Klidně (s)hoř

Ukázka z knížky

1.

Seděl na holé zemi, s hlavou mezi dlaněmi a hlasitě oddechoval. Neměl se špatně. Mohl na tom být podstatně hůř. Jen kdyby nebylo té palčivé bolesti hlavy, která mu znemožňovala jen na chvíli usnout a odpočinout si. Jak rád by se ponořil se do říše klidu a ticha. Jak rád by se odebral na místo, kde nemusí činit žádná rozhodnutí. Jen na okamžik. Na pár vteřin. Klidně i jednu hloupou vteřinu. Ale nešlo to.

Chvilku přemýšlel, kdy spal naposledy, ale nechal toho, protože si nemohl vzpomenout. To je jedno, na ničem z toho nezáleží, řekl si. Na ničem už nezáleží. Záleží vůbec na něčem? Sváděl urputný boj se sebou samým, který ho znatelně vyčerpával. Kromě nesnesitelné bolesti, která od něj ne a ne odejít, pociťoval také prudké návaly zlosti. Zlobil se na všechny, na všechno, zejména pak na sebe. Vůbec nejhorší na tom bylo, že z toho věčného boje počínal být krajně zoufalý. Neměl ponětí, jak dlouho už takhle sedí a přemýšlí. Jedl a pil něco vůbec? Ale proč by měl, když nechce, když necítí potřebu. Třeba je to jen sen. Ve snech nepotřebujeme jíst, byl si jistý. Je to jen sen, z kterýho se za chvilku probudim, říkal si a konejšil se brekem. Ale po chvilce musel přestat. Místo slíbené úlevy přicházela jen bolest. Hlavu měl těžkou jako cihlu. Nesmim bulet. Musim se vzpamatovat. Dal si facku. Stále doufal, že sní a že se nyní probudí. Vysvobození však nepřišlo. Jen další bolest. Znovu se rozplakal, až se z toho svalil na zem. Schoulil se do klubíčka a dlaně si položil na temeno lebky tak, že vypadal jako bezbranná postavička na pokraji svých sil. Nikdo, kdo by ho utěšil, tam ale nebyl. Byl tam jen on sám a několik kusů rozpadajícího se nábytku ve strohém polorozbořeném domě. Než přestal, brečel dlouho.

Když skončil, otřel si opuchlé a zrudlé oči. Byl vyčerpaný, ale spánek nepřicházel. Hněval se, že mu není přáno ani trochu klidu. Jen na chviličku. Jen na pár vteřin by zavřel oči a ponořil se do klidu. Ale když se natáhnul, aby usnul, začala se mu motat hlava a bylo mu na zvracení, takže byl nucen vrátit se do sedu. Stalo se to už po několikáté. Tentokrát se kvůli tomu naštval natolik, že si pravačkou vytrhnul chomáč vlasů z hlavy, zatímco druhou ruku zatnul v pěst a rval si ji do pusy takovou silou, až si do ní vmáčkl své ostré zuby. Dohánělo ho to k šílenství. Neskutečná zlost. Pocit bezmocnosti. Pocit strachu. Pocit trestu. Skončil až ve chvíli, kdy začal mít mžitky před očima a kdy pocítil tepanou bolest na spánku. Měl pocit, že se mu každou chvíli rozletí mozek do všech stran. Byl si téměř jistý, že by se mu hnedka ulevilo. Ale také věděl, že by to byl konec. Konec. Opět si představil, jak si rozbije hlavu o stěnu. A stejně jako předtím ho zalila vlna horka a bolesti. Ještě jsem nezešílel, konejšil se. To nechci.

Narovnal se nebo se aspoň pokusil narovnat. Co ale teď? Co mám dělat? Proč jsem to udělal? Ne, na to myslet nesmim. Stůl. Jen tak stojí. Židle. Oprýskaná. Dveře. Kam vedou? Žárovka. Svítí? Plesnivé stěny. Smrdí. Zazděná okna. Koho tu zabili? Není tamhle něco v koutě? Ne. Já. Jsem tu já. Co tu ale dělám? Chci pryč. Chci zpátky. Zpátky. Být zase malý kluk a hrát si. Celej den běhat jak střelenej a nic neřešit. Nic neřešit. Ale jak se vrátit? To nejde. Musím něco dělat. Nemůžu tady jen ležet. Co teď? Co jsem to udělal? Ne! Přestaň! Stůl. Židle. Dveře. Za chvíli se otevřou. Už slyším kroky. Ne! Plesnivé stěny, které kdysi byly zářivě bílé. Kam se to všechno podělo, ptal se sám sebe, když si prohlížel věci kolem sebe, aby unikl vlastní mysli. Ale myšlenky se vynořovaly a poletovaly všude kolem něj. Bydlel tu vůbec někdy někdo? Nikdy tu nikoho neviděl. Ale někdo tu být musel. Někdo tu možná je. A ten někdo určitě ví, kdo jsem. Už si možná pro mě jde. Někde tu je a kouká na mě. Není tamhle? Vyděsil se, div mu nepuklo srdce. V rohu malé místnosti se cosi pohnulo. Byl to jenom stín, snažil se uklidnit, ač někde hluboko uvnitř věděl, že jenom stín to nebyl. Střecha sice byla děravá, ale ne natolik, aby propouštěla sluneční paprsky dovnitř, takže tam byla celý den spíše tma. Ještě k tomu bylo zataženo. Jenže to byly myšlenky, které raději zapudil.

Co teď, opět se vrátil na začátek, když došel na konec. Co teď a co potom? Uteču nebo mě zabijou. Určitě ví, kde jsem. Zbývá mi jen trochu času, než mě objeví. Co až přijdou? Co pak? Budu se tu jenom krčit v koutku a čekat, až mě zabijou? Ne, musim odejít. Někam jinam, kde mě nenajdou. Někam, kam nemůžou. Kde budu v bezpečí. Kde bude klid. Kde se konečně vyspim. Náhle se zarazil a naprosto ztichnul. Kroky. Slyšíš je? Už si jdou pro tebe. Ne! Zorničky se mu rozšířily hrůzou, celé tělo mu brnělo, klepal se. Zvuky kroků se přibližovaly. Nehýbal se, nedýchal, celý zbělel. Nemyslel vůbec na nic. Jen čekal a kroutil při tom očima do stran. Náhle zvuky ustaly. Stále pozorně poslouchal, ale nic se nedělo. Lehce se uklidnil. Možná mě nenašli. Nesmím se ani nadechnout a zase odejdou. Kdybych tak mohl být neviditelný. Kdybych tak mohl na chvíli zmizet. Ale kam bych šel? Vždyť já tady umřu, říkal si. Ještě není pozdě.

S velkými obtížemi se zvedl na nohy, ale zvedl se moc rychle, a tak se mu zamotala hlava, zavrávoral a spadl zpátky na zem. Opět se rozbrečel. Já tady umřu, uvědomil si. Pak se rozhlídnul po místnosti. Židle. Stůl. Stěna. Dveře. Strop. Žárovka. Smyčka.