Osvoboďte princeznu!

Z provizorního žaláře vedly pryč jen jedny dveře, které byly posazené nad schody. Jakmile jimi prošli, octli se v jakémsi skladišti, kde byly na sobě naházené bedny s kořistí. Válelo se tam všemožné koření, šatstvo, výzdoba a různé hodnotné i nehodnotné pomůcky. Jednu věc by si vždycky mohli zloději pořídit. Někoho, kdo by jim tam uklidil. Měli tam obrovský nepořádek.

Vedly odtamtud dvě cesty, obě nahoru. Jednak tam bylo velice úzké točité schodiště, které netušili, kam pokračuje, jednak tam bylo velice široké schodiště u jedné ze stran místnosti, kterým přišli do žaláře. Z té strany se k nim dostávaly hrubé zvuky řinčení a křiku, jako by tam spolu někdo bojoval.

Oni to nemohli tušit, ale nahoře se tam prali zlodějíčci o tu kouzelnou čepici. Každému došlo, že pokud ji získá, už nebude muset nikdy jakkoliv pracovat. Šéf si ji chtěl nechat pro sebe, jenže to se nelíbilo jeho poskokům. Když mu ji vzali, radovali se jen chvíli. Pak propukl spor o to, kdo ji získá. Přivlastnil si ji Goliáš, který ji ukradl. Ten jako první padl k zemi při boji o čepici. Vůbec nejsmutnější bylo, že se už bojovalo o nic. Čepici roztrhali hned na začátku, a aniž by si toho všimli, pokračovali v bojůvkách dál.

Matěj, Ignác a Jindra se proto rozhodli jít po točitém schodišti, kde bylo až nápadně ticho. To vedlo do malé místnůstky s několika truhlami a zamčenými dveřmi. Zde si banditi schovávali některé z pokladů. Ta nejlepší kořist byla zamknuta za těžkými kovově pobitými dveřmi, od nichž měl klíč jen šéf tlupy. Ten, naštěstí pro dobrodruhy, ležel nehnutě na zemi. Jeho druzi ho zamordovali kvůli kouzelné čepici. Jindra zkusil otevřít ony kovové dveře. Nepochybně bylo zamčeno. Matěje napadlo odemknout klíčem, který měl u sebe žalářník zezdola. Klíč však nepasoval. A tak až Ignáce napadlo podívat se, jestli je nemá u sebe věčný spáč ze země.

Našel nějaký klíč a rychlostí blesku ho běžel ke dveřím vyzkoušet. Zámek cvaknul poprvé, podruhé a dveře se s hlasitým skřípáním otevřely.

Byla to asi o polovinu menší místnost než ta předchozí. Truhly tam byly poloviční. Okna tam byla miniaturní a strop byl velmi nízko. Uprostřed na stole plápolala svíčka, jelikož světla zvenku tam mnoho nepronikalo. Na stole ležel chléb a vedle něj ve džbánu stála voda. Svíčka osvětlovala na posteli ležícího člověka oblečeného v hadrech. Nebylo mu vidět do obličeje, protože byl přes něj přehozen šátek. Postava se nepohnula, když do místnosti vstoupili. Nejspíš jí zmizely veškeré naděje na propuštění. Člověka takový měsíční pobyt bez pohybu a bez přátelských obličejů velmi poznamená na duši i na těle.

„Princezno, jste to vy?!" ozval se Matěj. Nepřišla žádná odpověď.

„Přišli jsme vás zachránit," ozval se skrčený Ignác. Žádná odezva.

Jindra nečekal, přistoupil k ní a odkryl jí z obličeje šátek. I když zde princezna ležela několik týdnů, její tvář vypadala stále andělsky. Princezna spatřivši jeho úsměv, opřela si o jeho rameno hlavu a spokojením zavřela oči. Byla sice šťastná, ale neměla sil, aby se radovala. Věděla, že ji konečně někdo přišel zachránit.

Když se mládenci vynadívali na tu její krásnou tvář, uvědomili si, že princezničku musí vrátit zpět na hrad. Kvapem se s ní v náruči vrátili do skladiště. Tam si uvědomili, že křik shora mezitím ustal. Opatrně vyšli schody a ocitli se v jakési společenské místnosti, kde se tlupa scházela, domlouvala na akcích a jedla a pila. Na zemi leželo asi tucet těl. Někteří se zmítali v agonii, kroutili sebou. Jiní se jen nehybně dívali do stropu. Ti nejšťastnější z nich hlasitě oddechovali. Měli se probudit až za nějakou dobu. Matěj, Ignác a Jindra s princeznou v náruči přeskákali těla a dali se k východu, jehož polohu správně odtušili.

Když už viděli světlo z venku, zrychlili. Vtom se Matěj zastavil a řekl: „Běžte, za chvilku jsem u vás."

„Copak jsi se zbláznil?!" volal za vzdalujícím se Matějem Ignác. Když viděl, že nereaguje, nechal ho být a vyběhl ven za Jindrou s princeznou. Když už byli od domu dost vzdáleni, posadili se na zem. „Snad se ten Matěj tentokrát vrátí," řekl Ignác své obavy, ale zároveň se zasmál, protože se z domu dostali celí, dokonce s princeznou. Co víc si mohli přát? Blýskalo se na lepší časy.

Když vyšel z domu i Matěj, byl ověšen boty jako vánoční stromeček. „Kluci, obujme se," povídal Matěj a šibalsky se usmíval, „takhle ke královi nemůžeme."

Nicméně Ignác jeho srandu moc nechápal. „To jsi riskoval vlastní krk kvůli nějakým střevícům? Tohle nám už nedělej," prosil ho.

„Ale ne, šel jsem se podívat po čapce," bránil se Matěj. „Nemohl jsem ji však najít, tak jsem aspoň popadl tři páry bot. No co, hlavně, že je už po všem."

„Máš pravdu," přitakal Ignác, který nabyl klidu, „pojďme už na hrad."

Král opětovně vyhlížel zoufale z okna své komnaty. Byl šedivý posmutnělý den a vůbec to nevypadalo, že by ho mělo cokoliv udělat pěkným. Nazítří se měl konat pohřeb jeho milované dcerušky. Stále se nehodlal smířit s tím, že mu zmizela. Truchlil. Celé království to už vzdalo. Všichni měli za to, že šance na návrat princezny jsou nulové.

Náhle král zpozorněl. U hradní brány uviděl pohybující se postavy. Byly ještě daleko, takže ani neviděl, jak vypadají, ale dokázal určit, že jsou čtyři. Ano, vypadalo to, že jeden z nich nesl čtvrtého. „Co ti tu můžou chtít," divil se král u okna. Nevěděl, že mu nesou dceru.

Chlapci se společně s Liduškou pokoušeli vstoupit do hradu. Jenže stráž u brány je nechtěla pustit. Vypadali nuzně a takoví lidé tam dle hradní stráže nemají co pohledávat.

„Tak hele, neseme králi skvělou novinu a ty nás pustíš, nebo si najdeme vlastní cestu," pohrozil Jindra strážci. Mohli říct, že nesou princeznu, ale nevěděli, kdo všechno byl do jejího únosu zapleten. Proto o tom raději pomlčeli.

„Padejte odsud, jinak vás rozčtvrtíme," rozzlobil se strážce po Jindrově výhružce a připravil si halapartnu pro případný útok nebo obranu. Další tři strážci udělali totéž.

Byli tak blízko. Dokázali se dostat ze žaláře, našli princeznu, ale nemohli vstoupit do hradu. Vypadalo to zoufale. Strážci na ně navíc mohli každou chvílí zaútočit.

Matěj hleděl na hrad. Snad doufal, že tam najde odpovědi. V okně uviděl siluetu postavy. Zaradoval se a hned začal skákat, hned mávat a křičet, co nejvíc dokázal. „Veličenstvo, králi, majestátnosti, pusťte nás dovnitř!"

Strážci se smáli jeho zoufalému pokusu. Avšak propadli se málem do země, když uslyšeli za svými hlavami hromový hlas: „Pusťte je, hlupáci!"