Ovčí demokracie

Tak mi už postarší, ale silný a velmi moudrý vlk, který se tam zničehožnic zjevil, začal vyprávět příběh, v kterém jistou roli hrála i ona lasička, která se prý přede mnou vydávala za veverku. Podle jeho slov je to známá podvodnice šibalka, u které jeden nikdy neví, kdy a kde se objeví. Je prý známá mezi zvířaty po polovině světa. Ony že jsou známé tím, že dokáží lehko jiné ošálit.

„Dokážou druhé hypnotizovat, ovládat bez jejich vědomí. Také se umí ostatním vkrádat do snů. To ale údajně dělají zejména lidem, protože zvířata v lese jsou i při spánku ostražitá. Spoustu kejklí se naučila díky lidským snům. Objevovali se v nich věci, která zvířata neznala. Jednou se dostala do snu pánovi, kterému se zdálo o demokracii. Bylo to ještě v době, kdy na zemi byla království. Nemusím snad podotýkat, že lasice je zvíře nesmrtelné. Tedy ne její tělo, ale duše ano.

Ze získaných poznatků o politickém systému si usmyslela, že něco podobného zkusí v lese. Tam samozřejmě nikdy nepanovaly lidské systémy, protože to nikoho nenapadlo. A tak lasička hodně mluvila, ale nikoho to nezajímalo. Neviděli v tom příliš výhod. Měli za to, že zákon silnějšího je už dost spravedlivý. Nepochodila v mnoha krajích. Chodila po zemi a všemožně se snažila přemluvit různá stvoření, ale nikde nestáli o její poznatky. A sice vypadala a zněla, že chce udělat dobrou věc, ale dělala to jen pro svou zábavu. Jednoduše byla zvědavá, jak by něco takového vypadalo.

Jednoho dne došla až do mých rodných krajů. Zkoušela demokracii nastolit i v těch místech, ale nás, vlky, to absolutně nezajímalo. Když jsme měli hlad, šli jsme si ulovit ovci. Když jsme hlad neměli, odpočívali jsme. Jestli se to ovcím líbilo, nebo ne, to nám bylo jedno. Lidem se to nelíbilo, snažili se nás různě zastrašit, ale na nás byli krátcí.

Jenže s čím nepochodila u nás, uspěla u ovcí. Ty byly pro její demokracii celé nadšené. Jejich radostné bečení bylo slyšet na kilometry daleko. Zvolily si prezidentku a založily parlament, kde vymyslely naprosto nesmyslné zákony. Ale ovce je i tak porušovaly, a proto musely zřídit policii, která dohlížela na jejich dodržování. Ta se skládala z těch nejsilnějších beranů, kteří se nikdy předtím nedokázali formovat, organizovat. Za porušování zákonů byly stanoveny různě tvrdé tresty. Od hanby až po vyloučení ze stáda, což byl ten nejtvrdší trest. Takového vyloučeného jedince jsme lehko ulovili, protože nebyl chráněn stádem.

Několikrát jsme se pokusili na ovce zaútočit, ale byli mnohem jednotnější, silnější. Jejich bestikracie, jak jsme to pojmenovali, jim přinášela plody. Zatímco my jsme často hladověli, ony a oni si žili jako nikdy předtím. Každý u nich měl co jíst, navíc se začaly neuvěřitelně množit.

Nemohli jsme pochopit, jak toho jsou ovce, které jsme považovali za hloupé, schopny dosáhnout. Až jednoho dne nám oznámil náš zvěd, že jejich prezidentka není vůbec ovce, jak jsme předpokládali, nýbrž ona lasička, kterou zahrnují neustálou pozorností. Měla mezi nimi výsadní postavení. Ovce s berany ji vcelku uctívali.

My, vlci, jsme se měli špatně. Ale ještě ne tak špatně, jak jsme se měli mít. Stalo se totiž tohle. Jednoho dne k nám přiletěla holubice, kterou si také zotročili, aby nám zvěstovala nabídku. Jejich bestikracie se za tu dobu značně rozrostla. Už tam nebyli jen ovce a berani, ale veskrze většina býložravců, kteří se tak chránili před predátory. Nechyběli tam kozy, koně, ptáci všeho druhu, mezi kterými byli hrdličky, holuby, bažanti, koroptve, husy či krocani, krávy a spousta dalších, na které si teď nedokáži vzpomenout. Čekal jsem, že to lidé rozeženou, ale ti nebyli nikde k dostání. Ale zpět k té nabídce, kterou jsme dostali. Ovce nás totiž pozvali k sobě.

Příslibem dřívějších dnů si nás naprosto získali. Slibovali nám za práci denní příděl potravy, ochranu před nepřízní počasí, bezpečné místo na spaní. Pro děti tam dokonce měly mít spoustu hřišť. Náčelník naší tlupy se sice dlouho rozvažoval, ale většina vlků pod ním byla pro nápad. Neměli ještě tolik zkušeností, nevěděli, do čeho jdou. A vlk náčelník nakonec polevil a sám začal nad tak úžasnou nabídkou slintat. V žaludku už dlouho neměl jídla. Takže nakonec nabídku přijal.

Mělo to však jeden malinký háček. Museli jsme respektovat zákony, které v oné oblasti platily. Řekli jsme si, že to nebude zase tolik těžké, protože jednak jsme se tehdy nebáli je porušovat, jednak jsme si řekli, že je kvůli nám pozmění. Mysleli jsme si, že zákony v demokratické společnosti jsou takové, aby vyhovovali všem. Setsakramentsky jsme se mýlili.

Byl nám přidělen kousek oplocené půdy na kraji společenství. Oplocený byl prý kvůli naší bezpečnosti. A ovce se na nás chodili dívat a škádlívat nás. Hned první den tam proběhlo několik incidentů, kdy musela zasahovat policie. Ovce, povzbuzené sílou a plotem, si samozřejmě začaly. Někteří z naší smečky po nich vystartovali a stihli je i přes pletivo rafnout.

Když pak probíhalo vyšetřování, policisté nás rychle odbyli. Není se čemu divit, když byli vyšetřovatelé často s obětmi v rodinném svazku. Proběhl rovněž soud, který probíhal celkem pravidelně. Veskrze vždy jsme ho prohráli, protože jsme byli hned označeni za problémové, ačkoliv nás ostatní většinou k činu vyprovokovali. Jenže to jsme nemohli jak dokázat, protože víc úst svědčilo v náš neprospěch.

Tresty byli u nás zcela běžnou záležitostí. Často nám bylo odepřeno jídlo, kterého jsme beztak dostávali poskrovnu. Navíc to povětšinou bylo jídlo nemasné, což nás činilo slabými. Zmenšoval se také náš pozemek, neboť nebyli vinni jen jednotlivci, ale celý kolektiv, že nedokázal trestnému činu předejít. Když jsme už už chtěli ze společenství odejít zpátky do lesů, pokaždé se jim nás podařilo nějak přemluvit. Myslím, že to byly fígle prezidentky lasice a parlamentu, v kterém bylo pouze prominentní zvířectvo.

Navzdory tomuto utlačování menšin, protože to přesně demokracie podle mého je, se neustále rozrůstala populace. Jednak přicházeli noví predátoři, které čekal podobný osud jako nás, jednak se neustále rozrůstali býložravci, které nikdo neohrožoval.

A bylo jen hůř a hůř. Zákony se neustále měnili, tresty byly častější, naše populace byla oslabená, ne-li zdecimovaná. Už jsme se ani nedávali na odpor, když se nám druzí posmívali. Pomalu z nás vyprchala zuřivost, na jejímž místě vykvetla lhostejnost k životu. Neboť jsme si vše nechávali líbit. Rychle si na něco zvyknete, když s tím nic nezmůžete. Ano, vždycky jsme mohli odejít, ale my už ani neměli sílu odcházet. Už jsme si ani nepamatovali na dobré časy. Přišlo nám vše jako normální. A dětem, které se nám sem tam rodily to přišlo úplně běžné, že jsou už od narození terčem posměchu.

Později se založila i škola, kam chodila většina dětí. Ale učily se tam takové hlouposti, dětem se záměrně lhalo, ze všech chtěly udělat ovce. Vůbec se tam nedbalo na individualitu zvířete. Jen ti starší si pamatovali, jaké poměry danému kraji vládly dříve. Jen ti starší si uvědomovali, kam se ona společnost řítí. A to totiž do záhuby.

Populace se stále zvětšovala, ale potravy bylo stejně. Navíc se tam začaly šířit ošklivé choroby, protože těm parádně vyhovovalo, že je u sebe namačkaných tolik zvířat. Kvůli celkové nespokojenosti již krotkých šelem, kterým se neustále utrhávalo od huby, kterým se zmenšoval jejich úsek, bylo přijato opatření, jež jim zaručilo přítomnost na vytváření zákonů. Jenže nikdy nemohly přehlasovat daleko početnější býložravce, takže to nemělo žádný význam. Navíc se jejich názory často rozcházely. Takoví krokodýli chtěli v areálu více rybníku a jezírek, zatímco s tím tolik nesouhlasili kočky. Byl to obrovský nepořádek.

Jednoho dne přetekla trpělivost úplně. Kvůli stále se tenčícím potravinám a stále se zvětšujícím populacím býložravců, nebylo na krátkou dobu žádnému predátorovi dáváno jídlo. Ale ani býložravci neměli co jíst, protože jich bylo příliš mnoho, aby se najedli všichni. Normálně by jejich stavy zmenšili dravci, ale nyní bylo uzákoněno, že to není možné. A proto se všichni ze dne na den vzbouřili proti vládě, která vše svedla na prezidentku lasičku.

Zvířata opouštěla svoje plácky, jejich krotkost se kamsi vytrácela, ovládala je zuřivost a hlad. A hlad, ten vždycky tvořil změny. Všichni měli v plánu najít onu lasičku a dostatečně ji potrestat. Co se jí chystali udělat, to se neodvažuji říct. Ta však o všem už věděla, takže vzala rychle nohy na ramena.

Muselo se pak stát to, co se stalo. Bez demokracie ten kraj znovu ovládl zákon silnějšího. Populace masožravců a nemasožravců se opět vrátila na původní stavy. Chvilku to sice trvalo, ale opět byla kraji navrácena rovnovážnost. Všichni se z toho moc poučili. I takové ovce si ve výsledku uvědomili, že nejvíc k sobě potřebují vlky, neboť jinak jich je tolik, že sežerou všechno, a pak už nemají nic. A i když je jejich vztah vypadá nepřátelsky, vzájemně se potřebují. Protiklady se k sobě nejvíc přitahují a jsou na sobě velmi závislé, ačkoliv se nám to nemusí zdát. Zrovna takoví vlci a ovce, orli a myši, kosi a žížaly, ale psi a kočky, ptáci a kočky a tak dále, ty se sice nemají rádi, ale cosi je k sobě neskutečně přitahuje.

A jak to bylo u nás v kraji dál?

Všichni byli rádi, že zmizel mezi zvířectvem lidský výmysl, který nedával sebemenší smysl. Ale aby se něco podobného neudálo znovu, byl zformován pátrací oddíl, který měl za cíl najít lasici a potrestat ji. Zvláštní, že někdo tak malý mohl vládnout tak velkému shromáždění. Většina z nás už pátrání po ní vzdala, vrátila se zpět domů. Já jsem však vydržel a už jsem ji skoro měl. Víš ty, co?" zeptal se mě vlk, který skončil dlouhé vyprávění.

„Mohl bys mi pomoct tu lasici chytit."

Pevnou rukou vládci vládnou

velikému shromáždění.

Když však mají hlavu zrádnou,

to jsou všichni podrážděni.

Co však skupina zmůže

proti velikému vládci?

A co když jim bude hůře?

Vždyť pak budou zrádci.

A tak se bojí vystoupit,

zvykají si na pravidla.

Svobodu nelze vykoupit,

jsou-li nad vámi strašidla.

To je ovšem velký omyl,

že masa sama nic nezvládne.

Kdyby se nikdo neklonil,

sama sebe skupina ovládne.

Pokud vládneš sobě,

vládneš rovněž světu.

A pokud vyhýbáš se zlobě,

pak můžeš činit osvětu.

Nicméně já neměl sebemenší zájem jít s vlkem na lov. Ať si ji potrestají sami. Ze mě si udělala jen dobrý den. Šel jsem koupit něco lednímu medvědovi k snědku, ale přitom to všechno byl jen výmysl. Byl jsem rozhořčený, ale mohl jsem se zlobit jen na sebe, že jsem naivní. Někdy toho prostě jiní, ti lstiví, využijí. Ještě že to dopadlo takhle, protože kdyby ten vlk nepřiběhl, dost možná bych pro ni dělal první a poslední. Ale poučil jsem se z chyb, nechal jsem ji na pokoji. A ačkoliv mám vlky obzvlášť v lásce, brzy jsem ho opustil, neboť jsem chtěl být sám. Posledních několik dní jsem byl pořád s někým. A samotnému mi to nevyhovovalo. Dříve se mě zvířata bála, utíkala ode mne, ale od té doby, co jsem s nimi uměl mluvit, si se mnou všichni chtěli popovídat. A každý měl co říct.

Zmizel jsem ke krásnému jezírku, kde jsem se vykoupal. Vypadalo opuštěné, ale to tedy vůbec nebylo. Jak jsem brzy zjistil, plavala tam řada ryb. Ale ryby pouze tiše proplouvaly kolem. Ani slovo nepronesly.

Byl tam však někdo, kdo ticho prolomil. Někdo, kdo opět začal vyprávět. Byla tam jedna moc stará želva.