V červenci až září 2022 se na zámku v Holešově na Moravě konala výstava obrazů a kreseb holešovského rodáka Waltera Stambergera, který tvořil pod jménem Benjamin Walter. Při té příležitosti vydalo Městské museum v Holešově  katalog, který kromě reprodukcí vystavených (i některých nevystavených) obrazů a kreseb, obsahuje i vzpomínky příbuzných a přátel.

Jako členy Česko-čínské společnosti nás zaujala informace, že se WS stal malířem až v pozdním věku. Především byl novinářem, dramaturgem, překladatelem a "významným českým sinologem".

Jako utajeného novináře, historika, malíře a sinologa WS představují autoři příspěvků, „sběratel a zájemce o spontánní umění neškolených tvůrců" Pavel Konečný a manželka malíře ing. Eva Kotulová. O konkrétním přínosu české sinologii se ale nerozepisují. Na příklad Eva Kotulová pouze konstatuje, že „...po dalších životních katastrofách vystudoval na filosofické fakultě sinologii, naučil se čínsky, a byl dokonce v Číně.“

Na jiném místě se dočteme, že kromě snad všech evropských jazyků ovládal i čínštinu. A to je vše.

Je tedy na nás, abychom chybějící kapitolu Stambergerova  životopisu doplnili, i když i my musíme přiznat, že je pro nás WS jako sinolog „utajený“. V seriálu Vzpomínky sinologů, který vycházel v časopise Česko-čínské společnosti Fénix od roku 2005 do roku 2019, se jeho jméno vyskytuje pouze dvakrát, a to v epizodní roli.

Walter Stamberger se narodil v roce 1921 v ortodoxní židovské rodině, která v Holešově vlastnila malou textilní továrnu. Aby se zachránili před nacisty, „rozloučili se s majetkem a se vším, co do té doby bylo jejich domovem a vydali se na riskantní cestu do neznáma,“ napsala Eva Kotulová s odkazem na vyprávění manželovy matky: „Cílem byla Palestina, ale po připlutí do Haify nebyla loď vpuštěna do přístavu. /.../  Angličané židovské uprchlíky v Izraeli nechtěli hlavně proto, že si nemohli znepřátelit Araby, kteří hlasitě protestovali proti přílivu evropských a ruských Židů. Bylo rozhodnuto, že z říčních kocábek, ve kterých přijeli do Haify po Dunaji a podle břehu Černého a Středozemního moře přestoupí na zaoceánskou loď a poplují na Mauricius, který se měl stát židovskou enklávou. Izraelské podzemní hnutí s rozhodnutím nesouhlasilo, položilo do strojovny nálože, ty vybuchly, zaoceánská loď se během čtvrt hodiny položila na bok a potopila. Waltr s rodiči se stačili zachytit trosek a na nich doplavat ke břehu. Mladší bratr Rudolf utonul."

V této souvislosti si můžeme připomenout, jak na WS vzpomínal jeho spolužák, později světově uznávaný tibetolog, profesor Josef Kolmaš: „...1951, 1952. To byly silné ročníky. My jsme nastoupili po návštěvě Václava Kopeckého v Pekingu. Když se Kopecký vrátil do Prahy, uspořádal v Lucerně veliké mecheché, kde si sundal sako, vykasal rukávy, zaujal takový ten svůj postoj... Řečnil dvě hodiny. Zapamatoval jsem si jednu frázi: vítězstvím komunismu v Číně se zemská osa definitivně naklonila na stranu pokroku. 

Tak díky tomu, že se zemská osa naklonila, přijali velké ročníky na studium čínštiny. /.../ Nás bylo deset, vesměs velice úspěšných. Se mnou v ročníku byl také Walter Stamberger. My jsme mu říkali malý Waltr s velkým břichem. On nám dokonce přednášel dějiny kolonialismu. /.../

Co pro WS znamenalo, že se „na něj zapomnělo“ pochopíme, když si připomeneme, jaká byla v té době situace v Praze a jaké poměry panovaly na našem velvyslanectví v Pekingu: v Praze se připravovaly procesy „ se židovským spikleneckým centrem“ a velvyslanec  v Pekingu, František Weiskopf, který se hlásil k židovské národnosti, byl krátce po odjezdu kulturní delegace z funkce předčasně odvolán. Zachránil se tím, že včas pochopil, co mu hrozí. Opustil Československo a usadil se ve východním Berlíně. Zemřel v Berlíně v roce 1955.

Současně byl z Pekingu předčasně odvolán i první tajemník velvyslanectví Antonín Hašek, který sice nebyl Žid, ale měl tu smůlu, že se jeho sestra Josefa provdala za Rudolfa Slánského. Antonín Hašek tak prozíravý jako Weiskopf nebyl. Skončil na Mírově odsouzen na doživotí. Rehabilitován byl  v roce 1961.

Deziluze

V souvislosti s popsanou skutečností musíme dát za pravdu paní Evě Kotulové, která byla přesvědčená, že její manžel udělal chybu, když se po návratu do Československa v roce 1945  „...zapletl do politiky a to ho téměř stálo život.“

Vystavoval své naivní obrazy doma i v zahraničí (Japonsko, Francie,Kanada). Chodil na procházky, na houby, sekal zahradu. Do konce života si liboval, že byl "vykopnut do lepšího."

Walter Stamberger zemřel 28. 12. 1997. Jeho odkaz spravuje Středočeská galerie v Litoměřicích.