Matěj na zastavení u ježibaby

Z dálky se dům sice jevil jako rozpadlá dřevěná barabizna, a proto se Matěj velmi podivil, když zjistil, že tomu tak vůbec není. Byl to totiž veliký dům připomínající hrádek či tvrz. Zdobily ji titěrná okénka a obrovské kovové dveře. Nejvíc Matějovu pozornost upoutala střecha. Takovou ještě za svůj život neviděl. Takové střechy byly typické jen pro zámecké věže. Byla totiž kuželovitá. No jen si takový vtipný domeček představte.

Vedle domu stály dřevěné boudy. Matěj odhadoval, že jedna bude chlév a druhá asi kůlna. Ale nejvíce ze všeho zvláštní bylo umístění domu. Jistě jste už někdy viděli dům v lese. To není zase tak neobvyklé. Jenže tenhle dům ježibaby, čarodějnice, chcete-li, byl bezprostředně obklopen neprostupným hvozdem. Nebyla tam ani škvírka, kudy by své tělo člověk protáhnul. Tomu se Matěj divil vůbec nejvíc. Ptal se sám sebe, jak se tam mohl dostat. Koukl proto vzhůru a vysoko nad sebou uviděl skalní převis, který vyčníval nad koruny stromů.

Bylo nápadné ticho. Skoro jako by ten prostor vůbec nikdo neobýval. Mlynář se rozhodl, že se po okolí trochu porozhlédne. Zvedl se ze země a vydal se k domu. Z bolesti hlavy měl přitom obrovskou žízeň, takže doufal, že objeví nějaký pramen.

Když došel blíž ke stavení ježibaby, všiml se vedle stojící studny. Nevěděl, že v ní není voda, nýbrž slzy, které si tam baba skladovala. Když se jich člověk napije má pak kouzelnou moc.

Celý žíznivý spustil okov do studny a naplněný ho vytáhl nahoru. Už se vody chtěl napít, když vtom ho cosi vyděsilo. Koutkem oka uviděl, že vedle něj někdo stojí.

Leknutím mu nádoba vypadla z rukou a hlasitě spadla zpátky do studny. Vedle něj stála pohledná žena.

„Co tu pohledáváš, cizinče?" zeptala se osůbka příjemným hlasem.

Matěj v tom ihned spatřil nějaké kejkle. Že by to byla zlá baba ježibaba? Vůbec tak nevypadala. Už chtěl s pravdou ven, ale vzpomněl si, jak mu tehdy v noci hlas radil, aby si hrál raději na hlupáka. Nerad někomu lhal, avšak při ohrožení života činil výjimky. Konečně se odhodlal k odpovědi. „Chtěl jsem se napít," řekl stroze.

„Ještě, že jste tak neučinil. Voda je totiž zkažená. Vyčkejte tu chvíli, přinesu vám džber s tou nejlepší vodou, jakou jste kdy měl," starostlivě mu pověděla a pak odcupitala do té podivné tvrzi.

Matěj ale sám viděl, že voda zkažená nebyla. „Jistě to musí být čarodějnice," dovtípil se v mysli. „Ale co teď? Teď mi jistě přinese otrávenou vodu, po jejímž vypití se proměním v prase nebo v ovci," obával se. Ale byl natolik žíznivý, že se napít potřeboval. A tu si všiml, že vedle studny leží docela malý hrnec s vodou. Nečekal ani vteřinu a nádobu velkými doušky vyprázdnil. Byla odporně slaná a po jejím vypití se mu přitížilo. Alespoň na chvilku zahnal žízeň.

Vzápětí se vrátila krasavice ve fialových šatech se džbánkem vody. Se slovy „na, napijte se," mu jej vtiskla do rukou a netrpělivě čekala, až v ní smočí své rty. A teď přišla ta vtipná část. Matěj to musel nějak zaonačit, aby vodu nemusel pít. Cosi mu napovídalo, že je voda očarovaná.

„Jak se vlastně jmenujete?" zeptal se klidným hlasem.

„Přítelíčku, vše vám povím. Ale předtím se napijte, abyste tu nestál žíznivý."

Nevěděl, jak má z toho všeho vybruslit ven, až ho konečně něco napadlo.

„Víte, dlouho jsem putoval světem a neviděl jsem jídlo ani nepamatuju. Neměla byste prosím něco k snědku, dobrá osůbko?" zamrkal na ženu. Ta se vynuceně usmála a odvětila: „Ale jistě. Jen počkejte chvilečku."

Ta hned zmizela ve dveřích, takže Matěj nečekal ani tu chvilečku a vodu ze džbánku s úlevou vylil do trávy. Netušil však, že teď si ještě víc naběhl. Protože ani ne za minutku vyšla ze dveří žena s pečínkou na talíři. V Matěji to hrklo. Zase tušil, že je něčím otrávená nebo okouzlená.

Když dostal talíř s voňavým masíčkem, do kterého by se kdekdo ihned zakousnul, se zklamaným hlasem řekl: „Mockrát vám děkuji za vaši pohostinnost, ale musím se k něčemu přiznat. Postím se a maso nejím. Asi jsem vám to zapomněl říct. Víte, já mám občas tak obrovský hlad a chutě, až mluvím z cesty. Ale jíst jsem si zakázal, abych se co nejvíc přiblížil Bohovi. Přesto vám mockrát děkuji, chladná voda přišla vhod. Nyní mám jen poslední a snad ten nejmenší dotaz. Mohl bych u vás přečkat noc? Jsem již znavený a spánek by mi obrovsky přišel vhod. Úplně mi stačí ulehnout na slámu ve chlévě."

Žena se uchechtla, protože předpokládala, že kouzlo z očarované vody konečně začalo účinkovat. Nerada někomu dlouho posluhovala, aniž viděla výsledek.

„Dobrý muži, co vás nemá. Mějte se v mém chlévě jako prase v žitě. Kdybyste cokoliv potřeboval, najdete mě uvnitř domu."

Matěj ještě jednou poděkoval, ujistil se, že má všechny věci a vydal se směrem ke chlévu. Cítil, jak ho celou cestu propichují oči čarodějnice. Byl proto rád, když za sebou konečně zaklapnul dveře a položil se na zem.

Jak brzy zjistil, nebyl tam vůbec sám. Byly tam s ním prasata, husy, dvě telátka, slepičky, ovce, kozy, kozel a kůň. A tenhle kůň přišel k Matěji a zadíval se mu krásnýma očima do očí.

Matěj náhle slyšel ve své hlavě cizí hlas, jak mu říká: „Jsme lidi jako ty. Zla čarodějnice nás zaklela do zvířecích podob a postupně nás jí. Vidím, že si ji ošálil. Už tady byli tací, co se o to pokusili, ale nepochodili. Ty to snad dokážeš. V noci je ježibaba vždycky pryč. Vkraď se do jejího domu a najdi tam koženou čapku, která prý propůjčuje moc. Jedině tak ji můžeš pak přelstít."

Matěj chtěl koni něco odvětit, ale příliš ho zmohla dřímota. A tak usnul spánkem nevinných. Spal tak tvrdě, že by ho v tu chvíli neprobudilo vůbec nic. A takové jsou účinky čarodějnických slz. Dodávají sice kouzelnou moc, ale poživatelé hodně unaví. I čarodějnice vyspávala někdy celé dny, jak z toho byla unavená.