O plži, kterému se zalíbilo zlato

Slimák, to je tak specifická zvěř, že ho poznáte ihned. Nemá nohy, ani ulitu, má rohy, plazí se jako šnek a miluje vlhko. Líbí se vám? Já bych řekl, že jsou minimálně zajímaví. Kam se však hrabou na jednoho známého plže, kterého jsem kdysi potkal v lese po dešti? Ten vám byl naprostý unikát.

Byl sice jako všichni z jeho rodiny slizký, hnědý, malý, bez noh, s rohy, ale tenhle slimejš byl tak nesmírně nenávistný, nepříjemný a pyšný. Na těle měl jizvičku a plazil se tak zvláštně, že to hned upoutalo moji pozornost. Přeci jen neuvidíte každý den slimáka, co se plazí jako král. Tak jsem se zastavil, sklonil se k němu a detailně si ho začal prohlížet. On se taky zastavil a taky si mě začal prohlížet.

„Na co vejráš?" tichounce promluvil.

„Na tebe," odpověděl jsem, „nikdy jsem neviděl takového zvláštního slimáka."

„Tak to je dobře, že jsi nikoho takového neviděl," řekl. „Jsem taky neobyčejný. Myslím, že jediný svého druhu."

Mluvil tak pyšně a nafoukaně, že jsem litoval, že jsem se s ním dal vůbec do řeči. Ale zvědavost byla veliká, takže jsem toho podivného slimáka vyslechl. A tady je jeho příběh.

Karl, jak se představil, se narodil do obyčejné slimáčí rodinky. Vyrůstal společně se sourozenci na hřibu, kde nabral sil. Už od mládí se rád lišil a vytahoval se. Jak spěl, tak se zvětšovala jeho odhodlanost stát se někým výjimečným. A jakmile dostal příležitost naplnit svůj osud, rozhodl se ji využít.

Bylo to zrovna v době, kdy už ne tak maličcí a slabí slimáci opouštěli svou rodnou houbu, aby se podívali po okolí. Všichni, až na Karla, se vydali jedním směrem. On se rozhodl však jít směrem opačným.

„Kam jdeš? Tam nic není," volali na něj, aby šel s nimi. Vždycky jim bylo říkáno, že až povyrostou, mají jít tam, kde je víc potravy.

Nicméně mluvit na Karla bylo zbytečné. On si nedal a nedal říct. „Všichni si běžte, kam chcete, ale já jdu tudy," prostě jim oznámil a vyrazil, aniž by se na ostatní ohlížel. Ti ho nakonec nechali jít. Byli si jistí, že se vrátí.

Karl v několika prvních hodinách litoval, že se vydal tam, kam se vydal. Nebylo tam totiž téměř nic k snědku. Hladověl, žíznil, trýznil se, ale pokračoval dál. Jeho pýcha by mu totiž nedovolila se jen tak nazdařbůh vrátit.

Shodou okolností však přežíval. Vždy našel nějaké zbytky po ostatních zvířatech. A tak si byl jistý úspěchem jeho výpravy. A i když nevěděl, po čem ještě prahne, věděl, že chce něco jedinečného.

Po mnoha a mnoha strastech něco takového konečně našel. Už z dálky to upoutalo jeho pozornost. Krásně se to lesklo na míle daleko.

Tak si představte, že tam na zemi ležel kousek zlata. Byl sice opravdu jen maličký, lidé ho tam opomněli při rýžování, ale pro něj to byla hrouda.

„To je ono!" vykřikl radostí, když jej našel. „Teď budu konečně krásný a jasný. Nebudu žádný obyčejný slimák z hříbku. Teď budu někdo!" radoval se.

Jeho plánem bylo si zlato vzít, vrátit se za svými druhy a všem ukázat, že měl pravdu on, nikoliv oni. No jo, jenže takový slimák nemá žádné ruce, kterými by mohl něco nést. Jediný způsob byl, že jej odnese na svém těle. Podplazil se proto pod něj a hlasitě u toho funěl. Bylo to daleko těžší, než si představoval, ale nevzdával se. I přes bolest, kterou mu zlato způsobovalo, se s ním začal plazit zpátky, odkud přišel.

Pokud jsem vám říkal, že cesta tam byla velmi náročná, tak cesta zpátky byla daleko těžší. Nyní totiž Karl nenesl jen své tělo, ale i blyštivý kámen, který vážil asi polovinu jeho hmotnosti. „Uff, uff," oddechoval si při cestě. Kolikrát si myslel, že zlato zahodí, ale vždycky se dokázal přesvědčit, že jej bude ještě potřebovat.

A tak i přes všechny zkoušky jak fyzické, tak duševní, nakonec došel zpět za svými sourozenci a kamarády, které našel díky jejich slizu. A osud tomu chtěl, že akorát lezli po houbách.

„Tady se nic nezměnilo. Pořád to jsou obyčejní slimáci. Alespoň jim ten život udělám trochu zajímavější, až uvidí, co jsem všechno dokázal," plánoval Karl. Ten byl sice na pokraji vyčerpání, ale jak uviděl ostatní, dodal si sil. Schválně se tvářil, že to není vůbec náročné. Dokonce dělal, že je vůbec nezná.

„Karle, jsi to ty?" oslovil ho jeho kamarád z mládí celý nadšený, že ho vidí zdravého a živého. „Kde jsi byl? Báli jsme se o tebe."

Zlatý slimák se jen lehce pootočil, pohlédl na něj shora a řekl: „Karl? Jakýpak Karl? Já jsem Karl de Karl. Nepoznáš ani šlechtice? Tss." Pak se otočil zpátky a šel dál. V duchu si říkal, jak to pěkně zahrál.

Jeho kamarád byl sice smutný, že ho nepoznává, ale pak si řekl, že je to dobře, protože by si s ním stejně neměl co říct. Nevěděl sice, kdo je šlechtic, ale měl za to, že je to někdo, kdo se baví jen o své slávě a svém bohatství. A on nemá nic z toho, ale vůbec mu to nevadí.

Karla poznával každý. Všichni se za ním otáčeli, zdravili ho, ale on jen vždycky řekl: „Já jsem šlechtic Karl de Karl. Copak nevidíte, že jsem zlatý?" A slimejši si pak prohlíželi jeho zlato, chtěli si i sáhnout, ale to jim zakazoval s tím, že by ho zneuctili a pošpinili a kdo ví, co ještě všechno by s ním udělali.

To se ví, že z toho byli unešení. Nikdy nic takového neviděli. Jedni se mu vtírali do přízně, druzí mu pořád poskakovali, třetí mu záviděli a ti čtvrtí od něj raději odcházeli. A všechno to dělali jenom kvůli tomuhle kousku zlata. O nic víc jim nešlo. Jinak si o něm šuškali, jak se holedbá a naparuje. Ale nikdo se neodvážil proti němu vystoupit nebo mu snad zlato ukrást. Báli se.

Karl de Karl si to moc užíval. Měl to, co chtěl. Byl naprosto speciální, všechny oslňoval, i když některým byl trnem v oku.

Nikdo však nevěděl, jak moc trpěl, když to zlato musel na sobě neustále nosit. Nikdo rovněž nevěděl, co všechno pro jeho získání musel vytrpět. Před ostatními však na sobě nemohl něco takového nechat zdát. Musel zachovávat vážnou tvář, aby ho nebrali na lehkou váhu.

A i když byl značně zesláblý, byl jakýmsi králem slimáků na jednom plácku v lese. Většina za ním chodila pro radu, ptala se ho, jestli dané věci smí či nesmí, a za to mu odváděla část své potravy. Takže Karl de Karl mohl celý den jen polehávat, díky čemuž věcem patřičně rozuměl. Nebyl tedy žádný špatný rádce. Radil a věci rozsuzoval podle svých možností. Nejlépe, jak dovedl. Všechno, co činil, však prvně činil pro své dobro. Nebyl ani zdaleka spravedlivý a nestranný. Král má být pro své poddané. Nikoliv naopak. To on ale nevěděl.

Slimákům to zase tolik nevadilo. Moc dobře si pamatovali na časy, kdy ještě žádného krále neměli, takže dokázali žít i bez jeho rad. Většina mu však bezmezně věřila. Dá se říct, že věřila tomu kousku zlata, co měl na sobě. Jinak by byl totiž úplně stejný jako oni.

Jakmile uteklo několik dní jeho kralování, Karl de Karl si řekl, že chce být ještě známějším. Nebyl vůbec naivní. Moc dobře si uvědomoval, že za kopci o něm ještě neslyšeli. Ale to mělo být minulostí. Král Karl si řekl, že to změní.

Mudroval a mudroval dlouho do noci, jak se ještě víc zviditelnit. Mohl by se vydat hledat ještě nějaké zlato. Ale on sám by to již nezvládl. A kdyby s ním šli ostatní a on nic nenašel, vypadal by za hlupáka. „Ne, musí být jiná cesta," říkal si.

Když přemýšlíme nad budoucností, někdy je dobré zamyslet se nad přítomností. A to přesně onen slimák udělal. Zamyslel se nad tím, co všechno jeho království zahrnuje. Udělal si jakýsi soupis vlastnictví. Neuměl samozřejmě číst a psát, ale věci si dobře pamatoval.

„Tak to máme moudrost, krásu, renomé, zlato, poddané..." chtěl pokračovat, ale nevěděl, co dalšího přidat. „No málem bych zapomněl na všechen majetek," vzpomněl si, když se rozhlížel po okolí. „Tyhle větvičky, tamty stromy, tenhle mech, ty houby," ustal, protože ho něco napadlo. „No jasně! Mám tu tolik stavebního materiálu, ale žádné stavby. Co jsem to za krále, když nemám svůj hrad!"

Karl byl radostí bez sebe, už už chtěl udělovat příkazy ostatním, aby mu postavili hrad, palác, zámek, letohrádek a tvrz, ale jednak nevěděl, jak se staví, a jednak slimáci stavět neuměli. Oni ani stavět nemohli.

Král to však nechtěl jen tak vzdát. Když už ho napadla tak úžasná myšlenka, přece ji přenese v čin. „No jasně!" zaradoval se podruhé. „Ty tam!" okřikl okolo jdoucího mravence.

„Kdo? Já?" podivil se lesní mravenec, co mu chce. Není zvykem, aby mezi sebou slimáci a mravenci mluvili.

„Ano, ty! Pojď sem!" volal na něj král slimáků.

„Nepůjdu," odbil ho mravenec, „musím neustále pracovat."

Takové chování k majestátnosti Karla naprosto rozlítilo. „Rozkazuji ti, pojď sem! Ihned!"

Ale mravenec dál pokračoval v tom, co dělal. Totiž hledal něco k snědku pro mraveniště. Normálně by se se slimákem nebavil, ale tenhle mu přišel natolik vtipný a zajímavý, že na chvilku v práci ustal. „A kdo jako jsi, že mi to rozkazuješ?" zasmál se mravenec. „Já přijímám rozkazy jen od královny."

Na to jen tak mohutný zlatý slimák neodpověděl. Takže mraveneček se dal zase do práce. Ale brzy byl přerušený.

„Tak královny říkáš. A kdo je ta tvoje královna, že jsem o ní jaktěživ neslyšel?"

„To je, prosím, naše matka, naděje, panovnice, milovnice. Ach, pro ni bych udělal cokoliv. Žije s námi v mraveništi. Ale málokdy se mi ji poštěstí vidět. Já jsem pouhopouhý sběratel jídla. To víte, tu vidí jen málo z nás. Je dobře střežená, aby se ji nic nestalo. Bez ní bychom byli všichni ztraceni," rozvášnil se.

„A o mně si neslyšel? V celém okolí moudřejšího a krásnějšího tvora nenajdeš. Opravdu neznáš toho, kdo se honosí tímto zlatem?" ukázal ho mravenci.

Mravenec jen přitakal, že nikdy o někom takovém neslyšel. On, že je poměrně z daleka. Takový sběratel potravy bloudí lesem, dokud něco nenajde.

„Hmm," zamyslel se slimejší král. „A kolik vás je v tom mraveništi?"

„Pane, to nemám nejmenší tušení. Tam nás je snad nekonečno. To je jako počítat hvězdy na nebi," nepřeháněl.

To Karlovi vnuklo další nápad. Tam by byl teprve králem. Kdepak pár slimáků, co ho obskakují. Miliony mravenců si představoval. Tolik služebnictva, že by mu postavili všechno, na co by si jen vzpomněl. Tam by se mu krásně žilo. Tam by ho opěvovali a oslavovali. Tam musí jít.

„Rád bych to vaše mraveniště viděl. Vezmi mě tam!" rozhodl se.

„Moc rád bych, ale nemůžu tam přijít jen tak s prázdnou. To by se těm nade mnou nelíbilo. Vezmu vás tam, jakmile najdu něco k snědku."

Král to však nevydržel. On přece nebude čekat na nějakého prostého mravenečka, než najde něco k jídlu. Ačkoliv nerad, dal mu kousek borůvky, který dostal ráno za dobrou radu, za tím účelem, aby ho vzal do mraveniště.

Mravenec přijal jeho, dá se říci dar, a hned se vydal na cestu. „Jdete?" otočil se na slimáka.

A tak se král bez dlouhého přemýšlení, rozloučení, beze slov, vydal za mravencem.

Mravenec po cestě táhl borůvku a sem tam se díval na nebe, protože podle slunce dokázal určit, kde je jeho mraveniště. Karl měl hodně co dělat, aby ho stíhal. Za tu dobu kralování v jeho říši značně přibral, protože se nehýbal a jenom jedl. Navíc na sobě neustále táhl zlato, což ho značně zpomalovalo.

Celou cestu se pak mravence vyptával na všemožné podrobnosti ohledně mraveniště, královny a mravenců obecně. Byl z toho naprosto unesený, ale nenechal to na sobě znát. „Král musí hrát, že všechno zná a ví," říkal si v duchu.

Po dlouhé chvíli konečně došli k onomu mraveništi. Karl sice slyšel, že tam žije nespočet mravenců, říkal si však, že to jeho společník pouze přehání. Když uviděl mraveniště na vlastní oči, propadl v úžas. Nic tak velkolepého nikdy neviděl. Hned chtěl, aby to byl jeho hrad.

„Domluv mi schůzku s královnou!" rozkázal mravenci, který byl spokojený, že se vrátil s poměrně velkým kusem jídla.

„Copak jste mne vůbec neposlouchal? S královnou se zná jen pár těch nejvyvolenějších."

„Tak promluv s těmi," rozkazoval mu král.

„Ty rovněž neznám," oznámil mu mravenec, který už se těšil domů.

„Tak promluv s těmi, co znáš."

Jenže mravenec měl toho slimáka docela dost, navíc se těšil už za svými, takže udělal planý slib, že se o to pokusí, načež zmizel v mraveništi.

Karl čekal, kdo ví jak dlouho, u paty obrovského mraveniště, kde se do cesty pletl jiným mravencům, kteří se mu neustále museli vyhýbat. Dlouho trvalo, než mu došlo, že schůzku s královnou si bude muset zařídit sám.

Věděl, že to nebude jen tak. Ale měl úžasný plán, který ho měl přinést až ke královně. Nepromyslel si však, co bude, až se ke královně dostane. A proto musel hodně improvizovat. „No co, už jsem toho dokázal tolik, že tohle bude brnkačka," ujišťoval se a hned nato začal na ostatní volat, ať uvolní cestu, že nese dar pro královnu.

Strážci zpozorněli, protože se jim od první chvíle nelíbil. Zvláštně vypadal, zvláštně se choval a zvláštně jim páchnul. Hned ho obskočili, jak se začal sápat na jejich sídlo.

„Co tu pohledáváš, cizinče?!" vyhrkl na něj hlavní strážce.

„Copak neslyšíte? Nesu dar pro královnu. Nyní uhněte, jinak se královna bude zlobit. A to snad nechcete. Už mě očekává."

Nejenže tenhle slimák oplýval pýchou a hamižností. On oplýval i lstí. Veškeré získané informace od jeho minulého průvodce teď proti nim mohl použít. Věděl, že nikdo z nich se proti němu nepostaví, protože by se stavil proti samotné královně.

Mohli si za královnou zajít a zeptat se, je-li to skutečně pravda. Ale všichni do jednoho se báli ji obtěžovat od práce. Kdyby navíc zjistili, že je to skutečně pravda, mohl by je stihnout krutý trest za to, že tam toho cizince nechali čekat. Jeho povýšené chování navíc nasvědčovalo tomu, že je vysokého původu.

„Tak tedy dobrá," pověděl jeden ze strážců. „Pustíme tě, ale doprovodíme tě k ní."

Proti tomu nic Karl nenamítal, protože bez jejich pomoci by ji těžko v tak rozlehlém stavení hledal. Nikdy by si nepomyslel, že mraveniště může mít tolik místností, chodeb, chodbiček, tolik výzdoby, tolik potravy a obyvatel.

Chvilku trvalo, než došel do královské komnaty. Vlezy a chodby pro jeho velikost museli mravenci často upravovat, jinak hrozilo, že by se tam zaseknul či by jim něco zbořil. Když pak konečně stanul před chodbou ke královně, královnin poradce jí oznámil, že přišel nějaký delegát s darem. „Dobrá, pusťte ho tedy dovnitř," rozkázala královna a rázem se u ní objevil slimák, který ji velikostí značně převyšoval. Ta však zachovala své majestátní chování.

Slimák chtěl promluvit, ale byl napomenut, ať nejdřív nechá mluvit královnu.

„Kdo jsi a co tu chceš, že mě obtěžuješ od práce?" pustila se přímo k věci.

Karl de Karl nebyl vůbec zvyklý na takové chování. Ale jelikož mluvil s královnou, se sobě rovnou, snažil se být vřelejší. Sami posuďte, jak moc se mu to povedlo.

„Jsem Karl de Karl, král z vedlejšího království," začal. Když si všiml, že na to nikdo nereagoval, jal se o sobě mluvit. „Nikdy jste snad neslyšeli o mém království? Mám za to, že zvěsti o mé kráse a moudrosti se šíří až na druhý kraj světa."

Královna si ho prohlédla od paty až k hlavě, respektive od konce až k hlavě, a odměřeně řekla: „Jsme příliš zaneprázdnění, abychom šířili všemožné báchorky a pohádky."

To slimáka vyloženě vytočilo, protože on snad není žádná pohádka. Je skutečnost. Byl si tím jistý. „Vidím, že máte dobré stavitele," rozhlížel se kolem sebe, „ale zvědy máte vskutku špatné, pokud vám neříkají tak důležité informace. Ani o mém zlatu jste nikdy neslyšeli?"

„Opravdu ne," přitakala královna, která začínala být netrpělivá, protože ji ten cizinec nejenže zdržoval, ale přímo obtěžoval.

„Tak se přeci podívejte nyní," začal se kroutit v místnosti, aby si ostatní mohli prohlédnout lesklé zlato.

Ale nikdo o to neprojevoval sebemenší zájem. Mravence by zaujalo jedině, pokud by zaujalo jejich královnu. Ale to se nestalo. „Co je vám, že se na mě tak díváte? Nikdy jste neviděli někoho tak velkolepého, že jste oněměli?"

„Proč jste vůbec přišel? Můj poradce tvrdil, že mi nesete dar. Ale dosud jsem žádný neviděla," vzpomněla si královna na jeho důvod příchodu.

„Ten dar jsem já," hluboce promluvil. „Rád bych si vás královno vzal. Spolu bychom vládli bok po boku, takže naše sláva by byla desetkrát taková, jaká je teď. No, jen zvažte, co řeknou vaši poddaní, když po vašem boku uvidí mne oděného ve zlatu."

Takový byl plán Karla. Chtěl si královnu vzít, aby si přivlastnil nejen její mraveniště, ale i obrovské množství dělnic, které by využíval ke svým účelům. Tady by teprve mohl celý den polehávat a užívat si jejich obskakování. V říši slimáků byl možná někdo, ale neměl ani pořádný majetek, ani velké množství obdivovatelů.

Královna zachovala svou vážnost. „To snad nemyslíte vážně. K čemu já bych potřebovala asi tak krále? Já i ostatní jsme tímto způsobem spokojení. Rozhodně bych to neměnila kvůli tomu, že máte nějaké zlato. Co s ním, hmm?"¨

Jak Karl spatřil, že nemá mnoho šancí, musel nějakým způsobem slevit ze svého nároku. „Mohu vám ho kousek dát. Pak budete zlatá mravenčí královna. Jediná tohoto druhu na světě. O to snad nestojíte? Takhle jste jen obyčejná královna. A takových je určitě hodně."

Jenže jeho argumenty na královnu ne a ne zabrat. Ta odpověděla s ledovým klidem. „Nestojím o vaše zlato. K čemu by mi bylo? K ničemu. To je pro ty, kdo vládnout neumí. Tohle mraveniště jsem zřizovala já od úplných základů. Ostatní respektují mé schopnosti. Nejsou se mnou kvůli nějakým doplňkům, které mě činí krásnou nebo bohatou. Mé království drží díky dlouhé dřině a spravedlnosti. Ale nebudu-li vykonávat své povinnosti, dost možná zanikne. Nemůže mě nahradit jen tak někdo, kdo se holedbá svým bohatstvím, ale neumí se ani chovat."

Karl tiše zíral. Neměl slov.

„Tak tu tak nestůjte," prolomila chvilkové ticho královna. „Běžte už. Musím zase vládnout. Běžte někam, kde o vás budou mít zájem. Tady vás nepotřebujeme," a dala se opět do práce.

Zlatý král si chystal slova. Přece jen neodejde po takovém urážení. Měl spoustu nápadů, jak královnu před ostatními ponížit a zesměšnit. Jenže nic takového nestihl. Houf strážců ho v okamžiku, kdy se rozhodl něco dalšího říct, vyvedl násilně pryč z mraveniště.

Vyhodili ho ven tak nešetrně, že se mu přitom z těla svezl ten kousek zlata, který spadl kousek opodál.

A Karl nadával, vztekal se, vrtěl se, protože nejenže byl uražený, ale strážci ho hodili na záda, takže mu dlouho trvalo, než se obrátil zpět na břicho.

A tu se vám stala zajímavá věc, když se vrátil do jeho běžné polohy. Nic ho nebolelo a připadal si nesmírně lehký. Zamyslel se, proč to tak je, až mu došlo, že na sobě nemá své zlato. A teď to vůbec nejzajímavější. Byla to sice jen rychlá myšlenka, kterou rychle zadupal, ale přece jenom byla. Napadlo ho totiž, že mu tak možná bez toho zlata bude líp. Záda by ho nebolela, plazil by se rychleji a byl by lehčí.

A proč tu myšlenku ihned zadupal? Jednak nevěděl, proč ho to vůbec napadá, jednak si nedokázal představit, že by žil život normálního slimáka. Říká se, že nikdy není pozdě na změnu. Ale u tohohle stvoření už pozdě bohužel bylo.

A tak se potupený a dopálený král rozhodl vrátit zpět do míst, kde o něj měli zájem. Doufal, že ho po cestě napadne, jak by si mohl postavit ještě honosnější sídlo, než které má mravenčí královna. Rovněž věřil, že najde způsob, jak sehnat tolik sluhů.

Rozzlobený Karl se plahočil tím krajem osnuje svůj vzestup v tom lese plném stromů, keřů a jehličí, kde byl jen malou šmouhou ve spleti oceánů. Ostatní si, když se plazil kolem nich, o něm šuškali, protože dosud neviděli jednak slimáka se zlatem, jednak tak zakaboněného živočicha. Z cesty se mu raději klidili, báli se, že by se snad mohl rozčílit.

Kdo ví, jestli by se jeho plány povedli, nebo ne. Nikdo nemůže říct, jestli by byl Karl skutečně schopný vládnout celému lesu. Třeba by dokázal zotročit brouky, kteří by mu odpřisáhli poslušnost. Možná by mu postavili království, které dosud svět neviděl. Je možnost, že by po tom všem byl slimáčí král konečně šťastný? Dost pravděpodobně ne. Sžíral ho pocit uvnitř. A ten nezaniknul, ani když se obklopoval vnějšími věcmi. On jediný byl svým vlastním králem. Ale pokud nedokázal kralovat ani sám sobě, nemohl kralovat ostatním, protože by je dost pravděpodobně uvrhl do záhuby.

V tentýž den, co se navracel slimejš od mraveniště, z kterého byl vyhoštěn, hledal jeden černý datel s červenou čepičkou něco k snědku. Ráno si slíbil, že si dá něco speciálního. Měl totiž narozeniny. A tak nechtěl pojíst jen tak nějakého hmyzáka. Rovněž nechtěl jíst semena šišek, ořechy či žaludy, kterými se živí celou zimu.

„Slimáka si dám," napadlo ho, když se nad tím trochu zamyslel. „Toho jsem už dlouho neměl." A tak se datel vydal na obhlídku, že se pokusí najít slimáka.

A jelikož měl narozeniny, nechtěl žádného obyčejného slimáka. Byl to věru vybíravý datel. Tenhle byl pro něj moc malý, ten zas moc starý, jiný příliš slizký. Dal si na výběru pořádně záležet. Každý jiný pták by se určitě spokojil i s těmi předchozími, ale tenhle datel, ten ani náhodou. Notnou chvilku mu trvalo, než uviděl toho, který ho zaujal. Ano, byl to Karl de Karl.

Datlovu pozornost upoutala jeho podivná barva. Zdálky se mu totiž zdálo, že je zlatý. A on za svůj život zlatého slimáka neviděl. „To je přesně ten, kterého hledám," zaradoval se datel a snesl se ke slimákovi, který si nedával pozor, protože měl příliš zaneprázdněnou mysl.

Jak se datel blížil, uvědomil si, že to není zlatý slimák, že se mu to jen zdálo, protože cosi blyštivého nese na svých zádech. Nicméně to ho neodradilo. Karl se mu jevil tak honosně. Byl obrovský a pořádně vypasený jako žádný jiný slimák. Perfektní dárek k narozeninám. Nechtěl slimáka sníst jen tak bez jediného slova. Chtěl se ještě přesvědčit, jestli za to skutečně stojí. A proto přistál před ním, zatarasil mu cestu a oslovil ho.

„Dobrý den, máte chvilku na kus řeči?" snažil se být milý, protože nechtěl, aby Karl pojal nějaké podezření, že by měl být sněden.

Toho datel naprosto vytrhnul ze zamyšlení. Zarazil se a na datla se podíval. Jako malého ho učili, aby se jim, pokud možno, vyhýbal, a proto pocítil lehký záchvěv strachu. Pak si ale pomyslel, že kdyby ho datel chtěl sníst, už tak učiní. „Možná to je kvůli mému jedinečnému vzhledu," v tichosti si říkal. A tu ho napadlo, jak by bylo úžasné, kdyby jeho sluhou byl pták. To by už vůbec nemusil chodit, protože pták by ho kamkoliv přenesl. Snažil se proto na něj co nejvíc zapůsobit, aby ho získal na svou stranu.

„Dobrý den, chvilku bych si možná našel. Přiletěl jste se podívat na mou krásu a moudrost? Určitě jste o mně slyšel. Jmenuji se Karl de Karl a jsem králem v těchto končinách. Nejde si mě s nikým splésti. Jsem totiž zcela výjimečný."

A to datel moc rád slyšel. On totiž hledal někoho tak výjimečného. „Ten bude jistě chutný," pomyslel si. Ale nejdřív se ho chtěl na něco zeptat. Nicméně jeho zdvořilost mu nařizovala, aby zodpověděl jeho dotazy.

„Dalo by se říci, že mě vaše krása na velkou vzdálenost vskutku zaujala. Ale nikdy jsem o vás neslyšel. Odkud vládnete? A kde máte nějaké služebnictvo? Vždyť jste tu dočista sám."

Plácek, na kterém ještě před chvílí bylo velmi rušno, teď životem rozhodně neoplýval. Všichni kromě Karla se ukryli do skrýší, aby si uchovali svůj život.

„Nikdy jste o mně neslyšel? Kde to žijete, datle?! Vždyť mě zná snad každý v lese. Kdyby tu někdo byl, můžete se jich na mě zeptat, ale bohužel zde zrovna nikdo není. To víte, rád chodím sám, protože jsem udatný a nebojácný. Mé služebnictvo, které čítá miliony a miliony zvěře mi teď připravují uvítací ceremonii. Ale víte vy, co?" zadíval se na datla.

„Co, prosím?" byl datel zvědavý.

„Povím vám, žádného datla ještě nemám. Jsem sice mocný, bohatý a vědomostmi oplývající, ale sehnat v téhle době datla, to je náročný úkol. Tolik vás není. To budete jistě vzácný druh..."

„To skutečně jsem," přitakal datel.

„A nechtěl byste se stát mým sluhou?" dělal si Karl naděje.

Na to datel však neměl ani pomyšlení. V břiše už mu začínalo kručet, protože do něj dlouho nic nedostal, takže ho trochu tlačil čas. Zvědavost však zvítězila. Vyhnul se odpovědi, a místo toho se zeptal, kde vzal tak pěkný kámen.

„Ach, myslíte mé zlato," začal se různě otáčet slimák, aby ukázal skvostný minerál. „Kdysi dávno jsem jej našel na svých cestách. Od té doby zdobí mé tělo. Řekněte sám, nejsem krásný?"

„Ale počkat počkat," napadlo datla, „je to tedy váš doplněk, nebo vaše součást?"

To dostalo Karla do rozpaků. „Co to máte za otázky? To totiž...Takhle...Víte..."

Než se vymáčknul, datel do zlata na jeho těle klovnul. To se pod tlakem ze slimáka sesulo na zem.

„Au! Co si to dovolujete?! To je zakázané!" okřikoval datla.

Datel se rozhlédnul, nepřijde-li mu někdo na pomoc, ale vše kolem bylo tiché. Podíval se pak na zlato na zemi, na zoufalého Karla a řekl: „Ty nejsi žádný král. Vždyť jsi jen obyčejný slimák. A navíc pěkně ošklivý. Tělo máš úplně zdeformované. Lháři!"

To, co řekl datel, byla pravda. Zlato pod jeho náporem udělalo Karlovi do zad důlek. Jenže Karl ho neposlouchal. Nadával, vyhrožoval, naříkal a do toho láteřil. „Ty sprostoto, to tě bude stát draho! Mí generálové ti zlámou křídla! Ach, běda! Král je potupen a zohaven! Já ti ukážu, ty bídáku! Dám ti..."

Teď datla naprosto přešla na slimáka chuť. „To byl ale špatný nápad," říkal si. „Že jsem nedostal chuť na šneka. A toho si možná dám. Snad nebude taky zlatý. Ale když už mám ty narozeniny, není tohle úplně špatný dárek," zadíval se na zlato. „Sice se z toho nenajím, ale pravda, že je to moc pěkná věcička."

„Ani se neopovažuj! Stráže! Někdo! Pomoc!" volal, protože o své zlato nechtěl přijít. Nikdo však nepřišel.

Datel už nemeškal ani chvilku, popadl ten kousek zlata do zobáku, vznesl se do vzduchu a rychle zmizel v korunách stromů.

A to je konec? Ale kdeže, to je teprve začátek!

Slimák se plazí,

čtenáři drazí.

Zlato si nese

v tom krásném lese.

Jeho zlato

je s ním spjato.

Zkuste mu ho vzít,

bude vás chtít zbít.

Není vůbec divu.

Znáte ho, protivu.

Změní se, změní,

když nemá jmění?