A co teď?

„A co bude teď?" ptala se Mína po probuzení Matěje.

Ten si zívnul, podrbal se na hlavě a bez odpovědi vstal. „Je tu pěkně, ale stýská se mi po mé rodné vísce. Chtěl jsem najít zázračný pramen, ale zatím vůbec nevím, kde by se mohl nacházet. Nejlepší asi bude vrátit se domů."

Mína se rovněž zvedla. „Můžu jít Matěji s tebou? Tady zůstat nemůžu a sama už být nechci."

A Matěj se otočil, usmál se a bodře řekl: „To víš, že můžeš. Budu moc rád, když mě budeš následovat."

„Už jste vzhůru?" ozvalo se od dveří, kde čouhala Ignácova hlava. „Pojďte se najíst."

U jídla se domluvili, že zůstanou tak dlouho, aby načerpali síly na další cestu.

„Zůstaňte tu, jak dlouho budete chtít," řekla jim vřele Květa, která byla za hosty ráda.

Ty dny odpočívali, jedli a pili, ale také se připravovali na odchod. Dostali spoustu jídla a svazek map, aby našli cestu zpátky. Když si jednotlivé mapy prohlíželi, vzpomínali, kde všude byli a co všechno zažili. Povídali si různé útržky vzpomínek a hlasitě se jim smáli. Je dobře, že si při vzpomínání vzpomínáme hlavně na to dobré.

Pro Ignáce to byly náročné dny. Sice byl po tak dlouhé době zpět u milované manželky, ale smutněl, protože věděl, že přijde o skvělé kamarády.

„Vždyť vždycky za námi můžeš přijet," povzbuzoval ho Matěj s Mínou.

„A navíc, budeme vždycky v tvých myšlenkách. Nikdy nás neztratíš," uklidňovala ho Mína.

Čas utíkal rychle. V neděli, den před odchodem Míny a Matěje, přišli obrděti, děti Květy a Ignáce. Všichni, když spatřili otce, dojetím plakali. Vyprávěli si, kdo co dělal, kde, kdo byl, ale nejvíc je zajímaly příhody tatínka. Ten vyprávěl a sem tam ho doplňovala Mína s Matějem, kteří si neodpustili pár vtipných poznámek na Ignácův účet. Byl to pěkný den.

Pak už nastala doba loučení.

„Tak mi trochu přijde, že všechno, co se nám stalo, se stát mělo," pravil vážným hlasem zahleděný obr při jejich odchodu.

„Skoro jako by naše příběhy někdo napsal," zasmál se Matěj.

„To jo no," pousmála se i Mína s Ignácem.

Nastalo dlouhé ticho.

„Tak se mějte krásně a doufám, že se ještě uvidíme," přerušil konečně Ignác ticho a jal se objímat své druhy se slzami v očích.

„To víš, že se ještě uvidíme," pronesla Mína jakoby věštecky. Když opouštěli Ignácův domeček, navzájem si, dokud se viděli, mávali.