Jak jsem o dar přišel

Schopnost mluvit se zvířaty je jedinečný dar, který by mnoho z nás na pár dní chtělo obdržet. Schválně píšu na pár dní, protože skálopevně věřím, že takový dar po čase začne být přítěží.

O spoustě věcí jsem zde nepsal, zejména kvůli tomu, abych vás neotravoval malichernými detaily. Nicméně ve výsledku i tyto detaily tvoří výsledný celkový obraz, takže je nutno s nimi vždy počítat. Už jen si vezměte onu skutečnost, že každé zvíře, které jsem potkal, mělo potřebu něco vyprávět. Ale ani nevíte, že spousta zvířat mluvila, ačkoliv jejich příběhy byly nudné, známé nebo neměly hlavu, ani patu. Ale to nebylo všechno. Spoustu z těch, kteří nebyli dobrými vypravěči, bylo natolik otravných, že mě pronásledovali na každém kroku, ačkoliv jsem o jejich přítomnost absolutně nestál. Zejména hmyz se mě držel zuby nehty, i když jsem se ho snažil setřást. A ze všech nejhorší byly mouchy a mušky, které mi otravně lítaly u uší, do nichž mi pronikal nejen jejich otravný bzukot, ale také jejich nesouvislá řeč.

Ale pozor. Stejně tak se v lese vyskytla zvířata, která nemluvila vůbec. Troufám si odhadovat, že mezi takovými byli i tací, kteří toho měli spoustu co říct, ale neměli onu potřebu skutečnosti sdělovat.

Nemyslete si však, že mi někdy bylo na obtíž pouze vtíravé vypravování. Tak to vůbec nebylo. Ze všeho nejprotivnější mi byl neustálý neklid. Do lesa jsem se chodíval procházet kvůli tomu, že jsem si tam odpočinul od všech městských podnětů jako byl rachot aut, autobusů a tramvají, ale i lidských hlasů, které někdy stejně jako dopravní prostředky neustávají ani v noci. Co to bylo pak za odpočinek, když jste se neustále museli soustředit, protože kolem vás všichni mluvili jazykem, kterému jste rozuměli.

Když slyšíte volat kukačku, slyšíte kuku kuku. Já však slyšel „tady jsem, tady jsem". A zrovna ptačí zpěv, který lahodí našim uším, je krásný, aniž bychom znali jeho význam. A cvrčci, kteří na polích cvrlikají na sebe náhle skoro až křičí, přehlušují se, aby jeden druhého trumfli. Neodpočinete si. A víte vy proč? Protože takový les je pro zvířata městem. V něm však platí striktní pravidla, která jen tak někdo neporušuje. V noci tam bývá opravdový klid, i když spoustu zvířat se vydává do ulic. Ale nevyruší vás tam takové metro. Nebudou vás tam otravovat lidé, kteří do noci hulákají. Alespoň se mi to zatím nikdy nestalo. A proto je to pro mě místem odpočinku.

Náhle jsem však nenacházel ani odpočinek v lese, protože některá zvířata vás nenechají ani v noci spát. A co vás v takových situacích hned napadne? To, že některé věci byly vlastně lepší dříve. Tak proč se nevrátit tam, kde vám to vyhovovalo?

A přesně to jsem si pomyslel, když jsem si šel odpočinout, ačkoliv se mi ničeho takového nedostalo. Začalo mi to být na obtíž čili jsem chtěl o můj dar přijít. A jak se to stalo?

Někteří ten příběh už znají, tak se ho pokusím znatelně zkrátit.

Šel jsem na místo, kde to všechno začalo. Je to v centru města, kde jsem kdysi potkal kachní pár. Těm jsem onehdy pomohl najít cestu k vodě, za což jsem obdržel dar řeči se zvířaty.

Tentokrát tam byl kachní pár znovu, ale já zjistil, že celou dobu se jen před ostatními přetvařovali, aby je všichni litovali. Ačkoliv nemívám prudkou povahu, jednoduše jsem je odtamtud vyhnal. Za to mi byl dar Pegasem, který mě bedlivě sledoval z oblohy, odebrán.

Nedokážete si představit, jak skvěle mi pak bylo. Něco ztratíte, něco získáte. Cítil jsem se lehký jako pták. A tak jsem se vznesl do oblak. Rázem rozplynul se všechen mrak, když stal se ze mě ne pták, nýbrž drak. Na čtěnou jindy na papíře. A pamatujte: kde je člověk, tam je zvíře.