Opět na špatné straně mříží

Když se vzpamatovali, postavili se a rozhlédli se kolem. Ihned jejich pozornost upoutal v rohu spoutaný Matěj. Zíral na ně, ale nemohl se pohnout ani mluvit. V ústech měl roubík a ruce měl svázané provazem. Okamžitě se k němu vydali, a i když měli sami svázané ruce za zády, povedlo se jim roubík z Matějových úst sundat. Chtěli mu ulevit, ale taky se dozvědět, co se stalo.

„Díky Bohu, že jste přišli," radoval se Matěj. „Už jsem se bál, že tu zůstanu do své smrti. Jistě vás zajímá, co se se mnou stalo. Tak já vám to povím," navlhčil si rty a pokračoval. „Když jsem přišel, uviděl jsem Goliáše v obležení nějakých mužů. Možná jim povídal o ukradené čapce. Všichni, jak mě uviděli, sklapli. Nevěřícně se na mě dívali. Nebyli zvyklí, že tam někdo jen tak napochoduje. Když se konečně odhodlali po mně skočit, zakřičel jsem: ,Neodvažujte se! Jsem kouzelník a když se naštvu, všechny vás proměním v žáby.' Chlapi zpozorněli. Nejspíš, ale to nevím, si říkali, že pokud ten člověk měl kouzelnou čepici, může být celý kouzelný. Zloději to byli vesměs hloupí. Jenže měli tam jednoho rozumbradu, který řekl něco ve smyslu, že pokud umím kouzlit, jak jsem mohl dopustit, že mi ukradli tu moji čepici. Dostal mě tou otázkou do úzkých. Všichni čekali, co vymyslím. Jenže já tam jen stál, hloupě zíral, a i z chlupaté deky byste tehdy dostali víc. Není divu, že ten chytrolín potom rozkázal, aby mě spoutali. Dělal jsem, že kouzlím, ale žádný účinek to nemělo. Hned mě svázali a hodili sem."

„Matěji, za pokus to stálo," dal mu Jindra ruku na rameno a společně s Ignácem se zasmál jeho počinu. „Ale co si teď počneme? Říkali, že princezna je mrtvá a my prý taky brzo budeme."

Matěj, jako by ignoroval jeho sdělení, se s těžkostmi postavil a hlavou naznačil směr. „Tamhle, koukejte. Vidíte to?" Všichni se podívali tím směrem. V rohu na zemi za mřížemi ležely dámské šaty.

„Ty myslíš, že...?" podíval se velikán do Matějových očí. Matěj větu dokončil. „Ano, myslím, že tu někde drží princeznu. Za tu dobu, co jsem tu seděl jsem sledoval a poslouchal všechno, co se pohnulo. Řekl bych, že princezna musí být někde nad námi."

Všichni se radostí ušklíbli. Jenže úsměv z úst rychle zmizel, když jim došlo, že se k ní nemají jak dostat.

„Třeba bychom si mohli rozvázat ruce. To by nám pomohlo. Zkuste mi je rozvázat," napadlo Ignáce.

Jindra s Matějem se o to pokoušeli, jenže provaz byl příliš tuhý. Zase tak hloupí ti zloději nebyli, aby jim je nezavázali pořádně.

„Kdybychom našli něco alespoň trochu ostrého, třeba by se nám podařilo lano přeříznout," nabízel svou radu Ignác.

„A to je dobrý nápad," přitakal Matěj. „Zkusme se po něčem podívat."

Samozřejmě, že tam nebyly žádné nože, pily či pilníky. Ale Ignácovi se vcelku rychle podařilo z podloží vytáhnout docela ostrý kámen. „Mám to, pojďte ke mně!" museli jednat rychle.

Všichni vypadali moc vtipně, jak se pohybovali se zavázanýma rukama. Jako by měli svázaná křídla. Ignác přišel k Matějovi a kamenem zkoušel kroužit, aby provaz přeřízl. Přidal se i Jindra, který Matějovi přidržoval ruce, aby práce šla lehčeji. A skutečně se jim to za několik chvil povedlo. Matěj měl ruce volné. Rychle vzal do ruky kámen a už už s jeho pomocí chtěl přeříznout lano i na rukou Ignácových. Někdo však začal odmykat dveře, a proto Matěj rychle kámen schoval za záda a dělal, že má ruce svázané. Do místnosti s mřížemi vstoupil bandita žalářník.

Jak vešel, od paty až k hlavě si je všechny prohlédl. Když se ujistil, že je vše v pořádku, vydal povel: „Ke zdi!" Tak učinil, aby na něj nemohli udělat nějakou habaďůru.

„Přišel jsem s nabídkou," oznámil jim. „Chceme vědět, jak funguje ta kouzelná čepička. Vy mi to řeknete a já vám za to dám vodu a jídlo. Berete?"

Matěji se v hlavě bleskurychle zrodil skvělý nápad. „Víte, to musíte říct takové zaklínadlo. Kdybych to řekl nahlas, všechny nás to roztrhá."

Zloděj si byl jistý, že je to lež. Ale přeci jen byl zvědavý. Koneckonců měl za to, že nic tím ztratit nemůže. „Jestli mě chceš nalákat k vám, to se ti nepodaří. Buď mi to řekni, nebo vám nic nedám."

Ale Matěj uviděl příležitost, jak se z žaláře dostat ven, a nehodlal se tak lehko vzdát. „Jak jsem říkal, když to řeknu nahlas, kouzelné čáry způsobí naši okamžitou smrt. Můžu vám to pošeptat. Půjdu za vámi," a pomalými kroky vyrazil k mříži.

„Stát!" zahřměl hlas žalářníka. Nejdřív se potřeboval ujistit, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Jakmile se ujistil, dal mu pokyn, že může pokračovat. Byl krajně zvědavý, co je to za kouzlo. A tak Matěj k němu přišel zhruba na vzdálenost ruky.

„Tak mi to pověz," naléhal na něj netrpělivě zloděj.

„Pojďte blíž. Musím to říct opravdu hodně potichu."

Zloděj se přiblížil na vzdálenost paže.

„To nestačí, ještě blíž. Pošeptám vám to do ucha," ujistil zloděje.

Ten byl tak napnutý, že přestal dávat pozor. Přiblížil se tak, že měl hlavu opřenou o mříže. „Tak, teď vám to povím. To kouzlo zní, dobře mě teď poslouchejte..."

Jak mluvil, potichu si rozložil ruce a neslyšně natáhl pravačku, v které držel kámen natočený tupou stranou na zlodějovo ucho. „To kouzlo je..." V mžiku ruka s kamenem udeřila zloděje do spánku. Zloděj se rázem natáhl na zem.

Matěj nečekal, natáhl ruce skrz mříž, sebral mu klíč a kudlu, jež měl u opasku. Běžel za druhy a osvobodil jim ruce. Pak odemknul mříž. „Teď můžeme jít osvobodit princeznu," zaradoval se a rychle odtamtud se svými kamarády odešel.