K 70. výročí navázání diplomatických styků s ČLR

(verze pro wwwstránky Ččspol)

U příležitosti nadcházejícího kulatého výročí navázání diplomatických styků s ČLR budou média jako každý rok zdůrazňovat zásluhu Československa, které jako jedno z prvních uznalo vládu v Pekingu bezprostředně po oficiálním vyhlášení ČLR.

Opomenuté zůstanou zřejmě opět některé nestandardní okolnosti, které navázání diplomatických styků provázely. Na příklad skutečnost, že naše vláda navázala kontakty s vládou oblastí kontrolovaných Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou již minimálně v dubnu 1948, kdy čínským komunistům umožnila rok a půl před vznikem ČLR otevřít v Praze jedinou stálou reprezentaci, kterou před vznikem ČLR provozovali v zahraničí. Oficiálně fungovala pod hlavičkou tiskové agentury Nová Čína (Sin-chua). Její zaměstnanci byli vybaveni pasy Čínské republiky, vystavenými kuomintangským velvyslanectvím v Moskvě, víza udělilo konzulární oddělení československého velvyslanectví při KMT vládě v Nankingu. Jako důvod pobytu bylo uvedeno studium nebo obchod.

Vedoucím kanceláře byl dlouholetý pracovník agentury Nová Čína Wu Wen-tchao吳文濤. V roce 1948 odjel do Prahy s úkolem „vést instituci, která bude sledovat vysílání jenanského rozhlasu v angličtině a na základě takto získaných informací sestavovat a vydávat bulletin, který bude distribuován do Indie a některých států Evropy, Ameriky a Afriky.“ Druhým úkolem kanceláře bylo sledovat, jak o Číně informují nejdůležitější světová média a podávat o tom zprávy do ústředí. Poslední, na první pohled nenápadný bod pracovní náplně této kanceláře byl zřejmě bodem nejdůležitějším: pražská kancelář tiskové agentury Nová Čína disponovala „plnou mocí jednat jménem komunistické vlády v Jen-anu.“ Kromě Wu Wen-tchaa měla pobočka ještě dalších asi osm zaměstnanců (počet se měnil). Jmenovat bychom měli alespoň pana Chu Kuo-čchenga胡國城, který v Praze našel svou životní partnerku. Kromě mnoha jiných osobností působil v pražské kanceláři agentury Nová Čína i pozdější ministr zahraničí ČLR Wu Süe-čchien吳學謙.

Pražská pobočka tiskové agentury Nová Čína sídlila na prestižní adrese v Bubenči ve vile, kterou dnes využívá velvyslanectví Mongolské republiky. Její zaměstnanci měli možnost volně se pohybovat po Evropě a, jak dokazují záznamy Policejního prezidia zachované v Národním archívu, hojně toho využívali. Cestovali především do Německa, Rakouska a Polska. Některým vystavila oprávnění k řízení motorového vozidla pařížská prefektura.

Naše vláda tím, že komunistické vládě v Jen-anu umožnila otevřít a provozovat tuto kancelář, významně přispěla k prezentaci jenanské vlády v zahraničí i k lepšímu pochopení událostí, které vedly k definitivní porážce Kuomintangu.

Přesto, že Československo tímto způsobem dávalo najevo své sympatie k čínským komunistům, udržovalo až do konce září 1949 korektní vztahy s Kuomintangem. V hlavním městě kuomintangské Číny Nankingu stále působilo československé velvyslanectví a v Praze až do konce září 1949 úřadoval velvyslanec kuomintangské vlády. Možná z toho důvodu ani v tisku té doby ani v pozdějších publikacích žádnou zmínku o pražské kanceláři tiskové agentury Sin-chua nenajdeme. Nenacházíme ji kromě zmíněných policejních záznamů ani v archivních materiálech, dokonce ani v archiváliích ministerstva informací a osvěty, do jehož působnosti zřejmě agentura spadala. Proto i v tomto příspěvku zůstalo několik nezodpovězených otázek.

Další zajímavostí související s navázáním diplomatických styků s ČLR je skutečnost, že Československo udržovalo diplomatické styky s kuomintangským režimem i poté, co se od něj většina misí v Nankingu distancovala. Jako jedna z mála zemí poslalo tituláře svého velvyslanectví, kterým byl JUDr. Mojmír Konečný, s torzem KMT vlády do Kantonu.

Publikace, kterou v roce 2009 u příležitosti 60. výročí navázání diplomatických styků mezi ČLR a ČR vydalo pekingské nakladatelství Světové vědomosti 世界知识出版社sice uvádí, že v roce 1949 vedl československý úřad v Číně velvyslanec Dr. Josef Lelek (莱莱克), ale tento údaj je pravdivý jen zčásti. Josef Lelek skutečně úřad československého velvyslance akreditovaného u kuomintangské vlády v Nankingu od podzimu roku 1947 zastával, ale jen do prosince 1948, kdy emigroval. V kritickém roce 1949 úřad vedl chargé d´affaires JUDr. Mojmír Konečný (čínské jméno 高乃义), který působil na československém velvyslanectví v Nankingu v letech 1947 až 1949. Po návratu do Československa v roce 1950 musel ministerstvo zahraničí "dobrovolně" opustit. Dožil se v Praze vysokého věku v obdivuhodné fyzické i duševní svěžesti. Přesto, že se ve svém profesním životě více Číně nevěnoval, na tři roky strávené v Číně se do detailů pamatoval, jak jsem se přesvědčila v roce 2013, kdy jsem měla možnost s panem Konečným hovořit.

Jeho vyprávění, stejně jako zprávy, které posílal z Nankingu a z Kantonu do Prahy, jsou jedinečným autentickým svědectvím o konci Čankajškova režimu i o nerozhodnosti tehdejší československé diplomacie: “Nejširší vrstvy obyvatelstva nepovažovaly rudou armádu za nebezpečí... Naopak, přály si změnu. Na evakuaci pomýšleli pouze ti, kteří se zkompromitovali a proto se obávali odvety. Z velkých měst, která přesla do rukou komunistů se hlásilo, že život tam běží normálně a obyvatelstvo je spokojeno... Když se Maova armáda přiblížila k Nankingu, vzdal se Čankajšek všech svých funkcí, údajně aby nestěžoval mírová jednání, odejel do provincie Č´-ťiang poklonit se hrobu svých předků a přeplavil se na Tchaj-wan. Spolu s ním se na Tchaj-wan přeplavily elitní jednotky KMT armády, část pracovníků státní administrativy, někteří poslanci parlamentu i mnozí význační činitelé hospodářského a kulturního života. .. . Na tomto ostrově měly USA základny, kterých používaly k blokádě čínského pobřeží…USA, využívajíce nespokojenosti obyvatelstva s čínskou správou ostrova, jakož i událostí na čínské pevnině, plánovaly jak dostat ostrov do správy vlastní. Usilovaly o vytvoření vhodné vlády pod jejímž pláštíkem by mohly hovět své vášni zakládat vojenské základny...V Nankingu zůstalo torzo KMT vlády v čele s viceprezidentem Li Cung-ženem. a ministerským předsedou Sun Foem. To se, když Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) stanula na levém břehu Dlouhé řeky, přesunulo do Kantonu...Když se začalo bojovat o nankingské letiště, poslal jsem do Prahy depeši s dotazem, co mám dělat. Z Prahy jsem dostal odpověď: zařiď se podle Sovětů. Tak jsem šel za velvyslancem Roščinem a ten mi řekl: My jsme spojenci Kuomintangu a dodržujeme své závazky, takže já pojedu do Kantonu. Udělal jsem totéž. Do Kantonu jsem odletěl 31.1.1949 .To už jsem byl chargé d´afaires, neboli hlava mise, protože velvyslanec doktor Lelek už v Nankingu nebyl. Všichni ostatní čekali, protože doufali, že se bude s Maem vyjednávat. Neboli všichni velvyslanci, hlavy misí, zůstali v Nankingu a do Kantonu odejel jenom number two. Proto jsme v Kantonu byli jako hlavy misí jen my dva, pan Roščin a pan Konečný. Po nějakém čase byl Roščin odvolán do Moskvy a za nějakou dobu se objevil u Maa, ale to je jiná kapitola. Po odjezdu Roščina jsem byl nejvýše postaveným diplomatem v Kantonu já, takže jsem ve svých třiceti letech jako doyén diplomatického sboru sedával při recepcích vedle pana ministra zahraničí."

Na otázku jak vypadalo torzo KMT vlády, které přesídlilo do Kantonu, pan Konečný odpověděl: „V čele stál generál Li. Toho jsem znal, dokonce jsem byl při volbách, když se rozhodovalo, jestli Čankajška nahradí Sun Fo nebo Li Cung-žen. Když to vyhrál generál Li, všichni si oddechli, protože Sun Fo byl těžký korupčník. Sun Fo byl synem, „otce čínské revoluce“ Sunjatsena, ale to na věci nic nemění. Sun Fo byl hrozný korupčník a když zvolili generála Li, tak si všichni oddechli. Ta strana, Kuomintang, se cítila úplně obrozená, když zvolili toho generála. Bohužel, už bylo pozdě“.

Po emigraci velvyslance Lelka a po odjezdu chargé d´affaires Konečného vedl náš úřad v Nankingu mladší úředník Jan Hejl. Podle zpráv, které posílal do Prahy, se naše velvyslanectví i přes slabé personální obsazení těšilo po vstupu ČLOA do Nankingu mimořádné pozornosti se strany místních komunistických úřadů. V polovině září 1949 pozval sekretář zahraničního oddělení dočasné správy Nankingu Jana Hejla k rozhovorům se šéfem tohoto oddělení, pozdějším prominentním diplomatem, zástupcem ČLR v OSN Chuang Chuaou. (V dobových materiálech Hwan Hwa). „Pozvání samo o sobě je třeba považovat za mimořádnou pozornost“, hlásil Hejl do Prahy: „Jak je známo, vládní úřady na osvobozeném území Číny neudržují s cizími misemi žádné kontakty. Přednosty i členy těchto misí považují za soukromé osoby.“

Dva dny po slavnostním shromáždění na náměstí Brány nebeského klidu dokumentovala vláda ČLR svou budoucí zahraničně politickou orientaci tím, že na recepci pořádanou dočasnou správou Nankingu pozvala jako jediné zahraniční hosty pouze diplomaty z SSSR, Polska a Československa. O den později oznámila vláda ČSR vládě Kuomintangu, že s ní ruší diplomatické styky a 6. října rozhodla o navázání diplomatických styků s ČLR.

Mojmír Konečný se vrátil z Kantonu do Československa a dva zbývající čeští zaměstnanci úřadu, Jan Hejl a Antonín Dám, se přesunuli na sever, aby vyčkali příjezdu nového velvyslance. Do Pekingu přesídlili I dva čínští zaměstnanci, česky hovoříc šofér, který si říkal Josef Mandžurský a paní Jang Luo-jün, původně překladatelka z angličtiny, která zůstala Československu věrná po celý život. Naučila se výborně česky a věnovala se překladům krásné literatury.

Československé velvyslanectví v Pekingu zahájilo činnost 7, ledna 1950 jako jedno z pouhých tří v té době v Pekingu činných velvyslanectví. Kromě československého fungovalo v lednu 1950 v Pekingu pouze velvyslanectví sovětské a polské. Ale sovětský velvyslanec Roščin doprovázel Mao Ce-tunga na jednání do Moskvy a polský úřad vedl charé d´affaires. Takže nejvýše postaveným členem diplomatického sboru v Pekingu byl v lednu 1950 československý velvyslanec PhDr. František Karel Weiskopf.

O navázání diplomatických styků s ČLR aktuálně jednala pouze Mongolská lidová republika a KLDR, z ostatních zemí Indie a Velká Británie. Překvapivě žádná ze zemí východní Evropy, které se později staly blízkými zahraničními partnery ČLR, v lednu 1950 o umístění zastupitelského úřadu v Pekingu zatím nejednala.

První československý velvyslanec v ČLR PhDr František Karel Weiskopf pocházel z pražské židovské německy hovořící rodiny. Nebyl kariérním diplomatem. Byl především novinář a spisovatel, diplomatem se stal, jak sám uvádí, omylem. Před odjezdem do Pekingu v zimě 1949 působyl na velvyslanectví ve Washingtonu a ve Stockholmu.

Soudě podle zachovaných zpráv, sledoval velvyslanec Weiskopf budovatelské úsilí, kterého byl v Číně svědkem, s nezkrývaným nadšením, ale ne nekriticky. Nepodlehl tehdy módní euforii a upozorňoval na odlišné historické zázemí a složitou hospodářskou situaci Číny. Kritický pohled na Čínu nebyl v té době v módě. V atmosféře, jaká zavládla v Praze na počátku 50. let, se velvyslanec Weiskopf stal pro své názory, a pravděpodobně I pro svůj židovský původ, podezřelým. Přesto, že jeho působení v Pekingu nelze hodnotit jinak, než jako mimořádně úspěšné, byl z funkce velvyslance na jaře 1952 předčasně odvolán.

Po návratu do Prahy F. Weiskopf už na MZV nenastoupil. K 1.5. 1952 požádal o neplacenou dovolenou, údajně proto, že byl oficiálně pozván do NDR a krátce na to, 29.července, požádal pro sebe a pro svou manželku o souhlas s přesídlením do NDR.

Zbytek života prožili manželé Weiskopfovi ve východním Berlíně.

Dodnes jsou F.C. Weiskopf a jeho manželka píšící pod pseudonymem Alex Wedding v Německu jako spisovatelé vysoce ceněni.

F.C.Weiskopf zemřel v Berlíně v roce 1955.

Není zvykem u příležitosti výročí navázání diplomatických styků se stranou vítěznou vzpomínat zároveň na velvyslance strany poražené. V tomto případě uděláme výjimku. Velvyslanec Lone Liang (Liang Long梁龙), který zastupoval kuomintangskou vládu u vlády československé v letech 1936 až 1939 a 1946-1949, si to zaslouží. Měl k Československu mimořádně vřelý vztah, miloval Prahu a udržoval kontakty s předními osobnostmi naší kulturní scény. Při tom měl tu smůlu, že musel obě své mise předčasně za dramatických okolností ukončit.

Lone Liang patřil ke generaci čínských intelektuálů odchovaných ještě tradičním konfuciánským vzdělávacím systémem. Moderní vzdělání získal následně v Japonsku a v USA, stal se uznávaným odborníkem v oboru mezinárodního práva a po roce 1928 vstoupil do služeb kuomintangské vlády. Jako diplomat působil v Německu a od roku 1933, kdy Čínská republika otevřela zastupitelský úřad v Praze, jako chargé d´affaires akreditovaný pro Prahu a Varšavu. V roce 1936 povýšila Čína svůj zastupitelský úřad v Praze na vyslanectví. Vyslanec Lone Liang předal své pověřovací listiny 23.10.1936.

Na začátku 1939 po obsazení zbytku Československa nacistickou armádou musel vyslanec Lone Liang svou pražskou misi předčasně ukončit. Odejel do válečného hlavního města KMT Číny Čchung-čchingu, kde pracoval na MZV jako ředitel sekce pro střední Evropu. V roce 1944 u příležitosti povýšení diplomatických styků mezi čs. vládou v Londýně a vládou Čínské republiky byl Lone Liang vyznamenán řádem bílého lva II. třídy. Jak vzpomínal čs. vyslanec/velvyslanec v Čchung-čchingu Stanislav Miňovský, Lone Liang rád vzpomínal na Prahu, s velkým uznáním hovořil o pražském intelektuálním prostředí a toužil se do Prahy vrátit. To se mu podařilo. Po konci války byl vyslán do Evropy jako velvyslanec ve Švýcarsku, ale na konci roku 1946 přesídlil do Prahy. Pověřovací listiny prezidentu Benešovi předal 8. ledna 1947.

Pan Lone Liang se během obou pobytů v Praze zasloužil především o rozvoj čs. čínských kulturních styků. Mimo jiné udržoval kontakty s Orientálním ústavem a Čs. čínským sdružením, které knižními i finančními dary podporoval. Nepatřil k nekritickým obhájcům Čankajiškova krachujícího režimu, ale působil v jeho službách a musel proto v září 1949 Československo opustit. S ohledem na jeho vřelý vztah k naši zemi a s přihlédnutím k jeho osobním zásluhám o rozvoj československo - čínských kulturních kontaktů mu ale mělo být umožněno druhou pražskou misi důstojně zakončit. Bohužel se tak nestalo. Jak vzpomíná syn Lone Lianga, pan Liang Hsi-Huey, který v kritické době pobýval v Praze, byly velvyslancova rodina i štáb čínského velvyslanectví vystaveny od jara 1949 nejrůznějším perzekucím. Musely na příklad narychlo opustit vilu, ve které bylo velvyslanectví umístěno a přestěhovat se do menší a nevyhovující budovy, byly jim přerušovány dodávky elektřiny a vypínány telefony a pod. Z obavy, že bude zatčen, opustil velvyslanec Lone Liang s rodinou koncem září 1949 Prahu narychlo a v utajení.

Lone Liang neodešel ani za Čankajškem na Taiwan, ani do USA, kam směřovala většina opozičních kuomintangských politiků. Zůstal v emigraci ve Velké Británii, kde v roce 1967 zemřel.

-ib-