„Utajený“ Walter Stamberger
V červenci až září 2022 se na zámku v Holešově na Moravě konala výstava obrazů a kreseb holešovského rodáka Waltera Stambergera, který tvořil pod jménem Benjamin Walter. Při té příležitosti vydalo Městské museum v Holešově katalog, který kromě reprodukcí vystavených (i některých nevystavených) obrazů a kreseb, obsahuje i vzpomínky příbuzných a přátel.
Jako členy Česko-čínské společnosti nás zaujala informace, že se WS stal malířem až v pozdním věku. Především byl novinářem, dramaturgem, překladatelem a "významným českým sinologem".
Jako utajeného novináře, historika, malíře a sinologa WS představují autoři příspěvků, „sběratel a zájemce o spontánní umění neškolených tvůrců" Pavel Konečný a manželka malíře ing. Eva Kotulová. O konkrétním přínosu české sinologii se ale nerozepisují. Na příklad Eva Kotulová pouze konstatuje, že „...po dalších životních katastrofách vystudoval na filosofické fakultě sinologii, naučil se čínsky, a byl dokonce v Číně.“
Na jiném místě se dočteme, že kromě snad všech evropských jazyků ovládal i čínštinu. A to je vše.
Je tedy na nás, abychom chybějící kapitolu Stambergerova životopisu doplnili, i když i my musíme přiznat, že je pro nás WS jako sinolog „utajený“. V seriálu Vzpomínky sinologů, který vycházel v časopise Česko-čínské společnosti Fénix od roku 2005 do roku 2019, se jeho jméno vyskytuje pouze dvakrát, a to v epizodní roli.
Walter Stamberger se narodil v roce 1921 v ortodoxní židovské rodině, která v Holešově vlastnila malou textilní továrnu. Aby se zachránili před nacisty, „rozloučili se s majetkem a se vším, co do té doby bylo jejich domovem a vydali se na riskantní cestu do neznáma,“ napsala Eva Kotulová s odkazem na vyprávění manželovy matky: „Cílem byla Palestina, ale po připlutí do Haify nebyla loď vpuštěna do přístavu. /.../ Angličané židovské uprchlíky v Izraeli nechtěli hlavně proto, že si nemohli znepřátelit Araby, kteří hlasitě protestovali proti přílivu evropských a ruských Židů. Bylo rozhodnuto, že z říčních kocábek, ve kterých přijeli do Haify po Dunaji a podle břehu Černého a Středozemního moře přestoupí na zaoceánskou loď a poplují na Mauricius, který se měl stát židovskou enklávou. Izraelské podzemní hnutí s rozhodnutím nesouhlasilo, položilo do strojovny nálože, ty vybuchly, zaoceánská loď se během čtvrt hodiny položila na bok a potopila. Waltr s rodiči se stačili zachytit trosek a na nich doplavat ke břehu. Mladší bratr Rudolf utonul."
Informaci, že nálož nastražilo izraelské podzemní hnutí, nemáme kde ověřit. Podezřelé jsou i britské úřady. V listopadu 1938, tedy krátce poté, co britská vláda podepsala mnichovskou dohodu, zhruba ve stejné době, kdy Stambergerovi opustili Československo a paradoxně v den, kdy nacisté v Německu zorganizovali zatím nejrozsáhlejší pogrom proti židovským spoluobčanům, tzv. Křišťálovou noc, vydaly britské úřady nařízení, kterým výrazně omezily židovskou migraci do Palestiny. (Tzv. MacDonaldova bílá kniha.)
Podobná omezení přijaly i jiné státy. Známý je případ německého zaoceánského parníku St. Louis, který vyplul v květnu 1939 z Hamburku s 937 židovskými uprchlíky na palubě. Kvůli zrušeným vstupním povolením jej odmítla přijmout Kuba, USA i Kanada. Loď se i s uprchlíky musela vrátit do Evropy.
(V této souvislosti je zajímavé připomenout, že židovské uprchlíky ze střední Evropy přijímala bez omezení Šanghaj. V květnu 1939 byl z Prahy vypraven vlak, který přes SSSR a stát Mandžukuo dopravil do Šanghaje přes 600 Židů z Protektorátu a z Německa. Transitní víza jim vystavily konzuláty SSSR a Mandžukua v Berlíně. Ti, kdož se odvážili tuto únikovou cestu využít, přežili až na několik přirozených úmrtí celou válku v šanghajském ghetu Hongkou a po válce se vrátili do Evropy.)
Stambergerovi, kterým jako zachráněným trosečníkům nemohl být podle mezinárodních úmluv odepřen vstup na pevninu, se usadili v nově založeném kibucu. Walter odpověděl na výzvu československé exilové vlády a vstoupil do armády. Bojoval u El Alameinu, vylodil se v Belgii a s armádou došel až do Prahy, kde se po válce setkal s rodiči. Za účast v odboji obdržel několik britských a francouzských vyznamenání.
S delegací do Číny
V prvních letech po návratu do Československa se WS, jak píše Eva Kotulová, „zapletl do politiky“. Působil na ÚV KSČ jako zástupce vedoucího mezinárodního odboru a v roce 1951 byl z titulu této funkce vyslán jako člen kulturní delegace do Pekingu.
Vedoucím delegace byl ředitel Orientálního ústavu profesor Jaroslav Průšek, delegaci doplnil pracovník ministerstva informací Zdeněk Hrdlička.
" Do Číny jsme odjeli jako kulturní delegace,“ vzpomínala v roce 2016 manželka Zdenka Hrdličky paní Věnceslava Hrdličková: „ Členy delegace byli: profesor Průšek, manžel a Walter Stamberger. Já jsem nebyla členkou delegace, jela jsem jen jako manželka, protože Zdeňkovi bylo předurčeno v Pekingu po odjezdu delegace zůstat jako kulturní rada. Walter Stamberger byl členem ÚV KSČ a jel tam, abych tak řekla, jako politický dohlížitel. Ale ukázal se jako velmi sympatický člověk. Čína ho nadchla tak, že když se vrátil do Prahy, dokonce se začal u Průška učit čínsky.
Na katedře čínštiny a dějin Dálného východu
Po návratu z Číny se Walter Stamberger zapsal ke studiu na filosofické fakultě UK, obor čínština, dějiny Dálného východu. Studium řádně dokončil v roce 1957. Ve stejné době na téže fakultě přednášel dějiny kolonialismu. Je tedy logické, že ho zajímaly především vztahy mezi Čínou a koloniálními velmocemi. Za téma diplomové práce si zvolil májové hnutí 1919, neboli reakci čínské společnosti na skandální rozhodnutí versailleské mírové konference nepřiznat Číně právo na Šan-tung.
Stambergerovu diplomovou práci vydalo v roce 1959 nakladatelství Naše vojsko pod názvem Hnutí čtvrtého května. Kromě této existují ještě dvě publikace o Číně, kde je jako autor uveden Walter Stamberger: Zápisky z lidové Číny (Orbis 1951) a Na přelomu staré a nové Číny (Orbis1959).
V této souvislosti si můžeme připomenout, jak na WS vzpomínal jeho spolužák, později světově uznávaný tibetolog, profesor Josef Kolmaš: „...1951, 1952. To byly silné ročníky. My jsme nastoupili po návštěvě Václava Kopeckého v Pekingu. Když se Kopecký vrátil do Prahy, uspořádal v Lucerně veliké mecheché, kde si sundal sako, vykasal rukávy, zaujal takový ten svůj postoj... Řečnil dvě hodiny. Zapamatoval jsem si jednu frázi: vítězstvím komunismu v Číně se zemská osa definitivně naklonila na stranu pokroku.
Tak díky tomu, že se zemská osa naklonila, přijali velké ročníky na studium čínštiny. /.../ Nás bylo deset, vesměs velice úspěšných. Se mnou v ročníku byl také Walter Stamberger. My jsme mu říkali malý Waltr s velkým břichem. On nám dokonce přednášel dějiny kolonialismu. /.../
Byl o deset let starší. Toho tam vzal profesor Průšek ze solidarity. Walter byl v Pekingu v jednapadesátém roce s tou výpravou. /.../
Postěžoval si, že se obává o svou existenci. Byl totiž jednak komunista, jednak Žid a měl kontakty se Slánským. Tak ho Průšek vzal na fakultu. Pět let studoval. Zapomnělo se na něj.“
Co pro WS znamenalo, že se „na něj zapomnělo“ pochopíme, když si připomeneme, jaká byla v té době situace v Praze a jaké poměry panovaly na našem velvyslanectví v Pekingu: v Praze se připravovaly procesy „ se židovským spikleneckým centrem“ a velvyslanec v Pekingu, František Weiskopf, který se hlásil k židovské národnosti, byl krátce po odjezdu kulturní delegace z funkce předčasně odvolán. Zachránil se tím, že včas pochopil, co mu hrozí. Opustil Československo a usadil se ve východním Berlíně. Zemřel v Berlíně v roce 1955.
Současně byl z Pekingu předčasně odvolán i první tajemník velvyslanectví Antonín Hašek, který sice nebyl Žid, ale měl tu smůlu, že se jeho sestra Josefa provdala za Rudolfa Slánského. Antonín Hašek tak prozíravý jako Weiskopf nebyl. Skončil na Mírově odsouzen na doživotí. Rehabilitován byl v roce 1961.
Deziluze
V souvislosti s popsanou skutečností musíme dát za pravdu paní Evě Kotulové, která byla přesvědčená, že její manžel udělal chybu, když se po návratu do Československa v roce 1945 „...zapletl do politiky a to ho téměř stálo život.“
V kritickém roce 1952 z ÚV KSČ odešel, pracoval v ČTK, stal se šéfredaktorem časopisu 100 +1 zahraničních zajímavostí. „Ale novinářský život ho zklamal. Od té doby nevěřil žádné zprávě, ať ji prezentoval kdokoli. Dal výpověď a odešel do televize. Jako dramaturg natočil v televizi film o Janu Masarykovi a o expedici Lambarene, je autorem několika historických, politicko-hospodářských a geografických spisů. Po podpisu výzvy 2000 slov nesměl publikovat pod svým jménem. Překládal a překlady podepisoval jmény, která mu propůjčili přátelé. V roce 1969 byl z televize vyhozen. /.../ Neměl práci, jeho žena se také pomýlila /.../ a tak se mu vrátila nemoc z války. Stal se maniodepresivním."
Podle sběratele a „zájemce o spontánní umění neškolených tvůrců" Pavla Konečného „jedna z
posledních výzev, která přišla v období normalizace, je spojena s pobytem WS v psychiatrické klinice. /.../ V období hluboké životní krize probudili lékaři jeho do značné míry potlačovaný výtvarný talent a nasměrovali WS na dráhu malíře. / .../ Našel nejen možnost uplatnit tvořivé schopnosti, ale i legální způsob obživy."
Paní Kotulová k tomu dodává: „Kreslení a malování ho uklidňovalo. Byl šťastný. Z dřívějšího života měl mnoho kamarádů profesionálních výtvarníků, a těm se jeho práce líbily. Objevili se první zájemci o koupi a tak celé hodiny kreslil a maloval.
Vystavoval své naivní obrazy doma i v zahraničí (Japonsko, Francie,Kanada). Chodil na procházky, na houby, sekal zahradu. Do konce života si liboval, že byl "vykopnut do lepšího."
Walter Stamberger zemřel 28. 12. 1997. Jeho odkaz spravuje Středočeská galerie v Litoměřicích.