Návštěva generála Syrového u guvernéra provincie Chej-lung-ťiang v tehdejším hlavním městě provincie Či-či-cha-er se uskutečnila v dubnu 1920, to znamená krátce poté, co se velení našich legií dohodlo se štábem Rudé armády na urychleném odsunu našeho vojska z ruského území. Přesun probíhal po Východočínské železnici, části Transsibiřské magistrály procházející čínskou provincií Chej-lung-ťiang.

Z úryvku by se mohlo zdát, že to byla jediná příležitost, kdy se naše vojsko dotklo čínského území. Ale tak to nebylo. 14 000 vojáků a důstojníků naší armády překročilo poprvé čínsko-ruskou hranici už 12. srpna 1918, kdy se tzv. Vladivostocká skupina, tedy ty legionářské pluky, kterým se podařilo dojet do Vladivostoku, musely na příkaz Spojenců vrátit zpět do Ruska. (Cestou do Vladivostoku vzhledem k tehdejší vojenské situaci nemohly jet přes Čínu, musely použít mnohem delší a technicky problematickou trať, která kopíruje severní břeh Amuru a východní břeh Ussuri.) Od srpna 1918 až do konce evakuace v roce 1921 se naše vojsko podílelo na zajištění provozuschopnosti Východočínské železnice.

Kromě toho měla Československá republika od ledna 1919 v největším městě provincie Chej-lung-ťiang Charbinu zastupitelský úřad - úřad plnomocníka. Takže v době příjezdu generála Syrového nebylo Československo pro místní úřady pojmem neznámým. Generál Syrový nebyl ani první oficiální činitel našeho státu, který guvernéra této provincie navštívil. Během cesty na Sibiř v prosinci 1918 u něho vykonal zdvořilostní návštěvu M.R. Štefánik a v kontaktu s ním byl i plnomocník vlády československé v Charbinu pplk. JUDr. Miloš Hess.

-ib-

Ukázka z knížky

Zadní voj našich vojsk se ocitl v dubnu 1920 v době našeho odjezdu z Ruska, dík každodenní námaze všech orgánů čsl. vojska v Rusku, v Čitě. Tato okolnost byla znamením, že katastrofa čsl. armádu v Sibiří již stihnouti nemůže a že i za velmi nepříznivých podmínek. další evakuace vlakem nebo třeba i pěšky územím Mandžurie a dále na východ k moři ussurijským krajem je jen otázkou času.

Bolševický převrat v roce 1917 a z něho vzniklá rozháranost ruských poměrů, tato nemoc ruského kolosa, dovolila Číňanům vésti ráznější politiku v dřívějším »pásmu odcizení« mandžurské dráhy, vybudované Ruskem. Význam a vliv Číňanů, dík této okolnosti, na mandžurské dráze stoupl. Pro nás Čechoslováky to znamenalo, že musíme s touto novou a důležitou složkou naší evakuace počítati, neboť jakékoliv nedorozumění v dané situaci mohlo nás velmi poškoditi.

Když pak po proražení »próbky« v Čitě jel štáb čsl. armády do Charbina, žádal gen. Janin gen. Syrového telegraficky z Charbina, aby navštívil čínského hodnostáře gubernátora provincie Chejlunzanské generálmajora Din-Čao s následující motivací: Čita, gen. Syrový. Musím říci: Chování se Číňanů vůči nám jest nanejvýš kurtoazní. Zásadně vycházejí nám vstříc ve všem. Následkem neznalosti nenavštívil jsem při svém projezdu Cicikarem tamnějšího guvernéra Mandžurie. Prosil jsem tedy písemně za prominutí. Bylo by dobře, kdybys ho ty při projezdu Cicikarem navštívil. Bude to jemu lichotivé a nám prospěšné. Charbin, 17. března 1920. Čís. 154. Generál Janin.

Jelikož nebylo překážek, oznámil jsem telegraficky na dva dny napřed cicikarskému gubernátorovi, že generál ho navštíví.

Když vlak štábu přijel na stanici Cicikar, odkudž vedla odbočka úzkokolejné železné dráhy do města Cicikaru, čítajícího okolo čtyřiceti tisíc obyvatel, stála tam již, jako téměř na každém větším nádraží čínského území, čestná čínská stráž a mimo ni též ordonanční důstojník čínského gubernátora, vyslaný, aby se hlásil k disposici veliteli čsl. armády a odvezl ho místní drahou do gubernátorova dvorce v Cicikaru, dvacetšest kilometrů od stanice Cicikar vzdáleného.

Po obvyklých formalitách na nádraží, to jest vyslechnutí československé hymny, hrané hudbou 2. jízdního pluku, po přehlídce čestné čínské čety a roty československé, za zvuků vřeštivých čínských trubek, nastalo seznamování se gen. Syrového s místními hodnostáři a funkcionáři a krátké rozmluvy s některými jednotlivci, po jichž skončení jsem dal shromážditi důstojníky štábu armády, kteří měli generála do Cicikaru doprovázeti; byl to náčelník štábu plukovník Všetička, gen. ubytovatel podplukovník Hrabčík, štábní důstojník k osobní disposici gen. Syrového major Skácel a zástupce Československého Deníku por. Syřiště.

Sedli jsme do připraveného pro nás vagonku s lokomotivkou, jež svou maličkostí v nás všech vzbuzovala smích, a uháněli jsme písčinami této krajiny do Cicikaru. Cestou byl nám podáván čaj, který jsme při hrozném kymácení vagonku z polovice vypili a z poloviny rozlili.

Vagonek řinčel a skřípěl a se svým evropským vzhledem a červenými plyšovými sedadly odrážel se nápadně od celkového obrazu písčin a čínských domků, z bláta stavěných.

Parádní uniforma čínského důstojníka, s námi sedícího, mne mimoděk nutila, abych s ní srovnal skromné, neokázalé válečné uniformy našich důstojníků, a abych se v duchu obdivoval významu této »záštitné« uniformy v porovnání se zlatými prýmky a přepychem zevnějšku Číňanova.

Zatím »kafémlének«, jak kterýsi Hanák z nás naši lokomotivku nazval, vyvinoval representační rychlost, zastávky a vesničky se míhaly kolem nás a asi za hodinu bez přerušení v jízdě zastavili jsme v Cicikaru.

Na nádraží přivítán byl gen. Syrový znova čestnou čínskou stráží a kromě toho očekávala nás suita, vyslaná gubernátorem. Dva generálové, dva plukovníci a několik jiných důstojníků a vojínů. Všichni se hluboce ukláněli. Seznámili jsme se s nimi tak srdečně, jako kdybychom se již léta znali. Byvše převedeni z peronu před nádraží, spatřili jsme čekající nás průvod, při pohledu na nějž mne jal radostný a velký údiv, ačkoliv jinak za dlouhého pobytu v Rusku jsem viděl tolik podivných věcí, že jsem se údivům odnaučil. Před námi stály tři kočáry, o nichž bylo těžko rozhodnouti, zda jsou to kočáry skutečně, a do jaké doby patří. Zpola evropské landaury a zpola jakási čínská obřadní dopravní vozítka; tak aspoň svědčily barevné ornamenty s draky, jimiž byly kočáry ozdobeny. Do nich zapřaženi byli malí sibiřští, nepříliš vzhlední koníci.

Na vybídnutí, za hlubokých a uctivých poklon, usedli jsme do archy úmluvy česko-čínské, jinak gubernátorského kočáru, jak jsem náš dopravní prostředek nazval, generálové, plukovníci, a někteří vojíni čínšti se vyhoupli do obstarožných sedel na malé, huňaté sibiřské koníky a obklopili naše vozy; tlustší z dvou generálů čínských dal znamení a průvod se hnul k místokrálovskému dvorci.

Teprve za jízdy jsme zpozorovali, že v čele průvodu jeden jezdec stále zvoní, asi tím tempem, jako když u nás se jde »s pánem Bohem«. Kymácel jsem se spokojeně ve starém sedadle čínského landauru se slabými péry. Taková čest se veliteli čsl. armády ještě nestala a pravděpodobně se již nikdy veliteli čsl. armády nestane, aby mu generálové dělali podobný pouliční doprovod!

Od nádraží jel náš průvod ostrým klusem přes velké písčité přírodní náměstí před nádražím a za nedlouho jsme vjeli do ulic cicikarských. Město bylo na nohou. Čínské obyvatelstvo zvědavě vykukovalo a vybíhalo ze svých domků a obchůdků.

Tato cesta mi připadala jako cesta nějakou zoologickou zahradou. Ovšem jen podle zvuků. Nebylo sice stromů, ale za to bylo dostatek kanárů a jiného ptactva a jich zpěvu. Číňané mají téměř v každém bytě, v obchodě a někdy i na ulicích vyvěšeny klece s různým ptactvem, jehož je v tamních krajinách hojně. Z míhajících se figurek kolem nás utkvěly mně v paměti zejména Číňanky s dýmkami v ústech a s deformovanými nohami; dělají ve svých kalhotách dojem pimprlátek.

Dvorec čínského gubernátora byl až na konci města. Bylo nutno projeti napříč městem, aby se průvod dostal do dvorce. V ulicích vybíhali čínské vojenské stráže ze strážnic a stavěly se ve svých modrobíle pruhovaných uniformách do čestného postoje. Asi po dvacítiminutové jízdě dospěl posléze náš průvod před mistokrálovský dvorec a pomalu jsme vjížděli dovnitř. Zbývalo projeti ještě několik bran a nádvoří, ozdobených svéráznými ornamenty, než jsme se dostali ku vlastnímu obydlí gubernátorovu.

Vstříc nám vyšel v čele nejvyšších štábních důstojníků vysoký, obtloustý, silný pán, generál-gubernátor Din-Čao. Jeho zevnějšek? Nic na něm nepůsobilo rušivě: dolů stočené kníry mu velmi svědčily a tvořily s jeho obličejem znamenitý, harmonický celek. Výraz jeho obličeje byl i po pronikavé a důkladné prohlídce sympatický. Měl v sobě též cosi evropského. Uvedl nás dvěma velkými předsíněmi, hemžícími se služebnictvem bíle oděným, do přijímacího salonu, vytopené to místnosti, prosté, ve které stál poněkud stranou jen velký, bíle prostřený stůl s dostatečným počtem židlí. V komnatě nebylo čínského ničeho. Současně s námi usedl též čínský tlumočník, a rozmluva »pa rusky« s naší strany započala:

• »Jsem velmi šťasten, že osud dopřál mně seznámiti se s vámi a udělati vám návštěvu ve vaší krásné vlasti a poděkovati vám za přátelské vztahy, jež chová k nám od počátku veliký čínský národ. Děkuji vám též za pomoc, poskytovanou nám při evakuaci. Byl jsem mile překvapen přivítáním, jehož se mi dostalo při vstupu na čínskou půdu. Konstatuji veliký rozdíl mezi chováním se obyvatelstva k nám na ruské půdě a v Mandžurii. Kdežto na ruské půdě byli jsme obklopeni nepřáteli a musili býti stále ve válečné pohotovosti, na čínské půdě poprve za našeho válečného tažení můžeme si klidně oddechnouti již jako za míru atd.«

Gubernátor srdečně poděkoval za čest, jež mu byla prokázána návštěvou vrchního velitele slavného vojska, velice jej těšilo generálovo uznání a pronesl naději, že družný svazek, uzavřený mezi čsl. a čínským národem, potrvá i v budoucnosti.

Během další zdvořilostní rozmluvy gubernátor vyjádřil přesvědčení, že národ náš stane se národem zdatným a armáda jistě bude nejlepší armádou v Evropě, neboť sibiřská armáda získala si velkou válečnou zkušenost a praxi. Gen. Syrový zdůraznil zase zdatnost armády čínské, moderně zreorganisované, a prones] obdiv nad svéráznou a starou kulturou, přičinlivostí, dobrosrdečností a schopností čínského národa.

Gubernátor děkoval pak ještě za pomoc, poskytovanou našimi politickými představiteli i naším vojskem čínským poddaným, proti nimž zahájeno bylo v poslední době na ruské půdě nepřátelství. Generál odpověděl, že bylo povinností ujmouti se čínských poddaných a odplatiti tak za přátelství, projevené nám čínským národem. Od zdvořilostních vět, pronesených generálem československým a gubernátorem čínským, přešel rozhovor na československé označení hodností a různé odznaky na našich rukávech, jejichž význam bylo nesnadno vysvětliti, poněvadž mimo hodnostní označení měl každý na rukávě označen počet let; tomu, že jeden jich má více než druhý, se oba Číňané velmi divili.

Gubernátor se stále spokojeně usmíval; Číňan tlumočník byl rozmluvou přímo unesen a v jakémsi horečném nadšení mu svítily oči. Místo ruského gubernátor říkal stále gubernátoro se zatrhovanými r. Gubernátoro »skazal« (řekl), gubernátoro »dúmajet« (myslí) atd.

Větší a těžší úlohou než vysvětlení významu čsl. distinkcí bylo, objasniti čínským hostitelům, co je to Čechija a Praga. Zde bylo již zapotřebí náležitého talentu a i ten, kdo se jím honosil, neměl mnoho naděje na úspěch. Bylo pro nás štěstím, že tento problém se před tím nejednou luštil v Rusku, neb i tam bylo velmi často nutno, umístiti čsl. republiku v Evropě tak, aby Rusové pochopili. Obyčejně se pletl pojem Prahy s Čechami, jelikož mysleli, že každý Čech je z Prahy, ježto o Praze se tuze často mluvilo. V potu tváře celá československočínská společnost luštila tento zeměpisný problém. Posléze již oba Číňané přikyvovali, že rozumí, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že tomu tak není.

Potom se přesunul hovor na československou armádu, její vítězství a její početnost. Gubernátor byl přesvědčen, že československá armáda čítá tři sta tisíc vojínů a že její zadní voj je ještě v Rusku evropském. Bylť v této době již východně Čity.

K dvanácté hodině polední byli jsme znenadání vybídnuti, nikterak toho nečekavše, k obědu.

A je nutno přiznati, že při všem tom velkém množství oficielních hostin, jichž se nám bylo v Rusku súčastniti, zřídka kdy se tak slavnostně jedlo: čtrnácte chodů, výborně připravených, dle vší pravděpodobnosti nějakým čínským hotelovým umělcem-kuchařem, jakých je mezi Číňany dosti. Nálada byla výborná, zábava šla hladce. I ten, kdo uměl třeba jen dvě slova rusky, se dobře bavil. U stolu seděli též doprovázející nás důstojníci čínské suity. Velitel čsl. armády seděl po pravici gubernátorově, ostatní podle svých hodností. Seděl jsem vedle čínského generála, velitele dělostřelectva, který uměl snesitelně rusky. Mluvil rozhoř: čeně o Japoncích, takže jsem se s ním stal velkým přítelem. Byl jsem jím dokonce donucen píti »na bratrství«. Vyměnili jsme si rumky a skříživše paže jsme pili. Nebyl spokojen tím, že já abstinent jsem se jen rumky dotekl, chtěl se uraziti a musel jsem tedy vypít až na dno. Čínské přátelství stálo za to! Ku konci této na počest svých hostí pořádané hostiny pronesl gubernátor přípitek na zdraví československo-čínského spojenectví národů a armád, který byl gen. Syrovým opakován. Zkusili jsme pomlaskávat, abychom vyjádřili naši spokojenost čínským zvykem. Po hostině jsme byli uvedeni do kuřáckého salonu čínského stylu, kde bylo pokračováno ve volné zábavě, vyměněny navštívenky mezi námi a čínskými hodnostáři a gen. Syrovému věnován portrét gubernátorův s čínsky psaným věnováním na paměť vykonané návštěvy. Před odchodem byla vyslovena opět naděje na uplatnění se všemožných styků mezi oběma národy.

Když jsme vyšli do předsíně a oblékli se, zpozoroval jsem, že mi scházejí v plášti »časy« (hodinky), které jsem tam byl nechal. Některý čínský bratr si je vzal na věčnou památku na bratra Čechoslováka. Nechtěl jsem zkaliti dojmu československo-čínského přátelství a bratrství a proto jsem se ani nezeptal, zda si je někdo »laskavě nevypůjčil.

Za chvíli posazeni opět do arch úmluv uháněli jsme za zpěvu ptactva, doprovázeni touže suitou, po ulicích čínského města s domečky jakoby z bláta slepenými, zpět na nádraží, kde jsme se s naší suitou velmi srdečně rozloučili. Tak se končila tato cicikarská idyla. Brzy na to míhaly se před námi opět mandžurské písčiny a za nedlouho objevily se opět i naše chmurné ešelony.