Aksai Čin

Jak je i z předcházejících řádek patrné, vzájemné vztahy mezi jednotlivými etniky se ve východní a střední Asii před příchodem Evropanů vyvíjely podle jiných kritérií a parametrů, než na jaké jsme zvyklí z Evropy. Hranice mezi nimi byly flexibilní. Proto nemá smysl snažit se odpovědět na otázku, kde před příchodem Evropanů byla hranice mezi Čínou a Indií.

Potřeba vymezit fixní státní hranici vyvstala až ve 40.letech 19. století, kdy Britové připojili ke své kolonii Indii Džammú a Kašmír. Tím se přiblížili k hranicím Tibetu, který považovali za součást mandžuské dynastie Čching. Oslovili mandžuské úředníky s požadavkem stanovit hranici mezi Kašmírem a Tibetem, ale mandžuský dvůr, frustrovaný nedávnou porážkou v 1. opiové válce neměl potřebu zabývat se hranicí v místech, kde nikdy nebyla a na britský návrh nereagoval. Britové se spokojili tím, že potvrdili jako fixní hraniční bod tradiční mezník na severním cípu jezera Panggong a oblast na sever od tohoto bodu označili za "terra incognita".

Na začátku 60. let 19. století projížděl z města Léh v Ladaku do Chotanu britský cestovatel, obchodník a kartograf W.H. Johnson. Po návratu sestavil mapu, na které vyznačil svou představu o optimální hranici mezi Kašmírem a Tibetem. Mapu s takto vyznačenou hraniční linií předal maharadžovi Gulab Singhovi, který pak nechal postavit v průsmyku Sanju v pohoří Kunlun opěrný bod Shahidulla (Xaidulla) a dva roky zde udržoval posádku, jejímž úkolem bylo chránit cestu do Lhasy.

Přesto, že nikdo nikdy Johnsonovu linii jako hranici mezi Brity kontrolovaným Kašmírem a Tibetem nepotvrdil a nikdo o ní neinformoval ani vládu ve Lhase ani mandžuský dvůr v Pekingu, zakreslil W.H.Johnson tuto linii do svého atlasu vydaného v roce 1865 jako hranici mezi britskou Indií a mandžuskou dynastii Čching. Bez dalšího ověřování převzala tento údaj většina kartografů.

Není bez zajímavosti připomenout, že Johnson vydal svůj atlas v době, kdy mandžuská armáda utrpěla od Britů další zdrcující porážku v tzv. 2. opiové válce, kdy britsko-francouzská intervenční armáda okupovala Peking a kdy Rusové donutili mandžuský dvůr souhlasit s posunutím čínsko-ruské hranice na řeky Amur a Ussuri. Je pochopitelné, že v situaci, kdy se musel vyrovnávat s takto katastrofálními ztrátami, nepovažoval mandžuský dvůr za nutné zabývat se osudem neobyvatelné pouště kdesi na západní periferii. Ani Britové se o kontrolu nad Aksai Čin aktivně nezajímali. Když se v 80. letech 19. století objevil v oblasti známý dobrodruh a přírodovědec Francis Younghusband, který se v roce 1904 "proslavil" tím, že si prostřílel cestu do Lhasy, našel pevnůstku, kterou nechal postavit Gulab Singh, opuštěnou.

Koncem 19. století vrcholila diplomatická válka mezi carským Ruskem a Velkou Británii o sféry vlivu ve střední Asii.

Británie se obávala šíření ruského vlivu do Tibetu a protože tzv, Johnsonova linie byla nejen nepřehledná ale především těžko hájitelná, dohodli se britský konzul v Kašgaru G. Macartney s mandžuským vyslancem v Petrohradě na posunutí hranice mezi britskou Indií a mandžuskou dynastií Čching na pohoří Karakoram, které je snadno kontrolovatelnou výraznou přirozenou hranicí tvořící rozvodí řek Indus a Tarim. Oblast mezi pohořími Karakoram a Kunlun včetně Aksai Čin tak připadla neutrálním Mandžuům a měla sloužit jako nárazníková zóna bránící pronikání ruského vlivu na jih a do Tibetu. Nová hraniční linie dostala název Macarthney-MacDonaldova linie. Nótu s takto vymezenou hranicí poslali Britové do Pekingu v létě 1899. Mandžuský dvůr neodpověděl. Podle čínské interpretace to znamenalo, že souhlasil.

Na britských mapách vydaných před rokem 1914 je jako hranice zakreslena linie Macarthney-MacDonaldova, ale po roce 1914, po konferenci v Simla, se na britských mapách opět objevila upravená Johnsonova linie.

Konference v Simla byla svolána původně proto, aby umožnila rozdělit území Tibetu na Vnitřní, které zůstane pod čínskou suverenitou a Vnější s vysokou dávkou samostatnosti. Vláda Čínské republiky (vznikla v roce 1912 po kolapsu mandžuské dynastie Čching) s návrhy Britů nesouhlasila. Názory zúčastněných stran – Číňanů, Britů a Tibeťanů - se nepodařilo sjednotit pro nedostatek času, neboť po vypuknutí války v Evropě musela být konference předčasně ukončena. Londýnská vláda prohlásila závěry konference v Simla za nejednoznačné a zakázala je publikovat. Přesto mapu, na které je jako státní hranice vyznačena Johnsonova linie převzaly všechny kartografické společnosti včetně čínských. Čínská kartografická společnost v době vlády severních militaristů (1912-1928) měla těžko možnost dělat vlastní průzkum pohraničních oblastí. Mechanicky okopírovala britské mapy netuše, že za sto let budou tyto mapy sloužit jako předmět doličný, jako důkaz, že ve dvacátých letech 20. století čínské autority nepovažovaly Aksai Čin za čínské území.

V této souvislosti je třeba doplnit, že Johnsonova linie existovala pouze na papíře, v terénu nebyla nikdy vytyčena.

Indii zbavené v roce 1947 koloniální nadvlády připadly všechny územní zisky vybojované Brity. Státní hranice s Čínou je na mapě vydávané v Indii po roce 1947 vedena od průsmyku Karakoram směrem na severovýchod na pohoří Kunlun. Odtud se stáčí na jihozápad k jezeru Pangong. To znamená, že se více méně shoduje s Johnsonovou linií. Čína, která v roce 1947 prožívala poslední etapu občanské války mezi KS Číny a Kuomintangem, na vydání této mapy nereagovala.

Otázka čínsko-indické hranice se stala aktuální až v roce 1951, kdy se vláda ČLR rozhodla postavit po trase tradiční karavanní cesty z Kašgaru přes Aksai Čin a Ngari do Lhasy moderní silnici. Silnice vede na sever od Macarthney-MacDonaldovy linie, ale na jihozápad od linie Johnsonovy. Protože ČLR považuje za směrodatnou Macarthney-MacDonaldovu linii, prochází silnice podle čínské interpretace po čínském území. Indie, která považuje za směrodatnou linii Johnsonovu, je naopak přesvědčena, že Číňané postavili úsek v délce 179 km na indickém území. Indie proti stavbě silnice původně neprotestovala. Z jihu je Aksai Čin prakticky nepřístupná, takže se indická vláda o existenci silnice dozvěděla až v roce 1957. V roce 1958 se silnice poprvé objevila na čínských mapách.

Krátce po svém vzniku v roce 1949 vyvinula vláda ČLR iniciativu s cílem odstranit nesrovnalosti na hranicích a podepsat nové hraniční smlouvy se všemi sousedy. Oslovila i Indii. Ministr zahraničí Čou En-laj a ministerský předseda D. Néhrú se několikrát setkali aby projednali otázku státní hranice ale ani jednou nedospěli ke stejnému názoru. Mezinárodní politická situace způsobila, že o strategicky významnou "střechu světa" začaly jevit zájem světové velmoci a Indie zaštítěná jejich podporou zaujala nekompromisní stanovisko: „Indie přijala strategii nenápadného postupu vpřed“, napsal o tomto problému H. Kissinger ve své knize O Číně: „Dělala dojem, že nenapadá sporné území, ale posunovala své kontrolní body stále dál na sever....Mao jednal podle čínského historického kurzu: analyzovat situaci, dobře se připravit a potom učinit překvapivé rozhodnutí."

„Néhrú chce současnou situaci protahovat a využívat pro potřeby vnitřní politiky", napsal v roce 1962 československý diplomat působící v Dillí ve zprávě pro Prahu: "Je podezření, že může kdykoli vyvolat provokaci v Ladaku. Čou soustavně předkládá nové návrhy a činí ústupky. Néhrú odmítá čínské návrhy, je neústupný... někteří jeho ministři hrubí. Néhrú v parlamentu označil Čínu za agresora, snižuje význam jednání Číny s Barmou a Nepálem. Mluví o rozpínavosti Číny, o jediném správném postoji neustupovat, snaží se živit napětí pro potřeby vlastní politiky co nejdéle.“

S postupem času se na společné hranici množily drobné incidenty a slovní přestřelka mezi indickým a čínským tiskem i mezi oficiálními představiteli obou zemí přiostřovala.

Nečekané rozuzlení, o kterém psal H.Kissinger, přišlo v říjnu 1962. ČLR se odhodlala k útoku v zájmu sebeobrany. Na východním úseku mezi Barmou a Bhútánem překročila čínská armáda linii faktické kontroly a aniž narazila na odpor, dopochodovala až do podhůří na tradiční hranici, která byla funkční před příchodem Britů. Ještě před koncem roku se ale čínské jednotky na východě vrátily zpět na výchozí pozici.

V oblasti Aksai Čin zaujala čínská armáda pozice na linii zhruba shodné s linií Macarthney-MacDonaldovou a na rozdíl od východního úseku se z této pozice nestáhla.

Za situace, kdy neexistuje řádná smlouva slouží Macarthney-MacDonaldova linie jako tzv. linie faktické kontroly. Uznávat ji jako dočasnou hranici se obě země zavázaly v roce 1993 a opakovaně v roce 1996, i když indická strana považuje za jedinou akceptovatelnou státní hranici tzv. Johnsonovu linii, která vede o něco východněji.

Aksai Čin zůstává pod čínskou kontrolou. Čína zde upevňuje své pozice, mimo jiné od roku 2010 provádí v oblasti geologický průzkum a zahajuje přípravy k těžbě nerostů. Především ale modernizuje strategicky důležitou silnici G219.

Také Indie se snaží oblast zpřístupnit. Buduje dvě silnice směrem k nejsevernějšímu bodu svého území zvanému Daulat Beg Oldie, který se nachází nedaleko strategicky významného průsmyku Karakoram ve výšce téměř 5 000 m/m, 9 km na západ od linie faktické kontroly. Kromě silnic buduje dvě letiště. Letiště v Daulat Beg Oldie, které fungovalo již v roce 1962 sezónně pro menší letadla, nyní rozšiřuje. Druhé letiště staví o něco jižněji ve Funkhe .

V geograficky složitém terénu, kde zdaleka ne všechny body hraniční linie jsou přehledně označeny, se při současné aktivitě na obou stranách nelze vyhnout situaci, kdy pohraničníci jedné či druhé strany nevědomky linii faktické kontroly překročí. Kromě drobných potyček k většímu incidentu v poslední době nedošlo, obě strany respektují rozhodnutí nejvyšších představitelů obou států, prezidenta Si Ťing-pchinga a ministerského předsedy Narendra Modiho, kteří se na dvou summitech konaných v roce 2018 ve Wu-chanu a 2019 v Mamallapuramu ujistili o dobré vůli řešit incidenty mírovou cestou.

* * *

Na počátku 60. let minulého století oslovila vláda ČLR všechny sousedy se žádostí o revizi hranic a o podpis nových hraničních smluv. Důvody uváděla dva:

• Staré hraniční smlouvy byly mandžuskému dvoru vnuceny pod nátlakem, jsou to smlouvy nerovnoprávné a proto musí být nahrazeny smlouvami podepsanými na rovnoprávném základě.

• Hranice procházejí komplikovaným terénem a jsou vyznačeny nepřesně. Aby nedocházelo ke konfliktům, je třeba s využitím moderních technických prostředků vytyčit hraniční linie přesně.

Na čínskou výzvu reagovaly pozitivně všechny státy, se kterými má ČLR suchozemskou hranici s výjimkou Indie a SSSR. V letech 1961-63 se ČLR podařilo upřesnit hranice a podepsat nové hraniční smlouvy s KLDR, MoLR, Afghánistánem, Pákistánem, Nepálem a Barmou. (Podpis nové hraniční smlouvy s Vietnamem byl z důvodu právě eskalující války s USA odložen. )

Jednání s SSSR bylo zatíženo ideologickými předsudky, které se podařilo překonat až po rozpadu SSSR. Revize hranic a podpis nových hraničních smluv se všemi postsovětskými republikami hraničícími s ČLR se uskutečnily během 90. let minulého století. (V té době byla rovněž podepsána nová hraniční smlouva o suchozemské hranici s Vietnamem). Od 90. let minulého století má tedy ČLR nově fixovanou a smluvně potvrzenou celou extrémně dlouhou suchozemskou hranici s výjimkou tří úseků, kterými hraničí s Indií.

Obrázky pocházejí ze serveru mapy.cz

=================

aktuální zpráva iDnes 16.6. 2020 o pohraničním incidentu v oblasti!!!

-ib-