Kalydónský hon / Atalanté

To Atalanté dobře věděla, a proto se připojila k účastníkům Kalydónského honu. Všichni si ji zvědavě prohlíželi, div na ní oči nenechali. Šat měla sepjatý hladkou jehlicí, vlasy svázané do uzlu, na levém rameni jí visel toulec ze slonoviny plný šípů a v ruce si pohrávala s pružným lukem. Její obličej nebyl dívčí ani chlapecký. Měla něco z obou. Ach, jak bude šťasten muž, jejž si tato odvážná dívka vezme, napadlo Meleagra a hned pocítil v srdci náklonnost k této krásné lovkyni. Ale teď nebyl čas na podobné myšlenky.

Král uspořádal velikou hostinu na počest účastníků lovu a po ní se všichni vydali do lesa. Strmé a táhlé stráně byly pokryty staletými stromy a shlížely do roviny na širá pole. Málokdo v ta místa někdy zabloudil, zvláště potom ne, když se v lese objevil onen strašný kanec.

Když tam lovci došli, nakladli sítě, pustili z řemenů psy a šli po čerstvých stopách. Přišli do hlubokého úvalu, kam se z okolních svahů stékaly potůčky, živené hojnými dešti. Dno úvalu pokrývaly bažiny, kde rostlo hodně trávy, rákosí a keřů. V těch místech spatřili zvíře a vyplašili je.

Vyštvaný kanec se řítil středem lovců jako blesk z bouřících mračen. Lámal křoviny a stromky, jež pod ním praskaly. Lovci zdvihli oštěpy se širokým hrotem a připravili se k ráně. Psi zděšeně prchali, a který neutekl, byl roztrhán.

První oštěp, vymrštěný po kanci, se zabodl do kmene, druhý byl vyhozen přílišnou silou a přeletěl. Třetí oštěp ho zasáhl, ale nezranil. Athéna mu totiž odňala v letu kovový hrot, takže kance se dotklo pouhé dřevo.

Těch několik marných pokusů šelmu náramně rozzuřilo. Vyřítila se proti dvěma lovcům a zabila je. A snad by byla usmrtila i Nestora, kdyby se byl nevyšvihl do větví nedalekého stromu, kde se skryl.

Kanec si o kmen dubu otíral tesáky, jako by si je brousil k záhubě dalších lovců. Jednomu rozsápal nohu a na chvilku zmizel v hustém křoví. Ale i tam za ním dolétl šíp z luku Atalantina. Zabodl se kanci za ucho a zbarvil štětiny krví.

Meleagros zajásal nad jistou rukou arkadské dívky a měl ze zásahu větší radost než ona sama. Hned to radostně oznámil druhům a dodal: „Za její odvahu ji musíme po zásluze odměnit.“

Muži se zarděli studem, křikem se navzájem pobízeli, dodávali si odvahy a o překot házeli oštěpy, aby se nezdálo, že jsou horšími střelci než Atalanté. Ankaios uchopil svou sekeru s dvojím ostřím a zvolal: „Podívejte se, oč je mužská zbraň účinnější než ženská! Pozor, ustupte, hoši, abych nikoho neporanil! Zahubím to zvíře, i kdyby ho chránila sama Artemis.“

Po těch rouhavých slovech zdvihl oběma rukama sekyru a stoupl si na špičky připraven k ráně. Kanec ho však předešel a vrazil mu pár svých tesáků do břicha. Ankaios se zhroutil a vnitřnosti mu vyklouzly na zem do tratoliště krve. Podobný osud by byl asi potkal Peirithoa, kdyby ho byl v bezhlavé odvaze nezadržel Théseus. Ijásón hodil podruhé, ale místo kance probodl loveckého psa.

Nejšťastnější ruku měl Meleagros. Vymrštil oštěp a nechybil se. Hrot se zabodl šelmě doprostřed hřbetu. Kanec zuřil, točil se dokola a zlobně chrochtal. Z tlamy mu tekla krev s pěnou. Meleagros rychle přiskočil a zarazil mu oštěp do boku. Kanec klesl. Bylo po něm.

Druhové s jásotem spěchali stisknout Meleagrovu pravici a blahopřát mu k vítězství. Pak si se zájmem prohlíželi šelmu zblízka a divili se, jaký kus země zalehla svým tělem. Nakonec si smočili v její krvi oštěpy.

Meleagros šlápl na hlavu zabitého škůdce a za chvilku již zvolal na Atalantu:

„Přijmi darem kořist, která sice náleží mně, ale já se chci o svou slávu rozdělit s tebou.“ Nato jí podal staženou kůži a rypák s obrovskými kly.

Atalanté měla z daru velikou radost, ale ostatní muže pojala závist. Všichni zle reptali na Meleagra. Především oba jeho strýcové. Ti se dokonce rozběhli k Atalantě a volali:

„Nedotýkej se té kořisti a nepřivlastňuj si naši slávu! A nezakládej si příliš na své kráse, sice ti nic neprospěje ten rozdavač, kterého jsi zmámila.“

Nato odebrali Atalantě dar od Meleagra a ještě dodali: „Na tuto čestnou odměnu máme právo my všichni, ne jen Meleagros!“

Jednání strýců Meleagra velmi popudilo. Ve vzteku skřípal zuby a volal: „Teď poznáte, oč se liší činy od hrozeb. Poučím vás, co znamená uloupit poctu, jež patří jinému!“ A jak byl rozlícen, oba své strýce na místě probodl.

Althaia, Meleagrova matka, se dověděla o synově vítězství a šla do chrámu obětovat z vděčnosti bohům. Vtom spatřila přinášet nosítka a na nich – ó hrůzo! – poznala své bratry. Bolestí se začala tlouci v hruď a žalostným křikem naplnila ulice. Domnívala se, že se stali nešťastnou obětí odvážného lovu. Když se však dověděla, kdo je zabil, rázem zmizel všechen žal, všechna bolest a místo nich se jí vedrala do srdce strašlivá touha po pomstě. A co bylo snazšího než pomstu provést?

Když se jí před dvaceti lety narodil Meleagros a ona ležela zesláblá na lůžku, přišly k ní tři Sudičky a vložily na oheň poleno. Potom se obrátily k děťátku a předouce nit jeho osudu pravily: „Milý chlapečku, dáváme ti stejný věk jako té louči. Dokud bude ona, budeš i ty.“ Po těch slovech odešly.

Althaia tehdy ihned vstala, šla ke krbu, rychle vytáhla z ohně ohořelou louč a čistou vodou ji uhasila. Louč pečlivě ukryla a měla ji schovánu do dnešního dne.

Když se nyní dověděla, čeho se její syn Meleagros dopustil, kvapila domů a poručila připravit dračky a smolnice.[1] Roznítila oheň a z truhly vyndala tu starou, dlouho opatrovanou louč. Třikrát ji vložila do plamenů a třikrát ji zas vytáhla. Tak v jejím srdci bojovala matka a sestra. Ta prvá ji děsila představou, jakého zločinu se chce dopustit zabitím svého syna, ta druhá v ní živila hněv a touhu pomstít své mrtvé bratry. Hněv a lítost se jí střídaly v očích i v tváři, tekly jí slzy a hned zase vysýchaly, když si vzpomněla na nosítka s dvěma mrtvolami.

Konečně v ní zvítězila sestra nad matkou. Chtěla usmířit v podsvětí Stín bratrů, ale dopustila se nové bezbožnosti. V hrozném hněvu vykřikla: „Ať ta hranice spálí mé vlastní dítě!“

Nato uchopila osudnou louč, držela ji nad ohněm a rouhala se: „Ať zajde žalem tento bezbožný dům, kde smrt se usmiřuje smrtí a na zločin se kupí nový zločin. Bylo by nespravedlivé, aby se král Oineus těšil ze syna – vítěze, a můj otec aby přišel o oba syny. Když jste zahynuli vy, drazí bratři, ať zahyne i můj zločinný syn! Ať s ním zanikne otcova naděje, ať strhne do záhuby trůn i vlast! Ach, že já jsem nenechala shořet tu louč hned napoprvé! Nemusela bych nyní jako matka trpět a dopouštět se zločinu!“

Ještě chvíli naříkala, ale nakonec louč, kterou držela, hodila do ohně. Ruka se jí při tom chvěla a musela se obrátit stranou. Jakmile louč začala hořet, zoufalé matce se zdálo, že zaslechla bolestné sténání.

V ten okamžik pocítil vzdálený Meleagros, že ho uvnitř něco hrozně pálí, jako by mu útroby hořely tajemným žárem. Cítí krutou bolest, ale snaží se ji mužně nést.

Zanedlouho jí však podléhá a poznává, že dny jeho života jsou sečteny. Volá naposled otce, bratry a sestry a snad volá i matku. Hlas mu slábne. S hořícím ohněm jeho bolesti vzrůstaly, ale jak oheň v krbu ochaboval, slábly též. Až pak najednou uhasl oheň a zhasl i Meleagros. Zhasl navždy. Ve chvíli, kdy oheň dohořel a ohniště se pokrylo šedavým popelem, rozplynul se Meleagrův dech do vzdušných vánků a jeho Stín sestoupil do říše mrtvých.

Celé město plakalo, mladí i staří, šlechta i lid. Král Oineus si zohyzdil tváře i vlasy prachem, vrhl se na zem a stýskal si na svůj život. A královna, když si uvědomila, čeho se dopustila, probodla se mečem.

Těžko lze vylíčit zármutek Meleagrových sester. Měly vroucně rády svého bratra a jejich bolest byla ukrutná. Objímaly jeho mrtvé tělo, pokud z něho něco zbývalo, a líbaly je. A když se proměnilo v popel, sbíraly alespoň popel a tiskly ho k ňadrům. Potom se vrhly na čerstvý rov, objímaly kámen s pamětní deskou a skrápěly slzami Meleagrovo jméno.

Konečně po tolika pohromách Artemidin hněv polevil. Ubohým sestrám Meleagrovým odňala lidskou podobu, dala na nich narůst peří, paže jim změnila v křídla, rty proměnila v zobák. Staly se z nich perličky.

Po skončení honu se Atalanté vrátila k svým rodičům do Arkadie. Žila dále v lesích. Rozhodla se, že se neprovdá a zasvětí svůj život panenské bohyni Artemidě. Doprovázela otce do lesa a byla šťastna. Do míst, kam docházeli, přišel jednou i panovník té země, král Ijásión. Uviděl Atalantu a dlouho se na ni zpytavě díval. Je to zvláštní dívka, říkal si. Pak k ní přistoupil a zeptal se, s kým je v lese.

„S otcem!“ odpověděla Atalanté.

„Zavolej mi ho!“ požádal král.

Atalanté tak učinila a král pak dlouho mluvil se starým lovcem. Kladl mu různé otázky a chytačky a vzápětí byl přesvědčen, že ta okouzlující lovkyně je jeho dcera, kterou jako nemluvně dal kdysi zanést do hor. Už si na to několikrát vzpomněl a velmi ho to mrzelo, zvláště když mu zemřela manželka a zůstal sám.

Proto si dodal odvahy a požádal Atalantina pěstouna, aby mu ji dal. S těžkým srdcem vyhověl ten dobrý muž králi, ale co měl dělat? Bál se krále a o Atalantě byl přesvědčen, že láska a vděčnost k dosavadním pěstounům jí nikdy ze srdce nevymizí.

A tak se dostala Atalanté tam, kde se narodila a kde měla původně vyrůstat. S lesem se nerozloučila, lovila dál zvěř a cvičila se v běhu. Byla krásná a brzy leckterý z mužů zatoužil, aby se stala jeho ženou. Po čase, když se o ni ucházelo tolik ženichů, sám král jí domlouval, aby se provdala. Atalanté však byla věrná svému slibu a všechny muže odmítala.

Ale co platno, když jednoho odmítla a deset jiných se jí nabízelo. Proto Atalanté, aby se jich zbavila a odstrašila i všechny budoucí nápadníky, stanovila tuto podmínku: »Kdo mě bude chtít získat za ženu, musí se mnou napřed závodit v běhu. Kdo nade mnou zvítězí, toho si vezmu. Kdo však podlehne, zaplatí to svou hlavou.«

Byla to krutá podmínka, ale přesto se přihlásilo mnoho ženichů v naději, že ji splní a získají Atalantu za ženu. Když zase jednou běželi o závod, vmísil se v množství diváků i Hippomenés, mladík ze vznešeného rodu a oslnivě krásný. Chystal se podívat na nerovný zápas a již napřed v rozhořčení volal: „Cožpak stojí některá žena za tak těžkou zkoušku?“[2]

Takto přísně odsuzoval přílišnou lásku Atalantiných nápadníků. Ale když spatřil Atalantu na závodní dráze, ztělesněný půvab, osmahlou krásku s roztančenými vlasy na ramenou, jež se téměř ani země nedotýkala a mihla se kolem diváků jako šíp, tu Hippomenés užasl, zdvihl ruce a volal:

„Ach, kéž mi odpustí každý, koho jsem před chvílí odsuzoval! To jsem ještě neznal cenu odměny, pro niž muži dávají všanc svůj život!“

Ještě se chvíli díval a již si přál, aby nad ní nikdo nezvítězil, aby se i on mohl pokusit o štěstí. Odvážným přejí sami bohové, ubezpečoval se Hippomenés a již byl rozhodnut, že poběží s Atalantou.

Závod se skončil. Vítězná Atalanté se věnčí na oslavu vínkem a přemožení se loučí se životem. Hippomenés se však neděsí osudu přemožených a odvážně předstupuje před božskou dívku.

„Nečiníš dobře,“ řekl jí, „když dychtíš po tak laciné slávě. Jaké to vítězství přemáhat slabé? Pojď závodit se mnou! Zvítězím-li, nebudeš se muset hanbit, žes podlehla takovému muži, jako jsem já. A podlehnu-li, pak si na věky získáš slávu a čest, žes zvítězila nade mnou!“

Atalanté se naň dlouze podívala a neví, co si má přát: vyhrát či podlehnout? V duchu se zlobí na sličného mladíka, proč se chce připravit o život kvůli ní. Vzápětí zas chválí jeho odvahu a statečnost, že se neděsí smrti, nebude-li mu štěstí přát. Ach, jak by ráda zvolala: „Odejdi, cizinče, dokud je čas, a nemysli na tu krvavou svatbu! Vždyť je tolik rozumných dívek, vyber si některou z nich!“

Proč najednou takhle uvažuji, když už jsem tolik mužů zničila, plísní se Atalanté. Je to konečně jeho věc, když se nedá odstrašit krví tolika přemožených nápadníků!

Atalantino srdce, jež dosud nepoznalo lásku, překypuje najednou tímto podivným citem. Proto tak různé myšlenky jí víří hlavou. „Kéž by nade mnou zvítězil!“ bylo její poslední přání, když nakonec přijala Hippomenovu nabídku a vstoupila s ním na závodní dráhu.

Hippomenés předtím vroucně vzýval o pomoc Afrodítu, bohyni lásky. Bohyně ho vyslyšela. Nikým nespatřena přistoupila k mladíkovi, podala mu tři zlatá jablka a poučila ho, jak jich má použít. Hippomenés se zaradoval a bez obav pak čekal na znamení trubky, kdy oba vyrazili. Rychlé nohy se lehounce dotýkaly písku, takže se divákům zdálo, že by ti dva mohli i po moři běžet a neomočili by si chodidla. Přízeň diváků byla na straně Hippomenově. Radostným pokřikem mu dodávali odvahy a povzbuzovali ho, aby napjal všechny síly a zvítězil.

Atalanté ho už mohla několikrát předběhnout, ale úmyslně se opozdila, co chvíli mu hleděla v tvář a jen nerada z něho spouštěla zraky. Oběma již sálal z úst vyprahlý dech, ale k cíli bylo ještě daleko. Vtom upustil Hippomenés na zem první zlaté jablko. Atalanté se pro ně s úžasem sehnula a chvilku se radovala z té zlaté krásy. Zatím ji soupeř o kus předběhl. Diváci to provázeli potleskem. Špatně však znali Atalantu! Stačilo několik rychlejších pohybů a již měla soupeře za sebou. Hippomenés hodil před ni druhé jablko, a to tak, aby padlo kousek dál od dráhy. Atalanté jablko opět zvedla, zdržení dohonila a po chvíli byla zas o kus napřed.

Závod se chýlil ke konci. Atalanté byla stále napřed. Tu se Hippomenés opět vroucně modlil k Afrodítě, aby mu přispěla k vítězství. „Hoď potřetí, hodně daleko!“ vnukla mu bohyně.

Hippomenés tedy vyhodil vší silou poslední jablko. Letělo šikmo a dopadlo velký kus od dráhy. Atalanté zaváhala, má-li si pro ně doskočit. Odhadovala, oč se zpozdí. Ale Afrodíté ji přiměla, aby si pro jablko došla. Mimoto způsobila, že ten zlatý plod byl neobvykle těžký.

Atalanté se zdržela tak, že ji Hippomenés předběhl a zvítězil nad ní. Radostný pokřik a potlesk diváků oslavoval vítězného soupeře a všichni se i s králem radovali, že už nebudou v budoucnu nadarmo utráceny mladé životy nových a nových ženichů.

Brzy se slavila hlučná svatba se skvělou hostinou. Mladí manželé žili šťastně a jejich štěstí se ještě zvětšilo, když se jim po roce narodil roztomilý chlapeček.

Nebylo však souzeno, aby setrvali v štěstí až do stáří. Jednou se prohřešili proti mocné bohyni, která jim byla předtím tak nakloněna. Její přízeň se proměnila v hněv. Bohyně přemýšlela, má-li oba poslat do říše Stínů, ale smrt se jí zdála malým trestem. Rozhodla se, že je potrestá přísněji.

V tom okamžiku se oběma zahalila šíje plavou hřívou, prsty se zkřivily do drápů, paže se proměnily v nohy, tíha těla se přenesla na mocnou hruď. Do tváře jim bohyně vtiskla vzteklost a ústa proměnila v tlamu, z níž vycházel hrozný řev.

Oba, kdysi tak krásní, se proměnili v párek lvů.