Pokud přikládáte mezilidské komunikaci důležitost, následující kapitola by vás neměla minout.
Místo toho, abych zde uváděl nicneříkající definice komunikace, raději se zamyslíme nad smyslem komunikace. Zeptáme se, proč spolu komunikujeme.
Pokud jste si přečetli i předchozí kapitoly, pak vám jistě dojde, že komunikace je hra slov. Probíhá v prostoru a čase a má určitá pravidla. Komunikace není jen prosté předání slova. Komunikujeme o tom, co jsou naše pocity. Komunikujeme, protože chceme přijímat nové vstupy, nové informace. Komunikujeme, protože se chceme zbavit přebytečné energie.
Ale kdybychom o této činnosti přemýšleli jen jako o předávání informací, zmizela by z toho veškerá hra, což samozřejmě nechceme. Ptáme se proto, jak máme mluvit, abychom ostatní zaujali. O čem máme mluvit, abychom dokázali jiné přemluvit pro svou věc? Pokud se nad tím zamyslíme, pak je to velmi náročná hra, která vyžaduje důkladnou přípravu.
Ze všeho nejdřív je důležité si uvědomit pravidla komunikace. Ty má každý jiné. Zatímco někomu nevadí mluvit sprostě, jiný si potrpí na mluvu vytříbenou a košatou. Někdo je formální, zatímco jiný vždy mluví s lidmi neformálně.
Naši mluvu samozřejmě uzpůsobujeme osobě a místu. Asi jinak budeme mluvit s kamarádem než s nadřízeným. Jinak budeme mluvit, když je hluk, nebo ticho. To jsou fakta, která si uvědomujeme bez přemýšlení, ale jsou důležitá pro schopnost komunikace.
Každý má nějaká pravidla. Pokud je vypozorujeme, získáme si cestu k dané osobě. Lidé formální mají rádi, když s nimi mluvíme vznešeně. Lidé prostí rádi mluví jednoduše.
Komunikace je hra. Pokud budete s prostým člověkem mluvit jako s filozofem, může ho naštvat, že používáte slova, která on nezná. Může si myslet, že se nad ním povyšujete. A naopak. Pokud budete prostě mluvit s člověkem, který si přijde vznešený, bude se nad vámi povyšovat. Ano, komunikace je i boj. Tato fakta je důležité vědět, pokud chcete ostatní zaujmout. Proto si pamatujte, že každý má jiná pravidla.
Důležitým aspektem při komunikaci je hlas a gestikulace.
Obecně se nám líbí lidé bez vad řečí, kteří dokážou výborně artikulovat a mluvit sebevědomě. Takového hlasu je nutno dosáhnout pomocí nejrůznějších cvičení. Jistou úlohu samozřejmě hraje genetika, avšak nepřisuzoval bych ji až tak velkou roli. Do jisté míry záleží na tom, jak máte uzpůsobené tělo. Snažit byste se měli o soulad těla a duše. Jakmile zanedbáváme jednu stranu, přicházíme tím o jisté výhody. Veledůležité je hlas trénovat. Dítě se nikdy nemůže stát licitátorem, pakliže nebude mluvit. V tomto ohledu doporučuji trénovat především dech. S tím souvisí má rada hrání nejlépe na dechový nástroj. Ale může to být i zpěv, vytrvalostní sport. I u meditace prohlubujete dech. Jako další je možné praktikovat mluvené čtení, u kterého si provičujete výslovnost a artikulaci. Rovněž se stáváte sebevědomějšími.
Důležitý je i proces čtení, u kterého se učíme nová slova, slovosled. Díky tomu se učíme tvořit věty, posléze argumentovat. Záleží samozřejmě, co čteme. Proto by se v průběhu stárnutí měla náročnost knih ztěžovat. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Musíte také komunikovat s reálnými osobami. Cvičte se. Má to smysl.
U aktu mluvení je také důležitá gestikulace. Největší řečníci dob o tom věděli svoje. Přední politici trénují svoji gestikulaci i několik hodin denně. Ale samozřejmě záleží, jak moc chcete druhé uchvátit. Zase není třeba máchat dynamicky rukama okolo sebe s každou osobou.
Jelikož je naším nejdůležitějším smyslem zrak, přijímáme spoustu informací také pomocí zraku. Jednotlivé smysly nám umožňují propojovat sdělení do ucelenějšího rámce. Nejvíc vás učitel naučí, pokud bude apelovat na všechny vaše smysly. Vy se toho naučíte nejvíc, pokud budete apelovat na všechny vaše smysly.
Gestikulace je nejvíc přirozená věc. Je to jako tanec. Tanec má jakákoliv kultura. Touhu tančit má v sobě každý člověk. Už malé děti vyjadřují radost pomocí tance. Pakliže se touhy tančit vzdáme, potlačujeme svou vlastní potřebu a o něco připravujeme ostatní. Neopomínejte řeč těla při mluvení.
Pokud se vám někdo nedívá do očí, buď je stydlivý, není mu to příjemné, povyšuje se nad vámi, nebo vám nevěnuje pozornost.
Většina lidí si potrpí při komunikaci na oční kontakt. Když se někomu díváte do očí, ukazujete mu tím, že mu věnujete pozornost, a zároveň jste schopni poznat, jaké emoce dává najevo. Takovou radost nebo smutek nepoznáte ze zakřivení úst, ale právě z očí. Psychopatičtí politici dokáží využívat smích k užitku. Ale pravý smích vždy doprovází vrásky u očí a zúžená oční víčka. Drtivá většina lidí však klamat obličejem nedokáže. Jde tak proto především z očí poznat, že vám někdo lže.
Oči jsou bránou do duše.
Lhaní je také hra, neboť si při něm vytváříme nové světy. Jak poznáte, že někdo lže? Většinou snadno. Člověk při lhaní má tendenci uhýbat zrakem, mluvit o skutečnostech nikoliv ve vlastní osobě, ale v osobě cizí. (To byl on. Nikoliv, To nebyl já.) Pravda je většinou krátká. Když chce člověk zalhat, vymýšlí si často propracovaný příběh, aby to vypadalo, že si jej skutečně nevymyslel. Sami zkuste přetvořit nějakou událost, která se vám stala tak, abyste zalhali. Člověk se často cítí dotčeně, pokud ho nařknete ze lži. Jednoduše se vyptávejte při podezření na detaily. Tázaný si začne neskutečně vymýšlet věci, které si nelze pamatovat. Pak jednoduše najdete nesrovnalosti nebo se sám dozná. Snažte se člověka ze lží neobviňovat. Udělají to nakonec sami, alespoň pokud nejsou sociopati. I proto máme svědomí.
Máte dvě možnosti. Buď zvolíte typ Dale Carnegie, aneb jeho Jak získávat přátelé a působit na lidi, anebo si jednoduše řeknete, že budete s druhými mluvit tak, jak byste chtěli, aby druzí mluvili s vámi.
První možnost je jakýsi návod, jak správně komunikovat s lidmi. Je určitě užitečné si některou takovou publikaci přečíst (protože jich jistě jsou stovky).
Pokud se rozhodnete pro možnost druhou, bude to velmi náročné. Ale po přečtení této kapitoly to nebude zase tolik těžké. Jednoduše se musíte sami sebe ptát: Jak bych se chtěl lidem jevit? Jak bych chtěl, aby oni mluvili se mnou? Můžete si to sepsat a máte plán.
Samozřejmě musíte počítat s tím, že spousta lidí nezná nějakou asertivní komunikaci. Někdo vám bude skákat do řeči, jiný vás nenechá ani mluvit, a ten poslední vás bude urážet. Ale vy se nemusíte ničeho bát. V kapitole Čtyři dohody se dočtete proč.
Nesmíte klesat na úroveň jiných, jenom kvůli tomu, že vás k tomu vybízejí. Lidé často chtějí konflikt. Těší se, až vy začnete křičet na ně, až na ně začnete být oškliví, protože vás k tomu vybízejí. Je to hra. Ale vy musíte pevně stát ve vlastních zásadách, protože jste ukázkou uvědomělého člověka, který může být vzorem pro ostatní. Sice vám to nemusí připadat, ale tím jak mluvíte, o čem mluvíte, ovlivňujete ostatní. Vaše výstupy, jsou jejich vstupy.
Už jste se dověděli, že byste měli trénovat svou gestikulaci a svůj hlas. Důležité je také postavení těla. Lépe a snadněji se vám bude mluvit, když budete narovnaní. Druhým byste neměli skákat do řeči, i za cenu, že mluví příliš dlouho. Automaticky pak očekávejte, že vám druhý do řeči rovněž neskočí. Pokud vám přesto do řeči skáče, mluvte dál, ale nezvyšujte hlas. Je dost pravděpodobné, že vás překřičí, ale dostane tím zpětnou vazbu a později se nad sebou zamyslí.
Vaše argumenty by měli mít logické základy, nikdy byste neměli sklouzávat ke zvyšování hlasu, urážkám, nadávkám. Druhé skutečně poslouchejte. Nechte je domluvit, než si přichystáte odpověď. Často mají také logické argumenty. Snažte se je pochopit. Zajímejte se o ostatní. Díky jiným si utváříte širší obraz. Bavte se se všemi, kdo o to stojí. Nežijte ve své sociální bublině. Díky tomu pochopíte, proč lidé různě přemýšlejí. Naše myšlení je nutně vázané na slovní zásobu.
Nejlepší je upletňovat sebereflexi. Psát si deník nebo si alespoň říkat, jak, proč jsem se v některých situacích zachoval. Limitujete tím příští chyby. Chvalte se za úspěchy a učte se z chyb.
Opět si všímejte, jak druzí mluví a gestikulují. Pochopíte pak, co jsou za lidi. Ke správné komunikace, jak jsem zde již psal, je nesmírně důležité uplatňovat čtyři dohody, o kterých se můžete dočíst dále.