Datlovy patálie

Zajímalo by vás, co se stalo s tím nafoukaným slimákem? Vydržte a třeba se to dozvíte. Dejte všemu čas a ono se to nějak vyvrbí.

Teď mám v plánu povědět vám příběh, který sice navazuje na ten předchozí, ale hlavním hrdinou je někdo naprosto jiný. Má už nohy, leč nemá ruce, ale křídla, má zobák, je oblečený v krásném černém obleku a nosí červenou čepici. V lese ho nemůžete přehlédnout. Ale kdybyste si nebyli i tak jistí, nemůžete ho přeslechnout. On si totiž staví hnízda v dutinách stromů, kde taky hledá potravu, takže zobák mu slouží asi jako nám vrtačka. Ano, je to datel.

Nebudu tady však psát o něm referát, to můžete vy. Já mám v plánu o něm vyprávět. Mám v plánu vyprávět o tom jednom specifickém datlovi, který v podstatě slimákovi ukradl zlato. Na jeho obranu však musím říct, že mu ušetřil život. A život, to je přeci v životě vůbec to nejdůležitější.

No a jak to bylo s tím datlem dál? Poslouchejte, čtěte, dozvíte se to. Třeba vás to i překvapí. Mě samotného to velmi překvapilo. A jak jsem se o tom dozvěděl?

Poté, co mi Karl dovyprávěl svůj příběh, odplazil se pryč a já zůstal v lese opět sám. Tedy sám je silné slovo. Sami jsme někde v pokoji bez oken. Sami jsme zavíráni v budovách. Ale v lese nejste nikdy sami. Stačí se jen pozorně porozhlédnout, koho všechno najdete. Vždyť na zemi leze takové množství pavouků, mravenců a všemožných brouků, až se vám z toho zamotá hlava, kolik jich tam je. A do toho okolo vás zpívá nespočet ptáků své písně. A byl to právě tento zpěv, který mě dostal na stopu onomu datlovi.

Neuteklo zase tolik času od té doby, co se potkal se slimákem, takže neodletěl nikam daleko. V podstatě byl pár metrů ode mě. Vždyť takový slimák je malinkatý a plazí se skutečně pomalu, takže mu všechno přijde neskonale obrovské a vzdálené. I proto si myslel, že datel odletěl, bůh ví kam, ale on zmizel jen pár desítek metrů směrem na západ. Co je pro nás nějakých padesát metrů, když někteří se vydávají na svá dobrodružství přes oceány až několik tisíc kilometrů? A teď si vezměte, že existují zvířata, která na tak malém prostoru žijí celý život. Ale honem už k vypravování o datlovi, protože jinak bych z toho opravdu dělal referát.

Jak jsem tedy byl v lese sám nesám, slyšel jsem, jak si sojky povídají, že jistý pták nalezl úplně nádhernou zářivou věc. „To jistě mluví o zlatu," v duchu jsem si řekl.

„Sojky, kde toho datla, prosím, najdu?" byl jsem na něj zvědavý, a proto jsem se jich zeptal.

Ani nevíte, jak jsem je vyděsil. Oni měli za to, že je nikdo neposlouchá, takže se obě rozlétly do různých směrů a nahlas u toho křičely, že jsem ani neslyšel, co křičí. A hned se po nich slehla zem.

Ale když bylo opět ticho, uslyšel jsem lehký vzlykot. Zněl tiše jako vánek, ale přece jenom. A šel odněkud z korun stromů. A hlásek u toho něco i říkal.

„Ach, proč se to muselo stát zrovna mně...Co jsem komu udělal, že jsem si to zasloužil...Že jsem to zlato vůbec bral..."

Říkal jsem si, že to bude dost pravděpodobně datel. A proto jsem šel ke stromu, v kterém měl hnízdo. Odtamtud byl jeho nářek lépe slyšet. Ale jen se opakoval, takže jsem se nic nového nedozvěděl. Nezbývalo nic jiného než ho oslovit.

„Je tam někdo?" zeptal jsem se, zatímco jsem sledoval otvor ve stromě, odkud se rozléhaly zvuky. Bylo mi jasné, že se z něj datel podívá. A nespletl jsem se. Ve vteřině se tam objevila jeho hlava, podíval se na mě, ale vylekaně ji zase zastrčil zpátky.

„Vy jste nějaký smutný. Co se stalo?" zajímal jsem se o něj.

Chvilku nevylézal. Asi se bál. To víte, nebyl zvyklý mluvit s lidmi. Ale pak se konečně odhodlal vystrčit hlavu podruhé, potřetí, až ji nechal vystrčenou úplně.

„Kdo jste a co tu chcete?" nechápal.

„Šel jsem se projít. Potkal jsem takového podivného slimáka, který mě dostal na vaši stopu. A teď bych rád znal váš příběh, který dost možná později zapíšu, aby se o něm dozvěděli druzí," v dobré víře jsem mu pověděl.

„Tak příběh říkáte? Rád vám ho povím, ale nevím, jestli je zase tak zajímavý. A navíc vše končí špatně. A jistě znáte rčení ‚konec dobrý, všechno dobré.' Pokud píšete příběhy, jak říkáte, pak mi třeba povíte, jak to je, když je konec špatný. Je pak všechno špatné?"

Pohotově jsem odpověděl, že nejdřív mi musí ten příběh povědět, abych to mohl posoudit. Mohlo by se totiž jinak stát, že by mi o tom nic neřekl.

Po chvilce rozvažování svolil a začal mi vyprávět svůj příběh.

Začněme tedy tam, kde jsme skončili.

Jak datel odletěl od slimáka s tím kouskem zlata v zobáku, chtěl si ho uložit do hnízda. „Bude mi ho krásně zdobit," říkal si. A jak skutek zamýšlel, tak jej provedl, a položil si ho do hnízda. Jenže jeho hnízdo bylo oproti tomu skvostu naprostý brloh. Prostě se tam nehodilo. Ať ho dal na jakékoliv místo, jenom vyzdvihovalo svou vlastní krásu, a upozaďovalo krásu domova. A tak datla nenapadlo nic lepšího než si ho brát všude s sebou. Protože pakliže ho bude mít u sebe, zvýrazní krásu jeho. Alespoň si to myslel. Datla navíc už ukrutně tlačil hlad, a proto rychle odletěl shánět potravu.

Chtěl si sice dát k narozeninám šneka, ale jak si to zamanul, tak ho zrovna ne a ne najít. A proto se musel spokojit s mravenci. „Ve výsledku nejsou vůbec špatní," liboval si, když se dost najedl. Ovšem při shánění potravy poprvé poznal, jak majetek svazuje. Aby totiž mohl sníst mravence, musel mít volný zobák. Takže vždy vedle sebe položil kousek zlata a hledal potravu. Jenže při hledání se strachoval, že mu jej někdo vezme, takže se nemohl ani pořádně soustředit na lov, jinak by riskoval, že svůj dárek ztratí. A proto se taky jeho obvyklý oběd značně protáhl.

Vrátil se do hnízda unavený, chtěl si zdřímnout, ale to už o něm vědělo dost ptáků v okolí. Rychle se tam rozlehla novinka, že ten a ten datel, který hnízdí v tom a tom stromě má takový jasný zářivý předmět, který by chtěl mít každý.

Sotvaže se datel položil na výstelku, přiletěl k němu nezvaný host. Byla to samice datla, datlice, která se chtěla podívat na tu jeho věcičku.

„Dobrý den," pozdravila ho a div mu nevlezla dovnitř.

Trochu se polekal, ale jelikož se mu líbila, vyskočil rychle ven. „Dobrý den," pověděl, jak si ji prohlédnul. „Co byste ráda?"

Ona si ho prohlédla a řekla: „Co bych ráda? Ráda bych se podívala na to. Totiž tamto. Tedy na vás." Mluvila nejasně, ale přesto datel pochopil, že se přiletěla podívat na onen kousek zlata.

Vzal si jej proto do zobáku a předvedl se s ním.

„To je opravdová nádhera," žasla datlice. „Tedy vy jste nádhera. Taky bych takovou věcičku chtěla. Vás bych chtěla," neustále se opravovala, protože jí dělalo problém mluvit o jiných věcech, než na které myslela.

Než se k tomu náš datel stihnul jakkoliv vyjádřit, přiletěla k němu datlice druhá. Ta se také chtěla podívat na jeho kov. Ale jako ta předchozí předstírala všemožné jiné záměry. Bylo by přeci jen neslušné mu bez okolků pravdivě oznámit její důvod návštěvy.

Datel nebyl žádný naivní hlupák, jak jsem už říkal dříve. Nic si nenamlouval. Věděl, proč za ním přiletěli. Ale měl si snad stěžovat? Měl je odhánět? Rozhodně tak činit nechtěl. Užíval si jejich pozornosti a přítomnosti. Nikdy nebyl tolik žádaný, což mu dělalo moc dobře. A i když si zpočátku uvědomoval, že to není on středem zájmů, chtěl uvěřit tomu, že to tak není. Však sami víte, že když něco chceme, často to dokážeme.

Tak se u datla spustil, na jeho poměry, značný humbuk, protože z obou stran ho zalévali komplimenty datlic, které se v akci přímo předháněli. Brali to jako hru a ani jedna z nich nechtěla prohrát.

„Vy jste mi ale pašák," říkala první, „takový statný pták. A ty vaše křídla. Radost pohledět, jaké máte letky a peří."

Druhá, která se lišila od první jen nepatrnou šedivou skvrnkou na těle, chtěla trumfnout tu první. „Silák, to se ví. To vidí každý hlupák na první pohled. Ale vy budete jistě jíst i tu nejvybranější stravu. A to vaše hnízdo vypadá, jak kdyby ho s vámi stavilo deset dalších."

Teď byla řada zase na první, která nejenže vychválila jeho krásu, sílu, jídelníček, hnízdo, ale začala mu chválit i strom, ačkoliv ten si nikdy nepřivlastňoval. Strom patří přeci všem.

Chválili by jeho a všechno kolem něho dost možná věčně, kdyby tam nepřiletěla třetí datlice. To už na stromě u jeho hnízda začínalo být poměrně těsno.

„Ta se jistě přišla podívat jen na tu vaši věcičku," poznamenaly, ačkoliv měly naprosto stejný záměr. Povím vám, byli to pěkní pokrytci.

Třetí datlice to rázně odmítla. Ona že letěla zrovna kolem a náhodou zaslechla, jak si sýkorky štěbetají o tom urozeném datlovi. Tak se prý na něj chtěla podívat, jestli fámy o něm jsou skutečně pravdivé.

Tahle datlice, co přiletěla jako třetí, se oproti těm prvním dvěma trochu lišila. Byla hezčí, měla vytříbenější chování, větší rozpětí křídel, pestřejší barvy. Druhé dvě v ní spatřily nebezpečí, protože datel o ni projevoval větší zájem než o ně. Musely proto jednat, a to rychle. Neslyšně se spolu domluvily, že ji z kmene stromu vystrnadí.

Začali proto do ní lehce strkat, ale ona stála pevně jako skála, a nadále si povídala s datlem obývajícím ten strom. Snažila se jich nevšímat. Jenže když na ní začaly dotírat, klovat ji, přešla do protiútoku a ihned se tam semlela roztržka, na kterou ten les jen tak nezapomene.

Zčistajasna se objevilo několik dalších datlů a datlic, kteří zpovzdálí vše opatrně pozorovali, kteří vyčkávali, co se bude dít, a kteří vyrazili ihned, jakmile spatřili příležitost, jak získat datla se zlatem na svou stranu.

Ten vše chvilku nečinně sledoval ze své skrýše, ale když rozpor neustával, vylezl ven a rozhodl se ostatní uklidnit. Nedokázal je však přehlušit. Snažil se je proto od sebe odtrhnout, jenže to byla osudná chyba. Vtáhli ho tak do centra sváru, kde urychleně schytal několik klovnutí zobákem.

Chtěl je v agresi zastavit, doprošoval se, že on je ten, kdo má zlato, ale nemělo to valný význam. Naštvaný houf těžko zastavíte pouze slovy. Tam, kde selhává rozum a zákon, nastává chaos a násilí. A toho se úplně zbytečně dopouštěli i na tomhle datlovi, který nechtěně celou věc způsobil. Na tyhle skutečnosti však nemyslel, urputně se bránil, a odolával věru statečně.

Celého konfliktu využila ve svůj prospěch veverka, která neslyšně a nepozorovaně při tom ukradla z doupata datla onen kousíček zlata, a rychle zmizela pryč do své dutiny stromu, kam ho ukryla. Pak se hlasitě na stromě chichotala.

Konečně všem v potyčce začali docházet síly, takže polevovali, načež skončili úplně. Výsledek byl nerozhodný, nikdo nevyhrál, nikdo neprohrál, všichni byli unavení, takže si letěli odpočinout. Ty první dvě datlice to však nevzdaly a hned začaly obskakovat ztrýzněného a vyčerpaného datla, který byl rád, že vůbec zalezl do svého domova.

„Přileťte zítra," řekl jim, protože jim už nedokázal věnovat pozornost. Chtěl si odpočinout.

„Dobrá. Ale ještě než poletíme, ukážeš nám tu věc?" požádala ho první, neboť chtěla naposledy vidět to, na co se mohla těšit následujícího dne.

Unavený datel svolil, aby se jich zbavil, ale aby je zase neodehnal, a začal zlatý kousek hledat. Ale nikde jej v hnízdě neviděl. A věřte, že jeho hnízdo bylo tak malé, že byste tam nic neztratili. Ale on vše obracel na desetkrát, protože propadl přímo v zoufalství. „Kde to je?" divil se a kroutil očima ze strany na stranu.

Po chvilce datel konečně přiznal, že jej nejspíš ztratil. Slíbil však, že ho zítra určitě najde. Dneska už ne, protože je na pokraji svých sil.

Na to jedna z datlic řekla: „To jsem si mohla myslet, že jsi tak neschopný, že nedokážeš ani ustřežit svůj majetek."

Druhá pokračovala v peskování. „Navíc nejsi ani tak udatný a silný, jak jsem si myslela. Jsi slaboch. A k tomu ještě strašpytel."

Datel až teď prozřel, co jsou datlice zač. „Celou tu dobu mi skládali všechny ty komplimenty jenom kvůli tomu, aby se dostali k mému zlatu," pomyslel si. „Co je mi vůbec po nich. Ať už mi dají pokoj," řekl si, když poslouchal jejich urážky. A proto si lehl zády k nim, čímž jim ukázal, že už o ně nemá žádný zájem. Chtěl skutečně spát.

Datlice, vědomi si toho, že je neposlouchá, nabručeně odletěly a už se k němu nikdy nevrátily.

Datel se ráno probral, všechno ho bolelo a byl smutný, že mu s jeho bolestí nikdo nepomůže. Mrzelo ho, že tu není nikdo, kdo by ho vychvaloval. Byl by v tu chvíli rád i za ony lži, jen aby získal zpět chuť do práce. Ta však byla tatam.

Nešťastný, hladový a rozlámaný datel ležel v dutině stromu a naříkal. „Ach, proč se to muselo stát zrovna mně...Co jsem komu udělal, že jsem si to zasloužil...Že jsem to zlato vůbec bral...Kdybych jej nevzal, mohl jsem žít jako předtím...Měl bych docela spokojený a šťastný život...Ale ne, teď tady jistě umřu sám..."

„Tak a tady jsi mě potkal, člověče," skončil svůj slavně krátký příběh. „Sám teď můžeš posoudit, jestli mě čeká ještě něco dobrého, když vše skončilo špatně. Teď se jistě všude rozkřikne, že rozdmýchávám konflikty, a že nejsem ani s to schopen ochránit svůj majetek. Jak si pak najdu partnerku a kamarády? Raději běž a nezdržuj se v mé blízkosti, abych na tebe nepřenášel svou špatnou energii."

Nebyl bych to vůbec já, kdybych ho poslechl a odešel. Věřte tomu, nebo ne, ale já toho datla dokázal přesvědčit, že všechno dobře dopadne, takže z hromádky neštěstí byl opět sebevědomý a pracovitý opeřenec. A jak jsem to dokázal?

„Datle, datle," povídám, „vždyť ty na všechno koukáš z té horší stránky. Neztratil jsi obdivovatele, nýbrž jsi ztratil pochlebovače. Z toho, co jsi vypověděl ti přeci samotnému je jasné, že se o tebe ostatní jen zajímali, protože jsi něco vlastnil. Ale jakmile jsi o to přišel, zmizeli i oni. A takové kamarády přeci nechceš. Do tváře ti sice říkají pěkná slova, ale za tvými zády o tobě mluví naprosto jinak. Praví přátelé ti do obličeje říkají i to špatné, ale za tvými zády o tobě mluví jedině dobře.

Možná se ti zdá, že všechno končí špatně, ale uvědom si, že kde je konec, je i nový začátek. Můžeš za svou příhodou se zlatem udělat tlustou čáru a povznést se nad tím. Jistě ti to přineslo cenné zkušenosti. Nemá však smysl nečinně polehávat, naříkat a čekat, že se věci změní k lepšímu. Ty jsi strůjcem svého osudu. Ty určuješ, jak tvůj život bude vypadat. Tak se zvedni a alou něco dělej. Nejlepší na splín je něco dělat."

Viděl jsem pak, že v datlovi začal pulsovat nový náboj. Jeho oči mi to napověděly. Začaly být živější. Měl však ještě pochybnosti, a proto se jen tak nezvedal.

„Tobě se to snadno říká," pověděl mi. „Ale co když je skutečně tohle můj konec? Co když bude všechno špatné kvůli špatnému konci?"

Kdybychom hleděli jen na konce, na cíl, na výsledek, nemohli bychom si vůbec užít samotnou cestu, která nás tam vede. Všechno končí dobře. A když se vám zdá, že ne, tak to znamená, že to ještě není konec. Ostatně to jsem taky datlovi řekl.

On se nad tím zamyslel, tiše si to zopakoval, opět se nad tím zamyslel, zaradoval se, vznesl se z hnízda ven a začal radostí létat a volal: „Všechno dobře dopade! Všechno dobře dopadne! Děkuji, člověče! Díky!"

Nebudete mi jistě věřit, když vám řeknu, že zrovna v tu chvíli okolo letěla jedna z datlic. Byla to ta třetí. Ta, která se od prvních dvou lišila krásou a velikostí. Nelišila se jenom vzhledem, ale i charakterem. Byla to totiž do morku kostí dobrý pták. A letěla se podívat, jak se datlovi vede. Předchozího dne po té roztržce rychle odletěla, aby neschytala více ran, ale opomněla datla pozdravit a pozvat ho k sobě, ačkoliv to chtěla udělat. A proto se to chystala napravit.

Jen si představte, že by přilétla zrovna ve chvíli, kdyby náš datel byl hromádkou neštěstí. Dost možná by jí říkal, že nic nemá cenu, ať ho tam nechá a letí si, kam se jí zachce. A třeba by ho poslechla a už se nikdy nevrátila. Ale to se nestalo, protože přiletěla zrovna ve chvíli, kdy byl datel radostí bez sebe, volný jako pták poletoval, protože ho nic netížilo. Užíval si, že se nemusí pořád ujišťovat, jestli má svůj majetek u sebe. Nemusel se o nic bát, protože kromě svého hnízda nic neměl. I když to není úplně pravda. Měl toho naopak až až. Lásku ke světu, radost a vděčnost.

„Dobrý den," oslovila ho v letu datlice, kterou rozesmálo, jak skotačil.

Datel se ihned zastavil a nestačil se divit, kdo ho to navštívil. „Že by se přišla podívat na jeho zlato?" pomyslel si. Pamatoval si ji ze včerejška, ale nedokázal číst její úmysly. Jevila se mu jako dobrá duše, ale víte, jak to chodí. Důvěřuj, ale prověřuj.

„Dobrý den," odpověděl konečně na její pozdrav.

„Co, že jste tak šťastný?" divila se. „Já jsem po včerejšku nějaká přešlá," posteskla si.

„Jsem šťastný, že jsem ztratil tu blyštivou věc, jestli víte, jakou myslím," pověděl ji datel hned zprvu a už čekal, že odletí.

Nicméně datlice dál seděla na větvi. Jeho slovům se navíc zasmála. „Vy jste šťastný, že jste něco ztratil? To je mi ale věc."

„Něco ztratíte, jiné věci najdete. Něco skončí, něco jiného začne," pověděl datel a obletěl radostně strom. Nemotorně pak zavadil o větev, div že nespadl. Naštěstí udržel rovnováhu a udržel se. „Někdy spadnete, jindy se postavíte na nohy," řekl a oba se zasmáli.

„Vy jste mi ale čilý a radostný datel. Vás by byla radost mít na blízku. Nechcete někdy přiletět na oběd?" zeptala se ho. Už měla mnohem lepší náladu, než když za ním přilétla.

„Velice rád bych. Co třeba hned?"

„To jste mě trochu zaskočil. Nemám zrovna teď nic k jídlu..."

„Tak si něco po cestě ulovíme," ujišťoval ji, protože nechtěl být zrovna sám. Měl dobrou náladu, tak ji chtěl rozdávat.

„To zní jako plán," řekla datlice a vznesla se radostně do vzduchu.

Datel se taky vznesl do vzduchu, zakroužil kolem stromu, ještě se na mě naposledy podíval, usmál se a poděkoval mi. Pak se po něm slehla obloha.

A já tak věřím, že všechno opět skončilo dobře. Jak řekl datel: „Něco ztratíte, něco jiného najdete." A já říkám: Abyste něco získali, musíte něco obětovat, něco ztratit."

Datel letí v lese,

zpívá šťastnou píseň.

S datlicí se nese,

ztratil svoji tíseň.

Datlice se směje,

vždyť je krásný den.

Peří se jim chvěje,

zdá se to být sen.

Oba lehcí jako ptáci,

láska už je hřeje,

splín se vždycky kamsi ztrácí,

když vám štěstí přeje.

Nezoufej, nezoufej,

není-li ti zrovna skvěle.

A doufej a doufej,

že vše na světě k dobru spěje.