Útěk z vězení

Každý z těch tří seděl s pokrčenýma nohama před sebou. Ignác se bál toho, jestli za tu dlouhou dobu, co byl u čarodějnice, taky neztratil manželku. Pak ale rychle myšlenku zahnal, protože věřil, že jeho žena je věrná až za hrob. Matěj přemýšlel, jak se má asi otec. Doufal, že si neláme srdce s tím, kde jeho syn vězí. A Jindra, ten nevěděl, co teď bude dál. Přišel o to, co ho ve městě drželo, když nepočítáme kovařinu. Tu mohl provádět v kdejakém království. Ale ženský, ty jsou všude jiný, říkal si. Nic ho tu nedrželo a vlastně se mu obrovsky ulevilo, i když ještě potlačoval smutek z oné události.

A tak naši milí dobrodruzi upadali do věčného vzpomínání. Matěje však z toho vzpomínání vytrhla krysa.

Už nějakou dobu mu rejdila pod nohama a něco neurčitého hledala. Konečně to našla. Zalíbila se jí kouzelná čepice. Tam by se jí královsky spalo. Začala ji pomocí zoubků tahat po zemi. Zápasení krysy s čepicí upoutalo Matějovu pozornost. Jakmile si uvědomil, že se jedná o jeho čepici, naštval se.

Pohotově skočil po kryse, čepici ji sebral, oklepal ji o ruku, aby z ní dostal pryč prach, a přitom bědoval: „Kdybychom aspoň tak měli něco k jídlu. Jak mě bolí břicho z hladu." A jak řekl, tak se stalo.

Na zemi se najednou objevilo "něco" k jídlu. Ležel tam bochník chleba, kolo sýra, něco málo jablek a trs hroznového vína. Jak tam byla tma, byly vidět jen obrysy, proto chvíli trvalo, než si toho Matěj všiml. Nejdříve si totiž myslel, že tam je houf krys. Když ale zpozoroval, že se nehýbe, zvuky nevydává, přiblížil se k tomu, aby zjistil, na co to ve skutečnosti zírá. Nestačil se divit, když po hmatu poznal křupavý chléb. Bezmyšlenkovitě se dal do jídla. Až po chvilce zavolal své druhy. Pak přišli i ostatní trestanci. Zaprášilo se po tom stejně rychle, jak se to zde objevilo.

Když dojedli, podivili se, jak se tu jídlo objevilo. „Dost možná nám někdo chtěl dopřát," smál se Filip.

„Hloupost. Neslyšel jsem, že by někdo přicházel," říkal starý zarostlý trestanec. Pak dodal: „Ledaže by nám to sem přinesly krysičky." Načež se hlasitě rozřehtal.

Ostatní však zvážněli. „V tom budou nějaké čertoviny," pronesl jeden z dalších vězňů a sám se vyděsil. Bylo slyšet ostatní, jak souhlasí, protože kde selhává rozum, nastupuje fantazie. A věřte tomu, že tihle lidé byli pověrčivost sama.

Jenom Matěj se snažil zapojit rozum. Sám věděl, že řekl, co řekl. A pak, jak to dořekl, se tu objevilo to jídlo. Chtěl to zkusit znovu. Pronesl: „Kéž bychom to ještě mohli zapít vínem." Koukal kolem sebe, ale už žádné nové obrysy nespatřil.

Ostatní si toho všimli, takže se ho začali vyptávat, co to propánaboha dělá. A on jim o všem pověděl. O tom, jak tamhle seděl a uviděl krysu, co mu unáší čepici. O tom, jak tu čepici ukořistil zpět, jak ji oprašoval, a přitom si nahlas přál nějaké jídlo. A náhle se tu objevilo to jídlo. A proto zkoušel, jestli nemá moc čar a kouzel.

„Hmm, něco na tom bude," zamyslel se Ignác.

„Jistě to je jen shoda okolností. To budou nějaké čertoviny," děsil stále ostatní jeden, ten nejpověrčivější vězeň. Ale Ignác na čerty nevěřil. Poté, co strávil tolik let u čarodějnice sice věřil kdečemu, ale ne na čerty.

„Ty, Matěji, víš co?" říkal Ignác, „možná to udělala ta čepice."

Ostatní kromě našinců vyprskli v smích. „Kouzelná čepice, bububu," dělali si legraci. Ale Matěj vzal Ignácovu poznámku vážně. Žmoulal čepici v rukou a v hlavě mu to šrotovalo, div se mu z ní nekouřilo. Pak náhle s čepicí klepnul o druhou ruku a nahlas řekl: „Prosím, mocné síly, sešlete mi velký džbánek s mlékem." A před nimi se zčistajasna objevilo, oč bylo požádáno.

Všichni strachy uskočili stranou. Dokonce i Matěj. Nepočítal s tak okamžitou reakcí. Jako první se pak ke džbánu přiblížil, přičuchnul si k obsahu, ochutnal. A pak už si mléka pořádně loknul. Poté, co se napil, pokynul druhům, ať nápoj také zkusí.

Dostalo se na všechny. Jen jeden si ze strachu nedal. Když dopili, začali se smát.

„Matěji, dal bych si dortík," s hlasitým smíchem říkal prvý.

„Matěji, přej si kaviár."

„Ale kdeže kaviár. Přej si pilník, ať se můžeme propilovat ven," bezmyšlenkovitě řekl třetí.

Všichni ztichli, protože si uvědomili význam poslední věty a v duchu se ptali, jestli si může přát něco jiného krom jídla. Matěj správně odtušil.

„Ó mocné síly, přeji si pro každého z nás pilník." A jak řekl, tak se stalo. Každý popadl pilník a hned se dali do práce.

Kov nepřetržitě pilovali. Byla to náročná práce, ale setrvali u ní až do konce, protože je čekala sladká odměna. A strážci o tom neměli ani ponětí. Dělali to tak šikovně, že nezanechávali stopy a nedělali nadměrný hluk. Asi za den měli hotovo. Vyrobili si precizní díru, kterou dokázali všichni prolézt. Útěk naplánovali až se vyspí. Z práce byli značně vysílení. A tak se všichni, až na jednoho, vydali do světa snů.

Tenhle jeden, ten pověrčivý, když ostatní spali, prolezl propilovanou dírou a šel ke strážím. Dostal náramný nápad. Pak se zase vrátil zpátky, aby si nikdo ničeho nevšiml. Ulehl pak na zem a dělal, jako by spal.

Když se všichni probrali z dřímoty, osvěžili se vodou. Ti, co nebyli zcela oblečeni, se oblékli a shromáždili se. Šeptem si určili pořadí, kdo, kolikátý bude vyrážet. První šel obr Ignác, protože byl největší. Pokud proleze největší, prolezou i všichni ostatní. Druhý šel Jindra a za ním v závěsu Matěj. Už chtěli lézt i ostatní, když uslyšeli přicházet strážce.

Stráže do chodby vběhli odění v plné polní s meči v ruce. „Vzdáváme se," vzkřikl Ignác, když spatřil přesilu a dal ruce nad hlavu, aby ukázal útočníkům, že nemá žádnou zbraň. Jindra s Matějem učinili rovněž tak. Ruce jim pak byly svázány a odvedli je neznámo kam.

Posléze žalářníci v cele zabavili veškeré paklíče a kontraband, který bylo zakázáno mít u sebe. Také poslali pro městského kováře, aby vyspravil mříže.

A tady náš příběh o vězení končí. Příběhy těch, kdo v něm zůstali nám mohou zůstat lhostejné. Jen vám ještě povím tohle. Trestanci si domysleli, že stráže někdo o útěku musel informovat. Nějak jim došlo, že to byl ten, který neměl v plánu utéct. Co se s ním stalo, vám raději popisovat nebudu. Řeknu jen tolik, že svých činů později hořce litoval. Doufal, že bude za pomoc propuštěn na svobodu. Na svobodu se skutečně dostal, ale rukama ostatních vězňů. A teď už se vraťme k našim hrdinům.