Nakonec všechno dobře dopadlo. A nejlepší na tom bylo, že každé kouzlo, prokletí a zakletí zlé čarodějnice náhle pominulo. To vám bylo radosti. Muži i ženy, kteří byli zakletí do zvířat nebo předmětů, náhle zase ožili. Minulé zážitky jim připadali spíše jako sen, než aby to byla skutečnost. Veselili se a hned si slibovali, že už nikdy nebudou reptat na život. Nevěděli sice, kdo je osvobodil, tak alespoň v duchu komusi poděkovali, a rozběhli se kamsi za svými bližními, protože i les byl nyní prostupný.
Matěj se mezitím vzpamatoval z hrůzostrašného zážitku a Ignác se radoval, že má zase jazyk. Pak ti dva na sebe pohlédli.
„Děkuji ti za záchranu života," ujal se Matěj slova.
Obr se podíval po místnosti. Po čarodějnici zbyla jen hromádka popela. „To nestojí za řeč. Bez tebe bych to nedokázal," odpověděl a zarazil se. Chvilku nad něčím přemýšlel, a pak se zaradoval, protože pominulo i kouzlo, které ho činilo hloupým.
Matěj se zvedl, oprášil si kabát a když se ujistil, že od hromádky popela nehrozí nebezpečí, tak řekl: „Tak to by bylo. Teď abych se vydal zase dál. Co budeš dělat ty?"
„Já?" na chvilku se zamyslel. „No jasně! Mám ženu a děti. Několik roků jsem je neviděl."
„A kam půjdeš?" ptal se zvědavě Matěj.
„Žijí v zemi obrů, odkud jsem byl násilím odvlečen. Tam musím."
Matěj se napřímil a pověděl mu: „Dobrá. Dovol mi, abych tě po tvé cestě doprovázel. Dlužím ti svůj život." Taková šlechetnost by se neměla odmítat. Obr svolil.
Oba si vzali několik svých švestek, popadli rovněž nějaké stravitelné jídlo, aby neumřeli hlady a chystali se ten divný dům co nejdříve opustit. Ještě, než odešli, Ignác svými prackami vtiskl Matěji do rukou kouzelnou čapku a řekl: „Vezmi si ji. Třeba se ti někdy bude hodit. Patřila jednomu mlynáři."
Matěj přijal čapku s radostí a s úsměvem. Schoval si ji do ranečku a s Ignácem po boku vyrazili z toho podivného domu pryč.
Ve dveřích stál mohutný muž, který tam netrpělivě vyčkával. Když uviděl Matěje živého, zajásal. „Ty jsi mě človíčku určitě nepamatuješ, ale jsem ten kůň z chlívku. Jsem Jindra. Všichni se už rozutekli, jak šťastní byli. Já zde však zůstal, abych ti poděkoval," vesele povídal a tisknul u toho Matějovu ruku.
„Je to hlavně zásluha tady Ignáce," ukázal Matěj na obra, který se trošičku zarděl.
„Tak děkuji i tobě šlechetný..." zarazil se. „Vždyť tenhle pomáhal ježibabě!" protestoval bývalý kůň.
„Sám byl zakletý," uklidnil ho Matěj. „Zakopej válečnou sekeru a raduj se. Koukněte, je krásně!" vykřikl Matěj, jak vyšli z domu. Sluníčko tam všechny tři hřálo, jak tam prosti stáli.
„Lepší konec si nešlo přát," řekl kovář a pousmál se tomu, co pronesl.
„To je tedy pravda," poznamenal Matěj.