Zasloužený trest

ZASLOUŽENÝ TREST

BOHYNĚ ÚRODY DÉMÉTÉR byla vtělená laskavost, ale přesto dovedla přísně potrestat ty, kteří se proti ní prohřešili. V jedné daleké zemi vládl král Erysichthón, který nectil bohy ani jim nepřinášel oběti. Poblíž jeho sídla vyrůstal posvátný háj se staletými stromy a ten háj byl zasvěcen bohyni Démétře. Nade všemi stromy se v něm vypínal obrovský dub, který požíval u všeho lidu posvátné úcty. K němu přicházeli poutníci jako ke svatyni, zavěšovali na něj věnečky z květin a děkovné destičky za splnění proseb.

Pod větvemi tohoto věkovitého velikána často tančily víly své tance. Nejednou se po radostném reji chytily za ruce a měřily objem toho stromu. Patnáct sáhů[1] napočítaly kolem jeho mohutného kmene. Bezbožný král si usmyslil, že ten krásný rozložitý dub porazí. Nic nedbal o jeho posvátnost. A co si umínil, to provedl. Nařídil své čeledi, aby šla a strom skácela. Ale služebníci se zdráhali ten rozkaz vykonat. Krále to pohněvalo, vytrhl jednomu z nich z ruky sekeru a zvolal: „I kdyby to byl sám bůh a ne jenom strom, za chvíli musí ležet na zemi!“

A již sám napřáhl sekeru k ráně. Vtom se ten strom zachvěl a zasténal. Listí, žaludy i větve začaly ztrácet svou původní barvu a zesinaly, jako když člověk zbledne strachem. Ale jakmile sekyra dopadla a zasekla se do posvátného pně, z proťaté kůry se vylil proud horké krve.

Všichni nad tím strnuli jako zkamenělí. Jen jediný z čeledi měl odvahu bránit tomu zločinu. Rychle přiskočil ke králi, aby mu zadržel ruku. Bezbožný vladař naň pohlédl pln hněvu a vzkřikl: „Tady máš odměnu za svou zbožnost!“ a rázem mu uťal hlavu. A hned, aby ani chvilku nepromeškal, jal se znova bušit do stromu.

Všechny vyděsil králův zločin, ale ještě více užasli, když najednou zaslechli smutný dívčí hlas vycházející ze stromu: „S tímto stromem je spojen můj život. Umírám, ale ty budeš za svůj zločin náležitě potrestán!“ Tato slova pronesla víla, miláček Démétřin, než skonala.

Ale surový král, jako by měl ze svých zločinů radost, zasazoval dál rány do zkrvaveného kmene. „Táhněte za provazy!“ zvolal na služebnictvo, když už byl zásek velmi hluboký. Silné paže se napjaly a staletý velikán padl, až země zaduněla. Teď se teprve zjevila jeho obrovská koruna v celé své velikosti. Listnaté větve teskně šelestily a žalovaly.

Všechny víly, které ten dub tak milovaly, naříkaly nad jeho zkázou i nad smrtí své družky, která s tím posvátným stromem žila. I oblékly si černé šaty na znamení hlubokého smutku a se slzami v očích se odebraly k bohyni Démétře. Stěžovaly si na surového vladaře a prosily ji, aby ho potrestala. „Nebojte se, milé družky,“ těšila je bohyně, „ještě nikdo nebyl tak potrestán, jako bude on. Umoří ho zhoubný Hlad.“

Nato pokynula jedné z nymf, aby k ní přistoupila. Když se tak stalo, řekla jí: „Vydáš se na daleký sever a přijdeš do kraje holého a prázdného, kde není ani stopy po úrodě. Je tam věčná zima a tam sídlí ustavičně lačný Hlad. Přikážeš mu mým jménem, aby se zakousl do útrob toho zločince!“

Jen to řekla, dala jí vůz tažený draky a nymfa se vznesla do výše. Rychle projížděla vzduchem nad bohatými, radostnými krajinami a zanedlouho se snesla na strmé horstvo v kraji, kde vládl nenasytný Hlad. Kolkolem nebylo ani stromu, ani keříčku, pusto, prázdno a smutno, kam jen oko dohlédlo. Na planině, plné kamení, kde jen tu a tam se uchytilo stéblo trávy, pobíhal děsný bůh Hlad a zuby i nehty rval tu skrovnou travičku.

Jaký byl na něho hrozný pohled! Měl zježené, rozcuchané vlasy, bledou tvář, zapadlé oči, plíseň na šedých rtech a z hrdla mu vytékal odporný hnis. Pod seschlou, svraštělou kůží mu bylo vidět útroby a kosti mu div nelezly ven. Místo břicha měl jámu, klouby na rukou i na nohou byly nápadně veliké, kolena jakoby naběhlá. Tak vyzáblého tvora víla ještě neviděla. Otřásla se odporem a hrůzou a neměla odvahy přistoupit až k němu. Proto naň zavolala jen zpovzdálí:

„Hlade, mám ti vyřídit vzkaz Démétry, bohyně úrody. Osud jí brání, aby se s tebou někdy sama setkala. Proto posílá s tím poselstvím mne. Jdi a zakousni se do útrob zločinného krále Erysichthona, který skácel její posvátný dub!“

Jen domluvila, už sama pocítila mučivý hlad, ač stála opodál od toho hrozného boha. I vstoupila rychle na Démétřin vůz a odjela z těch smutných končin.

Hlad se nesnášel dobře s bohyní úrody, ale její rozkaz šel vyplnit hned, neboť se těšil na novou oběť. Zahučel vítr, rozvířil se vzduch a ostře to zafičelo, když Hlad jako rozezlený drak letěl povětřím a mířil k domu zpupného krále. Vplížil se za ním do ložnice, neboť byla noc a král spal. Tvrdě spal, svědomí ho nic netížilo. Necítil, že se strašný Hlad k němu sklonil, objal ho jako upír, ovál ho svým lačným, studeným dechem, vsál se do něho a pronikl ho svou strašlivou mocí. Pak spícího krále zase opustil, vznesl se nad úrodné kraje a proletěl vzduchem ke svým kamenitým stráním.

Král stále spal. Ale i ve spánku najednou pocítil svíravou prázdnotu v žaludku. Pohyboval rychle čelistmi a cvakal zuby, jako by hltavě drtil jídlo. Ale zatím lapal jen naprázdno po vzduchu a za chvíli se probudil hladem. Proto vstal, zasedl ke stolu a začal se sytit. Jedl a jedl, ale stále nebyl nasycen. Hlad a lačnost se spojily.

Vzápětí toužil ten bezbožník mít všechny poklady země i moře, toužil po dalším a dalším jídle a stále neměl dost. To, co snědl, by nasytilo všechen lid jeho království, ale král stále cítil hlad. A čím více jedl, tím větší hlad se v něm ozýval. Jedl ve dne v noci, bez ustání jedl, ale žádal si stále další a další pokrmy, aby ukojil tu bezmeznou lačnost a trýzeň žaludku. Mizely v něm hromady jídla, ale král byl jako bezedný.

Už strávil velkou část svého jmění a zanedlouho dojídal zbytek. Už neměl nic, za co by si koupil nové jídlo. Nouze zaklepala na dveře jeho sídla a on se rozhodl k novému zločinu. Prodal bohatému kupci svou jedinou dceru.

Ta se nezdráhala zmírnit otcův prokletý hlad, ale měla v sobě mnoho hrdosti. Nechtěla zůstat v porobě pána, který ji koupil. Jednoho dne prchla. Její pán ji stíhal. Dívka doběhla k moři a prosila vládce všeho vodstva Poseidóna:

„Zachraň mě, mocný vladaři, před mým pronásledovatelem!“

Poseidón se nad ní slitoval a proměnil ji v rybáře, jenž při pobřeží chytal ryby.

Zatím ji její pán dohonil. Chvíli se na ni překvapeně díval a pak ji oslovil:

„Řekni mi, dobrý muži, neviděls tady chudě oblečenou dívku s rozcuchanými vlasy? Ještě před chvilečkou tu stála na břehu a já teď nevím, kde je.“

„Odpusť, vzácný pane,“ odpověděla mu dívka proměněná v rybáře, „já upírám oči jen na vodu a nedívám se kolem. Ale věř, že tu nikdo na břehu nestál kromě mne.“

Pán uvěřil a vzdálil se od nepravého rybáře. Když úplně zašel, dívka nabyla opět původní podoby a vrátila se domů k hladovému otci. Když král zjistil, že se jeho dcera dovede v cokoli proměnit, zaradoval se a od té doby ji stále prodával. Dívka však pokaždé prchla, jednou jako pták, někdy se proměnila v laň, jindy zas v koně. A tímto způsobem si král získával peníze na další a další jídlo.

Ale co to všechno bylo platné? S jídlem rostl hlad, jejž ničím na světě nemohl úplně zahnat. Už mu nic nezbývalo kromě jediné, poslední možnosti: aby pozřel sám sebe. I začal si rvát vlastní údy, zakusoval se lačnými zuby do vlastního masa, až konečně sám sebe snědl.

Takový trest jistě mohl vzbudit soucit, ale král pozbyl soucitu všech. Poskvrnil se ohavným zločinem, a proto ho nikdo v tom neštěstí nelitoval.