Tibet mezi velmocemi

Dne 10. března 2020 uplynulo 61 let od povstání ve Lhase, které mělo za následek odchod dalajlamy do exilu a utužení do té doby poměrně benevolentní čínské správy centrálního Tibetu.

Na rozdíl od předcházejících let, kdy byla výročí této události věnována poměrně značná pozornost, letos si zájem médií vynutily jiné, aktuálnější informace.

Jedno z mála připomenutí povstání ve Lhase můžeme najít v portálu Sinoskop 10.3.2020. Nevěnuje se Tibetu ve vztahu k Číně, jak je zvykem, ale ve vztahu k ostatním světovým mocnostem. Protože se jedná o zásadní, ale poměrně přehlížené téma, rozhodli jsme se na tomto místě článek Sinoskopu doplnit textem, který má tu výhodu, že byl psán “ v přímém přenosu.” Jeho autorem je československý diplomat pan Karel Malinovský, který žil v letech 1922 až 1934 v Číně a od roku 1930 pracoval na čs. vyslanectví v Šanghaji.

Text jsme získali od syna pana Malinovského.

V plném znění jej uveřejnil časopis Česko-čínské společnosti Fénix v roce 2008 (č.2., s. 12-15).

Abychom uvedli čtenáře do děje, je třeba připomenout, že pan Malinovský psal svou zprávu cca v roce 1930. (Text, který máme k dispozici není datován, vročení odhadujeme podle popisovaných událostí). Obsahem je informace o téměř 25 let trvajícím nuceném pobytu 9. pančhenlamy mimo území Tibetu.

Pančhenlama odešel z centrálního Tibetu do Číny v roce 1923 podle oficiální verze na protest proti mimořádně vysokým daním, které na jeho klášter Tašilhümpo uvalil 13. dalajlama. Zpráva pana Malinovského naopak napovídá, že příčiny mohly být mnohem hlubší. Pančhenlama dorazil do Pekingu v roce 1925, tedy shodou okolností v roce, který je jedním z výrazných mezníků novodobých čínských dějin: jediná mezinárodně uznávaná čínská vláda se sídlem v Pekingu prožívala poslední měsíce své ubohé existence, Národní revoluční armáda vedená stranou Kuomintang, vyzbrojená a vycvičená sovětskými poradci, vypochodovala z Kantonu směrem na sever a západní mocnosti znejistěly, neboť se jejich majetek nahromaděný v koncesích v povodí Dlouhé řeky, především v Šanghaji, ocitl v ohrožení.

Pragmatické velení kuomintangské armády se ale v kritické chvíli odvrátilo od SSSR a od jeho ideologie a dalo přednost dohodě s Velkou Británií a USA. Na počátku 30. let zahájila nová čínská vláda ambiciózní projekt modernizace Číny, jehož součástí byla i snaha o obnovení autority ústřední čínské vlády v centrálním Tibetu.

Epizody útěku 9. pančenlámy do Číny a jeho sporu s 13. dalajlamou se pokusily využít všechny v Číně v zainteresované velmoci. Bylo to v době, kdy se na asijském kontinentě schylovalo k největšímu válečnému konfliktu 20. století a strategický význam Střechy světa si uvědomovaly nejen Velká Británie, Spojené státy a sovětské Rusko, ale i Japonsko. Tuto skutečnost je dobré si připomenout v době, kdy se pozastavujeme nad razancí, s jakou pekingská vláda odmítá jakýkoliv náznak možnosti, že by na území centrálního Tibetu (dnes Tibetské autonomní oblasti) mohl vzniknout “nezávislý” stát.

Karel Malinovský: Velká Británie Rusko a pančhenlama

(zkráceno)

“Jestliže ponechati stranou obvyklou cestu a zkoumati málo známý a méně studovaný vývoj událostí, odehrávajících se v asijském zázemí, často se objeví, že některé z nejzajímavějších bodů světového zápolení mezi Anglií a Ruskem odehrávají se právě v těchto málo známých končinách...Že pančhenlama je pro buddhisty tím, čím je papež pro katolíky s tím rozdílem však, že jeho přívrženci přidávají mu daleko větší duchovní sílu je všeobecně málo známým faktem a jeho následky v politice zůstávají proto nepovšimnuty. Aby byla pochopena důležitá úloha, kterou pančenláma hraje v přítomné době, je též nutno si uvědomit, že pochází z Tibetu, ze zapovězené země, která byla po dobu celého století nebo snad i více střediskem zápolení mezi Anglií, Čínou a v menší míře Ruskem. Angličané střežili se strachem po mnoho desítek let činnost Číny na východě a Ruska na severu tohoto nárazníkového státu, který se táhne v délce okolo 4 km podél severní a severovýchodní hranice Indie. Jejich úzkostlivost se přirozeně ještě zvětšila a během posledních let vedla k tomu, že sověty upírají na Tibet svůj zrak jako na příhodnou základnu provedení agitace proti imperialistickým mocnostem.

Britsko anglická vláda by pravděpodobně byla ve prospěch autonomního Tibetu s anglickým dozorem….Stav věcí v posledních několika měsících připouští možnost uskutečňování takového snu vzhledem k tomu, že je třeba vstoupit v boji s hrozbami Sovětského Ruska, které na sebe berou vážnou formu. Podle docházejících zpráv procházejí prý podél všech karavanních cest v čínském Turkestánu četná vojska pod vedením sovětských důstojníků a je silné podezření, že nedávných vědeckých výprav, které tudy prošly, účastnilo se mnoho Rusů orientovaných rudě, kteří by těžce mohli dokázat své nároky na název vědec. Okolnost, že jedna taková skupina, která nedávno odjela z Pekingu, prý za účelem studia Tarimského bazeinu, byla doprovázena zástupcem Lufthansy, známé německé aviatické firmy, nenasvědčuje, že by tito specialisté měli větší zájem na objevení fosilních kostí, než na objevení přírodních míst v asijském zázemí, kterých by bylo možno použít k přistávání eroplánů.

Zdá se pravděpodobné, že tato pomalu se vyvíjející situace měla svůj podíl na roztržce, která nastala v roce 1924 mezi světskou a duchovní moci v Tibetě zastoupenou dalajlamou z jedné a pančenlamou z druhé strany. Příčina hádky, která podle zpráv vedla k pokusu o odstranění pančenlamy otrávením, nebude pravděpodobně nikdy úplně známá. Ale když se náhle roznesla zpráva o konfliktu, který se konečně projevil útěkem pančhenlamy do Číny, musela příčina ta způsobit značný zmatek mezi prostým lidem, který považuje oba své vládce, jak duchovního tak světského, za živé bohy. Předpokládalo by se, že v takové zemi, jako je Tibet, spravované skoro úplně církví, je autorita pančenlamy jako duchovního vládce větší a že jakmile bude první nedorozumění odstraněno, bude míti málo nesnází, aby znovu nabyl svého postavení v klášteře Tašilhümpo, kde pančenlama má odedávna sídlo pod ochranou města Žikace, nejdůležitějšího to města v Jižním Tibetu.

Původně předpokládáno, že pančenlama měl splnit ve vnějším světě ještě jiné úkoly. Zůstává faktem, že se nezastavil při čínské hranici aby čekal v bezpečí, než se mu naskytne příležitost k návratu, ale místo toho pokračoval ve své dlouhé a nebezpečné cestě mnoho měsíců až konečně našel přístřeší v zapovězeném městě Pekingu. ….Ćínská vláda brzy poznala, že vliv pančenlamy zůstane trvalou silou v Tibetu, i když on bude od něho vzdálen okolo 4000 km a proto využila této příležitosti a poslala delegáty, aby mu šli vstříc a nabídli mu přístřeší v jedné z budov paláce.

Zde v srdci Pekingu události měly brzy dokázati moudrost této akce... přicházejí sem bez přestání buddhisté z pláni Mongolska, Mandžurie a dokonce ze vzdálených břehu řeky Volhy, aby se poklonili svému duchovnímu vládci. Každý den byl dvůr paláce přeplněn zástupy buddhistů z každé části Asie a několika postranním svědkům, kteří měli možnost viděti tuto scénu, doposud zůstává tato událost jednou z nejpamátnějších a nejnezapomenutelnějších i v jejich životě.

Nynější majitel titulu Pančhen Rimpoče byl dosazen v roce 1888. Stal se šestým velkým lamou zaujímajícím tento úřad, ačkoliv hierarchie pančenlama existuje ve skutečnosti již od velké reformace buddhismu zavedené Conghapou ve 14 století, kdy tento založil žlutý řád buddhistický jehož nynější pančhenlama je hlavou. Jeho osobnost působí nezapomenutelným dojmem na ty, kterým bylo dopřáno jej viděti a laskavost jeho úsměvu s nímž přichází vstříc svým návštěvníkům svědčí o člověku, který nejen pracuje a modlí se za člověčenstvo, nýbrž i sám přijímá účast ke každému člověku. Pro Evropana, který se nalézá na zcela jiné ploše, je skoro nemožno soudit až kam sahají jeho duševní síly. Ale úplná a na pohled dobrovolná úcta, kterou mu prokazují mluví sama za sebe.

Zajímavý činitel ve vývoji politické situace v přítomné době spočívá ve vzrůstající nespokojenosti panhčenlamy se sovětským Ruskem. Když odjel z Tibetu, mluvilo se, že dalajlama je na straně Angličanů, že tudíž pančenlama je na straně Číňanů a že smýšlení jeho není Rusku nepřátelské, ale způsob jakým Moskva útočí proti každé náboženské formě ať je jakéhokoliv původu, měl prý svůj účinek i na smýšlení mírumilovného buddhisty... Dokud prý nevydal konečné instrukce svým přívržencům, aby považovali bolševismus za zlo a nebezpečí pro blahobyt lidstva. Toto prohlášení muselo v Pekingu dojít sluchu u tisíců, kteří dříve nevěnovali této okolnosti žádné pozornosti.

Též Mukden, kde pančenláma měl své sídlo posledních šest měsíců, byl navštíven tisíci a tisíci Mandžuů a Mongolů přicházejících z krajin sousedící se sovětským územím. Všem prý bylo dáno na srozuměnou, že bolševismus je proti všem formám náboženství a že je tudíž i nepřítelem buddhismu. Takže pravý buddhista se proto ze všech sil musí přičiniti, aby překážel jeho rozšiřování. Toto učení roznáší se nyní daleko a široko po Asii těmito poutníky, kteří přišli do Pekingu a Mukdenu. Zdá se, že pančhenlama rozhodl se nyní pokračovati v cestě po Dálném východě a navštíví Vnitřní Mongolsko, kde jeho sídlem bude pravděpodobně Lama Miao neboli Dolonor, jelikož území ležící dále na západ a je spravováno Rudou mongolskou kavalerii pod vrchním velením sovětských činitelů. Z tohoto bodu bude však pančenlama pravděpodobně moci přijít do styku s mnohými z těch kočovníků v poušti jimž nebylo možné přijíti do Pekingu nebo Mukdenu, kteří však v zástupech budou přicházeti do Lama Miao aby alespoň zde poklonili se svému kněžskému králi.

Může se považovat za skutečnost, že takový styk může míti dalekosáhlé následky na činnost sovětů v Mongolsku. Předpokládá se, že ti, kteří jsou proti bolševismu v Asii mohli by se brzy přičiniti o připravení návratu pančhenlamy do jeho vlastní země, aby i v tom směru mohl bojovat s machinacemi Moskvy. Jak by se nejlépe přišlo k tomuto výsledku, je těžko říct vzhledem k tomu, že vojáci křesťanského generála Fen Jusjana (Feng Jü-siang) obsadili skoro všechny cesty do Tibetu, které ze severu přicházejí v úvahu. Než přece snad bude možno postarat se o návrat jeho buddhistické svatosti do jeho známého kláštera Tasilhümpo po moři do Indie a odtud himalájskými průsmyky."

(Zde musíme pana Malinovského doplnit: pančhenlama se vypravil na cestu do Žikace po souši, a to až po vypuknutí války s Japonskem v roce 1937. Nedošel. Neexistují přímé důkazy, ale je dost pravděpodobné, že se vlivné síly postaraly, aby se do Tibetu nevrátil).

Tolik zpráva pana Karla Malinovského. Pro připomenutí dalších událostí přikládáme ještě dvě stručné informace z pera vyslance Československé republiky v Šanghaji pana Rudolfa Feitschera. První zpráva je datována 3. února 1933: "Řeč japonského ministra zahraničí hraběte Uchidy v japonském parlamentě 21 ledna 1933: Japonsko bude pokračovat v Mandžusku a bude postupovat dále do provincie Jehol. Velká Británie podporuje Japonsko v jeho tažení. Slibuje si získat Tibet. K tomu směřovala i dohoda mezi Japonskem a Velkou Británií, která měla za následek nečekané stažení japonských vojsk ze Šanghaje v květnu 1932."

Druhá zpráva vyslance Feitschera je datovaná 27. prosince 1933: "Dne 17. prosince zemřel dalailama. Tím utrpěly britské zájmy v Tibetu, protože pančhenlama a ostatní lamové jsou protibritští. Tibet byl spojen s Čínou od dob porobení Asie Tatary. Ve dnech 13 října 1913 až 3 července 1914 se konala konference v Simla, která potvrdila, že je Tibet integrální součástí Číny. 1923 donutil dalailama pančhenlamu opustit Tibet."

(Obě zprávy vyslance Feitchera jsou uloženy spolu s dalšími v archivu MZV Praha).

-ib-