Rozřešení

Než nadešel večer, šel ještě Matěj s Ignácem naštípat nějaké to dřevo. Nezůstali jen u toho. Dokud bylo světlo, prohlíželi si okolí. Několik stovek metrů odtamtud našli zatopený lom, kde voda zmrzla na led. Klouzali se tam jako malí kluci, dokud je neupozornilo zapadající slunce, že by se měli odebrat zpátky.

Už ani nebyli udiveni, když shledali, že jim někdo v době jejich nepřítomnosti přichystal losose s bramborem. U jídla spolu rozmlouvali o následujících plánech. Chtěli zase vyrazit a pokračovat v cestě, ale neustále jim vrtalo hlavou, kdo jim celou dobu vyvařoval. Nechali by mu třeba jen vzkaz, ale nešlo jak.

„A co že se ti to zdálo za sen?" vzpomněl si u večeře Matěj.

A Ignác vzpomínal. Vzpomněl si na bouřku, hromy a blesky. Vzpomněl si, jak mu přišlo, že byl Matěj docela mrtvý. A pak si vzpomněl na to skřípání dveří a na tu bledou tvář. I když, teď si něco uvědomil. Nebyly to dveře, které byly otevřeny. „Bude to sice znít zvláštně, ale byla to otevřená dřevěná zeď. Vypadalo to jako tajný vchod. A právě v něm stála ta hrůzu nahánějící slečna," vypověděl Ignác se zamyšleným výrazem v obličeji, zatímco pozoroval vše kolem sebe.

Matěj, když ho pozorně vyslechl, se zvedl z židle, načež došel ke zdi. „Kde to bylo? Tadyhle někde?" ptal se Ignáce.

Ten vztyčil ukazovák, kterým ukázal trochu vedle Matěje. „Přesně tamhle," krátce pronesl.

Matěj se posunul tam, kam ukazoval, a začal zeď různě ohmatávat. Vypadala naprosto normálně. Byla to prostá z prken opracovaná zeď. Nejspíš dubové dřevo už za ta léta zčernalo. Sem tam bylo nějaké prkno vystouplé nebo naopak zaoblené, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by za stěnou měla být tajná komora.

„Tak se mi zdá, že tady nic zvláštního nenajdeme." A jak domluvil, opřel se zády o zeď a náhle pocítil, že se stěna i s ním posouvá dozadu. Rychle odskočil, aby neupadl, a otočil se. Část stěny se dala posouvat.

Ignác se hbitě zvedl a přiklusal k Matějovi. Posunuli stěnu o trochu dál tak, že se jim naskytl pohled na prťavou místnůstku, kde byl v podlaze postavený poklop.

Už moc neviděli, protože slunce zašlo a jediným světelným zdrojem byly plameny, jež šlehaly z kamen. Matěj po tmě poklop nahmatal a nadzvedl ho. Už chtěl lézt dolů, ale Ignác ho slovy zastavil. „Nemám z toho dobrý pocit. Skoro jako kdyby ten sen byla skutečnost. Co když tam najdeme tu holku s bledou tváří. Co když ty tam najdeš smrt? Raději tam nechoďme," říkal nervózně.

Jenže Matěj na jeho pocity vůbec nedal. „Víš, já už to chci mít nějak vyřešené. A nemyslím, že tam bude někdo, kdo by nás chtěl mrtvé. Kdyby to chtěl udělat, udělal by to. Příležitostí měl dost. Místo toho nám tu udělal pěkné bydlení. Buď tu zůstaň, nebo pojď se mnou," dořekl a začal slézat dolů.

Ignác mezitím přešlapoval na místě a rozhodoval se, má-li jít, nemá-li jít. V hlavě mu v tu chvíli problesklo tolik myšlenek, že kdyby byla hlava balón, tak by lítal po obloze. „Matěji," zavolal dolů, když se konečně rozmyslel, „počkej na mě."

Jakmile oba slezli asi dvoumetrový žebřík, uviděli na konci kamenné chodby tlumené světlo. Chodba byla dost široká, že se oba vešli vedle sebe. Vysoká však byla tolik, že Ignác musel lézt po čtyřech a Matěj se musel při procházení sklánět, aby si neodřel hlavu.

Konečně se došourali k lojové svíčce, jež spočívala na jakési římse v záhybu chodbičky. Ta teď zatáčela doleva a její konec byl dobře osvětlený pochodněmi. Ty byly umístěny vedle dřevěných dveří s kovovou klikou, kam se oba odebrali.

„Tady najdeme odpovědi," šeptal Matěj na Ignáce a vzal do ruky kruhovou kliku. Aniž čekal na reakci svého kamaráda, zabral do dveří. Ty se s hlasitým rach otevřeli do osvětlené jeskyňky.

Byla to čtvercová místnost, vytesaná do kamene. Podlaha tam chyběla, takže při pohybu se prášilo od bot. Uprostřed bylo ohniště, nad kterým visela vidlice s kotlíkem, z něhož se ozývaly zvuky bublání. V levém rohu, naproti dveřím, stáli na pozoru sudy, bedny, soudky a pytle. Ty prázdné ležely trochu vedle, aby hned majitel poznal, že z nic už nic nezíská. Mohlo v nich být cokoliv. Jídlo, pití, koření či lůj. Nebyl tam jediný kus nábytku. Slaměná matrace se sešívaným pytlem od brambor místo deky ležela v prachu. Nad postelí visel malinkatý obrázek některého ze svatých. Vedle postele bylo vědro s vodou a miska s lžící. Naproti na zemi leželo další vědro, jehož vršek byl přikrytý prknem. Posledním artiklem tam vedle dveří bylo nádobí. Ať už se jednalo o rendlíky, hrnce, misky, džbánky, vařečky, naběračky nebo míchačky. Byl tam nepříjemný puch a místnost osvětlovalo několik svíček, jejichž lůj skapával v tichosti na zem.

Matěj s Ignácem se po místnosti rozhlíželi, jestli někoho neuvidí. Všimli si krčící se postavičky pod pytlem na matraci. Místo mluvení si dávali znaky. Pomalými kroky a neslyšně se blížili k matraci, a přitom si prohlíželi všemožné harampádí poházené po zemi.

Přibližovali se po pídi, leč jistě. Vše by se jim v tichosti povedlo, kdyby Ignác nezakopl o hrnec, v němž byly kulinářské nástroje. Udělalo to takový rámus, že se někdo začal v pytli ošívat.

Rychle z něj vyskočila pohublá postava a schovala se do rohu, kde se počala krčit. Jelikož měla strach, celá se klepala.

„V klidu, neublížíme ti," ubezpečoval ji Matěj.

Měla kraťoučké plavé vlasy, které byly pravidelně šikmo zastřihovány. Nebyla ani malá, ani velká. Ale na ženy té doby byla poměrně dlouhá. I když žila vedle tolika zásob, bylo vidět, že je podvyživená. Skoro se zdálo, že se jí jíst ani nechtělo. Pokožka, kde nebyla zakrytá, byla bledá. To bylo nejspíš způsobeno tím, že se slunci vyhýbala. Boty neměla. Nohy měla strašlivě špinavé a chodidla byla poprskaná. Na sobě měla oblečení šité z pytlů. Člověk si ji lehko mohl splést s tulákem nebo žebrákem. Ale vyzařovala z ní příjemná energie, která se člověkem těžko popisuje. Do obličeje jí Matěj s Ignácem neviděli. Zakrývala si ho dlaněmi.

„To ty si nám tu vařila a přikládala do kamen?" zeptal se Matěj, který se ji snažil uklidnit. Nepřicházela žádná odpověď. „Chtěli jsme ti poděkovat. Zachránila si nám život. Bez tvé pomoci bychom jistě zemřeli. Jsem tvým dlužníkem."

Jeho slova ji malinko uklidnila. Přestala se klepat, ale stále si obličej zacláněla dlaněmi. Pak se přidal i Ignác, aby ji víc uklidnil. „Taky bych ti rád poděkoval, šlechetná duše. I já jsem tvým dlužníkem. Dlouho jsme putovali zdejším krajem hladoví, žízniví, unavení, dokud jsme nepotkali tuto dřevěnou chaloupku, kde jsme byli tebou zachráněni."

Jejich mluvení ji uklidnilo natolik, že z tváře spustila ruce podél těla. Její tvář byla nádherná, až to Matěje s Ignácem zaskočilo. Pokladem se staly její velké modré oči, které vypovídaly o tom, že v poslední době zažila spoustu trápení. Zato nos měla malinkatý, stejně tak pusu. Rty ztratily svoji barvu a byly popraskané. Přesto na nich bylo také něco kouzelného. Na některých místech tváře měla šmouhy od špíny.

Chvilku se na ně mlčky dívala a prohlížela si je. Až když našla odvahu, promluvila. „Těší mě, že jsem vám mohla pomoct." Hlas měla jemný, možná až moc tichý. Styděla se před nimi. Nejspíš si zvykla žít bez společnosti.

Doufali, že jim řekne víc. Ona jen hledala potřebná slova. Řekla by jim vše, ale neměla v nich plnou důvěru. „Kdo jste?" opatrně se jich zeptala a dívala se přitom k jejich nohám.

A tu se stalo něco, co vykouzlilo úsměv na tváři i té podivné krásné slečně. Ve stejnou chvíli oba začali vyprávět o tom, kdo jsou. Hned se zastavili, pohlédli na sebe a čekali, než začne ten druhý. Chvilku byli ticho, než zase oba začali ve stejnou chvíli mluvit. To oni se i trochu předváděli, protože se chtěli před dívkou ukázat v nejlepším světle.

Konečně začal mluvit jen jeden. „Já jsem Matěj a tohle," ukázal na Ignáce, „je Ignác. Potkali jsme se u zlé čarodějnice, která začarovala Ignáce. Společnými silami jsme ji nakonec přemohli. Byli jsme tři, ale jeden zůstal v královském městě, kde jsme královi pomáhali obnovit pořádek. Pak jsme vyrazili na cestu, aby se Ignác vrátil domů a já," zamyslel se Matěj. Nemohl si vzpomenout. Ignác ho doplnil. „Matěj hledá pramen života. Akorát směřujeme do země obrů. Co tu děláš ty, smím‑li se zeptat?" odvážně promluvil Ignác.

„Vy jste stále živí!" upřímně se zaradovala postavička. Matěj s Ignácem se divili, co tím sdělením chtěla říct. Všimla si jejich rozpaků, takže ji přišlo jako nejlepší objasnění povědět její příběh.

„Když jste ke mně byli upřímní, budu i já," řekla zpočátku. Pak nabyla svého sebevědomí a pověděla jim zkratkovitě celý příběh. „Říkají mi Mína. Byla jsem lesní vílou, ač je to k nevíře. Se sestrami jsme žili spokojeně a v míru ve zdejších lesích, udržovali zde božskou rovnováhu. O lidech jsme věděli dávno předtím, než začali podnikat dobrodružné výpravy čím dál víc do hlubin temných hvozdů. Stavěli si tam své obydlí, hledali rovněž mír a klid. Jenže svým kácením stromů začali porušovat rovnováhu. Sestry se rozhodly, že jediným možným řešením je z lesa je vyhnat. Já jsem byla proti a navrhovala si s lidmi promluvit. Věděla jsem, že jsou mezi nimi dobří jedinci, kteří by nám naslouchali. Často jsem je při svých procházkách na sluníčku pozorovala. Jednou se mé sestry rozhodly pro akci. Vyhnaly z příbytku rodinu se šesti dětmi. Zapálily jim bez slitování stavení. Nechtěla jsem s nimi mít nic víc společného, tak jsem od nich odešla. Doufala jsem, že se mi povede lidi přesvědčit k tomu, aby k sobě a k nám byli hodní. Po dlouhých dnech putování jsem našla tento domeček. Já to samozřejmě nevěděla, ale žila tady loupežnická tlupa. Schovávala se tu před zákonem. Hned využili situace. Nakázali mi, abych jim vyvařovala, uklízela, prala. Zpočátku to bylo těžké. Brali mě jako otroka, nemluvili se mnou a já se všechno učila pěkně od začátku. Pak si na mě zvykli a já na ně. Byli mezi nimi i moc milí lidé. Nebyli to všichni, ale přeci jen. Já si uvědomila, že lidé nejsou ani zlí, ani dobří. Jsou jen lidé. Jednoho dne mě navštívilo pár víl. Ptáci a vítr jim donesl, kde žiji, a jak se mi daří. Přišla i vílí královna, naše matka. Když spatřila, že lidem dělám služku, nařídila je do posledního povraždit. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to není tak, jak to vypadá. Snažila jsem se obyvatele ochránit, leč marně. Netušila jsem, že víly mohou být tolik krvelačné. Naléhali, ať se k nim opět přidám. Po tom, co provedli jsem je proklínala a přála si raději být člověkem než patřit ke skupině, jež bezdůvodně zabíjí. Ony se mi vysmály. To mě prý lidé okouzlili a vzali mi vílí mysl. A prý, že moje přání rády vyslyší. Spojily své síly a uhranuly na mě kletbu. Člověkem se stanu poté, co potkám hodné lidi, jež mi budou vděční. Háček byl však v tom, že všichni lidé, co předtím spatří mé vlasy nebo tvář či uslyší můj hlas, tak se jednoduše vypaří. Nechtěla jsem způsobovat smrt lidem jen kvůli tomu, že na mě pohlédnou. Ostříhala jsem si vlasy, tvář si zahalila, zalezla si do chalupy a netrpělivě vyhlížela návštěvníky. Když sem někdo směřoval, v krbu jsem zatopila, jídlo jsem rychle uvařila, a pak se schovala a vše pozorně sledovala. No jo, jenže všichni měli za to, že se jedná o nějaké čertoviny. Hned po příchodu zase odcházeli. Nejraději bych jim to vysvětlila a pověděla: ‚Nemusíte se bát. To všechno já,' ale v tu samou chvíli by se jistě vypařili. Přišlo a zase odešlo hodně lidí, dokud jste nedorazili konečně vy. Hned od pohledu jsem poznala, že s vámi bude jiné pořízení. A vy jste zlomili mé prokletí. Vy jste mými zachránci," s hlasitým oddechnutím vše dovyprávěla, poklekla do prachu na zem a začala štěstím plakat.

Obr k ní hned přiskočil, zvedl ji ze země a objal. „Už bude jen dobře," utěšoval ji. Poznal, že Mína si musela hodně vytrpět. Matěj se její pozornost snažil nemotorně odvést trochu jinam.

„To my ti děkujeme. Zachránila si nás od jisté smrti. Ale musím říct, že to byla pořádná náhoda. A to že jsme hned neutekli bylo asi kvůli tomu, že nás naše cesta něco naučila. Naučila nás nemít strach."

Mína se mezitím uklidnila, utřela si slzy, usmála se. Pak se podívala po jeskyňce, kde posledních několik let žila. V okamžiku měla jasno. „Pojďme odsud pryč," řekla a vyrazila z kamenné místnosti ven.

Matěj s Ignácem se na sebe udiveně podívali. Oběma se Mína hned zalíbila. Popadli ještě každý soudek s jídlem a plazili se z loupežnické skrýše ven.

Byl zrovna večer, tak se rozhodli zůstat ještě noc v chalupě. Matěj rozštípal několik špalků dřeva, Ignác připravil večeři. Jelikož se nikomu nechtělo vracet do jeskyňky, povečeřeli jen samotnou rybu. Samozřejmě se předháněli v galantnosti. To, že mají nově ve své partě ženu s radostí uvítali.

Mína se ještě předtím rozhodla, že její vysvoboditele bude doprovázet. Ti proti tomu samozřejmě nic neměli. Přeci jen jí byli velmi zavázáni.