Království vod
KRÁLOVSTVÍ VOD
PÁNEM VŠEHO VODSTVA se stal Diův mladší bratr Poseidón. Říční proudy však ponechával v moci nižších bohů, sám vládl jen mořím. Přebýval v nádherném zlatém zámku v mořských hlubinách. Tam choval i své božské oře se zlatou hřívou, rychlé jako vítr. Často je zapřahal do svého skvostného vozu a projížděl se po klidné hladině. Všechna mořská zvířata, všechna havěť i nesčetné nestvůry vyskakovaly radostně ze svých skrýší, jakmile postřehly, že jejich pán je nablízku.
Poseidón svíral v ruce obrovské kopí s třemi silnými hroty podobné vidlím. To byla jeho zbraň a odznak jeho moci. Běda lodím, když udeřil tímto hrozným trojzubcem do skály a rozbouřil moře! Pak dovedl i širé kraje zahubit potopou. Byl popudlivý a panovačný a jeho hněv neznal mezí. Co jen se natrápil a napronásledoval božského reka Odyssea! Často posílal na pevninu hrozné mořské obludy. Někdy se nechtěl podrobit ani staršímu a moudřejšímu Diovi.
Často také vedl s jinými bohy spor o nějakou zemi nebo město. To bylo tehdy, když ho lidé pro jeho zlobu přestávali uctívat a přinášeli dary jiným bohům. S Athénou se svářil o Attiku. Tuto zemi si Pallas Athéna oblíbila ze všech nejvíc, zvláště její hlavní město Athény. Poseidón je chtěl získat pro sebe. Odebral se na athénskou Akropoli a udeřil tam do země svým mohutným trojzubcem. V okamžení vytryskl ze skály pramen. Athéna však neustoupila a svou mocí způsobila, že hned vedle toho pramene vypučela oliva. První oliva na světě. A ta se pak stala požehnáním celé Attiky.
Potom se Poseidón s Athénou odebrali k athénskému králi Kekropovi, aby rozhodl, kdo poskytl zemi větší blaho. Král je rozsoudil spravedlivě: vítězství přiřkl Athéně. Od té doby byla Attika jejím domovem a v její ochraně.
Poseidónovi byli poddáni všichni bozi a bohyně veškeré vodní říše a prokazovali mu velikou úctu. Poseidónovou manželkou byla tmavooká Amfitríté, která se s ním dělila o vládu. Když se o ni Poseidón ucházel, utekla před ním až na konec moře do nejzazšího zálivu. Ale Poseidónův delfín ji tam vypátral a přivedl ji svému pánovi. Za odměnu ho Zeus vzal na nebe a proměnil ho v souhvězdí.
Poseidón a Amfitríté měli syna, který s nimi přebýval v jejich paláci. Jmenoval se Trítón. Byl to obrovský, mocný bůh a podobal se zpola člověku, zpola rybě. Na ramenou byl pokryt mořskými ulitami. Troubíval na zvučnou lasturu, někdy prudce a hlučně, když chtěl moře rozbouřit, jindy mírně, když utišoval zhoubné vlny. I on jezdíval na voze po mořské hladině a nosil trojzubec jako jeho otec. A byl také tak mstivý. Známý Aenéův trubač Mísénus zatroubil kdysi také na lasturu a vyzýval bohy na zápas. Tu se vynořil z moře Trítón a nešťastníka mezi skalami utopil.
Nejpočetnější božskou rodinu vytvořil Ókeanos. Jemu děkují za svůj původ bohové, moře, řeky a prameny, celý svět. Ókeanos byl mocný, hluboký, ale klidný veletok, který obtékal celou zemi. Do něho zapadalo slunce, měsíc a hvězdy a zase z něho vycházely. Neměl počátek ani konec, neboť ze sebe vytékal a do sebe se vléval. Tvořil obrovský kruh kolem celé země, která tehdy ještě neměla podobu koule, nýbrž obrovské plovoucí desky. Ókeanos měl několik tisíc dcer (řek) a několik tisíc synů (potoků). Všechny jeho děti se rozběhly po celém světě, usídlily se v jednotlivých krajích a podržely ve svých vodách svou božskou moc. Se svým otcem Ókeanem byly spojeny podzemními prameny.
Každý bůh, i když nebyl tak mocný jako Zeus nebo Poseidón, měl božské vlastnosti: mohl se v cokoli proměnit, i v neživou věc, mohl se lidem zjevovat i být neviditelný, mohl se vznášet ve vzduchu, přenášet se z místa na místo, mohl trestat i odměňovat. V každé řece sídlil nějaký bůh a řeka se pak nazývala jeho jménem.
Za těch dávných časů žili v lesích, v horách a ve vodách různé božské bytosti, duchové dobří i zlí, strašidla, démoni, skřítkové a nesčetné nymfy. V našich pohádkách se jim říká víly, rusalky, lesní panny, jezinky, jeskyňky a podobně. Byly to krásné, dobrosrdečné dívky, laskavé a obvykle nikomu neubližovaly. Měly i božskou moc. Chodívaly bosé, prostovlasé, s podkasaným šatem, a z jiskrných očí jim stále vyzařovala radost. Zdržovaly se u pramenů, v údolích, v hájích, v lesích, hlavně v horských lesích a na horách, v řekách, v jezerech i v mořích. V noci při měsíčku se scházívaly na vlhkých lučinách, u potoků, řek, na osamělých, tichých místech, aby je nikdo neviděl a nevyplašil. Jásaly, tančily a zpívaly. Přicházely i k lidem a měly účast na lidských osudech. Ujímaly se trpících a pomáhaly jim, matky jim svěřovaly své dítky na vychování. Lovcům pomáhaly při lovu zvěře, sadařům při sázení a hlídání stromů.
Vodní víly (nájady) bydlely v pramenech, v studních, řekách, v jezerech, mořských zátokách i v hlubinách mořských. Byly ze všech nejhodnější a nejvíce ze všech prospívaly lidem. Milovaly hudbu a zpěv a dovedly věštit. Říká se o nich, že vychovávaly i maličkého Apollóna. Proto se pak Apollón mezi nimi často zdržoval. Zvláště přilnul k devíti z nich a tuto družinu si pak odvedl na Olymp mezi nesmrtelné bohy, kde již zůstaly. Těchto devět vznešených sester nazýváme Múzami. Každá z nich měla na starosti některé umění a pomáhala umělcům, kteří v tom oboru pracovali. Umělci tyto bohyně nesmírně ctili a prosívali je o přízeň a ochranu. Nejvíce je vzývali o pomoc básníci, nežli začali skládat svá nesmrtelná díla.
Múzy pěstovaly plody ducha, jejich někdejší družky na zemi pečovaly o dary nutné k životu. Vodě, zvlášť pramenité, propůjčovaly životodárnou moc. Dodávaly vláhu zahradám a lukám a staraly se o jejich úrodnost. U jezer a mořských zátok bývaly jeskyně a v těch se nájady zdržovaly nejraději. V těchto slujích měly velké kamenné nádoby a do těch jim včely nosily med. Víly pilně pracovaly. Na dlouhých stavech tkaly nádherná nachová roucha, hotový zázrak. Jeskyně nymf mívaly dva vchody: jeden na sever, druhý na jih. Severním mohli přicházet na návštěvu lidé, jižním směli vcházet jen bozi. V těchto jeskyních bývaly i studánky a zřídla, v nichž se víly s oblibou koupaly.
Málokdy přicházely k lidem víly hlubokých vod. Zdržovaly se buď v proudech Ókeanu, anebo v mořích. V hlubinách mořských žil i velebný kmet Néreus. Byl to mírný, vlídný bůh, který byl neomylným věštcem a i jinak působil blahodárně. Nabízel tichou hladinu plavcům, provázel jejich lodi a dával jim radost i užitek. V jeho domě na dně mořském s ním přebývaly i jeho dcery Néreovny. Předly a tkaly krásné látky, ale při svitu měsíce i ony vycházely na souš, sedávaly na břehu a sušily si nazelenalé vlasy. A přitom jako jiné víly se věnovaly tanci a zpěvu. Byly dobrosrdečné jako jejich otec a chránily plavce.
Nejslavnější z nich byla Amfitríté a Thetis, matka Achilleova. Tato nešťastná víla se provdala za smrtelného muže – za Pélea – a tím na sebe vzala i lidský úděl. Poznala lidské bolesti v svrchované míře. Vždyť věděla, že její slavný syn Achilleus zemře v mladém věku, a tato myšlenka ji den co den mučila.
Když Néreovny vystoupily z vody, leskly se na nich v sluneční záři kapičky vody jako stříbro. Proto se o Thetidě říkalo, že je bohyně stříbronohá.
Ve službách vládce moří Poseidóna byl stařec Próteus. Pásal tuleně Poseidónovy manželky Amfitríty. I on dovedl neomylně věštit, ale činil to tuze nerad. Proměňoval se v různá zvířata a obludy, jen aby nemusel zjevovat budoucnost.
Otcem a králem všemožných mořských příšer a nestvůr byl stařec Forkys. Z jeho dcer byla nejznámější hrůzostrašná Medúsa a její sestry. Poseidón a Forkys byli nejobávanější bohové vodní říše. Ostatní božstva vod nikomu neškodila, naopak lidem pomáhala. Tonoucím plavcům ochotně přicházívala na pomoc Leukothea a její syn Palaimón.
Leukothea byla dcera Kadmova a původně se jmenovala Ínó. Byla provdána za krále Athamanta a měla sama dvě děti. Když její sestra Semelé umírala, svěřila jí svého syna Dionýsa, aby o něj pečovala. Ínó její prosbu splnila, ale tím si pohněvala bohyni Héru. Ta způsobila, že se Athamás pomátl a jednoho svého syna zabil. Ale ani pak neustal v běsnění. Pronásledoval Ínu dál. Ínó se v zoufalství i se svým zbývajícím synem Melikertem vrhla do moře. Ale neutonuli. Ínó se za to, že vychovávala Dionýsa, stala mořskou bohyní a od té doby se jí říkalo Leukothea. Její syn Melikertés dostal jméno Palaimón. Leukothea pak zachránila před utonutím nejslavnějšího trosečníka všech dob – Odyssea.
Lidé prokazovali těmto laskavým vílám božskou úctu. Stavěli jim oltáře a svatyně, přinášeli jim oběti a vyprávěli si o dobrých vílách mnoho pěkných příběhů.
Božskými bytostmi se tedy mohli stát i lidé.
Žil jednou jeden rybář, jmenoval se Glaukos. Už řadu let sedával na mořském břehu nebo na skále a lovil ryby. Ale nebylo mu souzeno, aby zůstal nadosmrti rybářem.
Jednou přišel ke krásné mořské zátoce a sedl si do měkké trávy, která tam utěšeně rostla na malém paloučku. Toho místa se ještě nikdy nikdo nedotkl. Doposud tam nepřišel člověk se srpem, aby požal trávu, a nezabloudil tam ani dobytek. A co zvláštního, ani včely tam nelétaly a nesedaly na květy, aby sbíraly med. Šťastný rybář rozestřel na výsluní sítě a prohlížel si bohatý úlovek. Spočítám ty ryby, říkal si, kolik jsem jich dneska chytil.
I rozložil je všechny do trávy, aby je mohl pohodlně přehlédnout. Ale div divoucí! Jakmile se ryby dotkly pažitu, začaly sebou házet z boku na bok, mrskaly sebou, jako by plovaly a pohybovaly se směrem k vodě. Na kraji břehu se prudce vymrštily a naskákaly do vody. Rybář byl tak ohromen, že ani jedinou nepolapil.
Dlouho nad tím žasl. Takový zázrak mohl způsobit buď nějaký bůh, nebo nějaká kouzelná bylina. Prohlížel si stébla trávy a nebyl si jist, která by mohla mít takovou čarodějnou moc. Napadlo ho, aby to vyzkoušel. I utrhl hrstku trávy a rozkousal ji. Najednou pocítil, jak mu srdce prudčeji bije a nějaká neviditelná síla ho táhne k vodě. Ať chtěl nebo nechtěl, musel tu sílu poslechnout. Sestoupil tedy na okraj břehu a vrhl se do vln.
Jakmile to učinil, nezbylo nic po nedávném chudém rybáři. Nabyl zvláštní, nevídané podoby. Mořští bohové ho přijali mezi sebe a vedli ho k očistnému obřadu. Devětkrát nad ním vyřkli tajemné zaklínadlo, smyli s něho bývalou lidskou přirozenost a poručili mu, aby si lehl naznak. Glaukos uslyšel šumět nad sebou proudy ze všech stran. Sto řek nad ním plynulo a jemu se zdálo, že se nad ním přelévá celé moře.
Co se dělo dál, to si už nepamatoval a nikdy se to nedověděl. Obřad skončil a bývalý rybář se na sebe podíval. Obdivoval se svým dlouhým zeleným vousům, i vlasy měl zelené a na ramenou a na zádech byl zelenavě modrý. Takovou barvu má klidné moře, když se v něm odráží modré nebe. Ale nejvíce se podivoval, že nemá nohy. Spodní část těla mu přecházela v dlouhý rybí ocas. Jen trupem a hlavou se podobal člověku.
Z bývalého rybáře se stal moudrý, vlídný mořský bůh, jejž plavci nazývali mořským starcem a prokazovali mu velikou úctu. I potápěči a rybáři ho uctívali jako svého ochránce. Také se o něm vyprávělo, že vystavěl loď Argó a řídil ji při plavbě Argonautů.
Tento nový bůh si každý rok prohlížel celé Středozemní moře i sousední vodstva a rybářům vydával věštby. Každému prokazoval jen dobro.
