Čína mně na první pohled učarovala

Rozhovor s Ing. Jaroslavem Ruskem a jeho manželkou Tang Yunling Ruskovou natočený 20.12.2005 (zkráceno)

Moje první otázka: Znám vašeho bratra a jeho manželku, byli s námi před asi třemi lety v Číně. Od něho vím, že pocházíte ze severní Moravy, z Krnova, a vím, že váš bratr zasvětil celý svůj život učitelskému povolání, učil dokonce řadu let na vesnických jednotřídkách v Jeseníkách. Neboli zatímco váš bratr učil děti zapadlých vlastenců, vy jste se vydal do světa, odejel jste studovat čínštinu do Pekingu. Jak k tomu došlo, že jste se vy dva bratří vychovaní ve stejné rodině a ve stejné škole vydali tak rozdílnými cestami?

Rusek: To, že jsem odejel do Číny, vlastně „zavinil“ můj bratr. Je o rok starší, než já, čili maturoval rok přede mnou. Naše škola je vzala před maturitou do Olomouce na Palackého univerzitu aby se tam seznámili s obory, které se dají studovat. no a bráchu moc zajímalo, že se tam přednáší čínština. To ho tak zaujalo, že řekl: já budu studovat čínštinu.

Tenkrát se v Olomouci ještě přednášela čínština? V kterém to bylo roce?

Rusek: V roce 1950. Tenkrát tam jezdil Průšek a Palát. Nezapomeňte, že to bylo krátce po vzniku Čínské lidové republiky a my jsme byli nadšení, že se do socialistického tábora, jak se tehdy říkalo, dostala ta ohromná Čína. To byla úplně jiná doba, než dnes. Nám to úžasně imponovalo. Dneska to asi hodně lidí nechápe, ale jsem přesvědčený, že kdyby dnešní mladí lidé byli mladí tenkrát, taky by tomu mnozí propadli, stejně jako my. Bylo v nás veliké nadšení a mladí lidé nemají ve zvyku být příliš kritičtí vůči myšlence, pro kterou se nadchnou.

Brácha začal nosit domů různé knihy, které se týkaly Číny, jako od Průška Sestra moje Čína …a já to četl zároveň s ním, tak jsem k tomu taky trochu přilnul. Pak na školu přišli agitátoři, kteří začali přesvědčovat třídu mého bratra, aby šli po maturitě studovat pedagogiku a aby šli dělat učitele, že škola potřebuje mladou krev. Brácha se přihlásil, že bude dělat kantora. Šel po maturitě na dvou nebo tříměsíční kurz, on nemá jiné pedagogické vzdělání, bylo potřeba, aby rychle mohli jít učit…no a tak zůstal celý život kantorem. Byl spokojený, dělal to rád a do dneška tvrdí, že si musí sám sobě přiznat, že ho to celý život těšilo a je rád, že to tak bylo.

Když jsem já měl maturovat, tak přišli k nám do školy dělat agitaci pro studium do Sovětského svazu. No tak já, samozřejmě, já byl pro. Přihlásil jsem se na studium do Sovětského svazu. Jako studijní obor jsem si vybral architekturu. Ale oni chtěli po mně ještě nějaký náhradní obor, kdyby architektura byla moc plná. Tak jsem si jako druhý obor napsal čínštinu, protože jsem si tak nějak myslel, že Moskva je Číně přeci jen blíž, že by mne třeba mohli o prázdninách poslat na stáž do Pekingu, nebo někam jinam do Číny. Tak to bylo takové vnuknutí, o kterém jsem moc neuvažoval. Jenomže v té době už byla podepsaná smlouva mezi Československem a Čínou o výměně studentů, v Praze už bylo deset čínských studentů a naši ještě pořád neměli vybraných deset studentů do Číny. No a když viděli, že tady nějaký kluk z Krnova by měl zájem o čínštinu, tak si mě zavolali na ministerstvo, a tam se mne zeptali: heleďte, nechtěl byste tu čínštinu studovat místo v Moskvě v Pekingu? Já na to: samozřejmě! Nakonec nás horko těžko vybrali čtyři..

Kdo to byli?

Rusek: Pepík Fass, Honza Janouš a Pepík Hejzlar. Neboli, já jsem odmaturoval v červnu a v srpnu jsem jel do Číny. Bylo mi devatenáct let. Psal se rok 1951.

Čína mně na první pohled učarovala. Úplně mě vtáhla do sebe. Byl jsem strašně rád, že tam můžu být, že tam můžu studovat.

To znamená, že jste v Pekingu začal studovat čínštinu úplně od začátku. Neuměl jste nic, když jste tam odejel?

Rusek: Jediné, co jsem věděl, že fu znamená štěstí, to jsem odněkud vyčetl, jinak vůbec nic.

Studovali jsme na univerzitě Qinghua v Pekingu, tam jsem byl rok. Kromě nás tam byli Rumuni, Bulhaři, Poláci, Maďaři, z NDR tam ještě nebyli a Rusové tam nebyli nikdy. Oni byli povznesení….

To je zvláštní, já jsem si myslela, že jich tam muselo být plno.

Rusek: Nebylo, alespoň za mé éry nebylo. Osobně jsem tam ani jednoho nepotkal. Jestli potom, to nevím, ale za mé éry ne.

To spíš za vaší éry by tam být měli, protože potom už se vztahy začaly horšit.

Rusek: Takže nám přednášel profesor nebo profesorka hodinu denně základy čínštiny a seděl tam tlumočník nebo tlumočnice buď do angličtiny nebo do ruštiny. To jsme si mohli vybrat. Třeba Pepík Fass si vybral angličtinu, protože mu byla bližší, já jsem si vybral ruštinu. Sice jsem měl maturitu z angličtiny, ale necítil jsem se na to, abych prostřednictvím angličtiny studoval další cizí jazyk. S čínštinou jsme bojovali, bylo to dost těžký, protože denně jsme museli zvládnout 50 znaků. Denně. Když se to člověk nenaučil, tak druhý den dostal dalších 50. Takže co s tím potom?

Ještě v roce 1951, těsně před vánocemi přijeli další čtyři studenti z Československa:Tonda Jindřich, Drahuš Illík, Jirka Spěvák, a Václav Javůrek.

V roce 1952 pak přijela další várka nových 12 lidí. Mirek Vochala, Ondryáš, Přibyl, ten už přijel jako pracovník ministerstva zahraničí, …Xeňa Dvorská, Zdenka Novotná, dnes Heřmanová, Jirka Chlapík, Pavol Branický, Vláďa Šáral, jeho dneska paní Helena Tatarčiaková a její kamarádka a spolužačka ze Žiliny Milka Porubcová….

To jméno neznám.

Rusek: Ona žije v Žilině. Vzala si amerického zajatce z Koreje. Když byla podepsaná mírová smlouva, tak proběhla výměna zajatců. Ale někteří američtí zajatci se odmítli vrátit do Ameriky a zůstali v Číně.

….Mezi těmi dvanácti byli ještě Vláďa Dřínek a Jožka Ševčík.

Rozhovoru je přítomná manželka paní Tang Yunling Rusková. Kdo ji znáte, víte, že nemohla vydržet dlouho mlčet. Od této chvíle bude svého manžela zajímavě doplňovat. Jenže podle svého zvyku přechází během hovoru plynně z češtiny do čínštiny a naopak, takže některé pasáže jejích vstupů jsem musela přeložit a v překladu už nejsou její glosy zdaleka tak autentické jako v originále.

Ling: Čínské jméno Milky Porubcové je Bai Lan (Bílá orchidej). Manžel, ten Američan, sem přijel s ní a pracuje snad v okolí Žiliny v nějaké cihelně.

Rusek: Teď bych se rád vrátil do roku 1954….

Promiňte, že přerušuji, ale abychom nezapomněli: jaký obor jste si nakonec vybral?

Rusek: Já jsem původně myslel, že se tam budou studovat jen takové ty humanitní obory jako je jazyk, historie, literatura nebo filosofie a k tomu ničemu mě to nijak zvlášť nelákalo. Tak ještě ta historie…Ale potom přijela parta, která měla studovat zahraniční obchod, mezi nimi Vochala, ten měl už tady odstudované dva roky zahraničního obchodu, ale toho zase lákal víc jazyk. Takže jsme si to vyměnili a já jsem nikdy nelitoval, protože to byl opravdu velmi zajímavý obor.

V roce 1952 jsem poznal moji nynější manželku.

Tak to bylo docela brzy. Ona také studovala?

Rusek: Ne, nestudovala, ona už pracovala, a sice jako klavíristka v uměleckém souboru.…

Ling: Nemohla jsem studovat. Nás bylo doma osm dětí, mám dva bratry a pět sester a rodiče nám nemohli dát všem vzdělání. Museli jsme se o sebe co nejdřív postarat sami. Ale chodila jsem na hodiny klavíru k jednomu Evropanovi a tam se stala taková zajímavá věc. Můj učitel byl sice Evropan, ale uměl čínsky, v Číně žil dlouho a choval se jako Číňan, už jsem ho ani jako cizince nebrala a nepídila jsem se, odkud do Číny přišel. Ale jednou jsem přišla na hodinu s Tyršovým odznakem zdatnosti, který mi dal Jaroušek jako první dárek.

Rusek: Ani nevím, proč jsem si ten odznak do Číny vzal. Ale dal jsem ho Ling a ona si ho připnula na blůzku, krásně se tam vyjímal, vypadalo to jako vyznamenání…

Ling: No tak s tím Tyršovým odznakem jsem jednou přišla do hodiny klavíru a učitel na mne vytřeštil oči…no prostě, ukázalo se, že je to Čech, starý Sokol, legionář, který se usadil v Číně.

To je ale náhoda! Jak se jmenoval?

Ling: Nevím. Znala jsem jenom jeho čínské jméno, ale to už jsem taky zapomněla.

Paní Ling se rozpovídala o své rodině. Je to velmi zajímavé povídání, ale protože osudy všech jejích sedmi sourozenců jsou nevšedně pestré, dostalo by nás to někam jinam, než se v tomto rozhovoru dostat chceme. Proto zatím tuto kapitolu vynechávám. Snad se k ní někdy vrátím.

Vraťme se k vám dvěma. Ještě jste mi neřekli, jak jste se seznámili?

Rusek: My jsme se seznámili v roce 1952, když do Pekingu přijel Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého (AUS). Soubor, kde působila Ling, dostal za úkol o něj pečovat.

Ling: Jaképak dostal za úkol. To je nesmysl, Jaroušku. Byli jsme hostitelé a uspořádali jsme v hotelu Peking recepci. Rozsadili nás mezi Čechy a Slováky a mezi nás posadili jako tlumočníky české a slovenské studenty, kteří už uměli čínsky. Tak jsme se my dva náhodou ocitli u jednomu stolu. Všichni pili víno, přiťukávali si. Já jsem alkohol nepila, on taky ne, jen my dva jsme si přiťukávali limonádou a z té limonády na nás přeskočila jiskra.

Rusek: To nebyla jiskra, to byl kulový blesk.

Ling: Zapomněl, že by měl tlumočit, nevěnoval se ani Čechům, ani Číňanům, věnoval se jenom mně.

Rusek: Večírek v hotelu Peking skončil, rozešli jsme se a …..nic. Ale za nějakou dobu se v Paláci mládeže konal nějaký jiný večírek a my jsme tam byli zase pozvaní.

Ling: Bylo to u příležitosti výročí Hnutí 5. května. Naše děvčata zpívala a já jsem je doprovázela na harmoniku, protože to bylo v parku a nebyl tam klavír. Byly jsme naparáděné, tenkrát jsme byly štíhlé, docela pěkné. Asi nám to dost slušelo.

Nemáš nějakou fotku?

Ling: Možná něco najdu….Takže jsme vystupovali, já jsem hrála na harmoniku a neviděla jsem ho. Ale moje kamarádka mi řekla, že tam je. Tam jsme se sešli podruhé a od té doby jsme se už nerozešli. A ještě jedna zajímavá věc…. Domluvili jsme se, že jsme se vlastně viděli už před tím, než jsme se poznali. Dnes je v Číně spousta cizinců a vláda si jich už tak nehledí, ale tenkrát jich bylo jen pár a vláda si je předcházela. Tak jednou uspořádala pro zahraniční studenty výlet do Hangzhou právě v době, kdy tam vystupoval i náš soubor. Když tenkrát zvedli oponu, s hrůzou jsme zjistili, že vpředu sedí samé „ da bizi - velké nosy“. Tak se tehdy říkalo cizincům. Dnes už se to neříká, dnes se říká „lao wai“. Až dodatečně jsme se dohodli, že mezi těmi „velkými nosy“ byl tenkrát v Hangzhou i ten Jarouškův.

Kdy jste se rozhodli, že se vezmete?

Rusek: Pak jsme spolu chodili

Ling: My jsme to měli těžké. Oba jsme to měli těžké. Nakonec jsme museli dokonce vstoupit do ilegality. Když Jaroušek napsal domů, že si našel čínskou dívku a chce se s ní oženit, maminka byla proti. Hrozně se rozzlobila. Ona mu vybrala nevěstu doma a když se dozvěděla, že se syn zamiloval do Číňanky, nemohla to přenést přes srdce. Maminka o Číně nic nevěděla, asi si myslela, že v Číně ještě žijeme na stromech. Tatínek ne, ten neprotestoval. Ale maminka ano: když ten vztah neukončíš, pojedu na ministerstvo a donutím je, aby tě z Číny odvolali.

Já jsem tenkrát pozorovala, že je Jaroušek zamlklý, dokonce má v očích slzy. On se nechtěl rozejít s rodinou a se mnou se rozejít taky nemohl. Trvalo hodně dlouho, než se maminka smířila s čínskou snachou.

Ani já jsem to neměla jednoduché. Zpočátku nevadilo, že chodím s cizincem. Až později. Souviselo to s politickou situací v Číně. Mao Zedong začal mít rozepře s SSSR, připravoval se na roztržku a potřeboval stmelit národ. To bylo v roce 1953, když začala kampaň „vymýtit tři zla“. My jsme tenkrát tři měsíce nesměli vůbec individuálně vyjít ven. Když jsme si potřebovali koupit nějaké nezbytné věci, museli jsme jít v kolektivu, minimálně pět, šest najednou. To bylo hrozné. Já jsem v té době strašně trpěla. Byla jsem mladá, bylo mi nějakých 18 let a byla jsem zamilovaná. I když se to později trochu uvolnilo, zakázali nám jakékoli styky s cizinci, všechno jsme museli hlásit, takže když jsem se chtěla s Jarouškem sejít, musela jsem vymyslet konspirační teorie. Hodně mi pomohla moje Ba mei (osmá mladší sestra). Ona v té době byla ještě školačka, pionýrka, tak proklouzla i tam, kam se dospělý dostal těžko. Stala se naší spojkou. Třeba když Jaroušek koupil lístky do kina, Ba mei mi je přinesla a aby to nikdo neviděl, strčila je pod prostěradlo. Já jsem se pak musela dovolit, že musím z nějakého důvodu navštívit rodinu aby mě pustili ven. Několikrát mi to prošlo, ale pak mě podrobili kritice, že prý jsem příliš vázána na rodinu. Jak to bývá, to nebezpečí a tajemno jen prohloubilo naši lásku. Myslím si, že současná volnost v lásce, to, že spolu mladí můžou chodit kde chtějí jak chtějí, líbat se kde chtějí jak chtějí, lásce moc neprospívá. Není už tak vzácná. Tenkrát čínská komunistická strana pořád mluvila o tom, jak odstraňuje feudální přežitky, ale v tomhle byla strašně konservativní, doslova feudální.

Jarda měl ještě jeden problém. Některé země, na příklad NDR, vůbec nedovolovaly, aby studenti v zahraničí navazovali trvalé vztahy s cizinkami. Česká vláda to přímo nezakazovala, ale někteří spolužáci upozorňovali Jardu, že jeho vztah se mnou ohrozí jeho kariéru, že nikdy nedostane pořádné zaměstnání, nebude moci vyjet do zahraničí atd. Takže jsme to neměli vůbec jednoduché. Na něho byl činěn nátlak, na mne byl činěn nátlak. Ale my už jsme nemohli přestat. Už bylo pozdě. Jenže moji nadřízení to nesměli vědět, jeho spolužáci, ti, co měli za úkol ho hlídat, to taky nesměli vědět.

Po nějaké době se politická situace zklidnila a mně se navíc podařilo změnit zaměstnání, nastoupila jsem do Ústředního uměleckého souboru písní a tanců a tam byla situace volnější. Dokonce jsem dostala ubytovnu o dvou místnostech, takže se Jaroušek přestěhoval ke mně. Mezi tím se Jarouškova maminka také smířila. Ne, že by byla nadšená, ale smířila se. Tatínek ji přesvědčil.

Rusek: Snad je na čase, abych do toho také vstoupil. Když jsme se s Ling rozhodli, že se vezmeme, musel jsem požádat prostřednictvím velvyslanectví naše úřady o souhlas. Navštívil jsem tehdejšího kulturního radu v Pekingu, což byl docent Palát. Bohudík. To je jednak velice noblesní a tolerantní člověk, navíc jsme krajané, a ještě navíc, já jsem neměl problémy se studiem, měl jsem velmi dobré výsledky. Palát viděl, že to není nějaká náhodná známost, že spolu chodíme už čtyři roky, tak mi dal doporučení a já jsem dostal souhlas, že se můžu oženit.

Ling: V té době už začala kampaň, která se jmenovala „ať rozkvétá sto květů, ať spolu soupeří sto škol“. Všichni byli vyzváni, aby veřejně formulovali své připomínky, ať řeknou upřímně, co se jim nelíbí, jaké mají výhrady k práci strany: mluvte, mluvte, pište, pište. Všude se diskutovalo, psaly se tak zvané noviny velkých znaků, kde se všichni mohli veřejně projevit. V našem souboru bylo hodně odvážných, kteří upřímně a zodpovědně mluvili a psali o tom, co by se mělo zlepšit. To trvalo několik měsíců a najednou konec. Všechno se otočilo. Začal „boj proti pravičákům“. Všichni, kdo kritizovali stranu, byli označeni za pravičáky a doplatili na svou upřímnost. Teprve tenkrát se ukázalo, že smyslem „politiky sta květů“ bylo „ vylákat hady z děr“.

Jak tě znám, určitě jsi také kritizovala

Ling: Nekritizovala. Nedovolili mi to! Já při své povaze bych určitě kritizovala. Ale nedovolili mi to. Proč? Protože věděli, že v mém bytě žije cizinec. Škole to nevadilo, Jarda psal diplomovou práci a já jsem měla vlastní byt o dvou místnostech. Tak to nikomu nevadilo. Ale stranický výbor rozhodl, že se diskusí nesmím účastnit, protože už věděli, že hodlám odjet do zahraničí. Řekli mi: ne, hodláš opustit vlast, a proto nemáš právo se tohoto čestného hnutí zúčastnit. Netušili, že mě tím zachránili a sebe poslali do neštěstí. Protože kdyby mě tam pustili, určitě bych se neudržela a byl by malér. Vždyť mě znáš. Proto často říkám svému muži: Jardo, víš, že mi tě seslaly dobré sudičky? Protože všichni ti odvážní, kteří se tak upřímně účastnili „sta květů“, skončili někde v dolech, pracovních táborech nebo kde všude na „převýchově prací“. Proto si myslím, že to, že jsem se zamilovala do cizince, že jsem s ním odjela do zahraničí, to všechno je můj osud. Tak to prostě muselo být.

Ještě jste mi neřekli, kde jste měli svatbu.

Ling: Se svatbou to bylo tak: měli jsme dvě svatby. Jednu v Číně a jednu v Čechách. V Číně jsme nejdřív museli jít do kanceláře pro zahraniční záležitosti, to je vládní instituce. Šli jsme tam spolu…..

Rusek: Tam jsem řekl: od naší vlády máme povolení a je na vás, jestli nám to také povolíte, nebo ne. Byla tam nějaká paní, řekla: počkejte moment a odešla. Dlouho se nevracela. Dodatečně jsem se dozvěděl, že telefonovala na naši školu a ptala se, co jsem zač. Tam ji ubezpečili, že všechno je v pořádku, že jsem dobrý student a navíc reprezentuji školu ve volejbalu, ve vrhu koulí a v běhu 4 x 400 m.

Potom se snad ptala ještě na MZV, nebo kde, čekali jsme tam strašně dlouho. Konečně přišla a podala nám zapečetěnou obálku: běžte s tím na místní úřad.

Ling: Neřekla nám: můžete registrovat sňatek, jen řekla, běžte a odneste tam tu obálku.

Rusek: Když jsme přišli na místní úřad a předali obálku, tak se nás tamější úřednice zeptala: vy se chcete vzít? Řekli jsme: ano.

Ling: Vzala obálku, nic neřekla a odešla. Zase jsme čekali kdoví jak dlouho. Pak konečně přišla a přinesla dvě nádherně vybarvené čtvrtky papíru, na kterých byly zlaté znaky: oddací list. Podala každému jeden a řekla: blahopřeji vám k uzavření manželství. Byli jsme úplně šokovaní. Nebyl žádný obřad, jenom nám podala ruku. Později, když už jsem byla v Čechách, jsem strašně toužila mít pořádnou svatbu. Chodila jsem ke Staroměstské radnici a dívala jsem se na svatebčany, jak se tam fotografují a moc jsem jim záviděla. Hrozně se mi to líbilo. Taky jsem se chodila dívat na svatby do kostelů. Snažila jsem se porozumět, co oddávající říkají, jak snoubence nabádají, aby si uvědomili, že tím přijímají povinnost na celý život a tak dál a tak dál. Moc se mi to líbilo, moc jsem je obdivovala a uvědomovala jsem si o co jsem přišla tím, že jsem měla svatbu v Číně. Dřív v Číně byly svatby také okázalé. Ale po osvobození se všechny „feudální“ zvyky likvidovaly. O hodně jsme tím přišli. Málokdo si při tom uvědomoval, že režim likviduje jen takové ty vnější přežitky, které se dají snadno zakázat, zatímco ty vnitřní, které přežívají v každém z nás a které se těžko postihují, nechává přežívat, nebo je dokonce i ve vlastním zájmu přiživuje. Já jsem si až později uvědomila, že jsme po osvobození přišli o všechny tradice, že se degradovalo všechno, co dělá život vznešeným. Třeba náš sňatek. Potřásla nám rukama a řekla gratuluju. A hotovo….. Taková důležitá věc v životě, a takhle ji odbýt.

Rusek: Ta úřednice na nás viděla, že jsme šokovaní, ale vysvětlila si to špatně: vždyť jste mi přece říkali, že se chcete vzít…

Ling: Samozřejmě, že jsme chtěli, ale usilovali jsme o to tak dlouho, překonali jsme tolik překážek a pak to najednou bylo hotové takhle jednoduše…tady to máš a jdi, vláda ti dala souhlas, tak buď ráda a běž…Ale abych byla upřímná, měli jsme ještě jednu svatbu, a to na velvyslanectví. Velvyslanec k nám měl projev jménem státu…Kdo nám to překládal?

Rusek: Jirka Chlapík. To byl takový vtipálek. Místo aby překládal, co oddávající říká, tak dělal vtipy.

Tohle všechno se stalo už po skončení studia?

Rusek: Ne, to bylo v době, kdy jsem psal diplomku. Bydlel jsem v ubytovně u Ling a psal jsem diplomku mojí primitivní čínštinou a Ling mi to převedla do její krásné čínštiny. Já jsem to potom krasopisně opsal.

Takže po obhajobě diplomky jste odjeli do Československa….Nebo se stalo ještě něco důležitého?

Ling: Ano, stalo se. Ale o tom až za chvíli.

Teď jsem pozvaná na výbornou polévku z bílé ředkve (v zimě se má jíst hodně bílé ředkve, obsahuje látky potřebné pro povzbuzení energie v zimních měsících), a na ještě skvělejší jiaozi (taštičky).

Tak co se stalo potom?

Rusek: Koupil jsem si kolo. Kolo a slovník. Kolo abych mohl s Ling jezdit na výlety k mostu Marka Pola, ke Chrámu azurových obláčků…

Ling: Tam jsme přece šli pěšky, Jaroušku. Pamatuješ?

Rusek: Na Most Marka Pola jsme jeli na kole, to neříkej.

No dobře. A co jiného zajímavého se ještě stalo v Pekingu?

Rusek: V únoru 1957 se nám tam narodila dcera Jana. To je dítě velké lásky….

Krátce na to, v červnu, jsem dokončil studium a začali jsme se připravovat na odjezd do Československa. Mně platilo cestu vlakem ministerstvo školství a pro Ling koupili jízdenku moji rodiče.

Maminka už byla smířená s čínskou snachou? Janička byla její první vnouče?

Rusek: Ano, bratr byl ještě bezdětný. Ale právě když jsme měli odejet, poslal OMNIPOL do Číny na ukázku letadlo, Iljušin 14, které tehdy Československo začalo vyrábět v sovětské licenci. Byli tam naši piloti, pořádali vyhlídkové lety nad Pekingem pro Číňany i pro nás, tehdy Ling letěla prvně letadlem, a protože se vraceli domů prázdní, nabídli, že kdo by se chtěl zadarmo svézt, může letět s nimi. Tak jsme toho využili a vrátili se místo vlakem letadlem. To bylo v červenci 1957.

V Praze jsme se jenom ohřáli, na ministerstvu školství jsem si vyřídil formality, dostal jsem papír, že jsem vystudoval obor zahraniční obchod a že mi přidělují titul inženýr a řekli mi, že můžu pracovat v kterémkoli podniku zahraničního obchodu. Já jsem si vybral KOOSPOL, kde jsem také potom 1. září nastoupil. Když jsme v Praze vyřídili všechny formality, odjeli jsme do Krnova. Maminka byla celá šťastná, měla vnučku jen pro sebe, nepřátelství bylo zapomenuto. Problém byl ale v tom, že Ling neměla občanství. Přijela na čínský pas a na turistické vízum a protože procedura udělení občanství se táhla dlouho, přišel za tři týdny do domu policajt a že prý co tam ta Číňanka dělá a že musí okamžitě opustit republiku. Ale nakonec se to vyřešilo.

Měli jste v Praze kde bydlet?

Rusek: Neměli. Ling zůstala s malou v Krnově a já jsem přespával různě u známých a bývalých spolužáků. Potom mi ministerstvo zahraničního obchodu nabídlo internát pro manželské páry v Senohrabech. Sice to bylo na katastru Senohrab, ale na samotě v lese, k nádraží to bylo přes půl hodiny. Stejně daleko bylo k lékaři a na nákup. Já jsem si v té době dělal kurz angličtiny a musel jsem být v práci ještě před začátkem pracovní doby, takže jsem byl z domova od tmy do tmy a chudák Ling byla s dítětem na té samotě sama. Bylo to pro ní těžké, zvláště v zimě. Naštěstí příští rok mě bylo nabídnuto, že můžu jet do Pekingu jako delegát. Na obchodním oddělení nebyl v té době nikdo, kdo by mluvil čínsky a tak navrhli mne a Karola Branického, mne za Koospol, Karola za Kovo. Sbalil jsem Ling a Janu a jeli jsme znova do Číny. V létě 1958 jsem nastoupil na obchodní oddělení v Pekingu coby delegát za Koospol.

Jak dlouho jste byli v Pekingu?

Rusek: Tři roky. Vrátili jsme se v červenci 1961. Mezi tím se nám tam narodila druhá dcera Andulka.

Předpokládám, že už jste měli v Praze byt.

Rusek: Bohudík jsem měl slušný plat a tak jsem stačil za ty tři roky ušetřit na družstevní byt. Bydleli jsme na Petřinách. Tam jsme zažili rok 1968, z našich oken bylo vidět na letiště, viděli jsme, jak v noci přistávají ta obrovská letadla…..

Pokud vím, tak jste vstup vojsk moc nadšeně nepřivítal?

Rusek: No právě. Měl jsem svůj názor a ten jsem nehodlal měnit, takže mě prověrková komise vyloučila ze strany. Po vyloučení mě, samozřejmě, vyhodili z podniku. S pomocí jednoho kamaráda jsem našel zaměstnání ve skladu cukrovinek a trvanlivého pečiva, který patřil Potravinám - Praha.

Jak dlouho jste tam vydržel?

Rusek: Jenom dva roky. Po dvou letech jsme se s Ling rozhodli, že požádáme o vystěhovalecký pas. Měl jsme totiž v Německu, v Kolíně nad Rýnem, spolužáka, a ten mi navrhl, abych nastoupil do jeho firmy a odejel do Pekingu, kde bych pracoval nejen pro Čínu, ale i pro Koreu, Japonsko, Vietnam, Singapur a tak….Požádal jsem tedy o vystěhovalecké pasy, argumentoval jsem tím, že tady o mě nikdo nemá zájem a nemohu pracovat ve svém oboru. Ling zase tvrdila, že má v Pekingu staré rodiče neschopné práce, které musí podporovat a z Československa mohla přes banku poukazovat do Číny nanejvýš 30 RMB měsíčně, což bylo málo. Vystěhovalecké pasy jsme nakonec dostali, už jsme je měli v ruce, ale nedostali jsme německé vstupní vízum. Proč, to nevím, do dneška to nevím.

To je zvláštní, přece tolik našich emigrantů se v Německu uchytilo.

Rusek: Možná právě proto. Nechtěl jsem odejít jako emigrant, chtěl jsem se vystěhovat legálně a možná právě proto jsme byli podezřelí….

Tak jsem se vrátil do Potravin - Praha. Do skladu cukrovinek mě už zpátky nevzali, ale přijali mě do skladu minerálních vod, nejdřív na Žižkov a potom do Strašnic. Tam jsem vydržel do roku 1976.

Ling byla celou tu dobu v Orientálním ústavě?

Rusek: Kdepak! Ling nejdřív pracovala v Tesle v Karlíně u montážního pásu, ona je velmi šikovná na práci a jako klavíristka má hbité prsty, takže se tam zapracovala velmi dobře. Montovala telefonní ústředny. Zároveň chodila na kurzy češtiny. V Orientálním ústavě pracovala jen externě. To, že nikdy nebyla interním zaměstnancem Orientálního ústavu, mělo svou výhodu, nemusela respektovat všechny ty nesmyslné příkazy a zákazy, kterými ředitelství ztrpčovalo život svým zaměstnancům, na příklad nemusela se bát chodit na čínskou ambasádu a podobně. Já jsem se taky neměl čeho bát, protože ze skladu už jsem mohl spadnout leda k lopatě.

Měla jsem pocit, že jste se živili technickými překlady.

Rusek: Ano, to bylo právě v tom roce 1976, kdy jsem zjistil, že je o technické překlady zájem. Tak jsem řekl: dost, překlady se uživíme. Zkusili jsme to a docela nám to šlo. Ling mohla překládat i tlumočit. Já jsem mohl jen překládat, tlumočit jsem nesměl. Byl jsem sice registrovaný u MONU, to byla tenkrát jediná překladatelská agentura, ale jako černá ovce jsem měl zákaz tlumočit, nesměl jsem přijít do styku s cizinci. Překládat jsem mohl, ale nesměl jsem vědět pro koho to dělám. Občas to bylo obtížné, protože některé překlady byly složité a potřebovali jsme konzultaci, ale vždycky se to dalo nějak překonat.

Až jednou zazvonil telefon… Volali z bratislavské televize, že prý přijede delegace z Číny a že nemohou nikoho sehnat. Řekl jsem jim: já bych rád přijel, ale já nesmím tlumočit.

- Jak to, že ne?

Vysvětlil jsem jim situaci a oni řekli: to se vybaví.

A skutečně, druhý den volali z MONu, že mám přijít podepsat smlouvu, protože mě prověřili a mohu tlumočit. Takovou moc měli ti Slováci. To bylo za Husáka a Bilaka. Později jsem se dozvěděl, že to celé zprostředkovali nějací žáci Ling.

Ling učila?

Rusek: Ano, to jsem neřekl, že také učila na jazykové škole.

Od té doby jsem mohl tlumočit. A tlumočil jsem nejen obyčejným delegacím, ale i Štrougalovi, Fojtíkovi, Adamcovi…..Najednou jsem byl dobrej. Docházelo při tom k všelijakým kuriosním situacím. Na příklad měl přijet čínský ministr, jeli jsme na letiště přivítat vzácného hosta, za nás byl za delegaci zodpovědný místopředseda vlády Matěj Lúčan. To byla hrozná nula. Vedoucí delegace vystoupil z letadla a já koukám… on to můj spolužák z univerzity Qinghua. Samozřejmě, že jsme se radostně přivítali a on se ke mně choval daleko srdečněji, než ke všem těm papalášům okolo. Když potom odlétal, tak podal ruku Lúčanovi a ostatním a nakonec přišel ke mně a dlouho mě objímal. Lúčan ke mně přisupěl: co to mělo být? Co to mělo znamenat?

- „To máte tak, pane místopředsedo vlády,“ řekl jsem: „Tady u nás lidé jako já pracují ve skladu, zatímco moji spolužáci v Číně dělají ministry.“ Neřekl nic, otočil se a odešel.

Po listopadu 1989 mě navštívil ředitel Koospolu, znali jsme se ještě z doby před 1968, on byl vyloučený stejně jako já a po listopadu se stal ředitelem. Řekl mi, že mají v Pekingu delegáta, který se musí vrátit domů, protože děti musejí nastoupit do školy, a nemají připraveného žádného člověka, který by ho nahradil. Mohl jsem odejet bez jakékoli přípravy a tak jsem okamžitě odejel, nejdřív sám, Ling pak přijela za mnou. Do Pekingu jsem sice odejel jako delegát Koospolu, ale s úkolem založit tam samostatnou kancelář. To se mi podařilo, měl jsem samostatnou kancelář v hotelu City poblíž stadionu. Ling tam přijela za mnou, byla v kanceláři zaměstnaná jako místní síla, a bylo nám tam dobře. Žili a pracovali jsme v Pekingu až do roku 1993 a kdybych býval neonemocněl, možná bychom tam byli dodnes.

-ib-