doc. Vochala - rozhovor

Fénix

Rozhovor s doc. Jaromírem Vochalou, natočený dne 11.3.2011

Jsem ráda, že jste souhlasil s natočením tohoto rozhovoru. Jak jste jistě četl, už jsme na stránkách Fénixu zveřejnili rozhovory s většinou vašich spolužáků. Vaše jméno v tom seznamu nemůže chybět..

Rozhovory natáčíme a publikujeme především proto, aby mladí sinologové blíže poznali starší sinologickou generaci, abychom jim přiblížili osobnosti, které znají většinou jen jako autory publikací, které čtou a skript ze kterých se učí.

Takže moje obligátní první otázka: odkud pocházíte a co vás přivedlo k sinologii.

Začnu obecnější poznámkou. Rozhodující okamžiky v životě člověka se někdy mohou jevit jako výsledek náhodného souběhu okolností. Tak napohled vypadá i onen zlomový moment před téměř šedesáti lety, kdy jsem se stal stipendistou v Čínské lidové republice. Ve skutečnosti se tu jen proťala linie běhu mého života s jednou z tisíců nitek společenského pohybu tehdejší doby.

Dvanáct let jsem prožil ještě v období první republiky. Nelehké podmínky života na vesnici v podhůří Beskyd mě naučily už od dětství tvrdé práci, ale současně vyvolávaly ve mně touhu poznávat svět i jiné způsoby života. Stal se ze mne náruživý čtenář – zejména díky tomu, že můj strýc ve vedlejší vesnici byl ředitelem obecné školy s poměrně slušně vybavenou knihovnou. Mou nejoblíbenější prací se tak stalo pasení dobytka, při kterém jsem se mohl cele věnovat četbě. Půjčoval jsem si knihy různých žánrů českých i zahraničních autorů – od mého oblíbeného K.H. Borovského přes Jacka Londona, Rudyarda Kiplinga a mnohé další, rád jsem četl různé cestopisy a vzpomínám si, že jsem se tehdy dokonce pustil i do četby Artura Schopenhauera.

Rodiče na přímluvu mého učitele na obecné škole mě přihlásili ke studiu na měšťanské škole, kterou jsem dokončil již v období 2. světové války. V hluboké paměti mi zůstal otřesný zážitek z počátků okupace, kdy gestapo přímo ze třídy odvedlo našeho učitele přírodopisu za to, že den předtím jednomu ze studentů strhl z klopy hákový kříž. Již nikdy jsme ho neviděli…

Po ukončení měšťanky v r. 1942 mi tehdejší protektorátní pracovní úřad dal na vybranou: buď práce na šachtě v Ostravě, anebo nastoupit jako strojně-zámečnický učeň do továrničky v nedaleké obci. Zvolil jsem druhou alternativu a stal jsem se jedním z početné skupiny tamějších učňů, kteří za desetihodinovou dřinu včetně sobot dostávali pár desítek protektorátních korun na měsíc, a po ukončení učňovské doby byli ihned propuštěni, aby uvolnili místo novým učňům jako nejlevnější pracovní síle.

Z období nacistické okupace musím zmínit ještě jednu okolnost, která velmi podstatným způsobem zasáhla do života celé naší rodiny. V r. 1944 se k nám na přechodnou dobu přistěhoval otcův bratr Joža Vochala, jeden z vedoucích činitelů tehdejšího protinacistického Slezského odboje. Pro okolí to byl astmatik na dlouhodobějším ozdravném pobytu na venkově pod horami, ve skutečnosti se naše chalupa na samotě stala místem utajených schůzek a ilegálního ubytování odbojových pracovníků. Do těchto akcí jsem byl zapojen jako spojka. Naštěstí jsme celé to období, naplněné stálými obavami z neodvratných důsledků v případě prozrazení, nakonec prožili bez úhony.

Pobyt mého strýce u nás byl pro mne v tehdejší neutěšené době velmi stimulující. Strýc byl písmák, vlastivědný a národopisný pracovník a také byl v dlouhodobém kontaktu s Petrem Bezručem. Zabýval se i historií našeho rodu a učinil překvapující objev: podle zápisů z farních matrik a záznamů ve Slezském zemském archivu v Opavě zjistil příbuzenství našeho rodu s legendárním zbojníkem Ondrášem, přezdívaném pán Lysé hory.

Po osvobození jsem se bez většího váhání rozhodl doplnit své vzdělání a z prostředků získaných brigádami jsem vystudoval obchodní akademii v Českém Těšíně. Jako vyučený strojní zámečník jsem tak po dobu prázdnin přišel k relativně slušným výdělkům. Absolvoval jsem celou řadu brigád – od oprav válkou zničených mostů a komunikací až po montážní práce při stavbě nových továrních hal. Později jsem při studiu brigádně pracoval také jako korektor v těšínské tiskárně a pomáhal jsem zavádět účetnictví v místním nově otevřeném městském divadle.

Po maturitě v roce 1949 jsem nastoupil k výkonu základní vojenské služby a na základě výsledků psychotechnických testů jsem byl zařazen do poddůstojnické a posléze do záložně důstojnické školy. Nabízející se vojenská kariéra mě však nijak nelákala a ještě před ukončením vojenské služby jsem podal přihlášku na hospodářskou fakultu nově otevřené Vysoké školy politických a hospodářských věd. A ta se nakonec stala oním odrazovým můstkem mé sinologické kariéry. Když fakulta na žádost ministerstva školství vybírala adepty na zahraniční stipendia, měla navrhnout i jednoho studenta – nestraníka na studium zahraničního obchodu do ČLR. A volba padla na mne. Vedle vyhovujících studijních výsledků v můj prospěch zřejmě hovořila i skutečnost, že jsem na žádost fakultních orgánů jako čerstvý důstojník v záloze asistoval při pořadovém výcviku v hodinách povinné vojenské přípravy. Navíc jsem měl i vhodný třídní původ – byl jsem synem cestáře a chalupníka a k tomu jsem se angažoval i v protifašistickém odboji.

Ve kterém roce jste odejel do Číny?

Do Číny jsem s početnou skupinou dalších vyslaných stipendistů přicestoval na podzim r. 1952, tři roky po založení ČLR.

To byla druhá nebo první skupina?

My jsme byli už druhá skupina.

Takže společně s……

s Mirkem Strouhalem, Láďou Šáralem, Helenou Tatarčiakovou, Milkou Porubcovou, Jaromírem Střeleckým, Josefem Přibylem, …. V té první skupině před nám byli Rusek, Javůrek, Spěvák, Hejzlar, Jindřich, Ilík, … Nejdříve jsme byli umístěni na univerzitě Čching-chua a krátce nato nás přestěhovali na Pekingskou univerzitu.

Promiňte, že přerušuji, ale vím od Jaroslava Ruska, že jste si změnil studijní obor.

Ano, to souhlasí. Na Pekingské univerzitě jsem nejdříve absolvoval speciální kurz čínštiny pro cizince. Vzpomínám si, že mě velice zaujal metodický přístup k výuce čínského jazyka a písma – napřed několik měsíců intenzivního studia mluveného jazyka a teprve pak jsme se učili psát příslušné znaky k osvojené slovní zásobě. Takže až v této fázi jsme díky znalostí znaků získávali grafickou oporu pro rozlišení velmi početných homonymních slabičných jazykových jednotek čínského jazyka, s nimiž jsme se v první „orální“ fázi často setkávali. Na vlastní kůži jsem pocítil, jak je toto písmo složité, a jeho osvojování, založené v podstatě na mechanickém drilu, časově velmi náročné. A právě v té době se v čínské společnosti čím dál tím více dostávala do popředí otázka reformy čínského písma, jehož složitost byla považována za jednu z hlavních příčin přetrvávající velké negramotnosti v Číně. Objevovaly se i úvahy o radikální reformě tohoto písma a jeho nahrazení jednodušším typem písma. Musím přiznat, že mě velice fascinovalo pomyšlení, že jsem přímo na místě svědkem dějinného procesu, který může v blízké budoucnosti vyústit v převratnou kulturní událost v historii Číny, kdy znakové písmo s mnoha tisíciletou tradicí bude nahrazeno jiným typem písma, jak se tehdy mnozí domnívali. Takto se můj zájem se stále více přesouval k otázkám čínského jazyka a písma i čínského písemnictví vůbec. Nakonec jsem začal uvažovat o změně mé budoucí specializace – místo zahraničního obchodu studovat čínský jazyk a literaturu.

Shodou okolností byl v té době v Pekingu s delegací profesor Průšek. Využil jsem této příležitosti a zašel jsem za ním poradit se o možnostech změny oboru mého studia. Řekl mi: „Dobrá, ale to si vás musím nejdřív vyzkoušet.“ Byla to dost důkladná zkouška, zkoušel mne dokonce na pokračování i druhý den. Nakonec souhlasil, že moji žádost podpoří.

Ve studiu jsem pak pokračoval na Fakultě čínského jazyka a literatury. Můj eminentní zájem o čínské písmo i problémy jeho reformy trval po celou dobu studia. Sledoval jsem celospolečenskou diskusi na toto žhavé téma, zejména v příloze deníku Kuang-ming ž´-pao (光明日报), věnované pravidelně problematice reformy písma. V roce 1956 jsem byl redakcí tohoto deníku požádán o příspěvek na toto téma z pohledu zahraničních studentů. Byl to vlastně můj první příspěvek do čínských novin. (Docent Vochala otevírá „Sborník diskusních příspěvku k přípravnému návrhu na pin-jin“, kde byl jeho článek z Kuang-ming ž´-pao přetištěn a zároveň ukazuje stvrzenku za honorář.) Tady jsem si dokonce nechal na památku stvrzenku na honorář 20 juanů. To byl tenkrát docela slušný obnos. Ve svém krátkém článku jsem uvítal navrhovanou abecedu založenou na latince, a současně jsem k ní uvedl některé své konkrétní připomínky. V této souvislosti bych se chtěl ještě zmínit o své tehdejší návštěvě Čínské komise pro reformu písma u tajemníka Jie Lai-š´ (叶籁士), od kterého jsem se dozvěděl, že jedna z uvažovaných etap v oblasti reformy písma je následující: za 4-6 let začít užívat v denním tisku souběžně znaky s jejich přepisem v hláskové abecedě, a po 10-12 letech zcela nahradit znaky hláskovou abecedou. Jak se později ukázalo, byl tento koncept nereálný, protože za tak krátkou dobu nebylo možné zavést v celé zemi standardní čínštinu a odstranit dialektickou rozrůzněnost; vždyť ani po padesáti letech standardní čínštinu značné procento obyvatelstva neovládá. Pro naši veřejnost jsem o problémech čínského písma napsal informativní článek v r. 1958 do magazínu „Co vás zajímá“.

Problémy týkající se reformy čínského písma jsem si vybral i jako téma své diplomové práce. O něm jsem vedl korespondenci i s akademikem Průškem, kterému se zvolené téma zamlouvalo a podpořil ho. V této souvislosti pro zajímavost uvádím, že jsme se Zdenkou Heřmanovou jako jediní na Fakultě čínského jazyka a literatury prosadili, že ukončíme studium obhajobou diplomové práce, což tehdy na této fakultě nebylo běžnou praxí. Tématem mé diplomové práce byla, jak jinak, problematika reformy čínského písma „Ortografické problémy po reformě čínského písma“.

Tím jsem uzavřel své studium na Pekingské univerzitě.

Abychom nemluvili jen o škole! Můžete nám povědět, jak jste se seznámil se svou manželkou?

Období, o kterém si povídáme, bylo rozhodující i pro můj osobní život, neboť jsem se tehdy seznámil se svou budoucí manželkou. Ona tehdy na Fakultě východních jazyků Pekingské univerzity studovala hindštinu. Seznámili jsme se na oslavě Hnutí 4. května, která byla spojená s taneční zábavou. Začali jsme spolu tančit – už si nepamatuji, jestli jsem vyzval já ji nebo ona mne – a od té doby jsem se scházeli, nejraději u překrásného Bezejmenného jezera v areálu univerzity. Avšak když naše známost trvala již delší dobu, začaly vznikat problémy. V r. 1957 jsem byl předvolán na náš zastupitelský úřad, kde jsem byl seznámen se stížností čínského ministerstva zahraničních věci, že prý se stýkám se studentkou, jejíž politický profil je velmi komplikovaný a že naše styky mají nepříznivý ohlas.

Odkud pocházela vaše manželka?

Z Tchien-ťinu.

Takže asi z nějaké bohatší rodiny?

Ani ne. Problém byl zřejmě jinde. Nedozvěděl jsem se sice v tom ohledu již nic konkrétního, ale výhrady týkající se jejího „komplikovaného politického profilu“ mohly pravděpodobně směřovat k jejímu otci. Ten se jako kuomintangský novinář aktivně účastnil boje proti japonské okupaci a byl Japonci popraven. Na jedné straně to byl “lie-š´“(烈士) – padlý hrdina, na druhé straně však patrně vadila jeho kuomintangská minulost. Možná že k té „komplikovanosti“ přispělo i to, že manželčina matka pocházela z rodiny „čung-nung 中农“ – středního rolníka. Ale přesně to nevím, ani manželce to nikdo neřekl, jen jsme se tak dohadovali.

Zajímavé je, že i s tímto rodinným původem mohla manželka studovat na vysoké škole.

Ano. Tam asi při rozhodování o jejím přijetí na Pekingskou univerzitu rozhodoval fakt, že její otec položil život v národně osvobozenecké válce proti japonské okupaci.

Po této oficiální stížnosti jsme se samozřejmě obávali, že bude vyvíjen na nás nátlak, abychom se rozešli, což jsme ovšem nehodlali. Jak se blížil konec mého studijního pobytu v Číně, stávala se situace pro nás kritickou. Chtěli jsme se vzít, ale měli jsme obavy, zda po těch intervencích získáme souhlas k uzavření sňatku na našem velvyslanectví, anebo zda nenastanou v té věci průtahy až do mého odjezdu z Číny. Odhodlali jsem se proto k velmi riskantnímu činu – zkusíme se nejdříve nechat oddat v našem městském obvodu Chaj-tien a tak postavit naše úřady před hotovou věc. A pokus vyšel. Předložili jsme tam naše studentské průkazy a získali tyto oddací listy.

Pan docent ukazuje dva exempláře nádherně vyvedených, ornamenty obroubených oddacích listů, jeden vystavený na jméno novomanželky, druhý na jméno novomanžele.

Jak vidíte, jsou tu pouze doplněna naše jména v čínských znacích, pohlaví a věk, bez jakýchkoliv dalších identifikačních údajů, jako jsou datum a místo narození, státní občanství a podobně. Nicméně, byl to platný oddací list s datem vystavení a razítkem starosty daného městského obvodu. A s tímto oddacím listem jsem se dostavil na naše velvyslanectví, abych je informoval o tomto našem kroku. Podle očekávání z toho vznikl veliký poprask a okamžitě si mě pozval na kobereček velvyslanec....

Kdo tam tehdy byl?

Velvyslancem byl tehdy Gregor. Přítomen byl také docent Palát, který tam v té době sloužil jako kulturní atašé. Pořádně jsem si to vypil a bylo mi sděleno, že mi za tento nezodpovědný čin hrozí okamžité odvolání ze studií. Nakonec mě zachránilo, že jsem se mohl prokázat dobrými studijními výsledky, a zřejmě také sehrály svou roli i obavy z možných komplikací za situace, kdy podle čínských zákonů byl sňatek právoplatný. Takže naštěstí k odvolání nedošlo a třetí měsíc po naší čínské svatbě se konala i svatba na velvyslanectví. Musí se nechat, že se velvyslanec Gregor zachoval nakonec velmi hezky.

Nemáte pocit, že trochu pomohl docent Palát?

Nevím, opravdu nevím, ale je to pravděpodobné. Odpovídalo by to jeho povaze. Musím přiznat, že jsem se tehdy pohyboval na hraně. Bohužel jsem způsobil nepříjemnosti našemu zastupitelskému úřadu, ale my jsme stáli za svým rozhodnutím a nehodlali jsme ustoupit.

Brzy potom jste dokončil školu a vrátil jste se domů

Ano. Svou diplomovou práci jsem měl hotovou a čekala mě pouze její obhajoba. Má žena ukončila studium již přede mnou a nastoupila v Pekingu do zaměstnání. A tak jsme se rozhodli, že si do našeho odjezdu do Československa pronajmeme byt, tedy jednu místnost, v typicky čínském domku atriového typu v centru Pekingu. Protože jsem v této době již v podstatě ukončil své studijní povinnosti, pustil jsem se do překladu Krále Lávry K. H. Borovského do čínštiny. Na konečné verzi mého překladu, se kterým mi pomáhala má manželka, měl veliký podíl vědec a překladatel s mezinárodní reputací, profesor Ke Pao-čchüan. Chtěl jsem alespoň malou ukázkou skvostů české literatury takto poděkovat svým hostitelům za všechno, co jsem pobytem v jejich zemi získal a co tak podstatným způsobem ovlivnilo můj další život. Dílko vyšlo v r. 1959 v Šanghajském nakladatelství dětské literatury.

A pak jsme po dlouhé cestě vlakem přijeli do Prahy. Byli jsme zvědaví, jaké asi pracovní umístění na nás čeká. Zejména když jsem si vzpomněl, jak před časem přijela do Pekingu československá delegace v čele s tehdejším ministrem informací Václavem Kopeckým a všichni nás ujišťovali, jak už na nás čekají jako na odborníky, kteří budou aktivně uplatňovat nabyté vědomosti ve vědě i v dalších oblastech našeho života atd. Jenže když jsem se pak obrátil na oddělení ministerstva školství, které nás mělo na starosti, dozvěděl jsem se, že momentálně pro mne místo nemají, a že si mám sám hledat zaměstnání. Až po několika měsících mi bylo nabídnuto místo učitele v kurzu češtiny pro cizince při ministerstvu školství, který se nacházel v Houštce u Staré Boleslavi. Měl jsem v kurzu studenty z mnoha koutů světa – z arabských zemí, z Indie, Cejlonu, Islandu a také jednoho studenta z Číny. Byla to pro mne velmi zajímavá zkušenost, ale když jsem po dvou letech dostal nabídku učit čínštinu na filozofické fakultě, neváhal jsem. Také manželka dostala místo v Orientálním ústavu, kde se pak podílela na přípravě česko-čínského slovníku. Později také přešla na fakultu a jako asistentka se podílela na výuce čínštiny.

Během svého třicetiletého působení na Filozofické fakultě jsem na tehdejší Katedře věd o zemích Asie a Afriky učil hlavně čínský jazyk, moderní i klasickou čínštinu, a spolu s manželkou jsem vydali řadu skript a učebních pomůcek, z nichž např. „Úvod do klasické čínštiny“ byl přeložen i do němčiny. Ve své vědecko-pedagogické činnosti jsem se věnoval převážně čínskému jazyka a písmu a modernizaci jejich výuky. Na katedře jsem vedl fakultní vědecký úkol „Teoretický a aplikovaný výzkum hlavních jazyků Asie a Afriky“.

Po srpnové okupaci naší země jsem v r. 1969 po získání titulu PhDr. ještě stihl obhájit svou kandidátskou práci a získat titul CSc. Téhož roku jsme se s manželkou také zúčastnili sinologického kongresu v Senigallii v Itálii. Se svými známými jsme tam také probírali vzniklou situaci v naší zemi a od prof. Roberta Ruhlmanna z Francie jsme dostali nabídku na místo učitelů čínštiny v Paříži. Z Itálie jsme již odjížděli v jeho autě, ale cestou jsme se na poslední chvíli rozhodli, že přece jen se vrátíme do Československa.

V té době jsem také dostal nabídku stáže na Princetonské univerzitě, kde jsem měl vystřídat profesora Švarného, který tam právě končil, avšak k tomu již nedošlo, fakultní orgány mou stáž zamítly. A v prověrkách na fakultě bylo rozhodnuto, že vzhledem k mému nesouhlasu se „vstupem vojsk Varšavské smlouvy“ nemám již žádné další kvalifikační perspektivy. Dokonce jsem tehdy musel žádat i o povolení pro vydání našeho Úvodu do klasické čínštiny do němčiny... Ale nestěžuji si. Mohl jsem na fakultě zůstat a mohl jsem dělat svou práci, a to bylo hlavní. A nakonec se sedmdesátá léta stala nejšťastnějším obdobím mého života – v r. 1972 se nám narodila dcera Liliana, která se nám velice povedla a na kterou jsem náležitě pyšný. A nejen proto, že se z ní stala úspěšná právnička a před dvěma lety i šťastná maminka.

Kromě vědecko pedagogické činnosti jsem se i v tomto nadále věnoval překladům, zejména z klasické čínštiny. Přes jisté komplikace nakonec vyšla v roce l986 v nakladatelství Práce v mém překladu sbírka staročínské poezie pod názvem Zpěvy od Žluté řeky s básněmi z Knihy písní a z jüe-fu. A vyšla ve velmi slušném nákladu 8.000 výtisků a ve druhém vydání činil náklad dokonce 10.000 výtisků. Potěšila mě i nakladatelská cenu za překlad a uspořádání tohoto výboru. Potom, mnohem později, jsem ještě přeložil Čchü Jüanovo básnické dílo pod názvem Z Čchuských písní, které vyšly v nakladatelství BB/art s. r. o. v r. 2004.

Mezitím jste už odešel z Filozofické fakulty do důchodu. Kdy to bylo?

V roce 1990. Jednak ze zdravotních důvodů a také z dalších, nepříliš příjemných důvodů, které však nechci rozvádět. Devadesátá léta se stala vůbec pro mne a celou naši rodinu tragickým obdobím. U mé manželky zjistili lékaři onemocnění rakovinou a přes intenzivní léčbu a několikeré operace, manželka jí po několika letech v r. 1998 podlehla. Po celou dobu její nemoci se o ní Liliana starala s ohromnou obětavostí, nakonec i v Číně, kam v posledním stadiu nemoci manželka odletěla za čínským specialistou Čeng Cun-ťingem, který předtím působil v naší republice a léčil ji. Zesnula v čínském Si-anu a tam jsme se s ní s Lilianou naposled rozloučili.

Posledním dílem, na kterém jsme spolupracovali, byl první Čínsko-český a česko-čínský stručný slovník, který vyšel v r. 1997 ve Státním pedagogickém nakladatelství. Na něj pak navázala jeho rozšířená verze Čínsko-český a česko-čínský slovník, který vydalo v r. 2003 nakladatelství Leda. Tomuto slovníku bylo Porotou soutěže Slovník roku uděleno v 2004 čestné uznání.

Nedávno vyšla vaše poslední práce Konfucius v zrcadle Sebraných výroků.

Během působení na fakultě jsem na přednáškách klasické čínštiny četl se studenty vedle jiných starých textů samozřejmě i některé kapitoly z Lun-jü. Při jejich interpretaci jsme přihlíželi také k Průškově překladu a v některých případech jsem měl jisté pochybnosti o jeho adekvátnosti. Dlouhou dobu jsem nosil v hlavě myšlenku, že se sám pokusím o nový překlad Lun-jü, ale teprve asi před osmi, deseti lety jsem se tím začal vážně zabývat. Dospěl jsem k závěru, že bez důkladné lingvistické analýzy tohoto díla na základě kontrastivního srovnání výchozího a cílového jazyka nelze dosáhnout jeho optimální interpretace. Jinými slovy, na základě porovnání struktur těchto dvou typologicky zcela odlišných jazyků se zcela odlišným kulturně historickým pozadím. A přitom samozřejmě i se zvláštním zřetelem k problémům vyplývajícím z koncízního stylu psaného jazyka zachyceného čínskými znaky. Jak je známo, slova v klasické čínštině nemají na rozdíl od současné češtiny morfologické protiklady, s výjimkou jisté marginální introflexe, a jsou, včetně celé terminologické soustavy, součástí zcela odlišného lexikálního systému. V češtině jsou např. abstrakta vlastnosti a stavu často tvořena pomocí substantivní přípony –ost, zatímco v klasické čínštině bývají abstraktní pojmy tvořeny často sémantickou transpozicí, jako například konfuciánský termín žen (仁) – lidskost, které odkazuje ke slovu žen (人) – člověk. Obě slova jsou tu psaná různými znaky, z nichž my přirozeně při překládání vycházíme. Ale když si uvědomíme, že Konfuciovy výroky byly zachyceny písmem ex post, vyvstává problém, nakolik byly výroky obsahující tato slova v mluvené podobě jednoznačné.

Na příklad v jednom rozhovoru s Konfuciem je výrok, ve kterém se říká, že ve studni je žen“, psáno znakem 仁. Ovšem v mluvené podobě není nijak zřejmé, zda zde „ren“ znamená člověk, nebo se tím míní nositel vlastnosti ren, anebo jde o filosofický pojem ren – lidskost. Jsou zde tedy jiné asociativní vazby než v češtině, kde bude zvolený překladový ekvivalent vždy jednoznačnější.

To je ovšem jen jeden z mnoha dalších problémů. Lun-jü představuje soubor většinou relativně krátkých dialogů i izolovaných výroků, jimž často schází situační kontext a nevíme tedy za jakých okolností byly pronášeny a jaká je jejich modalita. Ke stěžejním problémům patří zejména otázka ekvivalence filosofických termínů v českém překladu. Zatímco v češtině mají termíny jako slova svou flektivní formu, v čínštině tuto formu nemají a jsou jako lexémy vymezeny svou distribucí. Proto jsem se pokoušel termíny co nejvíc analyzovat vzhledem k jejich výskytu, jejich vztahu k systému a podle okolností někdy i vzhledem k jejich grafické podobě.

Ve své práci překládám Lun-jü jako Sebrané výroky. Více to odpovídá významu obou složek v názvu, kde lun 论 se vyslovuje ve druhém tónu a má význam vybírat, sbírat. To odpovídá i genezi tohoto díla, které bylo zachováno v ústním podání jeho žáků a sestaveno jeho následovníky až po Konfuciově smrti ve státech Lu a Čchi, a jehož jedna verze byla objevena v Konfuciově rodném domě.

Kromě nového překladu s komentáři a vysvětlivkami se moje práce poměrně obšírně zabývá interpretačními problémy, o kterých jsem právě hovořil, podrobně pojednává o pojmovém aparátu Lun-jü a jeho filozofických aspektech, i o Konfuciově osobnosti, jak se odráží v jeho výrocích i v hodnocení jeho učedníků. Do příloh jsem pak zařadil další dvě díla ze Čtvero klasických knih – Čung-jung - Střední míru a Ta-süe - Veliké učení.

Dílo vyšlo v roce 2009 nakladatelství Academia a v následujícím roce bylo předloženo k habilitačnímu řízení, úspěšně zakončenému v letošním roce.

Během dalšího rozhovoru jsme se dostali k tématu, který doc. Vochalu aktuálně zajímá, a sice k problému převodu čínských znaků do latinky. Docent Vochala studoval v Číně v době, kdy se současná mezinárodně závazná transkripce čínštiny pinyin rodila a dokonce se diskuse o ní aktivně účastnil. Jak jsme slyšeli v úvodu rozhovoru, téma ho zaujalo natolik, že si reformu čínského písma a jeho převod do latinky zvolil za téma své diplomové práce. V Čechách se pinyin ujímá poměrně těžce, češtině je mnohem přijatelnější česká transkripce, kterou v 50. letech minulého století vypracoval kolektiv autorů pod vedením prof. Oldřicha Švarného. Ale především publicisté, kteří píší o Číně, a pracovníci rozhlasu a televize se dostávají s pinyin dnes a denně do přímého kontaktu a působí trapně, když ji ani profesionálové nedokáží správně vyslovit. Doc. Vochalovi to leží na srdci a vzkazuje pracovníkům zodpovědným za úroveň našich sdělovacích prostředků aby si uvědomili, že za současné frekvence zpráv o Číně by správná výslovnost čínštiny měla být známkou kulturnosti stejně jako správná výslovnost evropských jazyků.

Rozhovor vyšel v časopisu Čcspol. Fénix 2012/2

-ib-