Jak řeší pandemii Koronaviru v Číně?

Pan Ladislav Vlček, který žije v současné době ve městě Changchun, kde trénuje hráče ledního hokeje, nám poslal dopis, ve kterém líčí své osobní zkušenosti se způsobem, jakým se s pandemií koronaviru potýkají v Číně. Protože dopis považujeme za zajímavé svědectví přímého účastníka, požádali jsme pana Vlčka, aby nám dovolil zveřejnit ho na webových stránkách Česko-čínské společnosti, čemuž laskavě vyhověl.

Před třemi roky jsem byl osloven, abych jel pracovat do Číny jako trenér ledního hokeje. Předsudky o životě v Číně jsem ztratil rok před touto nabídkou, protože jsem měl možnost na pár týdnů Čínu poznat. Proto jsem s radostí výzvu přijal. Takže jsem poznal Čínu před Covidem a teď ji poznávám i po Covidu.

Když se tento vir začal ve Wuhanu šířit a zdejší vláda to přiznala, už jsem měl plánovaně koupenou letenku do ČR. Do Čech jsem odletěl asi týden před Svátky jara. Oficiálně nám bylo sděleno, že ve Wuhanu se šíří zápal plic. Bylo mi doporučeno, abych měl celou cestu do ČR roušku. Naštěstí jsem se domů bez problémů dostal. Jen po příletu do Evropy jsem budil na letištích podezření, proč mám roušku. To už mi přicházely od čínských přátel zprávy, co se u nich děje.

Během 14 dnů úřady uzavřely celou Čínu. Čínská uzávěra neboli "krásně česky" lockdown měla diametrálně odlišnou úroveň, než uzávěry v ČR. Čínský tvrdý lockdown trval měsíc a půl. Z jedné domácnosti mohl opustit karanténu pouze jeden člen jednou za dva dny, a to za účelem obstarání základních potravin. Důsledně se to kontrolovalo. Při každém opuštění domu proběhl u vchodu zápis do seznamu rezidentů (v Číně mají bloky domů oplocené s několika vrátnicemi). Proti této uzávěře je ta česká slabý čajíček.

Po necelých dvou měsících se tvrdá opatření začala rozvolňovat. Po dalších dvou měsících se už život vrátil do normálních kolejí: práce, škola, návštěvy, otevřená obchodní centra, restaurace. Sportovní akce se mohly konat bez účasti diváků, děti mohly provozovat koníčky, sportovní přípravu v kolektivu i uvnitř budov. Původně jsem se měl vracet zpátky do ČLR po 14 dnech. Nakonec se mi to povedlo až po šesti měsících (zpřísnění kritérií pro udělení víza). Po návratu do Číny jsem absolvoval 14 denní karanténu. Poté už jsem mohl fungovat normálně bez jakéhokoliv omezení. Jediné místo, kde se vyžadovala rouška, byl obchod s potravinami.

Další vlna vzedmutí Covidu (jen v naší provincii a jen město Jilin) proběhla v prosinci 2020. Nepředstavujte si čísla jako v Evropě, natož v ČR. Tady to bylo jen pár desítek případů v celém třímilionovém městě. Přesto následovala tvrdá uzávěra celého města. Jako ve Wuhanu na začátku pandemie. Na přelomu kalendářního roku nás během týdne začala vláda provincie opět omezovat opatřeními. Ne tvrdými. Jen pro naši provincii, nikoliv pro celou Čínu. Roušky se musely nosit všude, i na ulici. Obchody a restaurace ale byly stále otevřené. Jen vám u vchodu změřili teplotu a museli jste se prokázat přes aplikaci v telefonu, že jste rezident města. Pokud jste tak neučinili, nebyli jste vpuštěni dovnitř. Jednotlivá pracoviště, školy, sportovní a zájmové skupiny byly izolované. Náš hokejový úsek sportovního centra zavřeli na zimním stadionu, (jak se dnes také moderně říká v bublině), kde jsme i bydleli. Příprava mohla pokračovat.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se tato opatření promítla do chování lidí. Před vyhlášením omezení byly na ulicích a veřejných místech mraky lidí. Typická Čína. Po vyhlášení těchto mírných opatření potkal člověk na veřejných místech minimum lidí, s rouškami samozřejmě.

Když jsem se dozvěděl, co se stalo, že se uzavírá provincie, bylo to pro mne po zkušenostech z ČR těžko uvěřitelné. Do jednoho města naší provincie přijel přednášet univerzitní profesor. Byl pozitivní, ale bezpříznakový. Jakmile to úřady zjistily, během pár hodin dohledaly všechny účastníky přednášky včetně lidí, které tento profesor mohl potkat během cesty vlakem. Jaký rozdíl proti ČR! Tím nemyslím práci hygieny a dohledávání kontaktů, ale ochotu lidí poskytovat informace. Pravda, v Číně se skoro všechno řídí přes telefon. Každý Číňan má v telefonu aplikaci, bez které se nikam nedostane. Přes tuto aplikaci jej pak úřady najdou a dají vědět potencionálním pozitivním.

Za další týden už rozpustili i naši bublinu. V bublině lyžařů (další úsek našeho centra), která byla na horách, se objevil jeden pozitivní. Byl jsem před rozhodnutím, jestli zůstat nebo odletět do Čech. Uzávěra byla vyhlášená do konce Svátku jara. To by znamenalo měsíc nejistoty. Vrátí se situace do normálu? Prodlouží se uzávěra? Budou létat letadla? Nakonec jsem odletěl. Po čínském Novém roce jsem dostal zprávu, že se mohu vrátit. Uzávěra končí. Nasedl jsem na první letadlo směr Čína s vědomím 14 denní karantény ve městě, ve kterém přistane letadlo z Evropy a další 14 dní karantény v cílovém městě. Během přeletu do cílové destinace jsem zjistil, že jsem diskriminován. Letadlo bylo úplně plné. Pouze poslední tři řady neobsazené a tam jen já. Kdo by si stěžoval, že má v letadle tolik místa, že? Však ani já ne. Během letu se našlo pár odvážlivců, co se nechtěli mačkat a přesedli si ke mně. Ovšem ihned byli vykázáni letuškou zpět na své místo.

Původně jsem si myslel, že po příletu bude opět celé letadlo odesláno do karantény. Nikoliv. Karanténa se týkala jen mne. To je přece jasná diskriminace! Během první karantény včetně cesty jsem absolvoval 9 testů PCR z nosu, 4 odběry žilní krve kvůli séru a 2 testy z prstu. Proč musím do karantény, a ostatní nemusí? Nikdo mi na to neodpověděl. Všichni plní rozkazy. Prostě Čína. Chceš tu být? Pak dělej, co ti řeknou. Nechceš? Ok, budeme to řešit jinak a jinde.

Díky těmto přísným opatřením si už Čína zase žije normálním životem. Jak je to možné? Vysvětlení je několik. Mimo jiné to, že občan Číny má velký respekt vůči policii a úřadům vůbec. V Číně se každý bojí dostat do vězení. Jde tam o život. V ČR to je naopak. My si hrajeme na hrdiny, rebely, policisty provokujeme, a když policie zakročí, stěžujeme si na policejní brutalitu, odvoláváme se na lidská práva. Další: V Číně si můžete platit zdravotní pojištění. Pokud si ho neplatíte, veškerou zdravotní péči si platíte ze svého (např. operace zlomené klíční kosti - normální zranění u hokeje nebo třeba po pádu z kola = 70.000 CZK) Pokud si pojištění platíte, toto Vám pokryje maximálně 60% celkové sumy konkrétní zdravotní péče. Zbytek opět doplácíte. Proto občané Číny dodržují všechna možná opatření. Hlavně se nedostat do nemocnice. Je to pro ně strašák. Ne proto, že by byla péče horší než v západním světě. Ta je zde na stejné úrovni. Je ale hodně drahá. Reálně Číňanům hrozí, že pokud se dostanou do nemocnice a přežijí, budou mít existenční problémy, pokud tedy nejsou dost bohatí. A pokud nepřežijí? Problémy se přesunou na jejich rodinu. Proto bych všechny ty rebely a odmítače vládních nařízení v ČR poslal na zkušenou do světa. Ne všude jako u nás v ČR je zdravotní péče zdarma. Toto je moje zkušenost, srovnání pandemie u nás a na druhém konci světa.

-ib-