Bez čepice ani ránu

Probudili se až v deset hodin, což na tehdejší dobu bylo opravdu pozdě. Takový farmář měl už v deset hodin polovinu oddřeno. S bolestí hlavy se zvedli z postelí, opláchli si obličeje a sešli dolů, kde už byla čilá hostinská. K snídani si dali vajíčka s krajícem chleba a hrnečkem čerstvého mléka. Když se pořádně napili a posnídali, udělalo se jim mnohem lépe.

„Tak to budou dvě zlatky," oznámila jim dluh hostinská, když už se chystali k odchodu.

Matěj se chystal zaplatit. Sáhl si na hlavu, ale co to. Zkusil to ještě jednou. A ještě jednou, ale nemohl čapku nahmatat. Ignác s Jindrou to zpozorovali a znejistěli. „Běž se podívat nahoru, jistě ti tam vypadla," poradil mu Ignác.

Ač však hledal Matěj sebevíc, po čapce nebylo vidu. Když už byl nahoře notnou chvíli, vyrazili za ním Jindra i s Ignácem. Hledali všichni tři, ale nic nenašli.

„Podívej se ještě na chodbu, jestli mi tam nevypadla," instruoval Matěj Ignáce.

„Našel jsem tam jen tyhle boty," přinesl je Ignác po chvilce hledání do pokoje.

„Počkat, nejsou to boty toho chlapíka ze včerejška?" dovtípil se Jindra.

Ale než mu někdo stihl odpovědět, přišla za nimi hostinská a s hrubým hlasem řekla: „Tak pánové, potřebuju, abyste mi zaplatili. Neschovávejte se tady v pokoji!"

Matěj šel s pravdou ven. „Paní, neviděla jste moji čepici? Nemůžu ji najít."

Hostinská zavrtěla hlavou. „Vůbec bych se nedivila, že jste ji ztratil, když jste tady s ní dělal včera takový vylomeniny. Ale neviděla jsem ji. A teď potřebuju zaplatit." Někteří hospodští jsou zvláštní. Tahle trvala na zaplacení dluhu, i když včera dostala mincí výrazně víc, než vyžadovala. A to byla její představa spravedlnosti.

Hosté doznali, že nemají peněz na zaplacení, i byli z hostince vypuzeni. „Nemáte peníze, tak odsud mažte, holomci," zvýšila hlas a pohrozila jim vařečkou, kterou třímala v ruce.

„Neměl si včera tolik pít," vyčítal Ignác Matějovi, když opustili krčmu. Matěj moc dobře věděl, že se to mohlo stát komukoliv z nich. Ale vyhubovat si nechal. To zas jo. A tak se naši tři hrdinové opět potulovali městem jako vandráci. Domysleli si, že kouzelnou čapku jim ukradl v noci Goliáš.

„Neviděli jste tady asi takhle vysokého hubeného muže kolem třicítky s černě krátkými kudrnatými vlasy?" vyptávali se obyvatel, jež potkávali. Jenže popis byl příliš obecný. Nedařilo se jim najít jakoukoliv stopu.

Až konečně jedna pradlena se zeptala, jestli myslí Goliáše. „Ano, přesně toho hledáme!" zaradovali se muži.

„Nejsem si jistá, ale vidím ho někdy, jak vychází z támhletoho domu," řekla a ukazovákem ukázala na oprýskaný dům. Poděkovali, a jak měli ve zvyku, tak se zamysleli.

Ten dům poznávali. Tam je okradli. „To by dávalo smysl, že tady bydlí s tou zlodějskou chátrou," nadhodil Matěj.

„Ale jak na ně?" nevěděl si Jindra rady.

„Počkejte tu chvíli. Mám plán. Pokud se dlouho nebudu vracet, můj plán nevyšel," řekl jim a hned se vydal bez čehokoliv do domu. Snažili se ho zadržet, nebo ho alespoň žádali, aby jim plán řekl, ale Matěj je ledabyle odbyl. „Nebojte. Za chvilku jsem zpátky," uklidnil je a odešel.

Čekali dlouho. Dělali si obrovské starosti. Ignác to asi po hodině nevydržel, zvedl se na nohy a nervózně Jindrovi řekl: „Musíme něco udělat. On se jinak nevrátí."

Jindra přitakal. „Zrovna jsem chtěl říct to samé."

„Mám nápad," řekl Ignác a pobídl Jindru, ať ho následuje.

Šli za strážemi, které nedaleko od nich vykonávali obvyklou obchůzku. Ty samozřejmě chtěli, aby jim vysvětlili, proč je obtěžují, když je zákaz shromažďování. Když jim vysvětlili, že mají královo pověření, strážci se jim vysmáli, ale poslechli si je.

„Zloději nám unesli kamaráda a teď ho dost možná mučí nebo se ho chystají zabít. Pomozte nám, prosím," žádal je Ignác.

„A máte nám čím zaplatit?!" zvýšil na ně jeden strážce hlas.

„Nemáme, ale..." než to dořekli, byli přerušeni.

„Pokud nemáte peníze, tak ať už jste pryč!" pevně chytl kopí a dal jim jasně najevo, že to myslí vážně.

Ignác s Jindrou raději odešli. No jo, lidi bez peněz to vždycky těžké měli a vždycky těžké míti budou.

Vrátili se zpátky před barák a zvažovali možnosti. „Nemáme na výběr, musíme jít za Matějem," ohlásil Ignác. A skutečně jiná možnost nezbývala, proto vešli dovnitř a dali se tam, kde je minule okradli. Nevěděli však, že celou dobu jsou sledováni.

„Ruce nad hlavu!" zavelel jeden mužík s dýkou v ruce. Ignác s Jindrou raději poslechli.

„Svažte je!" nařídil bandita svým pacholkům, kteří stáli za ním. Ti tak učinili.

„Takže vy si nedáte pokoj," mluvil na ně ozbrojený darebák. „Nestačilo vám, že jsme vás poprvé okradli. Teď se snažíte přijít na to, kde je princezna. Tak já vám povím, kde je princezna..."

Ignác s Jindrou zpozorněli.

„Princezna je pod drnem," nepříjemně se zasmál. „A vy tam budete brzo taky. Odveďte je!" nařídil pacholkům.

A poskoci je odvedli do místnosti s kovovými mřížemi, kde do nich kopli tak surově, že spadli na zem jako hrušky. Pak už jejich vězni slyšeli jen smích, zamčení mříží a jejich kroky směřující pryč.