Léto v myšlenkách roku 2022

5.6.

Začnu dneškem. Dneska jsem se rozhodl pro změnu. Už to bylo třeba. Rozhodl jsem se, i když jsem tak učinil už dřív, že budu každou první neděli v měsíci držet půst. Co to obnáší? Od rána nejím, snažím se vyvarovat veškerým drogám jako je komunikace. Není to jen o tom, že se nezakousnu do chleba se sýrem, ale snažím se redukovat většinu podnětů. Kromě toho jsem se rozhodl neplýtvat slovem.

Proč je něco takového dobré? Uvědomuji si, jak moc jsem závislý třeba na jídle. Vždyť jsme hrozní feťáci. V Šárce jsem potkal rodinku, přičemž máma mluvila dětem o tom, co budou jíst. A bez drog můžeme teprve skutečně žít v realitě. V jaké realitě? V té, kde lze vše slyšet, vidět, cítit. Protože jinak jsme neustále na drogách a vše nám přijde příjemnější a hezčí. Ale svět je bolestivý. Žít bolí.

Nevím, jak tohle můžu vydržet celý den. Už teď mám hroznou chuť na cokoliv k snědku. Nejraději bych si dal pořádně do těla, a pak se věnoval hraní her. Před týdnem, když jsem se nudil, tak jsem celý den hrál. Včera úplně to samé. Bojuji se závislostmi. Bojuji i s nikotinem. Poslední dva týdny jsem vykouřil dost cigaret. Nikdy ne víc než tři za den. A od pátku jsem neměl. A ani už nechci. Zase mám ucpané dutiny, neustále vychrchlávám kusy plic. Je to odporné. Špatně se mi mluví, dýchá, nic necítím. A jenom kvůli dobrému pocitu z cigarety. Nikotin. Dopamin.

Byly dny, myslím, že pondělí a úterý, kdy jsem si byl zaběhat, abych přenesl pozornost na něco jiného. Sport je v boji proti závislostem skvělá zbraň. Světe div se, když je to taky závislost. Ale to zase jindy. Dělá mi to dobře. Pořádně se vydýchám, prolezu se po stromech, zbavím se negativní energie. Jenže večer mám o to víc chuť na cigaretu. Alespoň si nemusím připadat tak provinile.

Dřív jsem dokonce na sebe apeloval, abych napsal dennodenně báseň. Už nejsem na sebe tak tvrdý. Ale rád bych si připadal prospěšný. Navíc jsem tu vůbec neměl být. Možná proto je toho na mě tolik. Pořád pochybuju, jestli tu mám zůstat, nebo jestli mám někam zase zmizet.

Bylo dobře, že jsem se zeptal nestranného pozorovatele. Prý utíkám od řešení. Měl bych si prvně vyřešit zde problémy. A skutečně to tak může být. Utíkám z bytu, protože mi přijde, že bych tu měl něco neustále dělat. Jako bych si odpočinek nezasloužil. 

Odjezd do Lipna byl jednodušší, než jsem si myslel. Cesta utekla rychle. Za chvíli jsem už šplhal po kopci. Ale pořád jsem pokukoval po telefonu, protože mi všechno chybělo. Hned první noc jsem překročil hranice. Všechny nápisy jsem četl v němčině. Bylo mi úzko, ale zvládl jsem to. Jen jsem doufal, že nebudu muset potkávat lidi. A lidi jsem vskutku nepotkával. Vlastně jsem se jim vyhýbal. 

První den jsem šel celkem dlouho. Spal jsem na příjemném místě. A i když kolem jezdili lidé na kole, nevadilo mi to. Druhý den jsem chodil hodně po silnici. Ale došel jsem na moc pěknou vyhlídku. Spal jsem pak u studánky, kde jsem se i umyl. Třetí den jsem došel do Linze. Tady se to všechno zlomilo. Náhle jsem potkával tolik lidí. A všichni se koukali skrze mě. Vlastně mi to ani tak nevadilo. Největší výzvou se stalo nakupování. Na nakupování v roušce jsem se odvykl. Ale nejvíc mi vadí v obchodě chodit s velkým batohem. Tak jsem si sedl na chodník a čekal, až mi oschnou záda. Mezitím ke mně přišel jeden týpek, který měl celkem nenávistný obličej, takové jihovýchodní prvky. Tvrdil, že je z Rumunska. Sice mi nabídl cigaretu, kterou jsem neodmítl, ale pak do mě hučil německy. Myslel si, že jsem asi bezdomovec. Tvrdil jsem, že jdu do Švýcarska.

Zde je třeba udělat další odbočku. Do Švýcarska jsem plánoval dojít. Pak jsem plány trochu přehodnocoval, protože na workaway jsem dostal nabídku, že bych mohl bydlet u Zermattu v horách, kde bych se jedné paní staral o syna a psa. A jak už to tak bývá, začalo se mi to líbit o něco víc než chození Rakouskem. Ale nedokázal jsem se rozhodnout.

Příběh s Rumunem mě donutil, abych se zvednul. Nicméně jsem zjistil, že by mi nedělalo problém být na ulici. Všechno mi to přišlo naprosto normální. Lidé se na vás dívají shora, ale vy naopak jste nad vším tak povzneseni. A o tom celém byl můj výlet do Rakouska. O pohybu. O motivaci. Pochopit, proč neustále lidé chodí sem a tam. Ale k tomu se ještě dostanu.

Rychle jsem vypadl do historické části města, kde jsem doufal, že najdu obchod s potravinami. Už tam ale žádný nebyl. Bylo akorát hrozný vedro a dusno. Abych se dostal vůbec do Linze, musel jsem chodit přes pole, kde mě spálilo na uhel slunce.

A pak jsem se tedy těšil, až z toho města vypadnu. Chtěl jsem být zase sám a bez lidí. Bylo mi jedno, že budu mít k obědu a večeři jen polévku z pytlíku.

Téměř jsem běžel, když jsem kličkoval přilehlými osadami Lince. Slunce neúprosně vše spalovalo a já myslel, že tam umřu. Naštěstí se tak nestalo. Došel jsem k silnici, kde u krajnice bylo několik stolů. Jezdilo okolo milion aut, ale já si tam sednul, dal si polívku a pak se mi už nikam nechtělo. Chtěl jsem tam ležet navždy. Tolik jsem byl unavený. Nechápu, kde jsem bral sílu. Záda mě hrozně bolela. Ale batoh jsem nosil správně. Nikdy mě záda nebolela tak málo.

Po nějaké době jsem se zvedl, abych šel někam dál. Ani nevím, proč jsem šel. Neměl jsem vůbec žádnou motivaci. V tu chvíli by mi bylo jedno, že umřu. Došel jsem pak na skálu, kde byl nádherný výhled na … silnici a Dunaj. Já si tam sedl na kámen, batoh jsem shodil vedle sebe a mlčky jsem pozoroval jedoucí auta, cyklisty a vlaky. U toho jsem přemýšlel, kam všichni ti lidé jedou. Přišlo mi to všechno tolik nesmyslné. Copak se vše točí jen díky nespokojenosti? Proč jsme tak vrtošiví? Proč se nedokážeme smířit s klidem a mírem a nicneděláním? Proč tohle všechno děláme? Seděl jsem tam hrozně dlouhou dobu a kromě dopravy jsem pozoroval vosičky a mouchy, co mi usedaly na kůži. Bylo příjemné, jak se mi po ní procházely. V tu chvíli to byli moji kamarádi. Asi bych tam zůstal věčně, kdyby mě nezačali ožírat mravenci.

Neměl jsem téměř vodu, jídlo, a telefon byl skoro vybitý. V další vesnici jsem se alespoň napájel. Byl tam obrovský kostel. A já si uvědomoval, proč je všechno tak obrovské, proč se všechno jeví tak honosné. Rakousko nezažilo socialismus. A možná i kvůli tomu mi byl nějaký kostelíček u řitě. Chtěl jsem hlavně vodu. A vůbec. Byla mi ukradená nějaká cesta do Santiaga. Nedokázal jsem si představit, kolik ještě kostelů potkám. Stavění kostelů a svatostánků je jen způsob, jak zabavit lidi. Zase jsem utekl do lesa.

Nejvíc nepříjemné bylo, že jsem neustále myslel na to, kde bych si nabil telefon. Pokukoval jsem, jestli někdo nemá v domě zabudovanou zásuvku, ale nikde nic. Přišel jsem si úplně v hajzlu. Sám v zemi, jejichž řeč neumím, mezi lidmi, kteří si navzájem konkurují. V Rakousku byl krásně vidět kapitalismus. Všechno bylo zpoplatněné. Ani kuře zadarmo nehrabe. I proto se mi tam nelíbilo. Chudák mezi zbohatlíky, kteří neustále cestují do jiných zemí, protože ceny v cizině jsou pro ně, jako když jsme byli na Ukrajině.

V Rakousku se o mě nikdo nezajímal. Tam si každý hnojí jen to svoje políčko. Ale těžko říct, jestli tohle není všude. Lidé jsou všude stejní. Potkával jsem sice převážně nudně vypadající lidi, jako jsem potkával lidi, co hezky zdravili a smáli se. Hodně záleží.

Třetí noc jsem byl zlomený. Bylo šílené dusno, spal jsem v lese, kde měli komáři žně. Musel jsem spát nahý. První noc jsem byl do spacáku zakuklený. Druhou noc jsem se jím jen přikryl. Navíc jsem si jako tričko na spaní vzal košili. Myslel jsem si, že to bude dobrý nápad. On by to možná byl dobrý nápad, kdyby mi ta košile nebyla malá.

V noci jsem se vzbudil. Myslel jsem si, že někdo pořádá světelnou show. Ale to někde jen setsakramentsky blýskalo. Uklidil jsem oblečení, aby nezmoklo, a snažil se spát. Ale moc jsem toho nenaspal. A ráno jsem pak už neměl chuť nikam jít.

Došel jsem k obchodu, kde se dům z karet zhroutil. Do obchodu jezdili lidé ve svých plechových klecích a tvářili se jako lvi. Nechtěl jsem tam. Chtěl jsem být někde sám na hoře. Možná je skutečně lepší se s jídlem tahat. Ale veledůležitá věc – západní země nejsou nic pro mě. Alespoň ne ty města. Jsem opravdu lesní typ.

A pak to vzalo spád. S několika procenty baterky jsem si vyhledal cestu na nádraží v Linci a závratnou rychlostí jsem vyrazil. Šel jsem po silnici, ale bylo mi to fuk. Těšil jsem se, až budu z toho místa pryč. Na nádraží jsem si koupil jídlo a cesta proběhla v pohodě. V Budějovicích navíc byla na přepážce moc příjemná paní, která mi zlepšila den. Hned jsem si pomyslel něco jako: „Home sweet home“. Pořád jsem přemýšlel, že bych někoho stáhnul o cigaretu. Bylo toho na mě hrozně moc. Už jsem si zase představoval, jak všem budu říkat, jak jsem to vzdal.

Ale už minulý zápisek jsem věděl, že jediné, co v životě chci, je klid a mír. Klid a mír jsem trochu nalezl, když jsem šel ven s Gruzínkou, co studovala v Praze. Spoustu jsme si toho pověděli a já pak ani neměl takovou potřebu někam odjíždět. Cizí kulturu lze zažít i doma.

Ale ani do teď nikde pevně nestojím. Už zase přemýšlím, že bych odjel někam, kde je levně. Už mi nejde tolik o to, abych pak měl druhým co vyprávět. Spíš nechci být doma. Je to jakýsi únik, ale nemyslím, že by to byl tak špatný únik. To, co dělám doma, můžu dělat i v cizině, pokud bych si vzal potřebné vybavení. O tom to celé je. A klidně jen na chvíli. Nemusím tam strávit týdny.

Slíbil jsem si, že už nikdy nebudu pít víc, než je zdrávo. Nikdy si nedám víc alkoholu než dvě piva nebo dvě sklenice vína. Vždycky si vzpomeň na to, kým se stáváš, když piješ. Někým naprosto jiným. Je jedno, že jsem druhými odmítán. Nemusím být přijímán, každý máme svoji cestu. Ale nechci být zase dřívější já, kterého jsem doufal, že jsem se již zbavil.

Musím pamatovat, že mým úkolem je zde šířit lásku, pravdu, dobro a poznání. Zavázal jsem se k tomu, že budu dále lidem pomáhat od bolesti pomocí smíchu. A jak jsem si vedl? Mizerně. Šířil jsem spíš opak. Chci se opět navrátit ke kořenům.

8.6.

Proč si neustále ubližujeme?

Protože zapomínáme.

9.6.

My, lidé, nejsme svobodní.

Když půjde myš na pole, majitel pole ji zastřelí, nebo se myš dobře nažere.

Když já půjdu na pole, dobře se nažeru, nebo mě zavřou.

Kéž by mě raději zastřelili.

Takhle mě vždy nepřímo nutí do práce. Nutí nás kupovat věci, které nepotřebujeme. Nutí nás pracovat daněmi, bydlením, pojištěním. Nikdo se mě neptal, jestli to tak chci. Stát má hrozně silný PR.

12.6.

A je tu další zápis. Už zase. Je mi šíleně vedro, jsem unavený, znuděný, v neustálém stresu z toho, že nemám výplň dne, snědl jsem z chuti těstoviny s mákem a cukrem a čas se někam ztratil.

Opravdu se smrsknul. Uteklo to neskutečně rychle. Takže mi připadá, že celý den jen sedím na zadku a nic nedělám. Ale co je skutečně můj problém? To nevím.

Šel jsem skutečně do sebe, ale přesto mi přijde, že jsem ničeho nedosáhl. Jak kdyby alfou omega byla jen práce. Nemám stále práci. Peníze mi na účtu nepřibývají, ba naopak ubývají. To je asi fakt, který mě nejvíc štve. S časem jinak nakládám celkem dobře. Samozřejmě se přes den objeví spoustu oken, kdy si říkám, že nevím, co bych měl dělat, že bych raději pracoval, ale pak si uvědomím, kolik toho skutečně dělám. A práci nemám jako prioritu číslo jedna, i když bych pár hodin pracoval. Chybí mi to. Chybí mi družina, kam jsem chodil na tři nebo čtyři hodiny denně. To bych přesně potřeboval. Akorát by mi to vyhovovalo. Já si moc nedokážu cenit volna. Asi jen nedokážu relaxovat. Možná jsem skutečně workoholik. Jsem o tom přesvědčený. Pokaždé, když mám volný den, musím neustále něco dělat.

Když jsme už u toho čtení, nejvíc zvláštní to bylo ve středu večer, když jsem četl Alefa od Borgese. Sice je to slovensky, ale i tak z toho sálá filozofie. Při čtení jsem měl chvílemi závratě, které možná způsobily, proč šla ve čtvrtek energie dolů. Že mě to nenapadlo. Strašně se mi spalo z toho čtení. Bylo to o nesmrtelnosti. Měl jsem následně hrozně moc vizí a snů. Sice jsem dostal zajímavé myšlenky, ale k čemu mi to je? Filozofie je vskutku depresivní.

V jednom příběhu se postava napila vody, která ji učinila nesmrtelnou. A pak pochopil, proč nesmrtelní lidé jsou ti nejprostší. Protože člověk pak může žít v přítomnosti, aby unikal pocitu, že nikdy nezemře. Navíc tam byla myšlenka, která mi sice hodně dala, ale zároveň mě děsí. Když jsem mrtvý, jsem vším. Takže všechno okolo mě jsem já, když jsem mrtvý. A opět se mi v mozku otevřela kvantová fyzika a od té doby se mi špatně spalo.

Včera jsem si na šicím stroji zašil tašku, ale nějak jsem to pak rozbil, takže jsem šel raději od toho. Tohle mi přišlo hrozně vtipný. Asi jsem nepřemýšlel, protože jakmile jsem to celé posral, chtěl jsem načíst předchozí okamžik, kdy to ještě rozbité nebylo. Jak kdybych byl v nějaké hře. 

16.6.

Tady ta iluze, co žijeme - na druhé se usmívej, všichni budou šťastní. Tohle nepiš, to je příliš depresivní. Proč nemůžeme být upřímní? Páč bychom pak byli jako zvířata. A to nechceme. Deprese není sprosté slovo. Je normální být nešťastný. Vlastně mě to baví. Jinak bych se nudil. 

19.6.

Jak jsem si poslední dva týdny nedal cigaretu, cítím, že mě to jistým způsobem rovněž ovlivnilo. Víc jsem se do sebe uzavřel. Je to taková věc, která mě nutí být ve společnosti. Kouření je stejně společenské jako pití alkoholu. Jenže zkrátka mění lidský charakter. 

Velmi to ovlivňuje moji pozornost a chování. Cigareta člověka na chvíli zklidní, udělá ho šťastným a sebejistějším. Alkohol dělá to stejné, nicméně účinky trvají déle. Obě věci ponoukají uživatele k opakovanému užívání. Nestačí jedno pivo, jedna cigareta. Je o vůli si později říct dost.

Alkohol ve mně probouzí rozhodně ego. Stávám se extrovertem, rád se ukazuju, jsem hlučnější, více mě zajímají ženy. Alkohol v nás aktivuje nějakou nižší složku nás samých. Jsme to stále my, ale jsme nekulturní. Skoro bych řekl, že se stáváme zvířaty.

Nejedl jsem pravidelně, často jsem snědl jen pečivo a sýr. Kolikrát jsem se přejedl, cpal do sebe sladké, jedl ve večerních hodinách. A tomu bych chtěl udělat utrum. Takové návyky jsou faktorem, proč se mi špatně spí, proč nemám zpevněné tělo. Jíst pravidelně a kvalitně je klíčem ke kvalitnímu životu. 

Ve středu mi při lezení něco spadlo do oka a tolik mě zlobilo, že jsem skutečně rád a vděčný, že to odeznělo. Něco takového bych celý život nestrpěl. Jsem rád, že jsem neustále někdo jiný. Představa, že neustále zažívám diskomfort, bolest, je děsivá.

Pak, když jsem chtěl klid, tak jsem otevřel Davida Copperfielda. Zpočátku jsem se nedokázal soustředit, ale pak jsem se do toho začetl a měl jsem svůj vytoužený klid. Přečetl jsem dvě kapitoly a bylo mi hned lépe. Čtení je skvělá meditace. Člověk se tolik na něco soustředí, že úplně zapomene na své okolí. Je to tolik uklidňující. Stejně jako sport. 

Bylo tam sice spousta lidí, ale bylo mi to naprosto jedno, protože v uších mi hrály líbivé skladby Rossiniho. Chodil jsem kvapnou chůzí a připadal jsem si jako voják. Kdyby mi tohle hráli při nějaké bitvě, umíral bych s radostí. Už chápu, proč hudba dokáže manipulovat lidi. Už chápu, proč chlapům hráli při boji. Umíralo se jim pak líp. 

Uvědomoval jsem si opět pomíjivost událostí, ale zároveň jsem myslel na to, jak jsem se cítil, o čem jsme si povídali, jaká byla nálada. Bylo to opravdu zajímavé. Bylo to, ale už to není, a přesto si to dokážu vybavit. Na lavičce jsem uronil několik slz, a i když okolo mě prošlo několik lidí, bylo mi to jedno. Pláč je něco naprosto normálního. Pláč je jako smích. Nechápu, proč bychom se měli neustále usmívat, protože to po nás společnost vyžaduje. Cítit se špatně je naprosto normální. Brečet je normální. Neměli bychom skrývat své pocity. Protože jinak je naše společnost postavená na falši a přetvářce. A kdo chce v takové společnosti žít. 

Jak už jsem psal, v sobotu dopoledne jsem jel na kolo a později jsem si zaplaval. Rychlost je v něčem dobrá. Při jízdě na kole si můžu vybrat, jakou rychlost zvolím. A to je příjemné. Když mě štvou lidi, jednoduše jim ujedu. Naopak, když si chci vychutnat okamžik, zpomalím.

Na Džbánu byla spousta lidí, ale nechápal jsem, že většina z nich ani do vody nevlezla. Vprotředku jsem znejistěl, protože vedle mě vyskočila ryba, ale pak jsem se tomu odevzdal. Strach nás hrozně brzdí. Ponořil jsem se do vody, zrelaxoval jsem a stal jsem se tou vodou. Poslouchal jsem tlumené zvuky a užíval si slunce. Jak nádherný to okamžik.

Včera jsem měl tuhle zvláštní myšlenku. Když se o něco staráme, roste to lépe. Neroste to zkrátka jako dřevo v lese. Kdybych neustále pečoval o rostlinu, bude krásná. Co když stále o sebe víc pečujeme a díky tomu jsme vyspělejší? Asi ano. Víc o sebe pečujeme. Čím víc o sebe budeme pečovat, tím víc budeme krásnější. A krása přeci může existovat. Je sice subjektivní, ale podvědomě se nám líbí stejní lidé.

21.6.

Co to má za smysl? Je to nesmysl. Stejně jednou umřu a blablabla. To fakt nemá smysl. Zabývat se něčím, co bude. Klíč opravdu je splynout. Hledat vnější podněty, nikoliv vnitřní. Slova jsou jen slova. Ale když se dívám na strom, je krásný. Když se zaměřuju na hudbu, je krásná. A všechno okolo je přece jedno, protože to nemá žádnou spojitost. Řešit smysl života a život vůbec je jako objednat si v restauraci menu. Nemá to smysl. Ale jsou věci, co mi dělají dobře, a jsou věci, co mi dělají špatně. Klíč je obklopovat se správnými lidmi, být milý a žit teď a tady. Tady teď. Pozor!

Nad životem se člověk zamyslí. Je fakt zvláštní. Je fakt zvláštní žít. Ale dělal jsem někdy něco jiného? Ne. A tudíž nemá smysl se čímkoliv jiným zabývat. Je to show. Drama. Nečinnost by nás dohnala k šílenství. Musíme se sebou pořád něco dělat. Máme rádi akci.

Důležité je se z věcí radovat. Radovat se z maličkostí. A těšit se na věci. Mít se na co těšit je nádherné.

Asi je to fakt o balancu. Jednodušší lidé to mají jednoduché, ale zase si nic neuvědomují. Jsou příliš pohlceni hmotou. Složití lidé to mají těžké. Ve všem vidí komplexní soubory, což mozek činí depresivnější. Nejlepší je být ve středu. Umět si užívat, ale zároveň nebýt ve hmotě tolik zapletený. Věřit něčemu. Těšit se z věcí. Užívat si maličkostí. Žít teď a tady. Být tu pro druhé. Mít cíle. Mít vlastní filozofii.

6.7.

Konečně jsem se rozhodl zapsat si deník. Píšu sice po více jak čtrnácti dnech, ale přece jenom.

Cítím se hrozně. Je mi úzko, jsem nervózní, bolí mě hlava. Proč se takhle cítím? Mám příliš mnoho volného času? Měl bych se zabavit. Ale proč se nechci zabavit? Nic moc mě nebaví. Mám dost možná deprese.

Od čtrnáctého dubna, téměř tři měsíce, jsem nezaměstnaný. Od té doby jsem neměl žádnou práci, jen se tak plácám v životě.

Protloukal jsem se životem. Nudil jsem se, ale zároveň jsem nebyl ochoten cokoliv dělat. Nic mi nedokázalo pomoct. Jsem až příliš dlouhou dobu nečinný. To je důvod mých nepříjemných stavů. Jsem příliš často na jednom místě, v bytě. Dělám pořád to stejné. Jedinou prací se pro mě stalo ranní psaní, meditace, čtení, sem tam sportování a večerní čtení. Jak dlouho to takhle můžu vydržet? Potřebuji se opět cítit užitečně. Kašlat na filozofii. Na všechno se vysrat. Hlavní je, abych se cítil dobře.

A třeba to je jenom něco momentálního. Třeba jsem nějak nemocný. Cítím se unaveně. Je mi zvláštně. Snad jsem nemocný. Jinak vůbec nevím, co si mám počít. Take it easy.

Co jsou války? Nashromážděná negativní energie, která se přenáší do násilí. Jako papiňák. Dlouho se dusí, dokud nevybuchne. Takže násilí přichází až po krizi.

10.7.

Kde se bere důvod mé nerozhodnosti?

Nejspíš jsem v životě moc rozhodnutí nečinil, nebo je za mě činili druzí, protože sám rozhodnutí činím hrozně nerad. Schválně jsem si to vyzkoušel, když jsem se šel v týdnu projít. Už jenom zvolit cestu mi dělalo problém. Mám totiž v povaze, že když se rozhodnu, rozhodnutí si začnu ještě rozmýšlet, a nakonec ho změním. Je to nějaký můj vzorec. Vím, že jsem tohle dělal často. Někdo se mě na něco zeptal, já se rozhodl, ale následovně jsem rozhodnutí změnil. A dělám to skoro pořád. Za svým rozhodnutím bych si měl stát. Ne, že bych chtěl být tvrdohlavý, ale nemá smysl je neustále měnit, protože jinak se dostávám do takových situacích, v které jsem dneska. Zkrátka bych se měl umět rozhodovat. A měl bych se naučit za svým rozhodnutím stát. A když to nevyjde, až tehdy zvolím druhou cestu. Ale nejhorší, co můžu udělat, je stát na místě.

Další týden mám tedy jasný. Chci si najít práci, která má smysl. Chci pracovat na svých projektech, které mají smysl. Když ve všem potřebuji smysl, bude tam. Chci sportovat. Chci si víc číst. Chci opět psát. Ale odpočinout si od náročného filozofování. Napadlo mě, že bych začal psát něco, co tu ještě nebylo. Úplně se vyhnul čemukoliv. Vytvořil si vlastní svět. Kde je ten básník? Kde je ten spisovatel? Kde je ten snílek? Vím, že tam je. Sice se neustále zmenšuje, ale pořád ho můžu zachránit. Musím ale chtít. Musím pro to něco udělat. Zvládnu to? Když se budu snažit, zvládnu cokoliv.

Respektujme tedy to, že jsem chaotický, že nemám vše naplánované do puntíku. Ale respektujme rovněž to, že mám plno nápadů, které se bojím poslat do světa. Můžu je alespoň zapsat a s někým sdílet. Alespoň to můžu udělat. A hlavně chill. Já sám jsem svým jediným soudcem. Záleží hlavně na tom, jak se budu cítit já. Nemusím jezdit kamsi do Tramtárie, abych pro druhé byl zajímavý. Ne. Chci být sám spokojený se sebou. Chci být na sebe pyšný. Ale zejména se chci mít rád a chci být rád za čas, který tu můžu být. A můj čas je i čas ostatních. Jsem tu pro ostatní. Já sám o sobě jsem k ničemu. Dej se do práce!

17.7.

Mám za sebou další týden, kdy jsem málem zešílel. Ano, skutečně jsem měl několikrát pocit, že začínám šílet. Někdy uprostřed týdne jsem si klekl k posteli a začal jsem plakat. Brečel jsem opravdu dlouho a v myšlenkách jsem prosil Buddhu o pomoc. Přišlo mi to později náramně komické. Ten člověk se vymanil z utrpení a já ho prosil, aby se do něj zase vrátil. Byl jsem pořádně egoistický. On si svoje také odžil.

A v tomhle tempu byl týden. Příliš mnoho myšlenek mám na mysli. Fucking filozofie a smysl života a nekonečnost a rozlehlost vesmíru a nesmyslnost času, nesmrtelnost a tak dále.

Nedokážu najít svůj klid. Avšak jak jsem správně předpověděl, dnes jsem ho našel. Neděle se stala opravdu klidnou. Ráno se za mnou stavila mamka a zajímala se o mě. A mně tak strašně moc pomohlo svěřit se někomu. Dodal jsem si ke konci odvahu, že to všechno dobře dopadne. I když to tak vůbec nevypadalo.

Tak jsem si alespoň sedl, později lehl na vyhlídce na Vltavský meandr a užíval si slunce a klidu. Dole jezdila auta, lidi na kolech, vlaky, lidé čekali na autobus, viděl jsem létat ptáky, slyšel jsem cvrčky a všemu tomu dominoval psí štěkot. Bylo mi líto těch čtyřnohých stvoření, která musí být zavřena, protože lidé si je nevezmou. Lidé jsou experti na zavírání toho, co se jim nelíbí. Zavírají nebezpečné lidi, aby neporušovali jimi vytvořená pravidla. Každá deviace se trestá. Člověk je nucen být průměrně normální. Zavírají psy, protože pro ně nemají pány. Psi nemůžou volně běhat po Praze. To jedině v ‚nevyspělých‘ zemích.

Psychologie tak trochu zastřešuje filozofii. Filozofie vysvětluje věci, ale psychologie se snaží pochopit, proč člověk potřebuje věci vůbec vysvětlovat. Vždyť ve výsledku je třeba, aby člověk nalezl svůj vnitřní klid a byl se sebou spokojen.

Dnes, když jsem seděl u nebušického rybníčku a pozoroval plující kachny, poletující ptáky a plavající rybky se mě zmocnila myšlenka – jaké že mám vnitřní zvíře. 

A s výhledem na Šárecké údolí ulehl jsem na kámen a užíval si pouhou přítomnost. Zase jsem se radoval ze slunce. Ach, kde jsou ty dny, kdy mi stačila pouhá přítomnost slunce, které je tu pro nás pořád. Chci být sluncem. Chci tu být pro druhé. Jedni rozjasňují, zatímco jiní zhasínají. Myslím, že jsem měl krizi identity. Přemýšlel jsem, jestli dokážu být zlý a špatný, ale pořádně mě to ubíjelo. Nedokážu to. Svědomí mi to neumožní. 

Proč se tak dobře cítím při hraní? Vytvářím si svět, kde se cítím pohodlně. Svět, kde jsou jiná pravidla. Svět, kde se nemusím bát oslovit druhé. Svět, kde se nemusím bát odmítnutí. Vytváříme si jiné světy, ale tím se vzdalujeme od kruté reality, s kterou jsme nespokojeni. To mi připomíná něco moc pěkného, co jsem si v týdnu přečetl. I když jsem nečetl pravidelně, čtu teď moc zajímavou knihu o umírajícím člověku, Tuesdays with Morrie, která se stala v každém ohledu poučná. Zmiňuji to proto, protože tam Morrie radí, že pokud jsi nespokojený s kulturou, která nerespektuje jednotlivce, nýbrž se snaží respektovat většinu, založ si kulturu vlastní. A té myšlenky se stále držím. Mohl bych si založit vlastní kulturu s vlastními zásadami, normami, tradicemi, náboženstvím, filozofií, ekonomií. A pokud ta kultura bude udržitelná, bude se líbit i ostatním.

Žil jsem okamžikem. Jsou chvíle, kdy si říkám, že bych tento život nedokázal žít znovu, ale jsou zrovna tak chvíle, kdy si říkám, že se těším na některé momenty. Pravda je však taková, že život je neopakovatelný. Je to něco, co se prostě děje. Neexistuje minulost, neexistuje budoucnost. Existuje jenom přítomnost. Z té bychom měli těžit co nejvíce. Užívat si přítomnost, pozorně pozorovat smysly a milovat. Láska je všemocná.

Byly doby, kdy mi vadilo, když po mě lezla moucha. Teď mi to je příjemné. Byly doby, kdy jsem se nezajímal o život, který je tisíckrát tak malicherný jak já. Teď si dávám pozor, abych nezašlápl mravence. Nikdy nevíme, co se jinde žije za příběhy. To je součást mé filozofie. Neukončovat životy ostatních, ale zároveň si užívat život vlastní.

Jsem v tuto chvíli šťastný. Ano. Zítra možná nebudu. Pozítří možná nebudu. Ale hlavní je, že teď jsem. A došel jsem opět k tomu, k čemu jsem došel již dřív. Nezáleží na tom, kde jsi. Záleží na tom, kdo jsi. Záleží na tom, co je uvnitř tebe, nikoliv na tom, co je vně tebe.

Když se máme špatně, čas nám opravdu uniká pomalu. Skutečně je to tak, že když cítíme bolest, máme jinou percepci času. Když je zub zdravý, necítíme jej. Když je nezdravý, bolí nás. A stejné je to s duší. Duše se musí zahojit. Nalézt klid a mír.

24.7.

Šel jsem pomalu a usmíval se. Svítilo slunce a já se celkem těšil. Sice jsem nevěděl do čeho jdu, ale byl jsem tak strašně rád, že mám nějaké povinnosti, za které mi někdo zaplatí. A co víc, je to taková obohacující práce. Má to smysl. Splňuje to přesně všechno, co vyžaduji. 

Octnul jsem se pak v hale, kde byla celá řada znuděných a zamračených obličejů. Ve skutečnosti se těm lidem nedivím. Často museli opustit své domovy, hledají si zde novou práci, musí to být opravdu náročné. Přijde mi, že jejich energii cítím. 

Kéž by je to bavilo. Musíme to tedy udělat zábavnější. Já se o to samozřejmě pokusím, ale je neskutečně složité učinit výuku češtiny zábavnou. Nejspíš bych to dokázal, kdyby studenti mluvili česky. To si myslím, že je největší bariéra. Jazyk. Jsem až příliš fixován na jazyk. Tolik mi chybí si s někým promluvit, udělat si z nich legraci, být šaškem, říct něco vtipného. Na to jsem byl zvyklý z družiny. Tady ti studenti si ke mně těžko hledají cestu, protože jsou mezi námi nebetyčné překážky. Tolik mě to mrzí. A proto si nedokážu představit, že bych tuhle práci dělal dlouhou. Myslím, že na ten měsíc to bude akorát stačit. Já skutečně potřebuji při výuce používat češtinu.

Nemůžu čekat, že ostatní se budou přizpůsobovat mě. Třeba, když uvidí, že jsem byl ochotný se naučit ukrajinsky, tak budou ochotní se učit česky. Dobrý nápad! Provedu.

Zdálo se mi ve čtvrtek, po přečtení Alefa, že jsem ve vzpomínce kohosi známého, koho však tolik nemusím. Nemohl jsem z té vzpomínky odejít, protože jsem tam byl asi jako v životě. Prostě nebyla ta možnost. Chtěla jít kamsi do dveří, ale já si uvědomil, že mě tam nečeká nic příjemného. Bylo to mé podvědomí. Já tam nechtěl vstoupit, protože dané věci jsem z paměti záměrně vytřídil. Vzpomínání je vlastně opětovné prožívání zážitku. A proto ty věci přesouváme do podvědomí. Abychom je znovu zažít nemuseli. Naštěstí se mi povedlo uprchnout.

Za celou dobu jsem nefilozofoval. Celkem jsem si zvykl, že už tak nečiním. Lidi to většinou nezajímá. A já chci, aby se se mnou lidé cítili dobře. 

Úplně večer mě pak posedla chvilka zvědavosti. Díval jsem se na nádherný dokument Mikrokosmos, díky kterému jsem měl pak spoustu otázek, na něž jsem hledal odpovědi na wikipedii. Líbilo se mi, že nejstarší zemědělci nejsou lidé, nýbrž mravenci Atta, kteří ve svém mraveništi pěstují houbu. Mravenci rovněž dokázali domestifikovat mšice. Jsou to úžasná stvoření. Mám je fakt moc rád. A vůbec ten dokument byl uklidňující, ale na druhou stranu něčím magický. Ukazoval ty malinkaté životy malinkatých stvoření a jejich zápasení. Byl jsem rád za svůj osud. Byl jsem rád, že se nemusím neustále ohlížet, jestli mě něco nezabije. Být člověkem je tak krásné, a přesto si pořád stěžujeme.

Ačkoliv jsem se prošel kopřivami, šel jsem po ostrých kamenech, udělalo mi to dobře. Proč nám dělá bolest dobře? Formuje nás. Potkal jsem také srnečky. Konečně. Byla to moc příjemná vycházka. Nikam jsem nehnal, prohlížel jsem si hmyzáky a přemýšlel nad tím, jak správně chodit bos. Byl jsem totiž učený pata, pak špička. Jenže když chodím bos, tak mi to přijde nepřirozené. Snad všichni zvířata chodí přes špičku k patě. A tak jsem také bos chodil.

31.7.

Mám teď neustále tendenci si strkat sluchátka do uší a poslouchat hudbu. Opět chci unikat realitě, protože sluchátka ji ukazují lepší. Lidé si musí nutně vytvořit vlastní realitu. Udělal jsem se sebou dohodu, že si hudbu budu zapínat jen ve městě. Když jsem v přírodě, užívám si to.

Když jsem lezl po Kozích hřbetech, dostal jsem se na konec skály, odkud dolů nevedla vůbec lehká cesta. Udivilo mě, s jakou lehkovážností jsem se do toho vrhnul. Vlastně jsem vůbec nedbal na možný pád. A přitom byl kámen vlhký, takže to pořádně klouzalo. Chvilkami jsem myslel, že je to konec. Ale nějak jsem věděl, že bych věděl, kdy přijde můj konec. Vskutku zajímavé.

Škoda jen, že jsem si říkal, že to rychle skončí, protože zase něco musím. Vybavil jsem si tu chvíli, jak jsem snad před dvěma měsíci seděl na té skále v Rakousku a pozoroval jedoucí auta s lidmi. Tehdy se mi nikam tuze nechtělo. Užíval jsem si, že po mně leze hmyz. Tehdy mi stačilo jen být a žít v absolutní přítomnosti. Neměl jsem žádné potřeby. A člověk, co nemá potřeby přeci nic nechce. Nevím vlastně, jestli mi to chybí. Je to trochu depresivní. Někdy ke mně tyto myšlenky přicházejí. Někdy už jsem natolik cynický, že vstávám se slovy: „Another day in paradise“, ačkoliv vím, že to tak vůbec není. Už to není jako dřív. Už si tolik nedokážu užívat. Nedokážu se tolik odpoutat od svých myšlenek. Je to něco, na co nejde zapomenout. Je to tolik nesmyslné. Snažím se milovat. Snažím se žít pro něco, ale je tak těžké se přesvědčit. Hodně se sebou zápasím.

Dost možná je to jen chvilkový pocit. Přeci vím, že jsem se míval i dobře. Nicméně nutno podotknout, že člověk si sám sebe uvědomuje především, když cítí bolest. 

28.8.

Byl to velice náročný měsíc, kdy jsem si často sáhl na dno. Zejména s nemocí a s myšlenkami. Vzpomínám si, že někdy před měsícem jsem zažíval naprosto overhinking momenty. Tomu už je naštěstí odzvoněno.