Každý člověk má sám se sebou sjednané nějaké dohody. Je to způsob, jakým mluví, přemýšlí, jedná. Ať už je to algoritmus typu - Když někdo křičí na mě, křičím já na něj - nebo nějaká skupina jevů - 'Bojím se psů. Zásadně nevěřím lidem s modrýma očima.' To jsou dohody, které si tvoříme v průběhu života.

První dohody si vytváříme nevědomky dle lidí kolem nás. Přijímáme dohody rodičů, protože chceme být chváleni, kamarádů, protože chceme někam zapadat, našich vzorů, protože chceme být také úspěšní. Činíme tak většinou nevědomě. Až když si uvědomíme, že to nejsou naše dohody, ale dohody někoho jiného, můžeme s tím začít pracovat.

Spousta lidí se něčeho bojí jen kvůli tomu, že se toho báli jejich rodiče. Spousta lidí dělá věci jenom kvůli tomu, že to dělali rodiče, aniž by se nad tím zamysleli. A proto je důležité se vždy zamýšlet nad tím, co děláme, a proč to děláme. Je to cesta k osobní svobodě.

Pamatuji si na jeden příběh, který s tím úzce souvisí. Rodina Raků se schází každý rok. Vždy obědvají kuře, které zkracují. Zvědavá dcerka se jednoho dne mámi zeptá, proč to vlastně dělají. Máma neví. Zeptá se babičky a ta jí řekne, že to dělá, protože to dělala její maminka. Zeptají se tedy prababičky, která poví, že tak činila, jelikož měli malou troubu a celé kuře se do ní nevešlo.

Druhý příběh je o Petrovi, který si vždy nastavoval hodinky dle hodin hokynáře ve výloze. Jednou se osmělil a hokynáře se zeptal, odkud hodiny nastavuje on. Hokynář ukázal na věž, kde byly obrovské hodiny.

Přemýšlejme nad věcmi, než abychom je jen mechanicky dělali. Ptejme se sami sebe, proč různě reagujeme. A hlavně zkoušejme věci. Nevytvářejme si k ničemu automiticky vztah, aniž bychom věděli, jaké to je. Jsou to dohody, které nás v životě drží při zemi. A právě proto se pan Ruiz hledal, co s tím lze dělat. Proto se rozhodl napsat knihu, která by lidem v životě pomohla, stejně jako pomohla mně.