Druhá dohoda, kterou je dobré si vytvořit zní: Neber si nic osobně. Tak to je docela jednoduché, ne? Z předchozí kapitoly už víte, že každý člověk má vytvořené různé dohody. Takže všechno, co dělá, dělá v jejich rámci. Někteří lidé jsou jako stroje. Rozsvítí se jim zelená a oni jen zareagují tak, jak to dělají vždycky. A už nad tím hlouběji nepřemýšlí. Vy teď máte tu výhodu, že se nad tím můžete zamyslet.
Slova jsou jen slova. Slova jsou nositelem energie. Každý má úplně jinou představu o světě. Každý přemýšlí odlišně. Každý má jinak nastavená pravidla. Zatímco v nějaké vytříbené společnosti vás budou považovat za nuzáka, pokud přijdete v otrhaném oblečení, v jiných společnostech budete bráni za toho, kdo má styl. Mezi některými můžete mluvit jako dlaždič, zatímco jinde je neslušné použít sprostého slova.
Pro někoho jsem blbcem, ale pro jiného géniem. Někdo mě má za trpělivého, jiný ne. Vždycky situace posuzujeme z vlastního hlediska. Vždycky nás druzí posuzují z vlastního hlediska. A proto si o nás budou myslet své, ačkoliv pravda není. Nebo je?
Jedině vy znáte pravdu. Je to takové, jaké to je. Vy se znáte nejlépe. Vy znáte nejlépe své schopnosti. A proto jedině vy jste svým vlastním pánem.
Nejednou jsem byl divákem nejedné hádky. Nechápal jsem, jak někoho tolik může naštvat, že mu někdo neznámý, koho viděl poprvé v životě, řekl blbče. Co to je? Slovo. Co tím vyjádřil? Že si o něm myslí špatné věci. Je skutečně důležité, co si o mně myslí nějaký chlap, kterého už nikdy neuvidím? A i kdyby mi to řekl kamarád, na slova se dá vždycky odpovědět slovy. Hádkám nikdy nebude konec. Nejlepší je se do takových věcí vůbec nepouštět. Často tomu předchází jakýsi nadhoz, kdy nás někdo vyloženě ke sváru vybízí. Jsou totiž lidé, kteří milují konflikty. Jsou frustrováni ze života, tak potřebují přenést svůj jed na někoho jiného. Nadhodí a čekají, že jim míček vrátíte. Ale nedočkají se. Vy to necháte být, protože víte, že všechno, co lidé říkají, říkají v rámci svých dohod.
Jakmile se naučíte tuto dohodu, máte z velké části vyhráno. Nebrat si nic osobně. Ale neplatí to jen pro situace konfliktní. Platí to pro všechno, co vám kdy, kdo o vás řekl. Všechno lidé říkají ze své perspektivy. ,,Jsi hezký. Jsi chytrý. Jsi ošklivý. Umíš dobře hrát na kytaru. Ty mluvíš fakt dobře anglicky. Neumíš vařit, atd." Buď vám chtějí polichotit, vetřít se do přízně, nebo vyjadřují své stanovisko. SVÉ STANOVISKO. Ale jste snad výsledkem stanovisek ostatních? Jste jejich dílem? Jasně, že ne. Všechno o sobě víte nejlépe vy. Jen vy víte, jakou máte cenu. Jen vy víte skutečnou pravdu. Jen vy se můžete chválit a kritizovat. Ale ještě předtím se musíte naučit nezneužívat slovo. Pokud se naučíte tyto dvě dohody, máte téměř vyhráno, jste svobodní.
V minulé kapitole jsem uváděl příklad s plaváním. Pokud si o sobě myslím, že jsem špatný plavec, budu špatným plavcem. Nyní uvedu příklad v rámci druhé dohody, který uvádí i Miguel Ruiz.
V jednom bytě žila dcerka se svou mámou. Měli spolu výborný vztah. Jednoho dne, když zrovna Karla, dcerka, cvičila zpěv, její matka přišla domů z práce unavená a frustrovaná. Měla těžký den. Místo toho, aby energii přenesla někam jinam, rozhodla se pro slovo. Samozřejmě neměla na výběr, protože byla otrokem vlastních dohod. Přišla za dcerkou a naštvaná jí řekla: ,,Přestaň s tím kraválem. Kdo to tvoje kvičení má poslouchat?! Je to otřesné!" Ulevilo se jí, protože se zbavila trochu špatné energie, ale nyní ji v sobě měla Karla. Ta se zpěvem skončila a slova si vzala k srdci. ,,Takže zpívám hrozně. Neměla bych už zpívat," řekla si a učinila tak. A jenom kvůli několika větám už nikdy nezpívala, i když měla talent. A od té doby si myslela, že zpívá hrozně. Uvěřila tomu. Až po dlouhé době jí jeden človíček řekl, že zpívá krásně. Nevěřila mu. Ale jakmile jí to řeklo lidí více, uvěřila.
A co když je to přesně naopak? Zářným příkladem jsou děti, které jsou rodiči vyzdvihováni na úroveň bohů. Takové dítě má o sobě mylnou představu, že dokáže cokoliv. Nerozumí pak tomu, proč ho ostatní odsuzují, protože rodiče tvrdily něco jiného. Bude chvilku trvat, než přijde střet s realitou. A bude to střet bolestivý.
Proto pamatujte, že nikdo nad vámi není pánem. Znáte se nejlíp vy. Berete názory ostatních v potaz, ale neberete je vážně. Když se vám daří, chválíte se. Když se vám nedaří, z chyb se poučíte. S lidmi se zásadně nehádáte, protože víte, že to je přesně to, co chtějí. Zároveň znáte moc slova, takže jím neplýtváte a vždy zvažujete jeho použití.
Pokud někomu chcete polichotit nebo s někým nesouhlasíte, nezapomeňte uvést, že si to myslíte jen vy. Když to uděláte jako všeobecný fakt, dotyčný si to může vzít osobně. (Myslím si, že hraješ dobře fotbal. Mám za to, že se mýlíte. A nikoliv - Jsi vážně dobrý. To je blbost. Mýlíš se.)
Třetí dohoda zní: Nevytvářejte si domněnky. Osobně si myslím, že je to vůbec nejnáročnější úkol. Ale pokud se budete dohodou řídit, opět vám to přinese jistou svobodu.
Děláme to pořád. Odhadujeme situace, protože se učíme ze zkušeností. A pokud máme nějakou špatnou zkušenost, nechceme ji zažít znovu. Tentokrát začnu příklady, až pak povím, jak s dohodou pracovat.
Na basketbal se k trenérovi přihlásili dva noví hráči. První je velice otevřený, přátelský, zatímco druhý je prototyp sociálního losera. Takže ten první se hned stane dobrým hráčem, protože všichni k němu tak přistupují. Ten druhý však nikdy neobjeví své potenciály, i když by mohl být nejlepším hráčem světa, protože jak trenér, tak celý tým k němu přistupují s domněnkami.
Ale domněnka je třeba i chuť. Nejíme něco již od dětství, protože si myslíme, že nám to nechutná. Ale zapomínáme, že člověk se neustále mění.
Pokud máme s něčím jisté zkušenosti, očekáváme je podobné i v budoucnosti. Jistě nám to usnadňuje život, ale na stranu druhou nám to zavírá leckteré dveře. Je třeba rozlišovat fakta a domněnky. Víme, že když sáhneme na rozpálená kamna, spálíme se. To není doměnnka, to je fakt. Ale jak můžeme vědět, že když s tím člověkem půjdeme ven, že nás opět zraní?
Lidé si neustále vytváří domněnky. Jak kdyby předpokládali, že se nic nemění. Pokud tomu uvěří, sami se nezmění. Ale jak řekl Hérakleitos: "Nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky". Nejde zažít dvakrát úplně tu stejnou situaci. I když je stejný výsledek, dojde se k němu vždycky jinak. Největším problémem totiž domněnek je ten, že výsledek bude většinou stejný.
Pokud mám jít na nějakou akci, kde se mi minule nelíbilo, už tak trochu předpokládám, že se mi tam znovu líbit nebude. Stavím se do té role, čímž ke všemu přistupuju skepticky. A pakliže se mi domněnka potvrdí, akorát se v tom víc utvrdím, řeknu si, ,,No jo, zase jsem měl pravdu." a nejspíš už nikdy na podobnou akci nepůjdu.
Všechno je řečeno v basketbalovém příkladu. Trenér si dle chování nového hráče myslí, že bude špatný. Je k němu skeptický, nedává mu prostor, takže spoluhráči se k němu začnou chovat stejně. Hráč pak nebude na tréninky chodit pravidelně, protože tam pro něj není přátelská atmosféra. A na základě toho se trenér utvrdí ve své domněnce a bude se prohlašovat za někoho, kdo umí odhadovat lidi. Ale mohl za to ve skutečnosti on, kdo z hráče utvořil nehráče.
Musíme si prvně uvědomit, že každá situace je jedinečná. Čas jde neustále dopředu a lidé s ním. Všechno se mění. Nic není stabilní. Pokud si tohle uvědomíme, pochopíme, že pocity nejde vyjádřit jen slovy - dobrý a špatný. Slovo nám život opravdu zjednodušilo, ale zároveň nás o hodně ochudilo.
Neexistuje nic jako dobrý a špatný. Existuje přesně to, co je. Když dvě situace pojmenujeme jako dobré, nemůžeme říct, že byly stejné. S domněnkami je těžké bojovat. Děláme to automaticky. Ale přesto existuje pár triků.
Nejčastěji si domněnky tvořím, když mám někam jít, kam se mi dvakrát nechce. Ať už je to nějaký úřad nebo nějaké formální místo. Když už mě něco takového čeká, jen si říkám základní činnosti, kterým nepřisuzuju vlastnosti. Prostě tam přijdu, řeknu, co potřebuju a odejdu. Neříkám si, že tam budu čekat hodiny, že tam budou nepříjemní lidé. Naopak. Kdo pochopí pravou podstatu života, přijdou mu takové situace vlastně komické.
Když jsem šel do nemocnice, kam mám vždycky odpor chodit, zkusil jsem si to v hlavě trochu přenastavit. Jednak jsem si řekl, že tam přijdu, počkám, nechám se vyšetřit, a zase odejdu, čímž nemám možnost přisoudit situacím žádné vlastnosti. A jednak jsem si řekl, že se budu řídit ostatními dohodami. Nikdo to tam nečekal. Opravdu každý, s kým jsem mluvil, byl rád, že mluví se mnou. Ať už sestry nebo doktoři jsou zvyklí, že tam chodí netrpěliví, nepříjemní lidé, kteří se už nemůžou dočkat, až budou pryč. Přistoupil jsem k tomu trochu jinak, na každého jsem byl příjemný, a uteklo mi to tak rychle.
Snažím se být tím, kým bych chtěl být. Jednám s lidmi tak, jak bych chtěl, aby jednali se mnou. Pokouším se o to, aby se mé chování stalo jakousi normou. A vždycky vše dělám nejlépe, jak dovedu, abych se později nemusel kritizovat. To je dohoda poslední. O té v další kapitole.