„Bez lásky život nemá účel!“
„Milujte se a množte se!“
kdosi ostatním do hlavy hučel
v téhle monstrózní grotesce.
A já se jen divím spoustě věcí.
Divím se rovněž tomu,
proč kvůli lásce lidé se věsí
vysoko do korun stromů.
Divím se, proč lidé se střílí.
Ptám se – je třeba se tlouci?
Vždyť všichni k lásce nutně cílí.
Tak nevím.
Snad jen lásku a hněv pletou si…
Drží mě na neviditelné strunce,
srdce mé má na dlani,
ne v hrsti.
Ona jako Slunce
a já se točím kolem ní.
Když nesvítí, hned přijde splín,
chuť k životu je tatam,
naděje mrtvy.
Na ní jen stále lpím,
jinak do hlubin duše padám.
Proč hledat vyšší poznání,
proč psát dívkám trapná doznání,
že jsem do nich blázen?
Proč hrát si, že vím, co je zen,
že z klidu nevyvede mne ani sto žen?
Proč smát se jen vtipu na úrovni,
když všichni jsme si přeci rovni?
Proč být raději složitý?
Proč domů nechodit napitý?
Proč neplácat holku po zadku,
rozpoutat s ní kdejakou hádku,
oslovovat ji puso, číčo, kočičko,
sám být pánem,
jí říkat holčičko,
chodit se džbánem,
hrát ty hry,
aby se záhy
ucho utrhlo?
Proč být složitý, do řiti?!
Tak to mi, ty vole, řekni ty.
Spadl jsem a padal dlouho,
než jsem nabral sil.
Délkou letu zocelen
zastavil jsem právě včas,
abych mohl padat zas.
A dokud nezlámu si vaz,
budu padat stále a stále.
Však musí přijít jednou čas,
kdy nepůjde už padat dále.
Mít tak pro co zemřít -
žil bych blaze, také rád.
Ustavičným bojem zemdlít -
mít tak smysl akorát.
Pro krále a královnu -
Slunce, Zemi.
Pod sekeru katovu -
bít se slovy všemi.
Mít tak pro co zemřít -
umíral bych blaze, také rád.
Mezi dobrem, zlem se semlít -
do skonání světů držet tento řád.
Jen ať tvoje srdce stále bije!
věz, že každý den může být tvůj poslední.
Pokud nějaký hlas teď v tobě vyje,
z kolen, ne-li z břicha, na nohy se ihned zvedni
a běž Žít!
Nic neřeš,
jen
Věř!
Věř v Lásku,
nenávist,
Krásu,
hnus,
Dobro,
zlo,
Spásu.
Věř ve všechno
Hovno,
duchovno
třeba,
prostě v něco věř!
Kdybys jen tak věděla,
jak srdce trhá psát mi tyto řádky.
Kdybys jen tak věděla,
jak rád bych čas vzal zpátky.
Ale pozdě je, pozdě je lhát.
Nalijme si číši čistého vína.
Budeš se mi, budeš se smát,
neb chci, abys byla moje žena.
Mít tak odvahu ti všechno říci.
Radši začnu znova…
Mít tak odvahu políbit tvou líci
a pošeptat ta slova –
miluji tě.
Mít tak odvahu učinit ty věci...
Neříkej si! Jen udělej to přeci!
V dáli ozývá se potok, čísi hlasy.
Na obloze slyším velké stroje, ptáky.
Kosi, letadla, sýkorky i straky,
také patří mezi zdejší krásy.
A po cestách betonem zalitých
kráčí kroky mnoha pohodlných lidí.
Celé zástupy mrtvých mé oči vidí,
také kolik z nich je lehkostí zabitých.
Vskutku mnoho.
Ležím já spokojeně v trávě,
nad hlavou se honí mraky.
Tři hodiny odbily tu právě,
když vedle zasvištěly vlaky.
A v dáli slyším ptáky,
jak svými křídly třepou.
Jak já bych chtěl lítat taky,
ale radši budu tady s tebou.
Vždyť lítat budeme spolu,
kdykoliv se nám bude chtít.
S chutí, nahoru a dolů
a zázraky budou se nám dít.
Odjakživa jsi tu byla,
jen se kamsi pořád ztrácíš.
Vím, jak moc jsi o tom snila,
tak mi řekni, kdy se vrátíš.
Přežíval jsem, žil jsem chvatně,
život můj visel i na stéble.
A když to se mnou vypadalo špatně,
já vzpomněl jsem si na tebe.
Vzpomněl jsem si
na tvou lásku, na tvou péči,
která mou duši neustále léčí.
Na tvůj úsměv, na tvé oči,
z nichž se ty moje tak rády točí.
Na tvou něhu, na tvou vůni;
víš dobře, že zabíjel bych pro ni.
Na tvé vlasy, na tvé tělo,
jež se pod mými doteky tak jemně chvělo.
Já vzpomněl jsem si na tebe,
když díval jsem se na nebe.
Na párty, kde bylo živo,
koupil jsem si vychlazené pivo.
„Co sem lezeš?!“
povídá mi statný chlap,
jež po pivu mi rázem chňap.
„No tak, no tak, jedeš?!“
A než nadál se celý sál,
chlap se klepal, jen se bál.
V ruce pero, taky blok,
stál jsem nad ním jako bog.
„Sykni a je z tebe pára,“
smál jsem se.
Ta myšlenka mě tuze hřála.
„Jen klid, jen klid!“
hleděl na mou dlaň,
v které svíral jsem
tu nebezpečnou zbraň.
Věděl, že jsem ho napsal,
že je tu kvůli
mně.
Ani nevíte, jak mě nasral
s tou svojí vůlí,
blb.
Už už jsem bral do ruky gumu,
když tu náhle:
„Honzo, vstávej!
další runda rumu.“
To mě vzbudil ze mdlob ten můj bog.
A kde se vzal tu se vzal ten statný chlap,
který držel svoji tužku, taky blok.
Usmíval se, pokynul mi
a jen tak mimoděk,
s rumem v ruce řek:
„Máš poslední rok.“
Dopil jsem, dofajčil,
srdce své odtlačil.
„Jsem svobodný občan!“
křičel jsem, kořalkou probrán.
„Já ti dám rok!“
rukama jsem na strany máchal,
načež nohama jsem udělal dlouhý krok.
Vpřed
to bylo.
Z vysoké multifunkční budovy
rovnou na dlažbu.
A statný muž jen zíral a stál,
němě, tupě, zcela ohromen.
Ani nevíte, jak moc jsem se smál,
triumfálně, v středu rozlomen.
Kdo se směje
naposled,
ten se směje nejlépe.
Čemu?
Všemu.
Na tom přeci nesejde.
Tak se prosím směj!
Každý den – tolik emocí.
Některé řídím;
jiné nelze přemoci.
Tahle je skvělá – vděčnost.
Pocity zvláštní;
uvědomuješ si skutečnost,
že něco tě brání
před tím vším zlým.
Žiješ svobodně – máš práva.
Nohy, ruce máš,
majetek, peníze, neustálá strava
a žádný otčenáš?
Znáš to – přijde to samo.
Slzu uroníš –
„Díky bože, díky mámo,“ –
všem se ukloníš,
žes tolik rád.
Chceš, aby to bylo napořád.
Ale vděčnost není běžnost.
Jen přijde nějaký ten zlořád
a rázem zmizí ze života něžnost.
Pak už přijde
opuštěnost, neúspěšnost, těžkost,
těsnost, bezútěšnost, podrážděnost,
vyprázdněnost, přeplněnost, umíněnost,
zlověstnost, zbabělost a nevděčnost.
Včera byl jsem sjetej –
lítal jsem v myšlenkách –
jak je život ujetej
na nějakejch písmenkách.
ABCDEFGHCHIJKLMNOPQRSTUVWXYZ
Pokaždý nahlídnu za pomyslnou zeď –
ale tentokrát jsem nadrženej –
nějakou holku bych rád sved.
Ale jinak je život dobře navrženej.
Asi bych ho sám nesved
lépe.
Jen mě sere, jak je nadrženej –
jak mě neustále jebe.
„Silnější mrdá,“
podepsaná –
Tvá
Milovaná
Mysl.
PS:
Mrdá ti v hlavě!
A sice jen hravě,
dost možná zdravě,
nebolavě,
sem tam svéhlavě,
někdy zdlouhavě,
ale nepohlavně!
Když je život nadrženej
hlavně.
A to on rád
právě
skoro pořád.
„Jsem nadrženej,“ řekl život.
A hned muselo bejt živo.
Jsou dny,
kdy cítím se na dně.
Šeredně.
Jsou ale dny,
kdy cítím se klidně.
Vše mi jde snadně.
Jsou také dny,
kdy žádám bezodkladně –
„už mě sakra usmrť!“
A když je to splněno –
vyspím se bezvadně.
Spánek je ta nejpříjemnější smrt.
Atom, to je jako jeden bod,
Ačkoliv je trojrozměrný,
Má svůj obsah, má svůj obvod
Atom, to je jako jedna kost
Ačkoliv je nepředstavitelný
s ostatními tvoří všehomost
Vše z něj vzniká
Ačkoliv nezaniká,
Vlastně ani nevzniká
Atomy se spojují
Oddělují
Nebo přeskupují
Atomy mě nevzrušují
Sám se nesnáším
narcistou přesto jsem
Atomy tvoří den
Atomy tvoří denanoc
Atomy tvoří noc
Atom je jeden
Atomů je dost
Atomů je moc
Atom nemá jméno
Je to prostě To
Je to nějakej tentononc
Je lhaní, když se směješ,
ačkoliv máš zrovna zlost?
A co když kamsi spěješ,
ačkoliv máš všeho dost?
Prostě není!
Je jen subjektivní.
Emoce jsou tvoje gesta,
tvoje slova, tvoje činy.
Ty jsi jediný, kdo se trestá,
kdo věří v pocit viny.
Mysli nad emocí,
třeba nad bezmocí,
mysli,
jak někdo tě má v moci,
jak přistupuje k tobě v noci;
ty nehybný, bez jazyka,
celý život tě on zamyká,
ukájí své choutky
a vy jen jeho loutky.
Divadlo evokuje pocity,
téměř jako by byly prožity.
Film to samé v bledě modrém;
sám si vyber mezi zlem a dobrem.
Ty sám jsi nad sebou pánem –
rozhoduješ, co budeš cítit.
Vzpomeň si proto nad ránem,
ať vstáváš s radostí a elánem.
Anebo vstávej v ponuré náladě –
na všechno se mrač a nadávej.
Taky si to přeci užívej náramně.
Cokoliv, kdykoliv si nalhávej.
Ve světě plném utrpení
musí býti přeci naděje.
Není, není, není!
Jen pocit beznaděje.
Jen pocit beznaděje
není, není, není!
Musí býti přeci naděje
ve světě plném utrpení.
Plast a papír bez příběhu;
koluje tu s námi hvězdný prach.
Ve slevě, při vánočních sběhu;
na ulicích zase kapří pach.
A řemeslo je v rozkladu,
spoléháme na to z Číny.
Bojíme se řetěz rozpadu?
Na bolesti dětmi šité džíny!
Prý jen spousta lidí nemá chvíli
na to poctít druhé činy malinkými.
Ptám se – kam naše civilizace cílí,
obklopujeme-li se věcmi lacinými?
Jen tak zamyslet se trochu,
změnit, co změnit mohu
a dát druhým
to nejdůležitější v nás –
námi vyměřený čas.
Naši lásku, naši radost,
ukázat důležitost, spjatost.
Že druhé máme táák moc rádi,
ten pocit na prsou bude nás hřáti.
Ukázat jim
naši píli, naši zručnost.
Vždyť kupovat dárky není nutnost.
Nezapomeň, nezapomeň
Žes kromě těla také psyché
Tak ať nejsi nezaskočen
Jak jsou děje v těle rychlé
Dnes máš se možná na piču
Ale jen co vyběhne ze křovin
Obří pes, co skočí na číču
Dostaneš drogu zvanou endorfin
Samozvanou tentononc heroin
A dostaneš chuť na píču
Tak zapomeň, hned zapomeň
Na tyhle hloupý slova, řádky
Referát hloupě je zakončen
Když představuješ si jen předky
Jazyk je ta odpověď.
V jazyku je smysl.
Jazyk říká: Teď mě veď!
Jazyk řídí naši mysl.
Jazyk řeší problémy.
V jazyku je skryta složitost.
Jazyk říká: Ty, já, my!
Jazyk řídí svědomitost.
Kolik znáš jazyků,
tolik znáš vesmírů.
První nutná věc –
Na lež a na pravdu kašli.
Druhá nutná věc –
Lidé se hledali, až se našli.
Třetí nutná věc –
Dlouho umírali, až konečně zašli.
V překladu –
Žij a nech žít,
Vše přijde v pravý čas
a
Nechval dne před večerem.
A na zbytek se vykašli.
Tak jsem vyjel, pohoda.
Však znáš to, svoboda.
A na malém kopečku,
nechtělo se kolečku.
Zabral jsem víc,
třask, co to?! Shit!
Snažím se sebevíc,
leč byl tam nějaký hit.
A tak slézám z kola,
Heh, řetěz ze mě dělá vola.
Trh, trh, on se přetrh
a jistě jménem mrch
a jak teď přes vrch?
No, z toho by jeden prch.
Nemám žádné nářadí,
To kameny to navnadí.
Spravit? Ale jak?!
Just, Fuck!
Po chvilce to vzdávám.
A podléhám obavám,
že žádný Džbán,
nýbrž od kola jebán.
A hle, přídavek!
Prsty zbrocené krví
zabalím do plavek.
A i když se řetěz hrbí,
tak přesto mám plánek.
Zlehka, zpolapěška,
a místo kola koloběžka.
Domů, domů, domů!
Není však děkovat komu.
Aby se člověk mohl uzdravit,
musí být prvně nemocný.
Aby svobodu mohl ustavit,
musí být prvně bezmocný.
Žádná strast, žádná slast.
Líbíš se mi,
něco v tobě asi je.
Tak polib zemi,
ještě než tě zabije.
A sice nic tím neovlivníš,
ale líbíš se mi.
Tak už polib zemi!
Copak matku svou nepolíbíš?
Líbíš se mi.
Tolik se mi podobáš –
věcmi všemi –
tak už se odhodláš,
a políbíš mne?
No není to krása,
Všechny ty barvy světa,
Konec tmy a začátek světla,
Větve stromů, křídla ptáků
Kouře domů, Světla majáků
Hlásky, Slova, věty, příběhy
Lidské lásky, hněvy, naše něhy.
No není to krása,
když malé dítě nad maličkostí jásá?
Když mudrci polemizují nad složitostí
A když lidé řehtají se nad komičností
Géniů, jež rozesmějí i ty smutné
No není to krása, že je jídlo chutné?
No není to krása,
Všechny ty nálady, pocity v nás,
Myšlenky, nápady, idey, řev mas
No není to krása...?
Za trochu naděje šel bych světa kraj,
šel jakoukoliv vytyčenou trasu,
šel bych, ale mám jen hodinu a čtvrt,
neb čeká mě má vlastní smrt,
tedy není mnoho času.
Za trochu naděje šel bych světa kraj,
leč deprese mě drží pěkně zkrátka.
Půjdu,
však otevřena mi jsou – poslední má vrátka.