Mahábhárata

(Některé pasáže jsou upraveny. Jsou seřazeny chronologicky. Domnívám se však, že nedokážu vystihnout ty nejlepší momenty, protože pokud se zaměřujeme jen na části, nevidíme celek. Pro ty z vás, koho by myšlenky zaujaly, doporučuji přečíst si celou knihu, případně podobné písemnosti jako třeba Bahavagita, Tao te' ting, Rozhovory a výroky.)

Nevědomost vždy vede k zármutku a zármutek je zaručeným plodem hříchu.

Každý tvor se v tomto světě rodí sám a také sám umírá, požívá výsledků svých dobrých i špatných činů a nakonec opouští nynější tělo, aby přijal další. Víra, že někdo je něčí příbuzný, není víc než pouhý klam.

Člověka, který ovládá své smysly, žádný nepřítel nikdy nepřemůže. Toho, kdo ví, že i zbraně, které nejsou z kovu, mohou být ostré a poranit tělo, tyto zbraně nezraní.

Kdo ovládá sám sebe, získává vládu nad světem.

Být za každých okolností ctnostný, je vyšší povinností než ochrana vlastního těla.

Hádkám nebude nikdy konec, neboť na slova lze vždycky odpovědět slovy.

Člověk vždy potřebuje porovnání. Když se má dobře, ale někdo lépe, může ho to rozhněvat.

Osud je jistě všemocný, Ó králi, ale my přesto získáváme výsledky našich vlastních činů. Máme svobodnou vůli. Svrchovaná moc pouze odpovídá na naše touhy. To následky našich činů jsou nevyhnutelné, nikoliv tyto činy samotné.

Ti, kteří se snaží sbírat med příliš vysoko, se natolik upnou ke svému cíli, že si ani nevšimnou hrozícího pádu.

Člověk, který následuje srdce jiného i navzdory lepšímu úsudku, podlehne utrpení, tak jako člověk, který se vydá na moře v lodi řízené dítětem.

Ten, kdo říká to, co je sice nepříjemné, ale prospěšné, je vzácný. Tento svět je plný hříšných lidí, kteří mluví příjemně.

Pij pokoru hlubokými doušky a opět vystřízlivíš, i když zbavuje opojení a má nepříjemnou chuť.

Vznešení nikdy nedbají na hrubá slova. I když jsou schopni jim to oplatit, neberou jednání vůči sobě vážně, neboť si raději připomínají to sebemenší dobro, které jim jejich nepřátelé kdy prokázali. Jelikož moudří znají vlastní pocity, rozumějí pocitům ostatních. Proto vždy jednají soucitně i se svými nepřáteli.

Nevědomé drtí den za dnem tisíce příčin zármutku a sta příčin strachu, ale učené nikdy nepřemohou.

Připoutanost k hmotě je kořenem utrpení. I nepatrná připoutanost, je-li živena, může člověka zničit, tak jako oheň v dutině stromu postupně spálí celý strom až ke kořenům.

Touha po bohatství, kterou nelze nijak zmírnit, je nejhorším nepřítelem člověka. Úsilí o majetek, slávu, následovníky a společnost milovaných osob je jen příčinou spoutanosti a nakonec bolesti.

Moudrý člověk, ať silný, slabý nebo v obtížné situaci, by měl svému pronásledovateli vždy odpustit. Odpuštění je nejvyšší ctnost. (,,Oko za oko a svět je slepý." - Mahátma Gándhí)

Nepochybuj o ctnosti proto, že nevidíš její výsledky.

Každá bytost se musí podrobit diktátu času.

Každého člověka časem potká štěstí i neštěstí. Moudrý člověk se proto ani neraduje, ani nermoutí. Podstupuje naopak askezi, aby dosáhl věčného štěstí zrozeného z duchovní realizace. Právě z askeze pochází největší štěstí, nikoliv ze zlepšování hmotných poměrů.