Druhý medvěd na cestě

Oba se vydali do pátrání po medvědovi, který se měl tím směrem vracet zpět do rodných mrazivých krajů. Vyptávali se všech, koho směli a mohli, ale zvířata si často protiřečila. Jedni říkali, že tamtudy prošel před několika noci, zatímco druzí tvrdili, že tam akorát byl. Ani jejich informace o medvědovi nebyly stejné. Ti ho viděli špinavého, takže neměl vůbec bílou srst, další si mysleli, že naopak zešedivěl. Zkrátka nešlo zjistit, kdo jim říká pravdu, kdo si vymýšlí, balamutí je a střílí si z nich. I proto se hledání onoho medvěda značně protáhlo. Z chvilky se staly hodiny, noci, úplňky.

Ale přece po dlouhém a důkladném pátrání ho konečně našli zrovna ve chvíli, kdy se snažil u potůčku ulovit rybu. Je vlastně s podivem, že ho za tu celou dobu nepotkal jediný člověk. Jinak by ho nejspíš šoupli někam do zoo a přeli se o tom, co tam dělal. Ale to se naštěstí nestalo.

Stál teď u potoka a pokoušel se lovit ryby.

Lesní medvěd vykřikl, když ho uviděl. „Tak tady jsi! To jsme se tě nahledali. Jak ses měl, brachu?" a přiběhl k němu a pořádně ho olíznul, jak byl šťastný, že ho konečně našel.

Veverka ho zpovzdálí sledovala. Nikdy na vlastní oči neviděla tak majestátné zvíře. Velikostí předčil všechnu zvěř žijící v tamějším lese. Ale vůbec nejvíc vynikala jeho srst, která bila do očí. A zdála se veverce jako sníh, ačkoliv trochu špinavý sníh.

Hnědý medvěd si uvědomil, že tam nechal stát stranou veverku, načež ještě dodal: „Mimochodem, támhle ta veverka mi moc pomohla při tvém hledání. Chtěla se na tebe podívat. Mohl bys jí něco předvést?"

A veverka se osmělila, přišla blíž, ale ostýchavě, neboť měla z medvěda poměrně strach. Ten až do teď nemluvil. Jen pohlédl na veverku, když k němu přišla, zničehožnic si stoupl na zadní, vycenil zuby a hlasitě zařval. Veverka nečekala a ihned skočila vyklepaná na strom.

Medvěd se pak vrátil na všechny čtyři a pořádně se tomu zasmál. „To byla jen legrace," řekl pak, „pojď zpátky."

A i když se veverka stále dost bála, pomaličku slezla. Ale už nepřišla k medvědovi tak blízko.

Lední medvěd mezitím začal mluvit. „Jak se mám? Povím ti, že hrozivě. Nevidíš, jak jsem zhubnul? Vždyť jsem samá kost a kůže."

A skutečně byl medvěd pohublý, asi dlouho strádal. Navíc neměl ani tak zdravou srst, zuby, oči.

„Byl to ale špatný nápad. Už nikdy nechci měnit. Domov je domov, i když je tam zima a pusto. Už se tam moc těším," pověděl jim, pak stočil svůj zrak opět na rybky plující a skákající ve vodě a začal je chytat. Jenže když se mu jednu povedlo chytit, pustil ji.

Veverka nechápala, proč tak činí, když vypadal, že by potřeboval něco sníst. Ale neodvážila se cokoliv poznamenat. A proto se ozval druhý medvěd. „Co to vyvádíš? Nemáš hlad?"

Bílý medvěd nepolevoval ve svém úsilí a soustředil se na lov i nadále. Ale poznamenal: „To si piš, že mám hlad, ale prvně musím najít tu podivnou rybu. To ona mi způsobila všechny ty trable."

Oba, jak na něj zírali, se sami sebe ptali, jestli se nezbláznil. Proč by pouštěl medvěd všechny ryby, kdyby měl hlad? To nedávalo pražádný smysl. Medvěd si pak uvědomil, že to možná vypadá divně, a proto se rozhodl, že jim vše v rychlosti poví.

Medvěde, medvěde,

Co to tu děláte?

Něco tam hledáte?

Medvěde, medvěde,

Kde jste se toulal?

Druhý medvěd oči mžoural.

A medvěde, medvěde,

co jste žral?

Vždyť jste na pohled jen

kost, kůže a samý žal...