Bylo to nedávno, když jsem se zrovinka procházel klikatými uličkami noční Prahy, pozoroval různorodé stavby, obdivoval malůvky, sochy, vzdával hold architektů a stavitelům, když tu mě z mého zasnění vytrhlo kachní kejhání. Jen si to představte – jste uprostřed města, mezi samými domy, řeka je od vás vzdálená notnou dobu chůze a nikde v okolí není žádné chrastí či křoví, kde by se ta vyděšená opeřená stvoření mohla schovat.
Kachny upoutaly moji pozornost o to víc, protože si to po chodníku rázovaly vedle mě, jako by se nechumelilo.
„Co tu děláte, kachny?“ zeptal jsem se jich jen tak z legrace, aniž bych čekal nějakou chytrou odpověď.
„Gagaga,“ stroze mi odpověděly.
Tak to jsem si s nimi příliš nepopovídal. Ale co byste taky jiného čekali? Alespoň jsem si je mohl detailně prohlédnout, přičemž jsem doufal, že zrak mi leccos napoví. A skutečně – zrak mě nezklamal – všiml jsem si, že jedna z kachen kulhá. „Možná proto zůstávají tady v ulicích. Jsou unavené z hledání cesty domů,“ pomyslel jsem si.
Pro nás je jednoduché nasednout do autobusu, který nás zaveze až k našemu domu. A kdyby nám tam nezajel, můžeme jít pěšky, protože se v ulicích vyznáme. Takové lidské ulice jsou povětšinou rovné. Ale co ta kachna s kačerem? Ty v nich mohli bloudit až do konce svých dnů, protože se jim museli zdát nekonečné a nesmyslné. Někde u vody by se jistě vznesli, podívali se, kde se nacházejí, ale tady, mezi vysokými domy, něco podobného učinit nemohli.
„Pokud tu ve městě uvízli, pak ale – jak se sem dostali? Copak se jako já chtěli podívat na nějaké ty památky? Ztratili snad pojem o čase? Nikdo jim nedokáže poradit, protože nezná jejich řeč?“ v duchu jsem promýšlel jednotlivé neuvěřitelné scénáře. „Prostě museli zabloudit,“ napadlo mě jediné logické odůvodnění.
Nebyl bych to já, kdybych jejich zabloudění jediným mávnutím ruky lehce odbyl, a šel si vlastní cestou dál. Nikoliv. Místo toho jsem na dlaždicích rozvinul mapu, kterou jsem měl shodou okolností u sebe, a ukázal prstem okřídleným bytostem, kde se nachází. Ty ke mně přišly blíž, aby se podívaly na to, jak prst jezdí po mapě. Ukazoval jsem jim, jak se dostanou k jejich milované vodě. Kačer si střídavě prohlížel mapu a pohyby mých prstů po ni. Asi doufal, že objeví nějaké jídlo. Kačena byla unavená, že vstoje usínala.
Pak se to všechno seběhlo. Oba náhle roztáhli křídla a po silnici, mezi auty, odletěli tam, kde měla proudit řeka. Pln očekávání, ale i naděje, jsem se díval za nimi a doufal, že doletí tam, kam potřebují. Jakmile zmizeli z dohledu, sroloval jsem mapu zpět, schoval si ji do kapsy, zodpověděl nemálo dotazů stydlivých pozorovatelů a pokračoval v prohlídce města pražského. Na celou událost jsem během chvilky docela dobře zapomněl. Ponořil jsem se opět do snění.
Byl pozdní večer – poslední máj – když jsem doputoval k široce se kroutící Vltavě. „Řeka je vlastně takový obří bulvár,“ pomyslel jsem si. Velice široká ulice, kde žije obrovské množství živočichů, z nichž si mnohé nedokážeme ani představit. A tu jsem si při pozorování racků vzpomněl na kachnu s kačerem. Představoval jsem si sám sebe, jak se toulám ve vodě, nemůžu najít cestu domů, neboť se v těch končinách ani za mák nevyznám. Ptal jsem se sám sebe, jestli by mi v takovou chvíli někdo pomohl.
Myšlenky skákaly sem a tam jako blechy, když jsem v dálce uslyšel již dobře známé – gaga. Slunce už zapadlo, na cestu jsem téměř neviděl, ale když jsou oči k ničemu, máme naštěstí pořád sluch. Tak jsem se pomocí toho našeho důležitého smyslu vydal za zvuky opeřenců, doufaje, že objevím něco zajímavého. Dobrodružství k nám není hluché, nejsme-li k němu slepí.
Popošel jsem mnoho metrů, prodral se větvemi stromů, několikrát zakopl, až jsem stanul před houfem kachen a kačerů. Světlo vzdálených lamp srocení lehce osvětlovalo, takže jsem ty ptáky viděl. Rovněž se mi zdálo, že jsem mezi nimi viděl i známý pár.
„Dobrý den. Tak co, jakou jste měli cestu?“ zeptal jsem se jich a zasmál se své pošetilosti. Kdyby mě v tu chvíli viděl někdo známý, dost pravděpodobně bych vzal nohy na ramena. Ale nikdo, kromě kachen a mnoha dalších zvířat a stromů, tam nebyl. „Gaga,“ kdosi mi odpověděl.
„Škoda, že vám nerozumím,“ napadlo mne. Jak by to všechno bylo o poznání jednodušší. Hned bychom věděli, co zvířata potřebují, co je trápí, takže by bylo daleko snazší jim pomoci. A co víc, měli bychom v životě mnohem víc přátel. No jen si představte, že máte za kamarády třeba takovou lišku nebo medvěda. Mohli byste si promluvit se svým psem, rybičkou, králíčkem, činčilou, kočkou, a zjistit tak jejich potřeby, aniž byste na ně museli dlouhou dobu zírat.
Jak už to v životě chodí – dobro plodí další dobro. Ale pozor! Děje se tak sice s dobrými úmysly, ale nakonec i takové dobro často plodí zlo. Nebyl to ani kačer, ani kačena, kteří vyslyšeli moje přání, nýbrž Pegas, okřídlený kůň, který mě zrovna v tu chvíli pozoroval z nebe. Jak to vím, to se mě neptejte – neřeknu vám to. Někdy je dobré mít nějaká ta tajemství. A tenhle Pegas si sám pro sebe řekl: „Pomohl těm, kdo pomoc potřebovali, a teď sám něco potřebuje. I co bych mu nepomohl?“
Zrovna v tu chvíli na obloze padala hvězda a já si přál, abych mohl rozumět zvířatům. Hladina vody se pod náporem světla měsíce a pouličních lamp třpytila, stromy ve větru ohýbaly své těžké větvě, krajina společně s jejími obyvateli postupně usínala.
„Dobrou,“ ozvalo se odněkud, jakmile poryv větru zeslábl.
„Dobrou,“ ozvalo se sborem.
„Dobrou,“ ozvalo se z větve nade mnou.
To už jsem vyskočil na nohy a vyděsil se. Myslel jsem si, že jsem tam sám.
„Kdo je tam nahoře?“ nervózně jsem se zeptal.
„Kdo je tam dole?“ ozval se hlásek shora.
„Proč po mně opakuješ?“ divil jsem se, jestli to nejsou nějaké zlobivé děti, které místo spaní lezou po nocích po stromech.
„Já neopakuji. Jen mám stejnou otázku,“ řekl jemně hlásek.
„Ach tak. Už to chápu. Ale já se zeptal první,“ napadlo mě, abych se vyhnul odpovědi.
„Tak já ti nic neřeknu. Stejnak vím, kdo jsi. Někdy sem chodíš a prohlížím si tě. Prohlížím si všechny, co sem chodí, a že vás je.“
„Ty mě sleduješ, nebo co?“ nechápal jsem. „Proč jsi tedy promluvil až dneska?"
„Nesleduju. To ty sleduješ mě. Já tu bydlím. Navíc na tebe mluvím pokaždé. To ty mi nikdy neodpovídáš. Už několikrát jsem tě žádal, ať nejsi po setmění tak hlasitý. Snažím se tu spát.“
„Cože? Co to je za hloupý vtip?“ vůbec jsem tomu nerozuměl. „Vždyť já tě dnes slyším vůbec poprvé.“
„Víš ty co? Už chci spát, tak buď prosím ticho. Mám jen několik hodin spánku, než začnu ohlašovat začátek dne,“ řekl mi obyvatel stromu.
Jelikož jsem nic nechápal, byl jsem raději ticho. Přesto mi to nedalo. Po chvilce přemýšlení, potom, co jsem se podíval do koruny stromu, jsem na něj začal neslyšně šplhat. Chtěl jsem se podívat, kdo si ze mě tímhle tupým způsobem střílí.
Jen co jsem uchopil do dlaně třetí větev, abych se nahoru vyhoupl, vyletěl z koruny stromu pták a jal se kolem sebe křičet: „Pomoc! Zloděj! Vrah! Pomoc!“
Strachem jsem ze stromu seskočil. Všiml jsem si totiž, že celou tu dobu jsem tam mluvil s kosákem. Vážně, i v té tmě jsem viděl jeho tělíčko, hlavičku, oči a otvírající se zobák, který na mě křičel: „Běž pryč. Bojím se tě. Nech mě spát, člověku člověčí.“
Dlouho jsem nečekal a vyděšený jsem odtamtud rychle odkráčel pryč. Děsně na mě pištěl, až mě z něj bolela hlava. Tolik jsem chtěl být od něj pryč.
„Snad se mi to jen zdá,“ uklidňoval jsem se, zatímco jsem se kosovi vzdaloval.
Ale nezdálo se mi to. Jakmile jsem se dostal zpátky do ulic, náhle jsem slyšel, co si říkali psi na procházkách. Nejhorší na tom bylo to, že psi mluvili i na mě.
„Hej, pozor,“ oštěkl mě první pes, „málem jsi mi šlápl na packu.“
„Koukej, koukej,“ vydobýval si jiný pes moji pozornost. „Ukážu ti, jak umím pěkně sedni a lehni.“
„Padej pryč!“ slyšel jsem třetího psa hrůzostrašně štěkajícího na jiného. Jen jsem se na tu obludu podíval, přidal jsem raději do kroku, abych už byl doma. Měl jsem za to, že blouzním z nějaké cizokrajné horečky, z které je třeba se vyspat. Všechno mi to připadalo jako podivný sen, z kterého je třeba se probudit. Ale ať jsem se štípal sebevíc, nemělo to, kromě bolesti, žádný účinek.
Jakmile jsem přišel domů, skočil jsem šipku do postele, jak jsem byl vyčerpaný. Chtělo se mi spát, ovšem usínal jsem s převelice těžkou hlavou. Sotvaže jsem zavřel oči a zabral, náhle jsem procitnul. Brzy ráno mě vzbudilo volání: „Vstávat! Dobré ráno! Vítej dni!“
Abych to kvílení nemusel poslouchat, střelhbitě jsem zavřel okno. Měl jsem v pokoji sice vedro, ale pořád lepší, než aby na mě někdo křičel, ať už vstávám, když mám vstávat až za několik hodin.
Vypadalo to, že budu mít více než špatný den. Již od rána mě bolela hlava a z nedostatku spánku jsem byl celý rozlámaný, kvůli čemuž jsem se nedokázal příliš dobře soustředit. Kočka mi navíc zkraje dne skočila na rameno a domáhala se jídla. Naštěstí nemluvila, takže jsem věřil tomu, že podivný sen skončil. Vše vypadalo opět normálně.
„Tady máš,“ řekl jsem kočce, jakmile jsem ji do misky nasypal granule. Před spaním jsem ji nestihl misku doplnit, proto se na ně micina ráno hnedka vrhla. Jak ze mě seskočila, poškrábala mi přitom kůži. Zmohl jsem se pouze na hlasité au.
„Jen si nestěžuj. Už bylo na čase,“ podotkla k tomu kočka, poté co snědla několik granulek.
Tak jsem doufal, že sen skončil, ale jak na mě promluvila kočka, bylo jasné, že to nikdy nebyl sen. V tu ránu jsem si byl jistý, že dokážu mluvit se zvířaty.
Nečekal jsem, kočce jsem ani nevyhuboval a hned se vydal za přítelem, který mi byl v takových nouzových situacích oporou.
„Hlavně to neříkej nikomu jinému,“ poradil mi první věc, jakmile si vyposlechl moji příhodu. „Ještě by tě lidé využili, abys jim překládal, co říkají jejich mazlíčci.“ Ačkoli to byla představa opravdu děsivá, tomu jsem se musel smát. Když jsme se spolu trochu nasmáli, pokračoval už docela vážně: „Aby se přání zrušilo, musíš jít na stejné místo a přát si opak. To je vše, co ti můžu poradit. Alespoň to můžeš zkusit.“
Kamarádovi jsem moc poděkoval a poprosil ho, jestli by mi mohl na pár dní pohlídat kočku. Já se totiž rozhodl, že si dar nedar ještě na pár dní ponechám. Měl jsem v plánu vyrazit do českých luhů a hájů, kde jsem doufal, že nasbírám inspiraci na další psaní. Snad vás nemusím ujišťovat o tom, že inspirace jsem nachytal ažaž. A o tom je tak trochu tato kniha – o příbězích mých a jiných zvířat, které mi byly vypovězeny. Snad se vám celý příběh a jednotlivé příběhy budou líbit. A třeba vás nakonec přesvědčím o tom, že každý člověk má v sobě nějaké vnitřní zvíře. A jaké je to vaše?