Na stopě princezny

Když došli do prázdného hostince, bylo už k večeru. Normálně síň praskala ve švech, ale od smutku tam málokdy vkročila lidská noha, protože nikdo neměl peněz na utrácení. Zasedli ke stolu a čekali, dokud je někdo neobslouží. Nikde však nebyla ani obsluha.

„Perfektní místo, abych vám řekl, co si myslím," přimknul se ještě trochu víc ke kolegům u stolu, když nabyl jistoty, že jsou sami, a potichu jim řekl svou teorii.

„Tak si myslím, že mám v tom docela jasno. Princeznu musela unést církev, která má teď město pod palcem. Ale jistě to neudělala sama. Řekl bych, že ruce si za ně špinil někdo docela jiný. Ještě nevím, kdo to mohl byl. Mohli to být třeba řemeslníci. Obchodníky bych z toho rovnou vynechal. Ti akorát ztrátou princezny tratí. A lidé z chudinské čtvrti to také nebyli, protože by jim to vůbec nepřilepšilo. Hmm, to je asi všechno, co jsem vám chtěl říct. Kde je princezna, to netuším."

Matěj s Jindrou ho bedlivě doposlechli. Jak skončil, tak si založili ruce, opřeli se o zeď a oba se zahloubali do svých myšlenek. „Mají to chytře vymyšlené, to se musí uznat. Když princeznu najdeme, nikdo si to nebude spojovat s kostelem," přemýšlel nahlas Matěj.

„Ale nejdřív bychom ji museli najít," přidal své Jindra.

Tak tam ti tři mlčky seděli a hloubali nad tím, kde by se princeznička mohla nacházet. Ani téměř nedutali, když vtom najednou se spustil kolem nich hrozný rámus. Podívali se, odkud hluk přichází. V uličce stál hubený zarostlý mužíček, který shodil veškeré nádobí. Teď je sbíral nevrle ze země.

Mladík celou dobu špacíroval uši, aby zaslechl, o čem se ti tři baví. Slyšel vše, ale když byl otázán, zdali je poslouchal, zalhal. „Ne, nic jsem neslyšel. Akorát jsem vešel." Pravda však byla taková, že jak je doposlechl, srdce mu začalo divoce bít tak, že nedával pozor, a porazil proto všechny misky, talíře a hrnce.

Nikomu z nich se jeho tvrzení nezdálo. „Víte vy co," otočil se Ignác na ostatní a tiše jim řekl „já bych ho sledoval. Třeba nás k princezně zavede. Vypadá dost podezřele."

A všichni s plánem souhlasili. Začali se proto bavit o všednostech, aby mužík nenabral podezření, ale po očku pozorovali každý jeho pohyb. Ten si, snad aby rovněž nebyl podezřelý, sedl ke stolu a nenápadně pozoroval okolí.

„Dáte si něco, pánové?" přišla k nim konečně hostinská. Než však stihli odpovědět, ještě dodala: „Promiňte mi tu prodlevu. Nejsem poslední dobou na hosty vůbec zvyklá." To se snažila omluvit, protože ve skutečnosti usnula a probudil ji až jakýsi rachot.

Objednali si u ní pak korbel piva. Když jim hostinská nápoje přinesla, potichu se jí zeptali na toho podivného mužíka sedícího u stolu.

„Ten?" ukázala na něj hostinská, aniž by brala ohledy na to, že ji vidí. „Říkají mu Goliáš. Má pořád prsty v něčem nekalém. Raději se mu vyvarujte," poradila jim a odešla pryč. Ale to se jim náramně hodilo. Ťukli si s pivem a ze žízně ho během chviličky vypili. Stouplo jim do hlavy a hned si objednali druhou rundu.

Než by člověk řekl krčma, runda byla pátá. Naši tři mládenci se veselili, radovali, téměř křičeli a zapomněli na to, co chtěli podniknout. Jen se nedivte. Ještě dnes je měli popravit, tak se radovali ze života. Když vypili i medovinu, bylo už k půlnoci. Goliáš tam stále mlčky seděl a muže pozorně sledoval.

Vůbec největší a nejhorší hloupost učinil Matěj. To jim totiž hostinská vystavila účet za patnáct piv, dvě medoviny a nocleh na jednu noc.

„Tak já vám ukážu takový kouzlo, jo?!" poklepal prsty na čepici na hlavě a řekl při tom, že si přeje dost peněz na zaplacení účtů. Pak čapku nadzvedl. Měl tam několik zlatých mincí. Matěj se začal smát. Jenže jak sebou trhal, mince popadali na zem. Hostinská je hned začala honit a Ignác s Jindrou jí ze stolu pomáhali. A tak se nedivte, že když hluční hosté odešli do hajan, ten zlodějíček si pronajal taky pokoj, aby Matějovi ve spánku tu čapku ukradl.

Všichni tři měli spát v jedné docela malé cimře na samostatných matracích. Jakmile přišli do pokoje, hned ulehli a usnuli. Přece jenom se toho na ně seběhlo v jeden jediný den opravdu hodně. Ještě ráno byli ve vězení, v poledne na šibenici a odpoledne na stopě princezny. Při spaní řezali dříví, že by to probudilo i mrtvého.

Goliáš ještě chvilku po jejich odchodu čekal dole. Hostinská se divila, že si pronajal taky pokoj, tušila v tom nějakou levotu, ale peníze dostala, a tudíž mu dala malinkatý pokojík naproti cizincům.

Když uteklo asi půl hodiny od odchodu opilých hostů, šel do svého pokoje i Goliáš. Odložil si tam své věci a na chvilku si lehl. Byl sice unavený, ale zlodějina vás naučí, abyste dokázali se spánkem bojovat. Když se mu zavíraly oči, štípnul se. Zabíralo to. Poslouchal pohyby hostinské. Čekal, až si půjde ulehnout. Přece jenom nechtěl žádné svědky. Ta ještě chodila po světnici a uklízela nádobí. Po chvilce bylo ticho. Goliáš raději ještě chviličku počkal. Bylo stále ticho. Teď se naskytla správná chvíle.

Zvedl se z matrace a bos šel na chodbu. Boty neměl, protože tak byl tišší. Mohla být hodina po půlnoci. Tehdy nebyly žádné plynové lampičky a svíčky se na noc sfoukávaly, takže byla tma jako v ranci. Poslepu musel nahmatat kliku od pokoje. Povedlo se. Vstoupil dovnitř. Dveře zavrzaly, ale v porovnání s chrápáním to nic nebylo. Do pokoje pronikalo světlo odrážené měsícem. Navíc měl zrak na noc vytrénovaný, takže v pokoji viděl jako přes den. Když spatřil čepičku, naježily se mu všechny chlupy na těle. Cítil obrovské vzrušení. Vyrazil kupředu, jako kočka se blížil ke své kořisti.

Došlápl a prkno nahlas zavrzalo. Zastavil se. Ale všichni tři chrápali dál. Goliáš mohl pokračovat. Už byl jen kousíček od spícího Matěje. Ten hlasitě oddechoval, neměl nejmenší ponětí, co se děje. Čepici měl stále na hlavě. Jak přišel do pokoje, tak s ní hned ulehl. Goliáš po ní chňapnul. Nastal však problém. Matěj na ní ležel, takže nešla lehko vysunout. Snažil se ji opatrně získat. , ale nešlo to. Matějova hlava byla příliš těžká. Ještě to lehce vyzkoušel, ale ne a ne ji získat. Došla mu trpělivost. Jednoduše ji zpod hlavy silou vytrhnul. Teď ji držel v rukou a sledoval, jestli se Matěj probudí. Nic.

A tak zloděj z pokoje odcházel s úsměvem od ucha k uchu. Měl radost jako malý kluk, když náhle uslyšel hlas, který říkal: „Čepice, kouzelná čepice."

Goliáš se vyděsil, že se snad jeho oběť probudila, a tak se dal raději na útěk. Z pokoje utekl, a aniž zavřel dveře, aniž si vzal svoje věci, dal se dolů ze schodů. Východ z hostince našel snadno. Pelášil pak pryč, jak nejrychleji uměl. Nebylo však vůbec třeba. Matěj mluvil pouze ze spaní.