Zima v myšlenkách roku 2021

Život je ovlivněn pandemickou situací, odhodlání setrvat v klidu však ještě existuje. Přicházejí však první pochybnosti. 

29.1.

Pokud se chci stát dobrým stoikem, měl bych si osvojit 6 základních pravidel. Týká se to především rána a večera. Večery slouží k uvědomování si. Večery zasvěcuji deníkům. Zhodnocení dne. Zvládl jsem vše, co jsem chtěl zvládnout? Jak jsem se choval? Bylo to správné? A nejlepší je dané zážitky vztahovat k mému vzoru. Proto si musím určit svůj vzor (klidně smyšlený) a říkat si, jak by se asi zachoval. Srovnávat se s ním. Mým cílem je stát se stejným jako on. Večer taky slouží k tomu, abych si odpočinul od všeho ruchu. Před spaním bych se neměl rozptylovat. Měl bych se věnovat jen sobě. Také si mám představovat to, jak sám sebe pozoruji z vesmíru. Uvědomit si velikost planety. Uvědomit si velikost vesmíru. Uvědomit si existenci jednoho velkého celku. Pomůže mi to při pochopení různých souvislostí. Pomůže mi to odlehčit mé problémy. Přeci jen se ve vesmíru najde člověk, který má mnohem horší podmínky než já, ale zato se dvakrát tolik snaží. Je tudíž důležité neprokrastinovat. Důležité pravidlo je trávit čas s rodinou. Rodina je to, co mi bylo dáno již od narození. Je to skupina, ze které zatím nemůžu být vyčleněn. Neměl bych ji opomíjet. Možná, že když si vytvořím svůj vzor, bude pro mě lehčí rozhodování. Dokážu se pak rozhodnout, co vlastně v životě chci dokázat. Další pravidlo je fyzický pohyb. Člověk by si měl užívat to, že může mít svalnaté tělo. A mysl a tělo jsou propojeny. Zároveň mě pohyb unaví a přináší mi hormon štěstí. Je proto nesmírně důležité dennodenně cvičit. Cvičení mi zlepšuje disciplínu, sebevědomí, výdrž a odhodlání.

A já už vím, že mým vzorem je Krišna. Nemůžu ani říct člověk. Ale ve své lidské podobě je můj vzor. Vyniká svou moudrostí a spravedlností. Vždy podporuje své okolí. Nikdy nejedná v rámci bohatství nebo slávy. Lidé ho zbožňují. Vždy mluví pravdu a nikdy by neublížil nikomu nevinnému. Je to nejctnostnější bytost. Případně můžu mít jako vzor Judhišthiru. Ať si nepředstavuji bytost, kterou nelze popsat. Judhišthira je v mnoha ohledech velmi podobný Krišnovi. Liší se tím, že je člověk a nemá takovou moc. Mezi jeho největší klady patří spravedlnost, pravdomluvnost. Má dané povinnosti, které odevzdaně plní. Přesto často pochybuje. Kritické přemýšlení je příznačné. Vše mám popsané v myšlenkovači. Případně se vždy můžu rozhodovat na základě osobností, které v životě obdivuji. A že jich je. Každý den bych měl směřovat k tomuto vysněnému cíli.

30.1.

...musí být prolito co nejméně krve. Já bych to trochu upravil. Musí být co nejméně utrpení. A teď už víme, že netrpíme jenom lidé. Tohle je můj cíl. Tohle chci dělat. A pevně za tím půjdu. Tohle je definitivní rozhodnutí. A cítím, že jsem se rozhodnul správně. Cítím, že jsem opět na správné cestě. Byl jsem možná lenivý a nic se mi nechtělo. Stačilo mě však trochu pošťouchnout a hned je všechno pozitivnější. Děkuji všemu a všem za pomoc. Poslední dobou to bylo těžké, ale co bych dělal, kdyby byl život jenom lehký?

4.2.
...je tak skvělý přijmout lidi takoví jací jsou a najít na nich jen pozitiva. 

5.2.

Potkal jsem sympatického chlapíka, s kterým jsme si navzájem pokynuli. Potkal jsem holčičku, která mě moc pěkně pozdravila. Potkal jsem spoustu ptáčků, které jsem pozoroval. Sojky, sýkorky, kosáci, šoupálci atd. Přemýšlel jsem nad životem. Došel jsem k tomu, že všechny živé organismy se snaží o sebe-regulaci. Dělá to i člověk a využívá k tomu celou řadu mechanismů. Vlastně mě napadlo, že všechno na světě je jakási regulace, pokus o rovnováhu. Přijde mi, že celá společnost masové spotřeby vznikla z důvodu regulace. Proč? Jak by jinak mohlo existovat tolik lidí? A co by všichni ti lidé dělali? Všichni by pracovali na poli? Přijde mi i teď, co se děje, to, že je hodně studentů. To je zase jakási regulace. Je to jako poptávka a nabídka. Zpětná vazba. Algoritmus. Ale nepřijde mi to jen na úrovni lidí. Vidím to všude a ve všem. A pak mě napadlo, že celá planeta bude sebe-regulační. Už jen to, jak křehké podmínky tu máme. Říkáme si, že život je taková náhoda, ale není to úplně náhoda. Je to výsledek dlouhodobého působení všech faktorů, které se pokoušely o rovnováhu. Trvalo to téměř věčnost, ale celou dobu to k tomu spělo. Už jenom zázrak je to, že vylučujeme CO2, který potřebují rostliny k výrobě kyslíku, který dýcháme. Vše je provázané se vším. Je to neskutečné. Jsem součást jakéhosi celku. A proto mě napadlo, že lidé nejsou svobodní. My jen reagujeme na jakousi poptávku tohoto systému. I to, že jsem šel studovat FHS SKE je výsledek nějakých neznámých sil. Nikdy by se to nestalo, kdyby ŽP nebylo poškozeno. Na jedné straně jsou lidé, kteří to ŽP poškozují, abychom ho my mohli obnovovat. Proč? Aby byla zachována rovnováha. Zní to zvláštně, ale musí to tak být. Vzpomněl jsem si na jednoho kurýra od PPL, který poznamenal, že svážení věcí zpět do depa je taková práce jen, aby lidé měli práci. A mě takhle přijde celý život. Nevíme smysl, ale něco děláme. A děláme to v rámci vyššího celku, vyššího dobra. Děláme to v rámci záchovy planety. Ale nemyslím si, že planetou to končí. Vesmír bude mnohem větší. Mnohem, mnohem, mnohem větší. Náš vesmír je jen biliontina toho, jaký další prostor existuje. Jsme jen kapička v oceánu. Stejně jako nikdy nenajdeme nejmenší jednotku, z které se vše skládá, nikdy nenajdeme pravdu, jak je velký vesmír. No nic, to bych někdy zase mohl zpracovat do knihy. Jo, kéž bych měl spoustu času a čtenáře, co by tyhle žvásty četli.

6.2.

Hustě sněžilo. Sníh mi padal do očí. Bylo příjemné, že byly takové kruté podmínky. Člověk, když je v diskomfortu, nemusí přemýšlet. Užíval jsem si to. Ze začátku jsem se tomu bránil, ale pak jsem se tomu oddal. Zamiloval jsem si vločky. Na procházce jsem si hodně odpočinul. Navíc jsem tolik nepřemýšlel. Podíval jsem se na kachny. Při tom jsem si uvědomil, v jakém komfortu žijeme. Ony tam mrznou ve vodě, jsou posypány sněhem a já jsem v teple. A uvědomil jsem si, jak jsem rád, že jsem člověk. Jsou fakt chvíle, kdy si toho nevážím, ale jsou chvíle, kdy je to skvělé. Nicméně si myslím, že všeho moc škodí. I člověk by měl okoušet nějaký diskomfort, aby nezlenivěl. Je to zase o nalezení rovnováhy. Všechno v životě se vlastně točí okolo rovnováhy. To je ta nula, nekonečno, kruh, koule, balanc, duality, vesmír. Vše hledá balanc. A my, lidé, se snažíme být nejlepší verzí sebe sama. Proč? Přeci jenom jsme taky zvířata. A probíhá u nás evoluce. Snažíme se být nejlepší, abychom mohli předat geny, abychom si našli vhodného, nejlepšího, partnera. Takže proto se tolik lidé ženou za úspěchem. My chceme být nejlepší. A není na tom nic špatného. Zdravá soutěživost není na škodu. Horší je, pokud se soutěží zbytečně. I já se snažím být nejlepší kopií sebe sama. Proč? Dělám to kvůli sobě. Sám si chci připadat dobrý. Ale zároveň to podvědomě dělám kvůli druhým. Chci upoutat partnerku. Chci poznat lásku. Láska je lék. Myslím tu věčnou, nehynoucí lásku. Tu, kterou vám nikdo nemůže vzít. Tu, kterou cítíte, i když na ni nemyslíte. A není to jen láska k lidem. Ve Stromovce jsem měl chuť obejmout snad smrk, na který jsem v létě lezl. Snažil jsem se na něj napojit. Cítit, co prožívá. Milovat ho. A miluji ho. Pomyslel jsem pak na stromy, které jsem zasadil. Pomyslel jsem na to, jak porostou. Pomyslel jsem na to, že tu po mně zůstanou. Já už miluji. Ano, miluji stromy. Co je na tom divného? Těším se jako rodič až porostou. Těším se na to, až je jako velké přesadím. Těším se, až i ony budou mít potomky. Jestli je nějaký smysl života, tak ho spatřuji v lásce. A nemiluji jen je. Miluji vše. Vše je tak podezřele dokonalé. Vůbec bych se nedivil, kdyby se mi splnilo vše, co si v životě budu přát. Nepochybuji. 

8.2.

Následně jsem zhluboka dýchal. Představoval jsem si, že jsem součást toho všeho. Že to tvořím. Že jsem sám tím celkem. To je i problém specializace věd. Já nejsem jen část. Já jsem systém a všechno okolo je systém. Nesmím se koukat pouze na moji úlohu pro společnost. Musím se koukat, jaký mám význam v systému. 

9.2.

Raději obětuji pomíjivé věci, abych obdržel ty věčné. A pokud ne věčně, tak alespoň ty dlouhodobé. 

Dneska jsem se opět vzepřel. Byl to opět souboj. Ne souboj jen tak s někým. Je to ten nejhouževnatější bojovník ze všech. Je to moje mysl. Bojuji s ní každý den. Nedám se tak lehko porazit. Myslím, že by mě Kurtin pochválil. Je sice pravda, že jsem se z velké části vychýlil jeho hodnotám, ale důležité je, že jsem hodnoty opět našel. Tak jako člověk pochybuje o existenci Boha, ale nakonec pochybovat přestane a uvěří, tak i já jsem dnes opustil své cíle a ideje, ale později jsem v ně uvěřil a vrátil jsem se na správnou cestu. Děkuji za vše v mém nádherném životě.

13.2.

Uprostřed Stromovky jsem si našel lavičku, kde jsem si sednul, sundal si mikinu, bundu a užíval si slunce. Hlasitě jsem se nadechoval a vydechoval. Chvílemi se mi zdálo, že jsem sám to slunce. Snažil jsem si představit, že je léto. Chvílemi se mi to dařilo. Po pár okamžicích, když jsem byl plně uspokojen, jsem se vydal domů. Byl jsem hrozně rozcuchaný a bylo mi to úplně jedno. To bylo parádní. Usmíval jsem se na všechny lidi. Myslím, že je to takhle mnohem lepší. Myslím, tedy vím.

15.2.

Chvilkami se mě zmocňovala úzkost, ale tu jsem později rozptýlil. Hodně jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem především o seberegulaci systému. Došel jsem k závěru, že náš vesmír není jediný. Je jich nepřeberné množství. Hlavně jsem přemýšlel nad tím, co mají všechny tvory či věci společného. Všechno, co označujeme za živé z nějakých nepochopitelných důvodů roste, aby mohlo udělat potomstvo a následně zemře. Proč? Proč je vesmír tak nastaven? Vůbec jsem přemýšlel nad tématem nahrazení starého novým. Vždyť i naše planeta zanikne. Ale proč? Aby udělala místo pro další? Může mít planeta děti. 

Dále jsem přemýšlel nad podstatou života. Co označujeme za živé? Vždyť vše je svým způsobem živé. Já jsem velmi komplexní systém. Ale myslet mi umožňuje jen veškerý aparát. Kdybych to rozebral na součástky, myslet nedokážu. Ale proč je vše živé? Vše podléhá nějakým zákonům. A takový kámen se sice nehýbe, protože k tomu není přizpůsoben, ale když ho vezmu do ruky a hodím, tak se pohybuje. Ano, sice jsem k tomu využil svoji energii, ale v elementární podobě jsem já působil na něj a on zas na mě. Proto jsem došel k závěru, že všechno je jen jedno. Představoval jsem si to jako panáčky, co přehazují páky. Jeden panáček je jeden algoritmus. Takže, když uvidím černou, panáček ohledně černé barvy zatáhne za páku a já díky tomu můžu rozeznat, že je to černá. Toho procesu se samozřejmě účastní mnohem více panáčků, ale pro představu. A teď, když zatáhne za páku třeba 20 lidí, tak jeden je nad nimi, který je sleduje. Myslím si, že v mozku je jakási hierarchie. Nevím, kolik je tam stupňů, ale pokud tam bude chybět nějaký department, mozek nemůže fungovat správně. Takže 20 panáčku zatáhne za páku, jeden nad nimi zatáhne za další a nad ním další a tak dál a dál, až nakonec dojdeme jen k jednomu panáčkovi, což jsem já sám. Takže já jsem de facto herr director mého těla a zodpovídám za všechny panáčky. Nicméně za ně zodpovídají i jiní šéfové (srdce, plíce, …), kteří jsou ale pode mnou. 

Tím to ale dle mého nekončí. Svět, celý vesmír je na stejném principu. Já jakožto panáček tahám za páky a milion dalších lidí se mnou. Společně vytváříme město, stát, světadíl, zeměkouli. A v tom případě Země je svým způsobem náš šéf. A to ona se snaží mít rovnováhu. Stejně jako já se svým tělem. Když budu kouřit, budu dost možná kašlat. Když zanikne ekosystém, planeta asi taky není ráda. Teď však vyvstává otázka. Může planeta Země myslet? Může přemýšlet jako já? Může se pohybovat? Jako buňky v mém těle. A můžeme jít takto dál. Planety tvoří soustavu. Soustava tvoří Mléčnou dráhu. Všechny možné větší celky tvoří náš vesmír. A vesmír(y) nejspíš tvoří jeden velký celek. Další otázka. Je tento celek nekonečný nebo konečný? A jaký je jeho záměr? Co když si klade vesmír stejné otázky jako já? Co když se ptá na svůj záměr? 

A právě Alan Watts mi alespoň poskytnul částečné odpovědi. Video jsem objevil zcela náhodou, když jsem si zjišťoval víc informací o Los Angeleském smogu. Nejdřív jsem tomu nedával velkou váhu, ale velmi mě zaujal. Později jsem zjistil, že byl velkou inspirací pro beatníky. Já v něm trochu spatřuji i Batesona. Mluvil o principu jin a jang. Totiž, z našeho pohledu se nám může zdát, že jde o dvě roviny, ale nemůžeme je vidět zároveň. Stejně jako nejde v jednom obrazci vidět dva obrazce. Proto je jen jeden princip a dualismus neexistuje. Vysvětlil to následovně. 

Už to znám, ale teď jsem si to mohl propojit. Světlo neexistuje bez tmy, zlo neexistuje bez dobra. Ale kdyby zlo zničilo dobro, co je pak dobro a zlo? A jak vypadá tma, když není světlo? A v tom je právě odpověď, proč se rodíme. Rodíme se, abychom mohli zemřít. Aby byla zachována rovnováha. Protože co by to byl za život, který začne narozením, když nekončí smrtí? A pak jsem si to uvědomil. O tom mluvil v Syndromu hladového vlka Eriksen. Pokud vlk sní ovci, co bude dělat pak? To je smysl života. Stejně jako život bez bolesti nemá cenu. Úspěch nemůže existovat bez neúspěchu. Nazval to tancováním. Není to boj. Celý svět založený na kompetenci je špatný. My to musíme rozpoznat a pochopit, že existuje jen jedna věc. 

Pak mě ještě velmi zaujalo jedno video. Nevím proč, vedl mě k tomu algoritmus. Řešil otázku smrti. Smrt je jako spánek, ze kterého se nejde probudit. Pokud si to budu dostatečně dlouho představovat, tak dojdu k otázce, jak jsem se mohl narodit, když jsem předtím nikdy nespal. Takže nemůže být konec ala ležení v kryptě. Život je neustálé žití v okamžiku. Já jsem stvořitel a já ho utvářím podle sebe. A pak jsem si to uvědomil. Já jsem skutečně stvořil svět. Ale svět utvořil mně. A jsme zase u principu jin jang. 

Mluvil o meditaci. Řekl, že je důležitá z toho pohledu, že to není bráno jako výkon. Meditace by neměla být brána jako povinnost. Je to jako hraní na kytaru. Na kytaru se hraje, protože se vychutnává zvuk. Tančí se, protože se vychutnává okamžik. Ale hlavním cílem není konec. A o tom to je. On žádný konec není. Žiju navždy v okamžiku. Meditace je splynutí s okolím. Při meditaci se naučím poslouchat zvuky. A všechno jsou jen zvuky. Nechci jim přisuzovat vlastnosti. Nechci vědět odkud pochází. Beru je jen jako zvuky. A stejně to je i řeč. Řeč je jen vibrace. A pokud neustále přemýšlím ve své hlavě, furt k sobě promlouvám. Ale už to nejsou zvuky, ale hodnotím je, přisuzuji jim vlastnosti. Měl bych je začít brát jako další zvuky. Když někdo neustále mluví, nikdy nebude poslouchat. Stejně tak já nemůžu poslouchat, když ke mně bude neustále promlouvat moje mysl. 

A ještě dýchání. Dýchání je u meditace opravdu důležité. Zjistím totiž, že jsem jeho pánem, ale že mě zároveň ovládá. A pokud skutečně ovládám dech, pak můžu ovládat cokoliv. Jenže pokud mě dech ovládá, jsem jen malinkatou loutkou. A pravda je obojí. Já jsem bůh a zároveň jsem ta loutka. Zase princip jin jang. Jedno bez druhého by nemohlo existovat. A proto jediná skutečně smysluplná cesta v životě je, užít si život. A já jsem si vytvořil perfektní život. A pokud dokážu ovládat dech. Dokážu ovládat svět. Já si utvářím život za pochodu. Chtěl jsem se narodit do téhle rodiny. Chtěl jsem se narodit v Česku. Chtěl jsem se narodit jako průměrný. Chtěl jsem dojít k tomuhle zjištění. Život je opravdu dokonalý. A proto nemůže vše končit smrtí. Nemůžu zažít něco, co jsem nikdy nezažil. To nejde. Svět je utvářen na základě paměti. A vše se v poslední době mění. Proč? Protože se mění moje mysl, tak se mění vnímání tohoto světa. Tím si ho utvářím. A bude jedině takový, jaký budu chtít, aby byl. Žít je nádherné. A život bez překvapení by neměl smysl. To je i důvod, proč zatím neznám svou budoucnost. Já ji znát nechci. Je to dokonalé. A když se nad tím zamyslím, tak můžu přehodnotit své cíle. Mám dělat to, v čem jsem dobrý. A já chci hrát na kytaru, chci cestovat, poznávat, ale chci se věnovat i psaní. Chci chránit životní prostředí, protože to mi přijde skutečně potřebné. A kdyby ne, tak je to jedno. Ale nebudu chtít smutný život bez zážitků. A proto je to tak dokonale nastavené. Každý minidetail zapadá do detailu, který vytváří složitou spletitou strukturu, která ve výsledku dává nanejvýš smysl. Již se nadále nemusím trápit. Ale přesto se chci trápit. Protože bez trápení nemůžu být nikdy šťastný. A to je učení hinduistů. Naučit se, že přichází dobré i špatné. A prostě hlavní je se z toho neposrat. Války jsou jen klíčem k dobru. A dobro je klíčem k válkám. Jde však o to tančit, ne válčit.

16.2.

Večer jsem zhlédnul dvě videa (audionahrávky) od Alana Wattse. Bylo to obohacující. První byla o tom, co jsem už slyšel včera. Totiž hudba a tanec je odpověď. Je to něco, kde nečekáme konec. A život by měl být jako skladba. Prostě si ji vychutnáváme a netěšíme se jen na konec. Největší zlo je proto mít vše do puntíku naplánované. 

Druhá nahrávka byla o přijmutí špatné stránky. Každý je sobec, i když si může namlouvat, že ne. Ale pokud půjdeme až do dřeně, přijdeme k tomu, že každý je sobec. Ale nic na tom špatného není. Je to o přijmutí. A zároveň je to o pochopení těchto slupek. Alan to přirovnával k cibuli. Cibule je skvělá tím, že nemá konec. Když ji loupu, mám jen vrstvy, ale nikde není žádný plod. A stejně je to s člověkem. Člověk má jen vrstvy. Je to moje vrstva, kterou ukazuju ostatním. Mám ty vrstvy navršené na sobě. 

Teď jsem si uvědomil, že jsem celkem poslouchal tři nahrávky. Ta poslední byla o přijmutí chyby. Totiž, bez chyb se člověk nemůže nic naučit. Je to zároveň o tom, že člověk se nejlépe směje sám sobě. V takovém případě vtip nikoho neuráží a je místný. A pokud skutečně chybuji, měl bych si to uvědomit a snažit se, abych příště nechyboval nebo alespoň abych chyboval méně. Já to shrnu. Nebrat si nic osobně a zároveň dělat vše, jak to nejlépe dovedu, pokud možno bez chyb. Ale nikdy to bez chyb samozřejmě nejde.

17.2.

Nějakým způsobem jsem po procházce došel k tomu, že svět je dokonalé místo. Že vše je tak perfektně pro mě nastavené. A že si chci život užít. A hlavně nesmím život považovat za cestu. Je to hra, tanec, kdy nepřemýšlím nad tím, co bude po skladbě. Prostě hraji. A nesnažím se hrát co nejrychleji. Snažím se hrát krásně. Stejně je to se životem. Chci mít krásný život. K úplnému konci jsem si v mysli poznamenal, že kdybych mohl vytvořit svět tak, jak ho znám, udělal bych to. Kdybych cokoliv změnil, svět by mi nedával smysl. Stejně jako by mi přišlo nesmyslné nežít. 

Život je opravdu skvělá zábava. Láska, štěstí, radost, to jsou moje pohonné hmoty. To je můj smysl. Možná jsem se dlouho snažil překonat strach ze smrti. Teď, když vím, že nic jako smrt není, je mi hej. Já se jen života bál. Bál jsem se, protože jsem mu nevěřil. Teď se opravdu už můžu nechat nést vlnami osudu. Jak ale praví Mahábhárata, bez činů to nepůjde. Budu se snažit, abych byl tím, kým chci být. Budu tančit, hrát a zpívat. A budu to dělat teď a tady. 

19.2.

Po cestě jsem si začal uvědomovat, jak se život podobá hře. My máme nějaké podmínky a cíl v životě, stejně jako tomu je u hry. Stejně jako ve hře, život je souhra algoritmů. Život je tedy extrémně složitá hra, kterou hraje nespočet organismů. Teď však zbývá jedna malá otázka. Zbývá jich vlastně víc. A totiž, hraje tu hru jediný organismus, který je diferencovaný či tu hru hrají jen lidé nebo jen živé organismy? A druhý dotaz, jsem svobodný nebo jen loutka? A zde nastupuje odpověď. Oboje. 

Přemýšlel jsem, že je společnost špatně nastavená. Od mládí se učíme soutěžit, porovnáváme se s ostatními, ale už se tolik neučíme spolupracovat. Já si vzpomněl na sebe, když jsem se pokaždé snažil vyhrát. Neuvědomoval jsem si, že kvůli tomu, jak jsem moc soutěživý, nemám kamarády. Já je naprosto opomíjel. Chtěl jsem jenom vyhrát. A dost možná, kdybych si to neuvědomil, bych soutěžil i v životě. Snažil bych se být nejlepším, vydělávat nejvíc peněz atp. Jenže co kdyby se děti vychovávaly jiným způsobem. Co kdybychom se učili hlavně spolupracovat? Co kdybychom hráli hry, v kterých nelze vyhrát. Hry, které jsou jen pro zábavu. 

Jako příklad jsem si vybavil CK3. Ta hra je koncipována tak, aby se užívala. Není tam možnost zvítězit, což je úžasné. Stejně jako třeba hra Sims 3. Netvrdím, že soutěžení je špatné. Já jen tvrdím, že jsou špatně nastavená pravidla. Zdravé soutěžení je super. Ale není super soutěžit v tom, kdo vydělá víc peněz. Co kdybychom místo toho soutěžili, kdo vyprodukuje méně odpadu, kdo vymyslí lepší technologii, která bude udržitelná. Co kdybychom úplně přesměrovali svoje myšlení? Je to možné? Nebo můžu změnit jen svoji hru? Jak můžu zasáhnout do té celkové? Užíval jsem si přírodu, pozoroval jsem ptáky, užíval jsem si sluneční svit. Bylo krásně teplo. Měl jsem kraťasy a tričko. Tentokrát jsem si však vzal tenisky. Příroda se probudila. Vše bylo živější, barvy byly sytější. A když jsem zrovna nežil okamžikem, tak jsem přemýšlel. I když, opravdu jsem se snažil být tady a teď, ale někdy to prostě nejde. Moje myšlenky skákaly od jedné k druhé. Napadlo mě pak, jestli není společnost utvořena na základě toho, co je zábava. Pokud se děti baví tím, že hrají, kdo je nejlepší. Šlo by to nějak vyzkoumat? Co když existují společenství, kde děti nesoutěží? Jak pak vypadají dospělí? Mohl bych na tom udělat výzkum? Zajímalo mě, jestli existuje korelace mezi zábavou a životem. Protože zábava je v jistém smyslu život. Zábava je nesmyslná a děláme ji teď a tady. Stejné je to se životem. Co když se něco naučíme jako děti a pak to děláme jako dospělí? Co kdybychom jinak vychovávali děti? K naprosto jinému modelu.

20.2.

Stejnak mi to nedalo a začal jsem zase ten aparát zatěžovat. Je lepší, když přijmu tu myšlenku, že každý žijeme svůj život. Můžu pak být v klidu, že se mnou tu hru hraje tolik dalších osob. Jsou další osoby, na které se můžu obrátit. To mě snad jediné uklidňuje. Proč se tolik pořád zabývám budoucností? Je to coronou? Dost pravděpodobně za to může. Měl jsem pokrokové myšlenky, ale ne až tak. Sem jsem se dost možná dostat ani nechtěl. Balancuji na prahu šílenství, normálnosti a dokonalosti. Jedno vím jistě, po smrti přijde něco, co si nedokážu ještě představit. Nyní je moje mysl velmi omezená. Když to porovnám totiž se stavy, které jsem zažíval jako zhulený, pocit přítomnosti je naprosto jiný. I když spím, tak se cítím úplně jinak. Přítomnost tedy je stav, kdy plně využívám svých aktuálních smyslů. Už se tím zabývat prosím nechci. Na sluníčku mi bylo příjemně. Běhala tam paní stále do kopce a z kopce dolů. Stále po stejné cestě. Proč někdo něco takového dělá jen pro svoje tělo? Proč jsou někteří lidé naprosto posedlí svým tělem? Ale další věc, potřebuju vůbec znát odpověď? Pokud ji to baví, ať to dělá. Jenže nikdy nezjistím, jestli ji to baví či to dělá kvůli dohodám.

A při dohodách mě napadlo, že další článek napíšu o Čtyřech dohodách. Protože já jsem byl ve své podstatě velmi omezený. Přemýšlel jsem úplně jinak než dřív. Vidím svět úplně jinýma očima. Prošel jsem se náramně, ale příliš jsem přemýšlel. Chci si víc vychutnávat okamžik. Už jsem chtěl začít plánovat výlet, když jsem si uvědomil, že jsem v „lese“ a raději se chci zaposlouchat do zpěvu ptáků.

26.2.

Pro příště. Běž se projít na slunce, které rozptýlí tvé špatné myšlenky. Dělej věci víc efektivně. Vyhneš se pak zbytečným chybám. Dopřej si kvalitní odpočinek. A rozhodně si vynahraď čas pro pití a jezení. Je to teď náročné, ale věřím, že se to obrátí k lepšímu. Až se všichni uzdravíme, svět i já budeme opět veselejší. Poslední dny jsem pochyboval o Bohu, ale nyní už nepochybuji. Uvědomil jsem si, že jsou věci, které věda pospat nedokáže. Neměl bych se spoléhat jen na chladnou racionalitu. Jsou prostě věci, které zatím nemůžu pochopit. Ale rozhodně bych si z toho neměl dělat starosti. Jsem na dobré cestě. Vím to.

28.2.

Odpočívám. Dodávám si klid, který tolik potřebuji. Snažím se dělat to, co mě baví. Vzpomněl jsem si, že jsem hrál na kytaru a ukulele. Mám se rád. Jediný problém je v současné době ten, že se zase nedokážu rozhodnout. Zaměřím na něj své síly. Ale nechci, aby mě zcela vysílil. Odevzdávám se do rukou osudu. PS: Dneska jsem znovu vyhlásil válku za nezávislost parazitovi. Mobilizuji veškerou sílu, abych ho zničil. Již nadešel jeho konec. Připrav se tedy parazite na litý boj. Vím, že nebudeš chtít odejít. Vůbec se ti nedivím. A proto ti nyní nabízím nabídku, než bude příliš pozdě. Zanechme boje a já ti nechám minimum prostoru. Pokud však nesouhlasíš, pak nezbývá než bojovat. V takovém případě tě však vypudím zcela. Dobře zvaž své možnosti. Nevím však, jestli přijímáš kompromisy. Uvidíme.