Kočkopes

Slyšeli jste někdy, že se nějaká kočka chtěla stát psem? Je sice pravda, že některé se jako psi chovají, ale stále přeci zůstávají kočkami. A to byste teprve museli znát tu moji. To je vám taková uzavřená a pyšná dámička.

„A jak tě vůbec napadlo stát se psem?" zeptal jsem se hned poté, co jsem nabral dech.

Tak si představte, že psem se rozhodla stát, aby jednomu kocourovi dokázala, že na to má. Moc dobře ho znám. To je takový vesnický mourek, kterému nevadí spát a pobíhat venku. A tenhle Vašek, jak mu všichni říkají, si jednou utahoval z Biby, domácí zhýčkané kočky, že jí vadí jen zrnko prachu na srsti. Normálně o Vaška ani zrakem nezavadila, ale tentokrát mu chtěla dokázat, jak se mýlí. I proto mu řekla, že dokáže být nejšpinavější kočkou vůbec.

„To může říct kdekdo," řekl kocour. „Ale dokaž mi, že dokážeš být špinavější než Štístko." Štístko je místní český voříšek, který se rád vyvaluje v bahně.

A co na to Biby? „To je toho. To dokáže každý trouba. Já ti ukážu, co všechno dokážu. Stanu se třeba rovnou psem."

Vašek ji vzal za slovo a oba spolu uzavřeli sázku. Její znění bylo následující. Když se Biby povede do týdne stát se psem, Vašek bude muset jít od domu k domu a všem obyvatelům říct, jak se v ní zmýlil. Když se jí to však nepovede, bude muset vesnickému kocourovi vyčesat srst. Abyste si nemysleli, tak psem se nemusí stát úplně, ale jenom charakterově. Jednoduše řečeno se musí chovat jako pes.

No, myška Liza byla z té zprávy nadšená. Pro ni to znamenalo konečně útulné útočiště, kde si může po zážitcích z kostela odpočinout. Když o ni kočka, nyní kočkopes, nejevil zájem, uzavřeli jsme mezi sebou dohodu, že u mě může nadále žít, když bude ctít různá pravidla. Přece jen si nemůže dělat, co se jí zlíbí a zachce. A ona souhlasila, že mě v noci nebude budit, že si ke mně nepřitáhne další kamarády, že když bude mít hlad nebo žízeň, tak mi nebude věci krást ze špajzu, ale že se zeptá, smí-li si je vzít. Naštěstí toho myši nejedí vůbec tolik, takže jsem si nemusel nikterak znatelně odtrhávat od pusy. A aby nemusela spát v odřezkách kartonu, které kdesi vyštrachala, tak jsem jí vyrobil malinkatou postýlku. Se všemi se můžete domluvit, když vám rozumí, a když vás poslouchají.

A jaký byl osud Biby? Představte si, že po mně chtěla, abych ji naučil být psem. Že prý dobře začala, ale teď už neví, co všechno ještě musí absolvovat. Nebyl bych to já, abych si nedovolil několik poznámek v tom smyslu, že je přeci hloupost, aby měnila svou přirozenost jen proto, aby někomu jinému něco dokázala. Nicméně bylo mi řečeno, že tomu nerozumím, je to prý úplně jinak.

„Pomůžeš mi, nebo ne?"

Dost možná by byla legrace sledovat mou kočku, dá-li se vůbec někdy o kočkách říct, že nám patří, jak se snaží stát psem. Třeba bych se u toho hodně zasmál. Už jenom představa, že Biby leze do bahna mě celého rozveselovala. A to nemluvím o situacích, kdyby si s ostatními psy hrála někde v parku. Myslíte, že by ji mezi sebe přijali? Já o tom silně pochybuju. Podle mého by ji všichni psi chtěli prohnat kožich. Marně by se jim snažila vysvětlit, jak to všechno je. Ale počkat, to už předbíhám. Ještě než vám vše vylíčím, chtěl jsem vám však sdělit, proč jsem Biby odmítl pomoct.

Život dokáže být někdy pořádně legrační. Jednou vám hází neustále klacky pod nohy, a jindy vám jde všechno jako po másle. Jsou doby, kdy všem pořád dokola říkáte, že nemáte čas, zatímco v jiné době nevíte, co si s volnými chvílemi počít. Kam tím mířím? V životě máme nějaké povinnosti. Ať už to jsou povinnosti, které nám zadali starostliví rodiče, učitelé ve školách, nadřízení v práci či my sami, nemůžeme je tak lehko opomíjet. Co by to bylo za zábavu, kdyby nebyla proložená prací? Vždyť nejvíc se těšíme na oddych po těžké lopotě. A proto jsem mé kočce odmítl pomoct. Ne, že bych ji neměl rád. Tak to vůbec není. Udělal jsem to proto, že jsem musel dodělat některé resty, jak by to někdo řekl. Ale udělal jsem to rád, neboť jsem věděl, že o to víc se poté budu těšit na zábavu.

A jak to bylo dál s mícou? Naštěstí to vím, protože mi to vše pověděla. Ta naštvaně odešla na balkón, odkud sledovala veškeré psy, které za ten den mohla spatřit. A když se na ni zrovna nikdo nedíval, vše nanečisto zkoušela. Dokonce se učila štěkat. To vám šly z balkónu tak podivné zvuky. Něco mezi mňoukáním a hafáním. Takhle se tam celý den poctivě učila a vše sledovala. Rozhodně to nevzala na lehkou váhu, protože následující dny byly jako ty předchozí. Normálně byla schopná prospat celý den, ale tentokrát si spánek záměrně upírala. A já si normálně začal říkat, že by to mohla zvládnout.

Po týdnu navštěvování balkónu a pozorného sledování všech rozličných psů Biby nabyla pocitu, že už ví vše, co vědět potřebuje. Ráno mě proto vzbudila, ostatně jako vždycky, ne však s tím, že potřebuje najíst, ale že chce odvést za Vaškem, aby mu dokázala, že se stala psem. Něco takového se jen tak neodmítá. Ale nemusel jsem ji tam odvážet, místo toho jsem jí nabídl, že tam dojdeme pěšky. Bylo to jen několik kilometrů chůzí, což by přeci jen psovi nedělalo větší potíže.

„Pěšky?" vyhrkla. „To mám takovou štreku chodit pěšky?"

„No, myslím, že je to nejlepší způsob, jak kocourovi dokázat, že se v tobě zmýlil."

A na to Biby odpověděla: „Vždyť jo, jen si z tebe dělám legraci. Takhle bych se zachovala, kdybych byla kočkou. Ale tou už nejsem."

Přesto jsem si nemohl nevšimnout, že má před cestou jisté obavy. Něco jiného je vše pozorně sledovat z dálky a úplně něco jiného je si vše vyzkoušet na vlastní kůži.

Po snídani jsem vyndal obojek a vodítko, které patřily psovi, a chtěl jsem ji připnout. Jenže ta se vůbec nenechala. „Co to děláš?" lítala po bytě. „Půjdu přeci bez vodítka. Copak si myslíš, že se nedokážu chovat?"

A skutečně jsou nějací psi, co dokáží chodit bez vodítka, takže to jsem jí nenutil, avšak na obojku jsem trval. Bál jsem se, aby strachy neutekla. Pak by cestu domů hledala těžko. Po dlouhém přemlouvání si jej konečně nasadila a my tak mohli vyrazit.

Zdráhala se vůbec vylézt z bytových dveří, natožpak z domu. Bylo zřejmé, že se psem být nenaučila. A proto jsem jí nabídl, že ji zavedu zpět dovnitř. Jenomže její tvrdohlavost a fakt prohry jí nedovolovaly pokus vzdát, a proto se odhodlala ze dveří konečně vyjít. Mohli jsme tak konečně vyrazit do oné vesnice.

Kočka se mi však hned po několika metrech ztratila. Jen chvilka nepozornosti a zmizela. Důvod byl zřejmý. Šel kolem pes, tak vzala do zaječích. Ale kde byla, to jsem neměl tušení. Prozradilo mi to až volání o pomoc, které se ozývalo odněkud ze stromu. Naštěstí nebyla zase tak vysoko, takže jsem jí mohl, jakmile pes odešel, pomoct slézt dolů.

„Tak co, vrátíme se?" nabídl jsem jí, protože bylo vidět, že cestu nedokáže absolvovat.

Jenže ona odmítala vzdát se, tvrdila, že se jenom něčeho vylekala. A slíbila, že je to naposled, co něco takového udělala, že teď už se jí půjde lehko.

Vzal jsem jí za slovo, ale dal jsem jí poslední šanci. Tu, když promešká, vrátíme se domů. Biby souhlasila, možná jí to dodalo kuráže, protože chvilku šla u mé nohy.

Jenže nedošli jsme ani na kraj bloku, zpoza rohu vyskočil pes, zbystřil kočku a jal se ji honit. Jeho nepozorný pán, který byl až příliš zabraný do telefonu, byl náhle na zemi, protože pes na vodítku zabral až příliš těžko. Rovněž neudržel vodítko v ruce, protože dbal zejména na to, aby si při pádu neublížil, takže pes, rotvajler, byl nyní na volno.

Biby byla naštěstí celou dobu v pohotovosti, takže rychlostí světla se obratně vyšplhala až do koruny stromu, odkud skočila do našeho balkónu. Nejde tedy říct, že by se nic pozorováním nenaučila, protože to vypadalo, že onu cestu již několikrát praktikovala. A pes křičel jak na lesy, že našel kočku. A kočka si konečně oddychla, jen jsem slyšel, jak řekla: „Už nikdy nechci být pes."

Pán, který si značně pádem ušpinil oblečení, pak za psem přiběhl, pronesl několik nepříjemných poznámek ve smyslu, co si tady jako venčím kočku nebo, kdo si jako myslím, že jsem, ale mně to bylo úplně jedno. Já se všemu jen smál.

Když jsem se dostatečně pobavil, vrátil jsem se za kočkou, které jsem řekl, že by měla respektovat svou přirozenost. Každý jsme přeci nějaký a neměli bychom se měnit jen kvůli hloupostem a malichernostem, ale jen když skutečně sami chceme. Vždyť změnit se, to není jen tak. Nejenže to vyžaduje spoustu času a úsilí, ale také spoustu nepříjemností. A tak je někdy skutečně lepší se spokojit s tím, jací jsme.

A co Biby? Ta se z celé události poučila, dokonce jí ani tolik nevadilo Vaškovi česat jeho kožich. Užívala si, že je kočkou, a nikoliv psem. A o to víc si začala vážit toho, kým je.

Tenhle vstává vždycky v pět,

pořád pracuje a spí

a ten vstává na oběd,

jinak celý den vám sní.

Je jedno, nemáš-li řád rád,

vstáváš v osm, vstáváš v pět.

Je jedno, spíš-li dost či akorát,

buď takový, jaký jsi sám rád.

Znám psa, co pořád musí žrát.

Očima furt po jídle kroutí.

Bez jídla on nebude si hrát.

Bez jídla život se mu hroutí.

Je jedno, jíš-li až příliš rád

knedlíky, brambory či mák.

Je jedno, jíš-li dost či akorát,

buď takový, jaký jsi sám rád.

Někdo se chce pořád rvát,

nepřátelé si dělá.

Není tichý, musí řvát,

až jsou všichni doběla.

Je jedno, ukazuješ-li všem rád

svou sílu, bohatství a pýchu.

Je jedno, máš-li toho dost či akorát,

buď takový, jaký jsi sám rád.

Buď takový, jaký jsi sám rád,

ale zároveň se snaž napořád

být pro všechny dobrý kamarád.