přelétne přes čelo, král se zasmuší, v očích má nepopsatelnou hrůzu. Na lodi jsou černé plachty! Tedy mrtev, mrtev je drahý syn Théseus, a s ním zahynulo i čtrnáct mladých životů. Ne, zrak ho neklame. Černé plachty, znamení smrti.

A král se v zoufalství vrhl do moře, aby nemusel umřít žalem. Loď se přiblížila k břehu. Théseus vyvedl svých čtrnáct svěřenců, sedm chlapců a sedm dívek. Davy lidu jásaly a nadšeně pozdravovaly odvážného vítěze. Théseus jako by neviděl, neslyšel. Pátral jen po otci.

Ach, co mu bylo platné rvát si vlasy, co pomohl zoufalý nářek? Otce nevzkřísil. Spatřil již jen bezduché tělo, jež vytáhli z vln. A Théseus se tak těšil na shledání! Ubohý otec!

Když pak bolest polevila, vypravil se znovu na Krétu. Král Mínós mu dal za manželku Ariadninu sestru Faidru.[3] Théseus se vrátil do Athén a ujal se vlády po svém otci. Země za jeho vlády vzkvétala a bohatla.

Théseus vykonal ještě mnoho slavných a odvážných činů. Proslulé bylo jeho přátelství s králem Lapithů Peirithoem. Provázel svého staršího přítele i do podsvětí, když chtěl Peirithoos unést Persefonu. Došli však jen k bráně Hádu. Vládce říše Stínů se na ně rozhněval a oba připoutal ke skále. Thésea osvobodil Héráklés, když vstoupil do podsvětí pro trojhlavého psa Kerbera, ale Peirithoos zůstal nadále v temnotách podsvětních.

Théseus byl nesmírně ctěn a vážen již za svého života a po smrti mu Athéňané postavili skvostný chrám.[4] A památka jeho otce trvá dodnes, neboť modravé vody mezi jižním Řeckem a Asií se nazývají moře Aigeovo neboli Égejské.

<<< Argonauti Nešťastný král >>>

POZNÁMKY:

[1] Některé báje mají jednu i více variant. Podle jiné verze této báje opustil Théseus Ariadnu na ostrově Naxu, zradiv ji. – Poznámka vydavatele.

[2] Jedná se o souhvězdí Severní koruny (Corona Borealis) nacházející se mezi souhvězdími Herkula a Pastevce (viz obrázek níže). Nejjasnější hvězdou je Alphekka neboli Gemma (Drahokam), vzdálená od Země asi 75 světelných let. – Opět poněkud jiná verze této báje – Ovidiova – hovoří o tom, že dokonce sama Ariadné byla proměněna v toto polokruhovité souhvězdí. – Poznámka Misantropova.

[3] Faidra je též postava Eurípidovy tragédie Hippolytos (viz výpisky v mé knihovně). – Pozn. Mis.

[4] Théseův chrám v Athénách byl později přejmenován na dnešní Héfaistův chrám (viz obrázek níže). Pouze park, v němž se tento chrám nachází, dnes nese jméno Théseovo. – Pozn. Mis.