Teď,
když múzy mlčí,
mluví hlasy umrlčí.
Tak zastav
a naslouchej tichu.
Zastav!
Teď!
Nastal čas oddychu.
Teď!
Nastal čas změny.
Teď!
Pohlédni zpět.
...
Už je to pryč.
...
Před tebou vždy je svět.
Tak hlavu vztyč
a před sebe hleď.
Teď!
Jenom teď!
Překonej svou zeď.
Zemi zdobí velká vráska,
zvětšujíc se s naší zlobou.
A přitom stačila by pouze láska –
s úsměvem jít dnešní dobou.
Kéž by se tak všichni milovali –
stačí najít lásku k sobě.
Nad svými špatnosti se smilovali,
milovali svoje tváře obě.
Vnitřní prázdnotu zaplnili láskou
nežli všemi divy světa.
Byli krásní i na čele s vráskou –
k tomu stačí jedna věta.
„Miluji se.“
Jen milujte se a hrajte si.
Kdo hraje si, ten nezlobí.
Provždy tak ukončeme agresi.
Hněv tělo – zemi nezdobí.
Jsem já teď a tady?
Nikoli.
Ačkoli
děti asi umírají hlady –
když –
slyším nějaké bláboly
babičky, báby.
Ruku v ruce vnuk,
spěch, shon, ona drmolila,
kluk vlečen, jinak prost a muk.
„Co kdybych na večer
udělala žemlovku?“
„Žemle, to máš rád.“
Kluk mlčel, jenom šel,
zato Daimonión křičel:
„On chce si hrát!“
Po škole do cesty
žemlovky jsou rozsety.
Žemlovky jsou pečené,
řádky jsou už dočtené.
Kluk si zkrátka dohrál.
V muže dávno dozrál.
A tak se aspoň těší na:...
a možná i na tu žemlovku,
kterou mu babi s takovou radostí dělala.
„Kam se ten život jen poděl?“
„Spal jsem, nebo jsem jej probděl?“
Nyní se tě ptám -
vzpomínáš nebo plánuješ?
Teď a tady sobě panuješ.
Starého pořádku města hned zprostí.
Venku za tvými okny fičí vichr.
Řádí, zuří, křičí, soptí zlostí –
kde skulinka, tam už dávno vlítl.
Láme větvě, obrací listy
neklidným a rychlým tempem.
Tvrdý, neoblomný, sebejistý,
prožene se půdou, tak i sklepem.
A ty pozoruješ smršť,
hledáš klid, zhluboka dýcháš.
Frr, vrr, chrr,
mluviti vítr zvenku slýcháš.
Tvoje mysl klidná a čistá.
Když zklidníš dech, zpomalí se krev.
Nesmrtelnost je přeci jistá,
dokud z úst vychází slova a řev.
Tak zpomal! Zhluboka dýchej
vzduch, který dýchali už všichni.
Té propojenosti si všimni
a dýchej a dýchej a dýchej...
K smrti ukřičel se pták.
Jeho tělo teď zdobí trávu.
No co?! Dobře mu tak.
To my jsme byli přeci v právu.
On ať naučí se číst,
že není radno vedle lunaparku
na vysoké stromy lízt.
Natožpak zpívat a přebíjet řev
hlasů lidí, strojů.
Ale to byla vaše chyba,
že mtata mtata záliba…
bacy bac prosíme…
klapy klap roníme…
Neslyšíme, a tak mlčíme.
K smrti ukřičí se masy lidí.
Jejich řev však splývá s hudbou.
A kdo ty řvoucí aspoň vidí,
ví, že hlupáci jsou a že budou.
políben dnes múzou
však se na mě dlouho ona hněvala
život je hned hrůzou
když vám ani tahle ženská nedala
přece se vrátila
ústa vysychala, v žilách tuhla krev
krásou uchvátila
jsem zpět!
v ústech řev, v srdci hřímá zase lev
Přátelé mí drazí,
ve snahách svých nepolevím.
Teď je správná chvíle,
kdy vám vší pravdu zjevím.
Poslouchejte, slyšte!
Hrůzná pravda, na kolena srazí;
já rád bych něco řekl,
leč mě z toho tělo mrazí.
Přesto jazyk hoří
při myšlence nad vším.
Srdce tepe v klidu nad tím,
že já vůbec nic nevím.
Co je vůbec všechno?
Co je vůbec co a co to?
Nepřemýšlím,
kdo jsem já a kdo je Oto.
Nepřemýšlím…
Nepřemýšlím…
Nepřemýšlím...
Protože už všechno vím.
Byl nebyl jeden zajímavý svět,
kde žil všelijaký možný lid,
jenž shůry měl dáno padat i spět,
milovat, zabíjet se, také nenávidět.
I všechno se tam dělo dokola
jako nějaká vtipná hra;
chybělo tam lásky kopce,
zatímco tam pozbývala pokora.
Možná by ten svět žil stále,
kdyby neřekli si oni dost,
nechtěli v hněvu žíti dále,
nýbrž míti jenom radost.
Všichni náhle počali milovat
kolem sebe celičký ten svět,
ve kterém nebylo kam se hnát;
k zániku jejich začalo se schylovat.
Absurdní hry ukončeny byly,
když ve všem náhle byla láska,
která nenutila lidi cosi dělat,
která stačila, aby oni jenom žili.
A tak zanikla ta podivná říše,
všichni tam zemřeli šťastně,
až na posledních pár, třeba Ježíše,
ti zemřeli až zde, na Novém světě.